Pštrosí politika

Já tobě a ty zase mně.
Vždyť je to tak prosté, krásné, UPŘÍMNÉ!


Zase mi přišla zpráva, jak jsem ta nejúžasnější bytost na světě a andělé nade mnou bdí. Malinko mi kazí náladu, že pokud vše do pěti minut neodešlu nejméně deseti dalším skvělým lidem, přijde mne v noci sežrat dinosaurus nebo se mi pod postel na dalších pět let nastěhuje Freddy Krueger. Po nocích bude moje jméno vyškrabkávat svými kovovými prstíky do podlahy. Pěkně táhle, skřípavě, až do doby, kdy raději sama vyskočím z okna, které mám bohužel jen asi metr dvacet nad zemí, takže si maximálně rozbiju hubu a budu trpět dál.

I přes mé prosby, ať mě známí i neznámí lidé ušetří těchto plytkých sra*ek, mám smůlu. Chodí stále dál a dál. Ne, nezlepšíte mi den, když mě zasypete přeslazenou, všeobjímající láskou. Hnusí se mi nevyžádané spamy a falešné hry na lásku. Potěší mne, když někdo ocení, co na mně k ocenění opravdu je. Nakonec, jsem si vědoma vlastních limitů. Zapouzdřit se ve falešném pocitu vlastní nedotknutelnosti člověka brzdí. Umět přijmout názor druhého, i když je odlišný od našeho a zdravě s ním pracovat je mnohem cennější, než konzumovat návykovou, přeslazenou a neupřímnou chválu. No jasně. Pokud já vyšlu sluníčkovej signál, zákonitě se mi jiný sluníčko vrátí. Ale, sakra - Jak mě má takový umělý a prolhaný slunce hřát? Proč se mám nechat krmit tak lacinou potravou, jako je pochlebování? A proč bych to měla dělat jiným? (No aby zase přišli a zase tě tady pochválili nééé, ty trubko! Vždyť je to tak příjemné..)

Půjčím si slova Karla Kopřivy. "Programová snaha udržovat se jen v příjemných pocitech a vyhýbat se těm nepříjemným, je pštrosí politikou." Přemýšlejme..