Mít na co vzpomínat

Kdo četl mou "Pohádku z druhé strany zeměkoule" tak již zná, že jsem vyznala lásku Aboriginům, pohádku jsem věnovala mým vnoučatům, aby poznali, jak se tam žije. Teď myslím původní obyvatelstvo Austrálie - Aboriginové.

Poprvé jsem uviděla jejich koncert před Operou v Sydney, celé dopoledne seděli na zemi 2 muži a hráli, 2 ženy na zvuk z píšťal "didgeridoo" tančily, byly pomalované jako ptáci - tedy ptáčice a podle toho se pohybovaly i jejich paže a doslovně létaly. Muži byli rovněž pomalováni. Někteří z nich se domluví angličtinou, jiní používají k domluvě rukou. Mne to velmi dojímalo, protože jejich příběhy za zvuku didgeridoo byly vskutku dojímavé. Někteří umí nádherně kreslit zajímavé motivy, samozřejmě ze světa zvířat, která v Austrálii žijí ojediněle. Jiní se smějí a vidíte, kolik pohody z nich jde. Zaposloucháte se a sednete si klidně na zem a vydržíte i 3 hodiny jako já.

Mají vypěstovanou svou víru a své snění. Tak, jako křesťané mají svou Bibli, oni mají svou víru snít. A tak to je. Tradice u nich se opravdu uchovávají. Znamená to a říká se tomu "elders", že ti, co jsou výjimečně nadaní, se učí od svých dědů a pradědů zvykům a tradicím, a to po celý život. Viděla jsem je i v buši a na pokraji pouště, kam nás dovezl náš známý, žijící v Austrálii, je to lékař. Ten jim občas vozí nějaké dobroty a je s nimi v přátelském vztahu. Jejich oči Vám poví vše, málokdo se vydrží do jejich očí hluboce dívat. Ale oni Vám i předpoví takové věci, že si říkáte, to není možné. Oni poznají, kdo z nich je ten nejlepší a kdo uměl získat nejvíce znalostí, ale i zkušeností. Jejich moudrost je neskonalá. Jejich písmo nebylo dříve nikde zapsáno, kromě znaků v písku, co Vám ihned nakreslí, nebo znaků na stromové kůře či na hůlkách.

Jejich život je ceremonie a nábožensky vzato, dají najevo, kdo jsou. Výzdoba těla a osobní výzdoba Aborigince vás upoutá a ihned poznáte, kdo je. Jejich originalita tvořit je úžasná. Tradicí různých kmenů jsou tance, zpěv, osobní výzdoba, hraní na didgeridoo, ale i jiné nástroje jako bubínky.

Ale zúčastnila jsem se i rozlučovacího obřadu se zemřelým, který je opustil a patřil mezi ty nejuznávanější a měl u těch mladších velký respekt. Ceremonie, která se koná je něco ojedinělého, co existuje asi jen u domorodců po celém světě. Pro domorodé lidi je to tak, že pokud člověk zemře, odchází jeho fyzické tělo, ale má svého ducha.
Na obřad hned tak nikoho nepřipustí. Byli jsme tři - 2 muži a já. Museli jsme se přizpůsobit jejich zvykům, chtěli abychom přišli nazí, tedy muži zahaleni kouskem kůže a ženy mají rovněž tak , ale vždy mají holé poprsí. Můj stud byl šílený, ale zvědavost velká. Připadali jsme si jako páni Hanzelka a Zikmund. A tak jsem do toho šla, na tanga jsem si pracně našila listy a na prsa si nalepila 2 velké listy. Dostali jsme se tam jen díky lékaři, který je 50 let jejich velkým přítelem, je velmi moudrý a má je rád a často jim pomohl. Obřad trval téměř celý den, popíjeli jsme kokosovou vodu, která má blahodárné účinky a bylo tam hodně ovoce a ovocných šťáv - prostě pohřební hostina. Ale samotný rozlučovací rituál byl nádherný, muži dlouho hráli na didgeridoo, ženy zpívaly jejich symbolické písně a ti nejstarší se usmívali a promlouvali k zemřelému. Ta nádhera spojení lidí při takovém obřadu mne ohromila a to mi věřte. Když mi je ouzko, říkávám, že "odcházím k Abo", ale pořád ve snech vidím ony muže, jak mi udělali takovou čárečku na čele, která nešla dlouho smýt. Ale mne to nevadilo a zdobilo to moje čelo. A bylo to jakési požehnání. Po obřadu se všichni veselili a objímali. Dlouho ve snech jsem byla s nimi propojena a občas, když na ně myslím se mi vše vrací.
Děkuji, že jsem tohle vše mohla vidět a čím jsem starší, tím víc si toho vážím, to je pro mne takové malé bohatství - mít na co vzpomínat.

Jejich víra snít je tolik obdivuhodná. Jejich umění je symbol světa a víry Aboriginců. Mám je ráda.