Vůdce Dalan #7: Rozuzlení

Čekala na ně na pláži, sama. Úderná skupina se spěchala ukrýt mezi stromy pod vedením Odolena, Ramil ho ale zastavila a podala mu druhý flakónek. „Po tomhle ti bude ještě lépe,“ řekla. Bez díky pokračoval dál. Ramil si nově příchozího rytíře hladově prohlédla. „Mmm, pan Dalan si umí vybrat spojence. Ctěný pan rytíř má jméno?“

      „Korunní princ, pan Ctirad Ctnostný z Trakova, má paní,“ uklonil se.

      „Přeji mnoho štěstí, princi. Budete ho potřebovat. Jděte na své místo, budete mít ještě čas na poslední přípravu.“

      Bez dalších slov na ni kývli a vydali se do lesa. Slyšeli jemné hučení, které sílilo. Zaujali místa na vrcholku svahu. Ostatní z družiny se rozestoupili kolem nich a společně sledovali probíhající rituál.

      Horan stál u oltáře se zdviženýma rukama. Všichni Nadaní byli přítomni, stáli v rozestupu kolem a jeden po druhém se přidávali do soustředěných pohybů. Bylo jich bezmála padesát. Jakmile se Nadaný začal věnovat rituální magii, už pro něj neexistovalo nic jiného. Někteří, zřejmě ti méně zkušení, námahou zapírali svá těla, jako by tlačili na zeď. Kolem jeviště se začala tvořit viditelná bariéra. Z té se počaly jako chapadla šířit světelné víry dosahující k jednotlivým členům.

      U kulatého jeviště se spirálou probouzející se k životu čekal Bal. Myslena seděla na hlíně, nesoustředěně koukala do prázdna a jednou rukou jakoby zkoumala tlustý obojek kolem krku. Odolen si uvědomil, že ji slíbil záchranu. Možná sliboval příliš, jejich šance nebyli vysoké. To ho donutilo silněji uchopit terčové dýky, které si tak oblíbil. Když se bariéra zhmotnila úplně, Bal o krok ustoupil, odepnul řetěz od obojku a do Mysleny kopnul, až přistála v kruhu se spirálou.

      Vůdce Dalan dal znamení k přípravě na útok. Ctiradovi muži natáhli šípy na krátké luky a našli si cíle. Myslena si mezitím odevzdaně lehla na obětní oltář, který se s ní vznesl do vzduchu. Všech pět nádob na podstavcích začalo se zaduněním vtahovat jakousi stěží viditelnou energii. Nemělo cenu vyčkávat. Kouzlo završující vleklý a komplikovaný rituál bylo každou sekundou živeno magií z ostatních rituálních míst po celém Opadrotu. Nasadil si přilbu a uchopil elegantní jílec Odplaty lačnící po svém prvním boji.

      „Za Albery. Útok!“ zavelel, tasil Odplatu a rozeběhl se z kopce vstříc osudu.

      Slyšel, jak za ním Ctirad, dunící jako lavina, tasil meč. Slyšel rychlé kroky Odolena. Nadaní nejblíže ke svahu už věděli, že se něco děje, ale rituálu nemohli zanechat. Hubený mladík nejdále od jeviště to nevydržel a zvedl ruce. Vír se odtrhl od něj zpět do bariéry, která se následně rozvlnila. Otočil se a s hysterickým křikem do tmy za sebou mrštil ohnivou kouli. „Jsou tady! Jsou tadyyy!“ Nadaní se začali organizovaně dorozumívat různými hesly.

      Od několika z nich se odrazily víry do kopule a začali také pálit za sebe.

      Jedna z ohnivých střel letěla ke Ctiradovi. Dalan se stočil doleva, skron si svištící kouzlo přitáhl a to za exploze jisker zmizelo. V tu chvíli na Nadané blíže světelné kopule začaly pršet šípy. Dalan ohromenému mladíkovy odpověděl švihnutím Odplatou. Uťal mu obě ruce zdvižené k vyčarování kouzla.

      Ctirad za ním dodělal práci, poté kopancem srazil dalšího muže, který chtěl útočit a mohutným mečem ho úsporně přišpendlil k zemi. Vtom se pod ním zachvěla zem, z které vyrazil kamenný sloup a vymrštil Ctirada do vzduchu. Nadaný, kterému z rukou sršeli žluté blesky, se napřáhl ve snaze prince usmažit ve vzduchu. Odolenova dýka se mu zakousla do krční tepny a proud blesků se rozdělil na dva. K potěšení útočníků jeden z proudů srazil tři Nadané dál od nich na kolena.

      Mezitím se Dalan druhé kamenné nástraze vyhl jen tak tak. Kámen za ním vyrazil s takovou silou, že zakopl a upadl na břicho. V pádu zahlédl, kdo je zodpovědným tvůrcem. Byla to žena a dokázala jednou rukou stále udržovat rituální magii. Sebevědomě se šklebila. Otočil se na záda a do skronu vlétlo hned několik kouzel. Ucítil teplo na hrudi, jak zafungovalo chlazení. Měl ještě spoustu prostoru, než se skron přesytí.

      Odolen hodil dýku a chopil se krátkého meče. Vsadil na lehké brnění a pohyblivost. Jeho volba fungovala dokonale. Zacílil se na Nadané po pravé straně, kteří fanaticky udržovali kopuli. Bylo jich dost a mnoho bylo zabito svými kolegy, protože prostě odmítali věnovat pozornost dění kolem. „Stačí se hýbat,“ připomněl si, když mezi nimi kličkoval. „Na tohle sem už starej,“ připustil při úskoku a sekl po muži, kterého ale ve stejnou chvíli vynesl do vzduchu kamenný sloup a vymrštil ho někam nahoru. On sám odskočil a přistál pohledem na mladé dívce sesílající na něj blesky.

      „Odolene!“ vykřikl Dalan a pohotově po ženě v běhu vrhnul připravenou dýku. Odolen byl částečně zasažen, než stihl uskočit za kamenný sloup. Ukázal na svůj řetízek. „Fungujee!“ zvolal na rytíře. Sektář za ním byl zasažen šípem, než stihl zaútočit.

      Magická kopule se zazmítala a vypustila několik nekontrolovaných světelných vírů. Vzduch se vlnil a praskal. Nad jejich hlavami létali koule mnoha barev na svah, odkud Ctiradovi muži posílali šípy, jak se další a další Nadaní vzdávali svých míst, aby mohli chránit ostatní. Útok družiny byl s počátečním překvapením účinný – široký úsek byl vyčištěný od svahu až ke kopuli. A právě v tom místě kopule praskla a vydala silný výboj, který naštěstí letěl daleko do noční oblohy. Byl to dokonalý, hlučný a barevný chaos.

      „Za námi!“ zavelel Dalan, když utichl nejsilnější lomoz. Muži vyběhli ze svahu s meči a štíty v rukou v široké formaci a s jménem Aluvana na rtech.

      „BALEEE!“ ozval se hlas Horana, který řídil rituál od oltáře. Vůdce kultu rovněž vypadal zaneprázdněně. Musel celou kopuli, nyní z jedné strany oslabenou, držet zevnitř. Myslena se zmítala, ale neměla šanci se pohnout.

      Do té doby pozoroval, co se děje. Nadaných mu líto nebylo, jsou pro něj trochu víc než krysy. Teď dostal chuť pobít pár rytířů. „VUAAAAAAA!“ Praštil kladivem do země a dva Nadaní v jeho blízkosti spadli na kolena. Jeden z nich nevydržel, světelný vír ho opustil a kopule se rozkývala. Bal šel do boje. Nadaní se mu snažili vyhnout.

      „Přišli jsme tě zastavit, ty zrůdo!“ oslovil ho rytíř, pohlédl do prázdných očí a mimoděk sekl po nesmysly mumlající ženě v kápi, která se rituálu věnovala s fanatickou odevzdaností. Obr zareagoval přesně tak, jak se čekalo.

      „Ten je můj. Nechte mi ho, je MŮJ!“ Navzdory své velikosti se nepřirozeně rychle rozeběhl a vyskočil. Napřáhl kladivo a s přistáním udeřil, zatímco rytíř natáhl ruce a uskočil stranou. A rána to byla obrovská. Mezi nářkem trhané země rytíř ucítil i hrdelní zavrčení obra a nespokojený hlas Horana. Bal vystoupil z popraskané díry. Do ramene a do zad se mu zakously tři šípy. Jestli o nich věděl, nic to s ním neudělalo. Ctirad na jedné straně a Odolen na druhé spolu s ostatními muži udržovali dosud vybojovaný prostor. Vlastně byli dobří, stihl si uvědomit.

      „Jsem Dalan z Lakrova, řečený čarobijec, ochráce Al,“ přerušily ho dvě zelené čmouhy seslané od ženy za Balem. Skron je přitáhl a magie s cinknutím a zasyčením zmizela. Šklebící se ženu to šokovalo a zasáhlo stejně jako šíp zasáhl její páteř. Spadla jí brada a následovalo i tělo. „A ochránce Alber.“ Obr si ho prohlížel s morbidní zvědavostí. „Za zločiny proti všem královstvím a Králi králů tě…“ do zad ho zasáhlo žluté kouzlo, až z toho poskočil dopředu. Rychle se skrz zaťaté zuby usmál, hned ale zamračil a pokračoval. „…tě odsuzuji na smrt! Rozsudek bude vykonán na místě!“

      Bal mohutně vydechl, zvedaje kladivo jako pírko. Šel k rytíři s rozvahou. Posledního z Nadaných, který na této straně pořád udržoval rituál na místě, kladivem trefil tak silně, že do vlnící se kopule vrazila potrhaná mrtvola. Z místa nárazu v tu ránu vystřelil tlustý paprsek bílého světla, propalujíc se přímo skrz zem. Na Bala pršela hlína a kamení, usmál se a šel dál. Dalan zahlédl Ctirada a Odolena. Všichni tři na sebe kývli ve shodě dalšího postupu.

      Prince z Trakova přitom cosi s hlasitým cinknutím zasáhlo do zad, pak znovu a znovu. Otočil se, zvedl meč a mladíka v kápi snažícího se rytíře zneškodnit jakýmsi zvláštním kouzlem vertikálně téměř rozpůlil a odkopl do jeho bratrů. Jeho brnění bylo nezvykle odolné.

      „BALE, NE! Musíš ochránit rituál za každou cenu!“ bědoval Horan, který sám jako by ztrácel kontrolu nad kopulí. Pět kamenů nad obětním oltářem zmateně rotovalo, vydávajíc nesourodé výboje světla do všech stran. Spirála v podlaze nezdravě blikala. Paprsek se mezitím vybil a slábl.

      „Kašlu na rituál. Kašlu na Spáry. Příliš dlouho jsem nezabil rytíře!“ zamručel opovržlivě, aniž by spustil oči z Dalana. Ten, opatrně ustupujíc, sekl po dalším Nadaném, kterého snad až teď začínalo zajímat dění okolo. „Stáhnu tě z kůže, rytíři. Živýho nebo mrtvýho!“ Zapřel se do země a odrazil. V pohybu kupředu mrštil kladivem, téměř příliš rychle na dostatečnou reakci. Dalan se sehnul, narovnal a sekl Bala do pravé ruky. Bylo to téměř jako sekat do skály. Další výpad by nestihl, uskočil na záda, ale kladivo ho sledovalo. Odrazil se na bok a za hlavou ucítil uši trhající náraz.

      „To já byl v tvojí hnusný jeskyni!“ ozval se Odolen. Bal vztekle mrštil kladivem, on to ale čekal, uskočil a v odpověď vrhl terčovou dýku. Ta se zakousla do obrova pravého ramene mezi další rány. Než se stačil krýt, dostal další do tváře. „Táhni do Nekonečna!“ zakřičel Odolen a zamířil ke skupince Nadaných.

      Dalan se mezitím ve snaze vyhnout útoku dostal příliš blízko k magické kopuli a okamžitě si všiml, že skron na to reaguje. Nemohl tam zůstávat a proto radši využil Balova rozptýlení. Sekl obra po levé ruce. Rána přes klouby rozšklebila kůži a přerušila šlachy. Bal zařval a levou nohou vykopl do strany. Trefil se. Čarobijec odlétl do kopule a trefil ji zády za doprovodu bílých výbojů. Skron v moment dotyku těla vdechl magii, až jakoby celé brnění zasténalo. Alespoň tak se to Dalanovi zdálo. Po dopadu a následném vstávání zahlédl jednoho muže z družiny vzplát, celého v jediný okamžik. I tak bojoval dál do poslední chvíle.

      Bal se po výkopu ohlédl po své zle rozseknuté levačce, než se vrátil k Dalanovi. Zařval a za řevu napřáhl k rychlému mrštění kladivem.

      A pak ho nahradil šikmý kamenný sloup, který ho poslal někam ke svahu, odkud družina zaútočila.

      „Dělá víc škody než užitku, můj pane. S čarobijcem se vypořádám sama. Rychle,“ řekla všudypřítomně Nadaná vládnoucí zemi. Jednou rukou přitom stále držela vír, který se přizpůsoboval jejímu pohybu. Druhou zaťínala v pěst.

      „Opět pěkná ženská. Opravdu jsem se měl za mlada přidat ke kultu!“ zvolal Dalan zklamaně, pak ale uchopil Odplatu obouruč do parírovacího postoje.

      Odolenem vržená dýka se odrazila o magický štít za prskotu oranžových jisker. Stejné kouzlo jako ve Valských borech u mladíka. Ale ta žena byla skutečně schopná. Otočila se na Odolena a zamítavě zamlaskala. Před ním se zvedl široký kamenný sloup a on se musel začít věnovat nepříteli za sebou. „Budeš litovat, že jsi se kdy vložil mezi Spáry hialmu,“ oznámila klidně. „Ta věcička ti proti MNĚ nepomůže.“

      Dalan k ní přistoutoupil o dva kroky. Skron byl viditelně rudý a sálal teplem. Nesměl ji nechat přejít do útoku. Zaútočil seknutím horním obloukem a narazil na magický štít. Zatvářil se překvapeně, ale ženu zasypal ranami. Smála se, dávala najevo, že by to takto mohla vydržet celou noc. Ale o proražení štítu Dalanovi vůbec nešlo. Šlo mu o to zachytit koutkem oka čmouhu za ní.

      „Čarobijec? Jsi spíš …“ nedořekla, zatímco Dalan nenuceně ustoupil stranou. Ji i její štít rozdrtilo kladivo, oranžové jiskřičky byly víceméně to jediné, co po ní zůstalo.

      „Ty a já, rytíři. Ty a já,“ zazubil se šíleně.

      „Jsi předvídatelný, Bale. Vím, co jsi zač a vím, jak tě zastavit.“ Částečně lhal – nevěděl to. Měl pouhé domněnky, které za poslední dny poskládal, ale proč by to obr měl vědět? Navíc, rytíř na svou intuici sázel často.

      Během příchodu Bala Odolen popadl štít padlého vojáka a podařilo se mu vykrýt několik útoků, než se rozpadl. Ze Ctiradovy družiny čtrnácti vojáků bylo živých osm.

      Ctirad vyšel vstříc Nadanému, který přebíhal vyčištěnou oblast, abyl jim zaútočit do zad. Do břicha prince zasáhlo červené kouzlo a poslalo vzduchem ke skupince čtyřech osamělých Nadaných věnujících se kopuli. Jakkoliv to bylo neuvěřitelné, za letu stihl jednoho z nich seknout do boku a poslat jeho vnitřnosti ven. Do dalšího vrazil v kosti lámajícím nárazu. Zvedl se a třetího, který se už chtěl bránit, zničil brutálním švihem. Jeho tělo využil jako štít proti žluté kouli letící odněkud z dálky. Upustil meč, vytáhl zdobenou dýku a přiložil ji na krk posledního z nich. „Pokračuj pěkně v práci, pokračuj,“ řekl mu a vyčkával.

      Dalan zvolna zaútočil. Doufal, že získá nějaký čas a nepletl se. Bal se smál od ucha k uchu a povzbuzoval rytíře k rychlejším a silnějším ranám, zatímco ustupoval. Pak Dalan zahlédl Ctirada zajmout Nadaného a řekl si, že toho bylo dost. Naznačil švih, ale úder zastavil a místo toho bodl Bala opět do rozseklé levačky objímající kladivo. Odplata se zakousla hluboko mezi klouby.

      „Už tě mám dost! Tebe a tvejch triků!“ řekl Bal a přešel do protiútoku. Odešli od kopule a Ctirad se spolu s Nadaným také natočil směrem k nim.

      „Teď!“ zakřičel Dalan na Ctirada, který trhl dýkou a uskočil do strany. Kopule se nadmula a vypustila bílí paprsek čisté energie plánovaným směrem. Bal odletěl rychlostí, která by běžného smrtelníka zabila sama o sobě. Za paprskem zůstala propálená cesta skrz les, stromy a větve padaly a hořely.

      Ctiradova družina se držela ve velmi volné formaci, aby nebyli tak snadnými terči. Postupně vybojovaly prostor pro boj, ale kultisté také začali jednat. Na několika místech vznikly skupinky chránící nejzkušenější členy, kteří nadále udržovali rituál. I tak se počet Spárů snížil téměř na polovinu. To odrážela i kopule samotná, která se po celé polovině kroutila jako bublina před prasknutím, místy prskajíc náhodné výboje.

      „SESKUPIT!“ zavelel Dalan a sám odtahoval muže s poraněnou nohou. Zastavil, zvedl se a skron přitáhl dvě kouzla. Útočící Nadaní naštvaně zamávaly rukama a pokračovali v opatrném přibližování se. Jednoho z nich sestřelil menší voják lukem a ještě se vyhnul kouzlu vypadajícímu jako tyrkysová, rozevírající se pavučina, která po dopadu na zem zanechala bílou mapu. „Dobrá práce,“ pochválil mrštného vojáka. „Pozor! Odolené!“ upozornil a vytáhl pohotově dýku.

      Zleva k nim vyběhli tři mladí kultisté s podřezanými žilami a tesáky vraženými do těl. Dalan mládence na kraji poslal rychle k zemi. Byla to dobrá trefa, Nadaný vybuchl a vzal s sebou několik bratrů. Odolen usmrtil v půlce vzdálenosti mezi nimi druhého. Třetí ale doběhl k nim a z druhé strany běželi další dva.

      „Ustupte!“ vykřikl mrštný lukostřelec a skočil naproti poslednímu. Narazili do sebe, přičemž ho voják usmrtil vlastní dýkou a oba roztrhl výbuch.

      Dva na druhé straně usmrtili šípy vojáků.

      „Vrátí se?“ zeptal se Ctirad, když se střetli uprostřed pláně.

      „Bojím se, že ano. Ale myslím, že vím, jak ho porazíme.“ Do hrudi ho uhodilo pět za sebou letících magických šipek.

      „Jak?“ nadhodil Odolen a dalším štítem odrazil neškodně vypadající zelenou kouli. „Jsou unavenější?“ dodal překvapeně, ale Dalan mu štít vytrhl z ruky a zahodil. To kouzlo už znal, dokázalo velice účinně leptat dřevo a určitě i lidské maso.

      „Je Nadaný. Ramil říkala, že vedle něj jako splétačka ani nemůže stát. A víme jedno; pořád u sebe nosí to kladivo…“

      „Vždycky. I v jeskyni,“ uvědomil si Odolen.

      „U Aluvana!“ ožil Ctirad. „Pak tedy tu zrůdnost zbavíme možnosti držet kladivo.“

      „Vy ostatní se držte stranou,“ rozhodl Dalan a už vyhlížel ke stráni. „My ho musíme dostat sem, k té narušené stěně.“ Vracel se. Po pravé straně hrudi byl zle popálený, ale ve tváři se mu zračilo pořád stejné, neúnavné zlo.

      „Bala nikdo neporazí. Nedokázali to Spojenci Meadrotu, nedokážete to vy. Je znamením,“ ozval se Horan. Měl opět větší kontrolu. Spirála v podlaze se ustálila a tři z pěti kamenů rotovaly bez škubání. V ruce měl připravenou dýku na dokončení oběti. „Druhá vlna chaosu započne dneškem! Dnes probudíme silopád!“

      Družina se místo odpovědi připravila na boj. Bal se odrazil přes pláň a dopadl pár kroků před nimi, ale klesl na jedno koleno a nedokázal zakrýt bolestnou grimasu. Místo koženého brnění měl už jenom spálené kusy hadrů a hruď samotnou měl na jednom místě spálenou až na žebra.

      „U Aluvana, ty jsi tuhej neřád,“ řekl Dalan vyčerpaným tónem. „Čím tě rodiče krmili?“

      „Šlechtou, rytířema, nevinejma,“ řekla zkrvavená zrůda. Ve slepém hněvu nepůsobil příliš lidsky. „Nakonec jsem sežral i je, rytíři.“ Zakuckal se ve smíchu a pohodil obrovským kladivem. Ukročil k nim. „To je už víc jak tři sta let. Zabiju vás. A po vás další!“

      Pak následovalo něco, s čím vůdce Spárů hialmu nepočítal a co ho vyvedlo z míry.

      Přeživší Nadaní se začali posunovat směrem k rytířům a družině. Opatrně, ruce stále držíc na kopuli. Ti, kteří měli ruce volné, neútočili. Bal se rozhlédl a zatvářil se zmateně.

      Ctiradovi muži připravili luky, ale Dalan je zastavil. „Ne! Neútočte! Sami ustupte stranou. Nemáme jinou možnost.“ Muži kývli a sami se stáhli dál od čtveřice. Nadaní se kolem nich roztáhli a zůstali tiše. Nad vytvořenou arénou se táhli bílé víry. Čtyři kultisté v čele s mužem Odolenova věku i vzezření přistoupili blíž, podívali se na Bala a plivli na zem. Rozestoupili se a roztáhli ruce. Pod víry se zhmotnil štít.

      „Co to děláte? Pomozte Balovi! To je rozkaz!“ vztekal se Horan a sama kopule se zachvěla. Dalanovi se dokonce zazdálo, že i když má kult opět kopuli pod kontrolou po celém obvodu, je jich už na rituál málo. Byli to nepřátelé, ale obrovu krutost museli snášet zřejmě příliš dlouho. On nebyl jejich spojenec. Samozřejmě, i pokud vyhrají, i kdyby rituál přerušili, Nadaní na ně zaútočí a pokusí se dodělat práci. Ramil ani Vaidan doteď nezasáhli.

      „Zdá se, že sis ve svojí zaslepenosti vytvořil nepřátele,“ řekl Dalan a ukázal na Bala Odplatou.

      „Je mi to jedno. Až vás pobiju, budou se mi odprošovat na kolenou,“ zavrčel a otočil se ke kultistům. „Uvidíme, kolik z vás nechám žít! Tebe a tvoji bandu, Verle, rozhodně ne,“ zavrčel a na zem k muži držícího magický štít vyplivl krvavý hlen,

      „U Aluvana přísahám, že odsud neodejdeš!“ vykřikl Ctirad a zaútočil. Bal se otočil a obouruč se po princi z Trakova ohnal kladivem. Ctirad se ráně vyhnul předkloněním, ale zasáhlo ho Balovo koleno. Mocný kopanec do břicha ho odhodil dál od Bariéry.

      Obr chtěl kopnout za sebe, ale Odolen se vyhnul a do lýtka mu vrazil meč. „Ustup, Odolene!“ zvolal Dalan a vložil se do boje.

      Dlouhá rukojeť kladiva sklouzla se zajiskřením po Odplatě. Dalan předpokládal kopanec a vyhnul se mu skrčením, ale díky brnění nebyl tak pohyblivý, jak by chtěl a s kovovým zaskřípáním odlétl opět do kopule. Další velký nádech skronu. Ucítil horko na zjizvené hrudi, ale okamžitě se zvedl a vytočil trup doleva, takže Bal vrazil kladivem do kopule. Výboji se ale vyhnul.

      Čarobijec vycítil příležitost. Sám skočil do sudu a nebezpečně blízko pod paprskem se dostal k Balovi. Zvedl se do pokleku a táhl čepelí. Cítil, jak se zakousla do masa. Bal zařval a praštil obloukem do strany k Dalanovi. Ten ale vyskočil do vzduchu a ladně přistál nohama na rukojeti kladiva. Odrazil se, vyskočil a Odplatu zabodl hluboko do Balova pravého předloktí. Ucítil, jak se čepel zapřela o kost v ruce a tím ji natočila. Dopadl na nohy a sekl. V tu chvíli se objevil i Ctirad a rovněž ťal. Princ dostal od Bala hlavičku do hrudi, až skončil na zádech. Kladivo upadlo na zem. Bal byl šokován. „Jsi Nadaný! Bez zátěže nemáš kontrolu.“

      Okamžitě po kladivu chňapl druhou rukou, ale do té se zakousla vrhací dýka. Odolen přiběhl až k němu a sekl mečem do místa, které předtím otevřel Dalan. Obr zaječel, padl na kolena a zvedl hlavu k nebi, zatímco ho pohlcovaly bílé blesky a víry z kopule.

      „Kladivo je pro tebe jako těžítko,“ řekl Dalan a bagančatem kopl Bala do nosu.

      „A ke stěně nemůžou Nadaní!“ řekl s úsilím Ctirad a jílcem velkého meče obra zasáhl do brady, až obrk přepadl na záda. Bariéra ho doslova začínala přitahovat k sobě.

      Dalan na nic nečekal a vstávajícího Bala sekl ho do tváře. Balova spodní čelist poklesla a odhalila dvě řady ostrých stoliček. Připravil se bodnout do popáleného místa, ale Bal se kryl pahýlem pravé ruky, kam se Odplata zabodla. Dalanovu pravou ruku objala Balova levačka. Zvedl ho a trhl. Rytíř ucítil trhání vazů v rameni a kroucení plátů brnění. Stále na kolenou, Bal s ním mrštil o kopuli za sebou. Pak znovu. Hrudí mu zmítala bolest a skron byl rozpálený na hranici možností.

      „Bale, nesmíš narušit kouzlo! Už ne!“ rozkázal Horan a zvedl do vzduchu dýku.

      Zkrvavený Bal se s rytířem pokusil vstát. Už mu zřejmě bylo všechno jedno. Jenže přiskočil Ctirad i Odolen a své meče zacílili na druhou ruku. Dalan spadl a odvalil se. Druhá ruka upadla a Bala pohltilo víc blesků a vírů. „Teď!“ zakřičel na družinu. Do Balova těla se zakouslo šest šípů, několik z nich na vskutku nepříjemná místa. Do popáleného hrudníku a hluboko do obrovi pravé plíce si našel cestu Ctiradův meč, čímž ho donutil klesnout opět na kolena. Odolen meč zabořil do levého boku a také se zapřel.

      Dalan chtěl jednat, ale zůstal paralyzován klečet. Tlak z hrudi neodcházel. „AAAAA!“ Panikařil, tuto bolest znal. Připomnělo mu to, jak přišel k jizvám na hrudi.

      „Dalane!“ vyjekl Ctirad. Do udržení Bala na kolenou dával veškerou svou sílu. Odolen meč zabořil do levého boku a také se zapřel. Nevěděl, co se děje, ale nedokázal ani vstát. I když horečně dýchal, přišel si jako bez vzduchu. To skron.

      „Jsi připraven.“

      Jako by s kusem legendárního kovu za ta léta pomalu srůstal. Ta věc měla cosi uvnitř a on v to musel uvěřit, teď. Nevěřit v nic znamená také zemřít pro nic. „DALANEEE!“ zakřičeli oba najednou.

      „Jsi připraven.“

      „Jsem," řekl, pohlédl na Bala zmítajícího se v magické bouři a nadechl se. „JSEM!“ Zatlačilo ho na hrudi, ale vstal na nohy. Udělal krok kupředu. Vytrhl svou Odplatu s Balova pahýlu, koukl do prázdných očí a zakřičel: „Jsem to pořád já. Jsem prostý Dalan, syn vesničanů a mým cílem je chránit Albery! JSEM PŘIPRAVEN!“

      Ctirad a Odolen polevili stisk. Rytířův skron rudě zaplál a čarobijcovo tělo spolkl pocit nepoznané síly. Kopl tak mocně, že obr odletěl do bíle kopule, která ho zamkla v bouři blesků a vírů. Pokud křičel, nebylo ho slyšet.

      „NEEEEEEEE!“ bědoval Horan, ale to už se jeho vytoužené kouzlo nenávratně hroutilo.

      Když bouře pohasla, nikdo neútočil. Posledních šest vyčerpaných mužů ze Ctiradovi družiny se stáhlo k rytířům. Všichni do jednoho, i Horan, sledovali kamennou podlahu. Balovo škubající se tělo bylo rozpůlené, zčernalé a leželo v seškvařené krvi. „Porazili Bala,“ zakřičel někdo. Vyčerpaná družina se semkla a připravila na pokračující boj.

      „Chci je živé,“ prohlásil potichu Horan. „Chci je živé. Přineste mi je ŽIVÉ!“ zaječel a ukázal na ně.

      Nadaní přicházeli. Stále jich muselo být přes dvacet. Někteří se tvářili hněvivě, někteří otupěle, jiní smutně, a nebo v pohledu odráželi nechuť bojovat. Verl a další dva sejmuli štít. Nejeden z nich koukal na mrtvolu Bala s úlevou. Ale družina vraždila i jejich bratry a sestry.

      „To by stačilo,“ řekla Ramil z dálky veselým hlasem. Všichni mágové najednou se chytli za hlavy a začali se motat. Pak v nářku a bolestech padat na zem.

      „JAK JSI MOHLA!“ běsnil Horan a ze vzteku zvedl dýku nad Myslenou. Jeho zub zářil všemi barvami.

      Odolen ale dal slib a hodlal ho dodržet. Rozeběhl se a vrhl poslední dýku. Neminul. Horanova zbraň vyklouzla na zem a on polekaně vytřeštil oči na Odolena. Vůdce kultu působil vskutku vyčerpaně. „Už se jí nedotkneš,“ řekl, když k němu přistupoval. Horan vztáhl ruku a z ní vyšlehly blesky. Odolen se úplně nezastavil, jen se chytl za řetízek a zatnul zuby. Za ním vyběhl Dalan, do kterého zasáhly blesky z druhé ruky. Skron byl ale mocný. S námahou se postavil před přítele a zaštítil ho tak od další magie.

      Za Horanem se objevil Vaidan a rovněž měl v ruce dýku. Jak se ukázalo, nebyla obyčejná. Byla ze skronu. Přiložil ji k Horanovu hrdlu a přitlačil.

      „Zradili jste mě. Do jednoho! Dal jsem vám rodinu,“ zašeptal. Jeho hlas zněl zlomeně. A Vaidanova tvář, i přes fasádu odhodlanosti, tichem odpovídala, že to pro něj není snadné. „Není divu, že rytíři uspěli.“ Horan pohlédl trojici před sebou poprvé dlouze do očí.

      „Vaidane,“ oslovil ho Dalan a učinil krok k oltáři. „Potřebujeme ho živého. Jestli ti jde o zničení Spárů, máme pořád společný cíl. Mohl by nám hodně prozradit.“

      „Nevíš, o co mi jde, rytíři.“ odpověděl. „Nevíš nic.“ Ramil se postavila za něj.

      „Šest let je dlouhá doba,“ řekl rytíř a neraněnou rukou zandal Odplatu do pochvy. „Možná, kdybych tě našel dřív. Ať uděláš cokoliv, věz, že na toho veselého, odvážného chlapce, kterým jsi byl, nikdy nepřestanu myslet.“

      „Já vím,“ odpověděl Vaidan a poté skronovou dýkou prořízl Horanovo hrdlo. Byla to oslňující smrt. Velký zub na zlatém řetězu se rozzářil ještě víc. Vaidan ho ztrhl a pevně uchopil.

      Bylo po rituálu.

      „Příliš sme ti věřili. Nakonec zradíš každýho,“ řekl vyčítavě Odolen Ramil.

      „Ale samozřejmě,“ usmála se medově a pročísla své rudé vlasy. „Jed v sobě měli dlouho, a ne jen tak obyčejný. Důvěra je…“ zastavila se a přeložila ruku přes ruku, „nebezpečná věc. Promluvme si ale o důležitějších věcech!“ tleskla. „Tvůj skron ti něco řekl!“ povytáhla Ramil obočí.

      „Nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděl Dalan.

      Když mluvila, posbírala pět vyhasínajících kamenů kolem oltáře. Byli na nich znaky z Ataluranu. Daleko na jihu by jim rozuměl málokdo. Ani Dalan nevěděl, co znamenají. „Jsem splétačka, mně lhát nemůžeš, rytíři. Studovala jsem v samotné Mukře a o ničem podobném jsem nečetla. Ale viděla jsem, co se ti stalo,“ řekla a propíchla ho nepříjemně zatvrzelým pohledem. „Plát bude silnější, než sis myslel.“

      „Pak by sis to měla dobře pamatovat,“ odpověděl.

      „Prostě vás odděláme tady a teď,“ zakřičel Odolen. Ctirad se zamračil a udělal dva kroky dopředu. Zbytek družiny natáhl tětivy.

      „Jen to zkuste,“ popíchla je Ramil. „Tesák Agilů má bez pána vlastní vůli. Bude chránit sebe i nás.“ Jeden z vojáků se rozhodl to otestovat a vypustil šíp přímo na Ramil. Před rudovláskou se oranžově zhmotnil silný magický štít. Něco zašeptala v Ataluranu, pět kamenů vylétlo do vzduchu a seřadili se vedle sebe.

      „Neboj se, rytíři, dostane se ti slávy,“ řekl Vaidan, když vracel skronovou dýku do pouzdra. „To je to, co chceš, mmm? Každý se dozví o tom, čí to byla práce. Tvoje a Ctiradova,“ usmál se. „Klidně si ponechejte všechny zásluhy. Dozví se to vaši spojenci, ale i nepřátelé. A syn Horana…“ koukl na Ramil. Za nimi se zpod kamenů objevila brána z bílého světla, která začala nasávat vzduch, prach i předměty z podlahy v blízkosti.

      „Ó, nebude nadšený. Velení se chopí pevně, už jenom kvůli odkazu svého ubohého, zrazeného otce,“ pronesla s falešnou lítostí a mrkla na mrtvolu u oltáře. „My dva, kdo přežili, mu už povíme, kdo se zasloužil o smrt mocného Horana. A nejmladší Agil má… jiný přístup než jaký měl Horan. Spáry začnou být víc vidět,“ usmála se.

      „U Aluvana přísahám, že ne jenom Spáry,“ řekl Ctirad a praštil o sebe pěstnicemi. Odolen plivl na zem a splétačku počastoval urážlivým gestem.

      „Vy, alberští rytíři…“ zasmála se koketně. „Pomohli jste nám, víte? Zdržet druhou vlnu chaosu je nezbytnost, bylo příliš brzy. Celé je to složitější, než se zdá. Byla zapotřebí změna velení. Za odměnu vám Spáry hialmu nedají klidu. Vám, vašim rodinám, vašim poddaným, nikomu. Vzpomínáš si například, Dalane, na Věrné? Znovu se s nimi setkáš.“

      Věděl, koho tím myslí. Divocí muži oblečení jako vlci. Vymyté hlavy, pouhé nástroje. Částečně je očekával právě na Záboru. „Snažíš se vyhrožovat alberským rytířům?“ odpověděl. „Jsme v NAŠICH královstvích, sloužíme NAŠIM králům a máme nedozírné možnosti i prostředky.“

      „Přesně tak, ničemná splétačko!“ přidal se Ctirad. „Nemysli si, že se zalekneme tvých výhrůžek. Naši říši uchráníme, uvidíš.“

      „Rozhodně to zkusíte,“ pokrčila ramenem, mrkla na Odolena a zmizela.

      „Uvidíme se, rytíři,“ řekl Vaidan a spolu s Horanovým zubem následoval Ramil.

      „Vaidane!“ zarazil ho Dalan. „Měl jsi pravdu. Na tuhle cestu jsem tě poslal já. Uteklo příliš času, příjímám to. Teď jsi jenom další nepřítel. Příště nebudu váhát.“ Sám sebe překvapil, zněl jistě. Mrzelo ho to, hluboko uvnitř, ale byl si jistý.

      Pak ve svém nitru uslyšel železné, pevné „Jsi připraven.“

      „Dobrá tedy,“ kývl hlavou a rovněž zmizel. Kameny pohasly a spadli na zem. Odolen pomohl otřesené Mysleně vstát z oltáře a odvedl ji stranou.


                  [ * * * ]


Nikam nepospíchali, přes noc se postarali o nejhorší zranění, utábořili se u ohniště a dali svým tělům několik hodin odpočinku. Byli vyčerpaní, dobití, dolámaní a měli ztráty. Ale cíle bylo dosaženo. Problémem bylo, že dosažením cíle odhalili opravdovou velikost problému.

      „Jak jsi říkal, usekli jsme hadí hlavu, ale nahradila ji druhá…“ přemýšlel Odolen, když druhého dne odpočívali na dřevěné lávce.

      „A druhá, třetí, čtvrtá…“ dodal Ctirad, když si zrovna počítal modřiny na žebrech. Několik jich bylo zlomených.

      „Dvacet dalších míst, kde se vraždili nevinní,“ řekl Dalan, máchajíc si nohy ve vodě. Měl provizorně zavázané rameno. Na několik měsíců byl vyřazen z boje. Rovněž byl poset modřinami a podlitinami.

      „Můj otec nebude šťastný z toho, co to znamená,“ zakroutil princ hlavou. „Asi se koruny Trakova opravdu nedožiji. Alespoň mladší bratr bude mít radost.“

      „Ctirade,“ poplácal ho čarobijec po zádech, „korunní princ nebo ne, myslím, že jsi na správném místě. Jsi pravý ochránce Alber.“

      „Tak jako ty. Tak jako vy oba,“ usmál se odvážný, mohutný mladík.

      Dalan si s Odolenem také vyměnili pohledy. Klidné, vděčné. Pak Odolen s námahou a stížnostmi na svůj věk vstal a šel za Myslenou. Sundal si řetízek a věnoval jí ho.

      Dva rytíři, pan Dalan z Lakrova, řečený čarobijec a pan Ctirad Ctnostný z Trakova se zahleděli na klidně plynoucí vodu Pravoříčí. V brašnách měli připravené trofeje v podobě hlav Horana, Bala a několika dalších spolu s horou tesáků na řetízcích. Nebylo kam pospíchat, těla Nadaných, jak už Dalan věděl, nepropadají tak rychle rozkladu. Čekala je cesta do Trakova, čekala je cesta za slávou, ale i za budoucími problémy.

      Možná tentokrát, s tím, co víme, nás už Spojenci Meadrotu budou brát vážně. Ať ano nebo ne, nejdéle za rok nás čeká práce. Těžká práce, kterou provedeme, zapřemýšlel Dalan, ale pak si prostě užíval těžce vybojovaného momentu klidu.

      Když opustili Zábor, už nebyl neviditelný. Voda proudila kolem zarostlého ostrůvku s nefunkčním oltářem. Právě tento ostrov měl přijít ve známost jako místo, kde po stovkách a stovkách let začal v Alberách otevřený boj proti Nadaným a dlouho dřímajícím Spárům hialmu.



      Dalan se ještě jednou vrátí v další povídce.