Psáno ve snu - Půlnoční překvapení

„Tak kde jste vy hajdaláci,“ zasmál se vysoký chlapec v džínové bundě a zůstal i nadále opřený o lampu, která osvětlovala téměř prázdné parkoviště malého supermarketu. Zrovna sem přicházela dvojice vysokoškolských studentů.
„Kde asi,“ odvětil tiše Alex. Chlapec s neurčitým výrazem, který vypadal, že by byl raději kdekoliv jinde. Tmavě hnědé vlasy mu padaly do tváře a unavené kruhy pod očima tohle šero jen zvýrazňovalo. Společně se svým doprovodem přešel k Adamovi a všichni tři si vyměnili společensky přijímaný pozdrav mezi muži. Podání ruky spojené s poklepáním na rameno.
„Kde máš An?“ Zeptal se Vladislav, student okultních věd. Podíval se přitom na Adama s pohledem, ze kterého šla číst neskrývaná škodolibá radost. Tázaný nad tím pouze zavrtěl hlavou a vecpal si ruce do kapes. Na chvíli se mu ztratil z tváře široký úsměv, ale když si to uvědomil, rychle ho tam zase vrátil.
Anastázie byla krásná slečna, o které každý věděl, že by udělala cokoliv, jen aby se Adamovi zalíbila. On se jí snažil její nadšení vracet, ale všichni v okolí věděli, že to není upřímné. Tedy kromě samotné An. Ta byla oslepena pocity.
Ozval se zvuk brždění pneumatik a z nedaleko, nyní již zaparkovaného automobilu, vystoupila trojice dívek. Již zmíněná An jako první, zamávala na kluky a bez váhání se rozešla k tomu, kterému patřilo její srdce. V patách jí byla Leona. Menší hnědovlasá dívenka. S hravým poskakováním přiběhla k nejmlčenlivějšímu z chlapců a zatahala ho za vlasy. Alex nad tím jen zakoulel očima, no na tváři mu zacukal skoro neviditelný úsměv. Pro optimismus této slečny měli slabost snad všichni.
Poslední z auta vystoupila Monika. Opatrná stydlivější dívka. Pomalým krokem přišla k ostatním a se skromným úsměvem všechny pozdravila. Tímto se stala naše skupina kompletní.

„Tož co budeme dneska dělat? Minule to bylo fakt super, i když už bych si to teda zopakovat nechtěl,“ zasmál se Adam a přejel si po jizvě na předloktí, na které bylo několik stehů. Stalo se to, když spadl opilý na rozbitou skleněnou lahev. Bolelo ho to pořádně, ale nikdy by to svým přátelům nepřiznal. „Chtělo by to něco akčnějšího, než koukání na hvězdy nebo vyprávění historek,“ An se uchechtla. Vlastně se smála čemukoliv, co Adam řekl. I když to ani neměl být vtip. „Třeba něco nebezpečného. Dobrodružného. Aby to v nás rozpumpovalo krev,“ ostatní se jen rozpačitě usmáli a přemýšleli, co by se dalo v letní večer dělat.
„Co zkusit něco ukrást?“ Navrhl Alex po nějaké době ticha. Monika s Leonou se na něj nevěřícně podívaly, ale než stihly něco říct, slova se ujal Adam.
„No to je mi nápad! Mohli bychom třeba rovnou tady,“ ukázal na supermarket, kterému patřilo toto parkoviště. „Stejně tam už skoro nikdo nechodí, co tu postavili ten velkej obchoďák. Tak aspoň nějakej odliv zboží by měl,“ začal se hlasitě smát, aby schoval strach, který mu rozkmital hlas.

„Co to děláš?“ Zeptala se Monika Vládi, který se po čas tohoto rozhovoru přemístil k popelnici vedle nich. Paže v ní měl hluboko ponořené, no i tak jen pokrčil rameny, jako by se nic nedělo a pokračoval. „Zrovna doma skládám sbírku nalezených věcí. Nevěřili byste, co všechno se dá najít. Co všechno lidi vyhazují, fungující věci! No fakt, koukej,“ vytáhl nějaký model autíčka a vyhodil ho před popelnici na zem. „Nedávno jsem třeba na skládce našel krásnou porcelánovou panenku, sice jí chyběla hlava, ale to je přeci jen vizuální nedostatek, jinak byla pořád,“ zmlkl. Zaujatě se odtáhl a v ruce držel pomuchlaný kus papíru. Vypadal poněkud staře, díky tomu ho zaujal. Přešel s ním pod světlo lampy a olízl si vzrušeně rty. „No to se podívejme,“ vydechl nadšeně. Ostatní k němu přistoupili tak, aby se mu mohli podívat přes rameno. Teda až na Alexe, který na ně nezaujatě koukal ze svého místa a pořád se držel plánu, že půjde vykrást obchod.
„Co to je?“ Vykřikla An a nalepila se zezadu na Adama, ve snaze se mu kouknout přes rameno. Nebo se ho prostě jen dotknout. Když nebyla schopna nic zahlédnout, vytrhla papír Vláďovi z rukou a začala s ním horlivě otáčet. On nespokojeně zamlaskal. „Je to nějaká stará mapa, některé z nových pozemků tam vůbec nejsou,“ konstatoval a mapu si od ní vzal trhnutím zpět. Otočil ji správně podle toho, jak stáli a chvíli přemýšlel.
„Tady stojíme,“ ukázal na místo na mapě. „Než tady udělali parkoviště, tak tu bylo dětské hřiště. Tady je centrum města, tady to velké jezero a tady je les,“ chtěl pokračovat, ale Adam mu skočil do řeči. „Hele, koukej. Tady to ukazuje nějakou chatu. Nikdy dřív jsem na ni ale nenarazil,“ ukázal na místo na mapě, které se ukrývalo uprostřed lesa.
„Nevíme, jak je ta mapa stará. Třeba už ten pozemek ani neexistuje,“ řekla Monika s pokrčením rameny.
„Nepůjdeme se tam podívat?“ Vykřikla horlivě Leona a poposkočila párkrát nadšeně na místě. „Bude to dobrodrůžo! A třeba potkáme nějaký zvířátka,“ dodala a přeběhla k Monice, kterou chytila za paži. Ta jen zavrtěla hlavou. „A nebo blázna s motorovkou,“ zamumlala. „Nemyslím si, že je to nejlepší nápad. Už je tma a nikdo z nás tam nikdy nebyl. Neznáme cestu. Co když se nám něco stane? Co když se ztratíme? A co když v té chatě někdo žije? To nekoukáte na filmy? Vždyť se tam můžeme jít podívat kdykoliv jindy, za světla.“
V této chvíli se do konverzace konečně zapojil také Alex, který až doposud mlčel. „Co můžeš ztratit? Bojíš se snad tmy?“ Posměšně se na ni podíval.
„Co můžu ztratit? Třeba život? A co rodiče? Jsem domluvená, že se vrátím do půlnoci,“ hlas se jí chvěl a očima zkontrolovala hodinky. Bylo 9 hodin večer, ještě nebyla úplná tma, ale ani světlo.
Adam, který doposud mlčel, se zhluboka nadechl. Měl snad ještě větší strach než Monika, ale hodlal to zahrát na své přátele jinak. Držel si pověst svalovce a neohroženého vůdce této skupiny. „Noták, nebuďte saláti. Prostě si dáme přespávačku ve starý chajdě, co se asi tak může stát. Tohle je realita, ne hollywoodskej film. A kdo se bude bát, je jen posranej mamánek,“ vydal ze sebe zvuk, za který by se nemusel stydět ani kůň a praštil se rukama do stehen. Ostatní se nepřidali, málo kdy se smáli jeho vtipům. Spíše jeho výstupy považovali za trapné. Tedy až na An, která to doháněla i za ostatní. „Mamánci,“ řekla posměšně a opřela se bokem o Adama. Ten nenápadně ustoupil o krok dál. Nechtěl, aby cítila, jak se chvěje.
„Tak - tak,“ Monika se nejistě podívala po svých přátelích. Čekala nějaké záchranné lano, ale nepřišlo. „Tak já teda mamce zavolám,“ vzdala to. Nelíbilo se jí nic z tohoto plánu, ale nechtěla se oddělit od party. „Víš co, můžeš mámě říct, že budeš u nás. A já té mé zase, že jsem u vás,“ navrhla Leoně a ta souhlasila. Obě dvě si to šli o kousek dál vyřídit, i když ani jedné nebylo lhaní příjemné.
Vladislav si z ničeho nic sedl na zem do tureckého sedu, rozložil mapu a sundal si křiklavě rudý batoh ze zad. Vytáhl z něj řadu předmětů, o kterých nikdo netušil, proč je uchovává. Starou plechovku, kus látky, porcelánový hrníček s ulomeným uchem a další podobné nesmysly. Nakonec vytáhl také pouzdro, ve kterém našel zelený zvýrazňovač a do mapy si jím vyznačil trasu, kterou osobně považoval za nejvhodnější. Pak ještě z batohu vydoloval obstarožní čelovku, kterou si nasadil a zapnul. Párkrát nejistě zablikala, ale pak zůstala odhodlaně svítit.
„Ha-ha,“ zahýkal Adam. „Vypadáš jako světluška, až na to, že ti nesvítí prdel, ale xicht,“ vyprskl smíchy. „I když u tebe to není žádný rozdíl,“ dodal ještě. Opět se ozval smích jen u jedné osoby.

Vláďa šel jako první. Jeho krok byl sebejistý, necítil strach. Čelovka, kterou měl na hlavě, osvětlovala prostor před ním jen mírně. Viděl pár kroků před sebe a na mapu. Ta nebyla tak užitečná, jak si původně mysleli. Cesty, které na ní byly značeny, již dávno nebyly udržované. Museli se tedy téměř poslepu prodírat řadou křovin, což ne všichni nesli úplně nejlépe, ale jediná An byla slyšet, jak si stěžuje. Vzala si na dnešní schůzku boty s vysokým podpatkem, protože neočekávala podobnou aktivitu. To nikdo z nich.
„Tohle je fakt příšerný. Ty boty mi zaplatí ten, co tuhle kravinu vymyslel,“ mrsknula zlým pohledem dopředu na záda toho, kdo tento výlet vedl. Ostatní to raději nekomentovali. Byli na podobné projevy zvyklí.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ Zeptala se Monika Leony, která šla po jejím boku. Ta jen pohodila rozverně rameny. „Nevím. Ale tak, co se může stát? Pravděpodobně to bude jen opuštěná stará troska a za chvíli budeme doma,“ usmála se na ni. Opravdu tomu věřila. Že je svět krásné místo a špatné věci se stávají jen špatným lidem.
„Baf!“ Zařval z ničeho nic Adam a otočil se dozadu na obě slečny. Ty byly zrovna hluboko ponořeny v konverzaci, takže jednohlasně vykřikly a chytly se za ruce.
„Idiote!“ Řekla se smíchem Monika a z legrace jej praštila. Srdce jí sice rychle bubnovalo, ale musela se smát sama sobě. Vždyť to byl jen les. A jen tma.
Anastázii se moc nelíbilo, že byla pozornost Adama věnována i jiným slečnám. Chvíli přemýšlela, jak strhnout pozornost zpět na sebe.
„Au,“ zakňučela po chvíli a vypadalo to, že tak tak zůstala stát. Drapla Adama za paži, aby udržela rovnováhu a zároveň se chytila za kotník. Všichni se zastavili. Nikdo jí nevěnoval moc empatie, kromě Leony, která se snažila vyjít všem. Přiskočila k ní, stáhla jí botu a chvíli jí koukala na nohu. „Myslím, že s tím nic nemáš,“ řekla tiše. An ale prudce zavrtěla hlavou a popotáhla. „F-fakt mě to bolí,“ dostala ze sebe. Byl to skvělý herecký výkon. „Asi jsem si udělala něco s kotníkem,“ zafňukala.
„Nebo s mozkem,“ ozval se zezadu Alex, který byl po celou dobu cesty potichu a jen vnímal zvuky lesa. Neměl An zrovna v lásce a nijak to neskrýval. Vyměnili si škaredé pohledy.
„Řekni mu něco,“ naléhala An prudce na Adama. Ten nad tím jen zakroutil očima a nabídl jí rámě. „Poď prosímtě, už tam budem, ne?“ Zeptal se směrem k Vláďovi a ten kývl. „Je to už jen kousek,“ potvrdil netrpělivě.

A opravdu. Netrvalo to dlouho a skupina se zastavila před cihlovou zdí, která tvořila obdélníkové ohraničení okolo celé chaty. Byla porostlá lišejníkem, navíc již řádně zchátralá.
Vláďa schoval mapu do batohu a chvíli přemýšlel. „No, zkusil bych to první obejít. Zjistíme, kde to má vchod. Třeba bude otevřeno. Když ne, tak to budeme muset přelézt,“ tato vůdčí role mu nepřinášela žádné uspokojení. Naopak Adam, jako samo-zvolený vůdce se musel ozvat. „Jó, souhlasím. Kdepak máš dvířka, chaloupko?“

Brána byla zabezpečená visacím zámkem s řetězem. Vyvolalo to dojem, že zde již dlouhou dobu nikdo nebyl. Skupina se po sobě podívala.
„Jestli někdo nemá kladivo, zbraň, lopatu nebo dost tvrdou lebku, budeme muset přes,“ zhodnotil situaci Adam a zasmál se vlastnímu vtipu.
Monika se nejistě rozhlížela okolo sebe. „Nemůžeme už jít? Víme, že to tu je. To jsme taky chtěli, ne? Tak můžeme už jít domů,“ zatahala Vláďu za rukáv.
„Ach, ženo. Uklidni se,“ zchladil ji Alex a bez strachu přešel k bráně. Vyzval Adama, aby mu udělal stupínek a s jeho pomocí se vyhodil nahoru na zídku. Byla široká tak, že se na ní dalo sedět. Podíval se dolů pod sebe a chvíli čekal. „Vypadá to, že tu fakt nikdo není. Ani pes. Tak jdu dolů,“ zachytil se prsty za vršek a pomalu se spustil. Chvíli bylo ticho.
Monika tiše zakňučela.
„Dobrý, můžete další,“ ozvalo se po dobré půlminutě.

Chata byla z tmavého dřeva a na jejím štítu bylo ozdobným zlatým písmem napsáno příjmení. Její majitel musel být kdysi velmi zámožný muž, napadlo všechny z přítomných. Spolu s myšlenkou, že je velká škoda, jak to nechal zchátrat. Dvoupatrová stavba působila stejně majestátně, jako musela působit kdysi. Velká zatemněná okna na přední straně působily jako velké slepé oči a vchod jako ústa, které je měli každou chvíli pohltit.
Alex vystoupal jako první po třech schodech na vyvýšenou verandu a vzal za kliku. Nic. Bylo zamčeno, jak se dalo čekat. Otočil se na své přátele a zavrtěl hlavou. Vláďa se ušklíbl a rychle vyběhl také nahoru. Začal pátrat okolo. Díval se pod staré květináče, v okolí dveří i pod něco, co mohlo být kdysi rohožkou. A objevil pod ní to, co hledal. Klíč. Usmál se a vložil ho do dveří. S hlasitým zvukem zámek několikrát přeskočil. Se skřípotem otevřel těžké dveře.

Všichni vešli pomalu dovnitř. Čekali hustý zatuchlý vzduch, ale nic takového nepřišlo. Slabé světlo čelovky mohlo jen těžce soupeřit s temnotou. Ale za její pomoci objevili stůl a na něm několik petrolejovým lamp. Vláďa, který vypadal, že sebou snad nosí všechno na světě, vytáhl z batohu zapalovač. Když všechny z lamp zapálili, již zde bylo daleko více světla. Rozdělili se do malých skupinek, aby se podívali po domě.

Anastázie se bez přemýšlení přidala k Adamovi. Využila svých hereckých schopností a když se ozvalo zavrzání schodů, chytla se ho za ruku a odmítala ho pustit. „To byli jen oni,“ namítal. Ale ona mu jen stiskla ruku pevněji.
Procházeli jídelnou. Byla to středně velká místnost s okny, které byly zataženy tmavými závěsy. Uprostřed se nacházel dlouhý pevný stůl ze dřeva a kolem něj spousta židlí. Ale nevypadalo to vůbec opuštěně. Ubrus byl čistý, dokonce z něj šla cítit jemná vůně prášku na praní. Zamračil se. Tohle mu na strachu jen přidalo, i když chtěl vypadat jako hrdina.
„Tohle fakt nevypadá, že by to tu bylo opuštěný,“ řekl a koukl po An. Ta jen přikývla k souhlasu, ve tváři měla strach a zvědavost. Odtáhla ho k policím, které byly v rohu místnosti. V rámečcích zde byly staré rodinné fotografie. Ale nebyly obklopeny pavučinami či prachem, jak by se dalo čekat. Vše bylo pečlivě uklizeno.
„No tak doufám, že majitel odjel někam na dovoulenou,“ zasmál se. Ale nebyl to veselý smích. Odvaha, kterou nikdy neměl, se nyní vytratila také z jeho herectví.

Monika, Leona a Vladislav šli po schodech do horního patra. Byly to pevné schody z kusů dřeva, které s každým krokem hlasitě vrzaly. V horním patře byla pouze jedna velká podkrovní místnost. Podlaha byla celá pokryta kobercem, na kterém byly umístěny nízké stolečky. Byly určeny k tomu, aby se kolem nich sedělo na zemi. Až tedy na jeden v rohu místnosti, který vypadal jako klasický starý psací stůl.
Díky tomu také dobře pochopili, že tohle místo není vůbec opuštěné. Ale tmavé nepropustné závěsy na oknech napovídaly, že si majitel přál, aby to tak působilo.
Mezi okny byla na zdi nástěnka, na které visel papír s jakousi sepsanou formou slibu mlčenlivosti. A pod ním okolo dvanácti podpisů. Všechno to byly pouze přezdívky. Žádná reálná jména.
„Neměli bychom odejít?“ Špitla Monika. Vůbec se jí to tu nelíbilo. Působilo to jako sídlo nějaké sekty.
„Teď tu nikdo není a už je noc, tak nejspíš ani nikdo nepřijde,“ pokusil se ji uklidnit Vláďa.

Alex se po domě vydal sám. Vyhovovalo mu to tak nejvíce. Objevil kuchyni, která se nacházela vedle jídelny. Doléhal k němu slabý rozhovor jeho přátel z vedlejší místnosti, ale nevěnoval tomu pozornost. Prohlížel si vybavení kuchyně, které bylo opravdu bohaté. Alexe nejvíce zaujala sbírka nožů umístěná na lince. Za takovou by se nemusel stydět žádný řezník. Jeden s úctou vytáhl, potěžkal ho a zase vrátil na místo.

Všichni se poté sešli v horní místnosti, sedli si na koberec k jednomu ze stolečků a vedli rozhovor o teoriích, kdo se tu schází.
„Koukejte, co jsem našel dole,“ řekl Alex, který se k nim připojil jako poslední. Držel v každé ruce jednu láhev červeného vína. „Je tu sklep a ten je toho plný,“ řekl s jistým obdivem v hlase. Jednu z láhví otevřel, napil se a pak uznale zahvízdal.

Seděli takto okolo hodiny. Všichni již byli příjemně společensky unavení, jak alkoholem, tak noční hodinou. Třísknutí dveří v přízemí je ale probralo.
Okamžitě jejich veselý rozhovor ustal. Nastalo hrobové ticho v obou patrech. Ať byl dole kdokoliv, musel o nich vědět. Už jen kvůli lampě, kterou nechali dole svítit.
Uslyšeli zvláštní zvuk a pak osoba dole rozsvítila běžné elektronické světlo. Doléhalo částečně i sem a nad schody osvítilo kousek stěny.
Schody zavrzaly.
Osoba pomalu stoupala do druhého patra. Krok za krokem. Nebyla to lehká chůze, ale pomalá a těžká. Vrznutí za vrznutím. Na zdi se začala pomalu zobrazovat silueta přicházejícího. A pak se spatřili.

Byl to muž. Starší, mohlo mu být okolo 60 let. Chvíli se na ně díval malýma zapadlýma očima. Tvář měl vrásčitou, oholenou, pouze s hustým obočím. Uprostřed obličeje mu sedel velký nos, který působil tak povědomě. Sledoval je a vypadal, že přemýšlí.
A pak se usmál. Byl to krutý, ale přesvědčivý úsměv.
„Ach, děti,“ řekl se smíchem a rozsvítil hlavní světlo. Na chvíli všechny oslepilo, za pár vteřin se na něj ale znovu podívali. Rozešel se k nim. Jeho chůze byla pomalá, rozklepaná. Vypadal, že každý krok je pro něj námahou. Ruce se mu třásly.
„My, my, my,“ koktala Monika. Chtěla nějak vysvětlit jejich přítomnost. On nad tím ale mávl rukou. „To je v pořádku, slečinko. Však já byl jednou taky mladý,“ zasmál se a šel pomalu k nim. „A vy jste chtěli jen nějaké dobrodružství, ne?“ Prohlížel si pečlivě všechny přítomné.
„Ano,“ přikývl horlivě Adam a napřímil se. Když se mu zdálo, že nehrozí žádné nebezpečí, opět se pasoval do čela této skupiny. A o staříkovi neměl žádné pochyby. Vypadal jako nemohoucí muž. Ostatní byli o něco ostražitější, ale postupem času tento pocit ztráceli. Stařík se zdál jako hodný kouzelný dědeček z chaloupky v lese.
„Vidím, že jste objevili moji skrýš,“ zasmál se, když si všiml láhví vína a olízl si rty. „Je dobré že? To je speciální domácí výrobou. Tajný postup a speciální dochucovadla,“ usmíval se. „Tak já vám přinesu další, ať si to užijem,“ zasmál se a pomalým krokem odešel do sklepa.

„Nepřijde vám to podezřelé?“ Zeptala se Monika nejistě, když se stařík ztratil pod schody. Leona se zasmála. „Ále, je to jen starý pán, co se s námi může na chvíli cítit zase mladý!“ Řekla rozjásaně. Nebyla zvyklá pít a alkohol jen podpořil její důvěru a věčný optimismus.
„Přesně ták, uvolni se trochu prosimtě. Ty si pořád taková nervózní a nikdy se neuvolníš. Šak co by ti takový dědula asi tak mohl udělat. Myslíš, že bys mu jako neutekla, jo?“ Zavrtěl nad tím hlavou Adam.
Alex mlčel. To víno, přišlo mu něčím zvláštní a něčím povědomé. Ale netušil co to je.

Večer ubíhal. Přišel čas, kdy se s nimi muž rozloučil, že si půjde lehnout. Parta se rozhodla, že přespí nahoře na tom huňatém koberci. Opilá An ale ještě nechtěla, aby byl konec večera. „Já si zajdu ještě pro jednu láhev,“ řekla vytahovačně a sotva se zvedla na nohy. A to bylo naposled, co ji její přátelé viděli.

Nejistým přiopilým krokem seběhla dolů po schodech do sklípku. Nepodařilo se jí nahmatat světlo, ale řekla si, že ho nepotřebuje. Mávala okolo sebe rukama s tím, že na nějakou láhev narazí. Nedopatřením jich několik tímto způsobem shodila dolů na zem. S hlasitým zvukem se roztříštily a ona cítila, jak jí chladná tekutina omývá bosé chodidla. Její přátelé nahoře ránu bohužel neslyšeli. Zanikla vy výbuchu smíchu.
Otevřeli se dveře, o kterých nevěděla, že tady jsou. Kužel světla ji oslepil a než stihla reagovat, byla vtažena prudce do dveří a něco jí udeřilo do hlavy.

Otevřela oči.
Zavřela oči.
Bolela ji hlava a točila se jí z návalu alkoholu. Moc nevnímala, co se okolo ní děje. Nepamatovala si, co se stalo.
Nemohla se hýbat. Ležela na nějaké chladné podložce, ke které byla připoutána. Cítila chlad pod ní, jak ji prostupuje do těla. Pochopila, že je svlečená. Ale nebyla úplně nahá. Měla na sobě stále spodní prádlo. Nesvlékal ji, nezajímalo ho její nahé tělo. Pouze chtěl do nejvíce odhalené kůže.
Otočila hlavou.
Spatřila onoho milého staříka, jak stál vedle ní. Vypadal najednou o tolik mladší. Stál k ní bokem naprosto vzpřímeně. Měl na sobě průhledný čistý plášť, který měl zajistit, že jeho oblečení zůstane čisté. Na stěně za ním byly nalepeny výstřižky z novin. Poznávala je. Poslední dobou se pohřešovala spousta lidí. Dobře o tom věděla, ale nikdo tu hrozbu nebrala vážně. A nyní? Její mozek nedokázal pracovat pořádně.
„Pane?“ Vydala ze sebe, aby konečně upozornila na to, že je vzhůru. Muž se k ní prudce otočil a podíval se na ni. Všechno dobré z jeho tváře bylo pryč. Zůstal jen chlad. A hluboká fascinace. V rukou něco držel, neviděla co. Jen viděla, že to drží s jistotou. Bez třesu. Bez zaváhání. Měl natažené chirurgické rukavice a ona nevěděla proč.
„Ano, krasavice?“ Promluvil. Jako by to byl naprosto jiný člověk. Hlas byl silný. Rozvážný a rozumný. Rozešel se k ní a ona spatřila, co drží. Malou věc, která přes to hlásala tolik nebezpečí. Konečně její mozek zazvonil na poplach, ale než stihla vykřiknout, její skřek byl zadušen jeho velkou dlaní. Tiskl ji tak pevně, že ho nebyla schopna ani kousnout.
„Copak, chtěla bys promluvit?“ Zavrtěl hlavou. A pak, dívajíc se jí do očí, se chladné ostří dotklo její bledé kůže. Udělal krátký řez a kdy skalpel odtáhl, sledoval, jak se ta malá prohlubeň plní rudou krví.
Omdlela.
Povzdechl si a ruku odtáhl. Nebylo to ono, když nebyla vzhůru. Pozorně si ji prohlížel. Její malé chodidla, malé dlaně s dlouhými prsty. Světlé vlasy do pasu. Její oči nyní neviděl a i kdyby jí uřezal víčka, stejně by ji nedonutil, se na něj dívat. A tak využil času. Vzal jehlu a niť. A pomalu jí sešil ty krásné plné rty, aby až se vzbudí, mohl mít obě ruce volné.

„Jsi krásná,“ řekl jí, když se probrala. „V tomhle mi můžeš věřit. Poznal jsem již spoustu žen. Velmi pečlivě, velmi zblízka. Daleko lépe, než jiní muži. A opravdu si krásná, máš nádherné tělo,“ položil jí skalpel na nahou kůži a pomalu jím odhaloval další a další vrstvy. Rudé svaly, modré žíly, bledé kosti. Pokaždé, s každým novým tělem, to zas znovu objevoval. Podíval se jí do očí, ze kterých pomalu odcházela duše. Líbilo se mu, jak se na něj dívala. Ten strach a zároveň odevzdanost. Ale nedokázal to již déle vydržet. A tak je vytáhl, jako dva korálky. Brány do duše mu ležely na dlani.

„Tak kde zas je?“ Zeptal se po nějaké době Adam a zavrtěl nad tím hlavou. „Zas beztak se baví s tím dědkem,“ chtěl se zvednout, že se po ní půjde podívat, ale Vláďa ho chytl za ruku. „Vždyť o ni ani nestojíš, tak ji nech být. Ona přijde,“ vydechl netrpělivě. „Nestojím?“ Zeptal se nevěřícně. „Vždyť jsme spolu, co tím chceš říct?“ „Ale notak. Stačí. Jediný, kdo té tvé přetvářce věří je ona. A měl bys toho nechat,“ osočil se na něj hrubým hlasem. Alex se za celou dobu poprvé zasmál. „Jo, věří tomu, protože nemá nic, čím by mohla poznat, že to na ní hraješ,“ pronesl s odporem.

Tím rozhovor o ní skončil, díky alkoholu jim čas utíkal rychleji a obavy se ztrácely. Ani neuběhlo moc času a stařík za nimi přišel s další láhví vína. „Jak jsem tak ležel, tak jsem si vzpomněl, že mám ještě jedno speciální,“ usmál se a podal ho Adamovi. „Myslím, že by ti mohlo chutnat,“ olízl si rty. Monika se na staříka zadívala, vypadal jinak než předtím. Napřímila se. „Kde je Anastázie?“ Zeptala se ho prudce. Stařík se usmál. „Ále, chudinka. Udělalo se jí špatně a zůstala dole v koupelně,“ ta informace působila tak nenuceně a upřímně, že všechny na chvíli uklidnila.
Adam láhev otevřel a napil se. Tvář se mu zkroutila. „Co to je?“ Olízl si ruku, aby přebil tu chuť a podal láhev dál Alexovi. Ten si k tomu první přičichl a zůstal chvíli nevěřícně koukat, načež olízl pouze okraj lahve. Zamlaskal. „To není víno, to je,“ stařík se na něj v tu chvíli vrhl. Měl u sebe nůž, čímž všechny překvapil. Láhev se rozlila po podlaze a okamžitě místnost zahltil hutný pach. Byla to krev.

Stařík si naivně myslel, že dokáže přeprat všechny zúčastněné. Tedy, měl pro to předpoklady. Byl silný, měl zbraň a moment překvapení. Ale i tak to na něj byla dost velká přesila. Adam se na něj vrhl bez přemýšlení nad tím, jaké následky by mohl způsobil s nožem. Tenhle hloupý krok stařík ale nečekal a tak se nechal stáhnout dozadu. Vláďa vyskočil na nohy a pokusil se mu ten nůž nějak sebrat, což jen vedlo k tomu, že se mu čepel svezla po kůži na ruce. Naštěstí nic vážného. Adam už takové štěstí neměl. Stařík se snažil zbavit toho, jak ho zezadu objímal tím, že mu rozřezával paže. Přes to ho nepustil a dokázal vyvodit jediné možné východisko z této situace. Udělal několik prudkých kroků a pak staříka prudce pustil. Ale dolů do propasti nad schody.
Spadl tak nešikovně, že si zlomil vaz.

Přeživší se s touto událostí vyrovnávali každý po svém. Adam, který přímo mohl za jeho smrt, si sedl na první schod a nevěřícně hleděl na staříka. „Co sem to udělal? Jak se to stalo? Byla to jen sebeobrana, ne? Co jsem to udělal,“ nepřestával mumlat a jemně sebou kýval.
Leonu její věčný optimismus přešel. Stála na místě, téměř bez dechu. A ač na této události neměla žádnou účast, byla v naprostém šoku. Zírala dolů na nehybné tělo a sledovala, jak se kaluž krve z rozbité hlavy pomalu zvětšovala.
Vláďa s Alexem okamžitě navázali rozhovor o tom, co by teď měli dělat. „Řekneme to policii?“ Zeptal se Vláďa okamžitě. „Ne, zbláznil ses? Sice to byla sebeobrana, ale stejně. Jsme opilí a nemuseli by nám věřit, co se stalo. Musíš si zachovat chladnou hlavu. Zbavit se těla,“ plánoval.
„Kluci?“ Špitla Monika. „K-kde je An?“
Ticho.

Pomalým krokem se všichni rozešli směrem dolů. Pochopili, že tak krev byla nejspíše její. Přes to v nich ale zůstávaly poslední kousky naděje, že ji opravdu najdou dole v koupelně, jak stařík říkal.
Nenašli.
Řekla jim, že jde do sklepa. Pro víno. Rozsvítili a uviděli rozbité láhve. Když si teď vzpomněli, jak ho celý večer pili, nikomu z toho nebylo dobře. Pochopili totiž, co byla ta tajná přísada.
Modré stopy vedli ke zdi, která na první pohled vypadala obyčejně. Při pečlivějším zkoumání ale jeden z nich objevil kliku. Otevřeli.

„Pane bože, pane bože, DO PRDELE!“ Zařval hystericky Adam a otočil se stranou. Obsah jeho žaludku z něj vyletěl na podlahu.
Monika se chytla stěny, aby neupadla. Z toho co viděla se jí podlomila kolena a nemohla tomu co vidí plně uvěřit.
Vláďa zůstal zírat někam tiše stranou. Nevěděl, jak reagovat. Co mohl udělat? Byla pryč. A už jí nic nepomůže.
Alex ji neměl rád. Nikdy se za své zlé slova neomluvil a ani nyní necítil lítost nad tím, co říkal. Stál si za tím. Přešel blíž k jejímu tělu. Prohlížel si její tvář s tichou fascinací. Prázdné oční jamky. Tělo na několika místech svlečené z kůže. Kontrast bledé s rudou krví. Světlé slepené vlasy. Cítil, jak mu naskočila husí kůže. Hrůza, která prostupovala jeho tělem nebyla způsobená tím, co vidí. Ale tím, co cítí. Cítil vzrušení. A děsilo ho to. Odvrátil tvář s hraným odporem.
„Tak dobře,“ pronesl chladně a podíval se na ostatní. Leona zůstala nahoře sama. „Musíme se zbavit těch těl. Všeho jsme se tu dotýkali, takže bychom tu neměli nechat nic,“ chvíli mlčel. „Neznám zákony, nevím co a jak. Nejlepší mi přijde prostě zahladit stopy. Spálit to tady,“ podíval se na ty novinové články okolo. „Neshoří vše, určitě najdou nějaké úryvky a spojí si to. Co to bylo za chlapa,“ rozešel se nahoru do přízemí. Ostatní ho vděčně následovali. Přes to, že je ten chlad děsil, byl jediný, kdo se tomu dokázal postavit.

Vyvedli Leonu ven. Byla z nich nejsilněji poznamenána touto událostí. Viděla ve světě tolik dobra. Ani ji raději nevodili dolů.
Alex vzal lampy a petrolej vylil na obě těla. Nebylo ho moc, ale stačil na to, aby na nich oheň držel. A celý dům byl ze dřeva.
„Co když kvůli tomu zapálíme les?“ „Než k tomu dojde, zavoláme hasiče. Detaily uvnitř už ale snad nenajdou,“ byli to teorie studentů. Lidí, kteří o tom nic nevěděli.

Plameny rudě zaplály. Spalovaly vše uvnitř. Těla, vzpomínky. Odešli pryč a pak zavolali hasiče. Policie přijela ihned poté. A když zjistili, že nejspíše našli sídlo vraha, moc se nerozmýšleli. Bylo jednodušší hodit vraždu na mrtvého člověka. Ještě k tomu, když byl všemi nenáviděn.

O několik let později.

Seděla naproti němu v kavárně. Prohlížel si tvar jejích rtů, její jemné rysy, ženské křivky. Za ta léta se mu ten incident v hlavě přehrával tisíckrát dokola. To mrtvé tělo, rudá krev, oči jako smaragdy v místech, kam nepatří.
Tato dívka měla krásné oči. Byly plné radosti ze života, modrošedé. Opětovala mu pohled a i kdyby neviděl její ústa, ty oči prozradily, že se usmívá. Bylo v nich tolik z její duše. Bylo v nich tolik života.
Bylo v nich tolik života, i když sklouzly o několik hodin později mezi její ňadra. Pořád v nich byl kousek její duše, i když už nemohla vidět.