Jak jsem se nenarodil

Po prudkém a vydatném letním dešti země dýmila chuchvalce páry a ztěžka oddechovala. Celé město přikryl líný saunový vzduch a staré silnici vedoucí do polí se v tom vlhku ani nechtělo vysychat. Po rozpraskaném asfaltu se jen pomalu a neochotně rozšiřovaly mapy suchých míst protkané tmavými žilkami puklin. Svrchní tráva sesmahlá týdny horka do žluta bez odporu ustupovala mladším zeleným sestřičkám, které dychtivě sály z půdy vláhu. Člověk měl dojem, že postát chvíli na místě, může na vlastní oči pozorovat růst rostlin, taková byla v tom zapařeném vzduchu životadárná síla.

Taky Adéla v sobě cítila zvláštní sílu. Červen byl toho roku nezvykle horký a její tělo v tom měsíci dozrálo jako třešně, které praskají nalité sladkou šťávou. Dnes je ten den, poznala by sama svou ženskou intuicí, i kdyby jí to neřekl její regulovaný menstruační cyklus. Po léta kontrolovaný a řízený pilulkami v růžovobílé krabičce, kterou už několik týdnů neotevřela.

Ondřej na Adélu čekal na křižovatce cest, a když se vynořila v zatáčce, proběhla jeho tělem vlna radosti. Nevěděl o tom, stejně jako nevěděl o jiných věcech, o kterých by vědět měl, třeba o dlouho neotevřené krabičce s léky v koupelnové skříňce jemu důvěrně známého panelákového bytu, ale já vám to tajemství prozradím. Ta prudce radostná vlna, která Ondřejem projela ve chvíli, kdy rozpoznal Adélinu siluetu, to jsem byl já. Přesněji řečeno moje předzvěst, která se hlásila o slovo stejně horlivě jako snaživý prvňáček. Tam kdesi v nekonečné chladné nicotě, o které nic nevíte, protože vědět nechcete, ale nejspíš ji někde hluboko uvnitř také tušíte, jsem zřetelně cítil, že se blíží moje chvíle, moje jedinečná a rozhodující chvíle, která se už nebude opakovat a já ji nesmím propásnout. Napíral jsem k ní veškeré síly, vehementně se hlásil k životu a nemohl se dočkat, až mě vyvolají.

Vypadá krásně, pomyslel si Ondřej a se zalíbením sledoval žlutou sukni tančící v houpavém rytmu chůze. Vždycky měl rád, když Adéla nosila sukně nebo šaty. Za tři roky jejich známosti trochu přibrala, ale kila navíc jí přidala hlavně na ženském půvabu. V té chvíli ho znovu bodlo, že už v noci odjíždí a Adélu půl roku neuvidí, z Ameriky je to na Moravu daleko. Možná to bude naše poslední milování, blesklo mu hlavou, ale rychle tu protivnou vracející se myšlenku zaplašil.

Žlutá barva brunetkám sluší, dobře věděla Adéla, která si novou rozevlátou sukni koupila speciálně pro dnešní den P, jak mu v duchu říkala. Ani střih nebyl vybrán náhodně. Jako zdravotní sestra neměla takový plat, aby si mohla dovolit vlastní byt, a pořád bydlela společně s rodiči a mladší sestrou. Ani student medicíny Ondřej na kolejích neměl soukromí, takže se domluvili na loučení pod širým nebem. Volná sukně byla ryze praktickou volbou.

Po vášnivém přivítání milenci vykročili ruku v ruce směrem od města, dál od pejskařů, maminek s kočárky i rekreačních běžců. Beze slova domluvy přirozeně mířili k místu skrytému za hradbou keřů, které už dobře znali. Louka tam zůstávala z jedné strany otevřená zvědavým pohledům, ale jen málokdy se stalo, že tudy někdo procházel, a když už, tak hodně daleko. Za chůze se o sebe otírali boky a navzájem vnímali své silné vzrušení, které u obou čerpalo ještě z jiného pramene než obvykle. Ondřej vnímal osudovost na dlouho posledního milování se svou první láskou, zatímco Adéla byla zvláštně pyšná na své rozhodnutí a cítila odpovědnost za nový začátek. Oba dva se už nemohli dočkat a dobře věděli, co přijde a nemůže nepřijít. I já to tam kdesi v nicotě věděl, a kdyby mohla promluvit deka v Ondřejově batohu, řekla by vám přesně to samé. Všechno rychle pádilo k tomu rozhodujícímu bodu, k prvopočátku mého života, k mému osobnímu velkému třesku. Řeknu vám, byl jsem natěšený jak štěně před vycházkou.

Jenže pak se to začalo zamotávat. Půda nasáklá lijákem se jim houpala pod nohama a boty se propadaly do vlhké hlíny. Za keřovou hradbou Ondřej vylovil deku a opatrně ji rozprostřel do mokré neposečené trávy, pak na ni klekl a stáhl Adélu k sobě, ale pod zabořenými koleny začalo látkou prosakovat bahno. Hmyz ze širokého okolí zrovna objevil kouzlo nového obřího květu a slétal se k Adélině žluté sukni. Po několika štípancích pochopili, že tentokrát musejí změnit plán, deka putovala zpět do batohu a dvojice vyrazila rychlým krokem k lesu.

Ještě pořád to vypadalo velmi nadějně. Adéliny představy o početí, které proběhne v její vlastní režii, sice vzaly za své, ale Ondřej nevěděl nic o nespolknutých pilulkách a neměl žádný důvod nesplnit moje toužebné očekávání. Tak jsem si to aspoň myslel. Už už jsem se viděl jako prvorozený syn a první vnuk opečovávaný ze všech stran. Věděl jsem, že mě čeká úžasný život nadaného a úspěšného člověka, chystal jsem se jít v otcových šlépějích a stát se vědcem, o kterém se jednou bude učit ve školách. Nesmějte se, já vím, že by to tak opravdu bylo! A když vám teď řeknu, jaká hloupá náhoda tohle všechno pokazila, ani tomu nebudete věřit.

Když ta moje vytoužená chvíle už byla tak blízko, jak jen může být, přesně v té rozhodující poslední vteřině, kdy mužský mozek ještě může něco změnit, se Ondřej pod vlivem nějakého stupidního béčkového filmu pro dospělé, na který si zrovna vzpomněl, rozhodl vytáhnout a namířit nikoli tam, kde na jeho genetickou stopu toužebně čekala moje druhá a v té chvíli o dost větší polovina, ale na rozkošně vyšpulené půlky Adélina pozadí.

A tak jsem se nenarodil. Místo mě se narodil někdo úplně jiný. Ondřej se osm let a tři měsíce od toho červnového dne stal otcem dvojčat, kluků, kteří spolu s ním a jeho ženou, Pákistánkou původem z Londýna, žijí v Kalifornii. Adéla má už tři děti a první dceru porodila necelé dva roky od chvíle, kdy málem počala mě. Ale to už jsou jiní lidé a jiné příběhy. Ten můj se nikdy nestal, zmizel v bezejmenném a temném propadlišti času stejně jako miliardy dalších příběhů, které ke svému naplnění měly podobně blízko nebo dokonce ještě blíže než já, nikdy nenarozený člověk jménem nikdo.