Vůdce Dalan #3

19. července roku 1 859 po Tichu

Albery, někde ve Valských borech


Sami dva bez cizí pomoci využívali nenápadných stezek a během několika dní proklouzli hustými Valskými bory proti proudu Valy na dosah skrytému ostrovu. Už čtvrtý den se mu ale nepřibližovali, zůstávali v lesích, koně a vybavení skryté v hloubce hvozdu u dávno zapomenuté zříceniny starobylé pevnůstky. Jejich rozhodnutí vyjít na vlastní pěst proti neznámému počtu nepřátel o neznámé síle na záhadný, pravděpodobně magií ovlivněný ostrov, totiž nebylo rozhodnutím páchat sebevraždu. Díky rychlému přesunu získali čas na sběr užitečných informací o nepřátelích. Pravá moc spočívá ve vědomostech. Cestou k vědomostem je trpělivost. Byli trpěliví.
      Členové Spárů hialmu byli velice opatrní. Nikdy se během cestování nebavili, spíše využívali různá znamení. Jedna ze skupinek se zastavila přímo před nimi a nepronesli jediné slyšitelné slovo. Čtvrtého dne počty kultistů klesaly, dohromady jich prošlo třicet osm a další už museli být na místě. Ne všichni byli oblečeni za uctívače Aluvana. Například jeden z členů byl ošklivě zjizvený muž v brnění, třímající válečné kladivo dalece převyšující hranici normálnosti. Nikdo bez nadlidské síly by s ním ani nehnul. On si s ním za chůze házel, jako by nevážilo víc než vycházková hůl, musela v tom být zapojena magie. Dalan si udělal mentální poznámku: „Nejít do přímého boje s tímhle chlápkem.“
      Už to vypadalo, že další skupinka neprojde. Pozorovali v tichosti a z bezpečné vzdálenosti lesní cestu. Stalo se to před soumrakem.
      „Už nikdo neprojde, Dalane. Co když něco propásneme?“ naléhal Odolen.
      „Počkejme do setmění, pak se vrátíme do tábora.“
      „Dobře. Dobře…,“ vydechl. „Už zítra.“
      „Odolene,“ koukl se na něj upřeně, „to zvládneme. Vymyslíme, jak se tam dostat. Zhodnotíme situaci a něco vymyslíme.“
      „Jasně. Já jen…“ olízl si rty, „je jich hodně. Čeká nás přes padesát Nadanejch. Udělat chybu bude zatraceně snadný.“
      „Nejsme tu od toho, abychom dělali chyby.“
      „Odolene,“ oslovil ho po chvíli, „jsme spolu v terénu druhým měsícem a já myslim, že je čas se tě na něco zeptat.“
Jeho druh mlčel, jako by už přesně věděl, kam Dalan míří. Věděl.
      „Proč jsi skončil se starou prací?“
      „Nebavila mě,“ zabručel pohotově.
      „Prostě tě přestala bavit? Proč nechceš mluvit o Nerylovi a Sávovi?“
      „Proč bych měl? Sou mrtví.“
      „Já, víš…“ hledal slova a nebyl si jistý, jaká by mohla být ta správná. Prostě začal mluvit. „Já tomu tenkrát nerozuměl. Nechtěl jsem rozumět, nechtěl jsem se zaplétat. Byli jste prostě tam, víc nepřátelé než přátelé. Pamatuju si ale moc dobře na první rozhovor se Sávou, den po prvním přepadení v lese. Přiznal chybu, víš. To je dobrá vlastnost, líbilo se mi to. Řekl jsem mu: ‘Jsi dobrý chlap, Sávo.’ Chviličku jsme se bavili. Taky říkal, že potkal Dabrila Hrubého… je to pravda?“ otočil se po Odolenovi. Ten ale neodpověděl, jen hleděl do lesa před nimi. „Možná to ve mně viděl,“ pousmál se. „Tvrdil, že byl na frontě, na straně Zletén. A nakonec mi řekl: ‘Svůj život bych ti do rukou svěřil bez váhání.’ Nedopadlo to nejlíp, Odolene. Nedopadlo.“
      „Sou mrtví, Dalane,“ odvětil netrpělivě. „Sou mrtví jako všichni ostatní, co kdy umřeli a co kdy umřou. Nemá to co dělat s ničim. A my budeme taky mrtví, jestli nebudeme dávat pozor.“
      Nastalo ticho, které Dalanovi naznačilo víc než tisíc slov. Pak ho přerušili kroky a oni poznali, kdo se přibližuje. Byla to žena z trakovského tržiště spolu s dvěma falešnými uctívači Aluvana.
      „To je ona! Co tady, u nekonečna, dělá? Co když…?“ chytnul se za svůj řetízek.
      „Psst! Ale ne…“ došlo to Dalanovi. Oba se přitiskli ještě víc k zemi a ani nedýchali. Neexistovala šance, jak by je při stmívání na vyvýšeném břehu mohl kdokoliv z cesty zahlédnout.
      Žena šla první, dva zahalenci ji následovali po stranách. Působila jako někdo ve spěchu. Zastavila se znenadání, náhle, jako by je zaslechla. Začala se otáčet a hledat. Než jeden z mužů něco řekl, zvedla varovně ukazováček a zastavila ho.
      „Jdeme pozdě, na tohle není čas, Ra…“
      „Sklapni, ty hlupáku!“ přerušila ho tak rázně, až zamrazilo i dva přihlížející. Dál se rozhlížela.
      „Máš u sebe nějakej další kov kromě řetízku?“ zašeptal rytíř.
      „Vrhací dýky.“
      „Nech tu dýky, sundej si ten řetízek a dej mi ho,“ šeptal. „Neodmlouvej. Chci po tobě, abys ji sledoval. Je čas zjistit, co za timhle stojí. A já myslim, že vím, co.“
      „Dobře.“ Udělal tak a když narovnal hlavu, zíral opět do očí rudovlasé neznámé. „Do čerta, ta mrcha…“
      Dalan mu vzal řetízek a upnul si ho kolem krku.       „Nespouštěj ji z očí. Jestli se nepletu, půjdou za mnou,“ dořekl a začal se pomalu vzdalovat zpět podél cesty. Žena krátce zavrtěla hlavou, jako by něco nechápala a její oči sledovali Dalanovu pozici. Byl to ten řetízek. Ale proč? Jak?! zuřila otázka v Odolenově hlavě. Také ho napadlo, že ti dva jsou Nadaní a Dalan na sobě nemá skron, ani žádné jiné brnění.
      Rudovlasá udělala jednoduché, úsporné gesto a ukázala na břeh podél cesty. Ti dva okamžitě běželi k rytíři, tiší jako kočky. Rudovlasá zůstala pozadu, šla pomaleji. Několikrát se na ni otočili a ona je dál naváděla. Odolen už rytíře neviděl a nakonec se vzdálili i ti dva. Zůstal tam sám s rudovlasou ženou. Ujistil se, že se neprozradí a sledoval.

                [ * * * ]

Po nějaké době opatrného našlapování byl Dalan téměř na konci vyvýšeného břehu tvořeného ze spletitých kořenů stromů. Kdyby postupoval dál podél cesty, bude snadno odhalen. Jít do lesa nemělo cenu. Dva muži se blížili. Zůstal na místě a vytáhl dvě z pěti terčových dýk od kováře Kamila. Byli správně vyvážené, vrhat jimi byla pro Dalana pomalu už přirozenost. Rychle zavzpomínal na svůj skron, který by rozhodně potřeboval. Bude se bez něj muset obejít. Rozhodl se, že první krok udělá on.
      „Obejdi to,“ řekl jeden druhému.
      „Di tam ty, vole!“ odpověděl druhý. Bylo okamžitě jasno. Mládenci, nezkušení a nenavyklí spolupracovat. Dobře.
      Dalan vyskočil na nohy a v tmavnoucím lese stále viděl dvě postavy. Po tom nalevo vrhnul dýku, která zasvištěla vzduchem a zakousla se do masa někde v oblasti ramene. Tam nemířil, bylo málo světla. Oběhl strom a skočil ze břehu na cestu. V letu vrhnul druhou dýku na toho vpravo. Ten už zareagoval a tak odhalil svou schopnost. Sevřel paže v kříž a dýka před jeho tělem trefila neviditelnou stěnu. Odrazila se a do vzduchu vyprsklo velké množství oranžových jisker. Dalan dopadnul blízko něj a hned po dopadu do něj kopnul. Rovněž jeho chodidlo narazilo na stěnu, ale byla vláčná, přužná. Kopnul znovu, silněji, stěna povolila a schytal to protivníkův hrudní koš. Mladík v mnišském taláru se se zakletím svalil na záda.
      Když se rytíř otočil, bylo pozdě. První zasažený nebyl dýkou z boje vyřazen. Jediné, co uviděl, byla ohnivá koule, rychlá jako uštknutí hada. Instinktivně uskočil dozadu, to ale nepomohlo, zásah do hrudi akorát urychlil jeho let zpět do tvrdého břehu. Bolelo to zcela jinak, než by očekával. Především očekával díru ve své hrudi, silně poškozené plíce. Přes propálenou košili ale ucítil svou zjizvenou hruď, nedotčenou. V celém těle ho silně mravenčilo. Mladík, který nejspíš podcenil sílu svého kouzla, spěchal ke svému druhovi. To byla chyba.
„Já jsem pořád zde!“ řekl Dalan a vytáhl třetí dýku.
      „Ne! To není… možný!“ vykřikl mladík v panice a během toho v dlaních začal vyvolávat další kouli ohně. Byla mnohem silnější, ale také mu trvalo mnohem déle ji koncentrovat a vypálit. Dva údery srdce jsou dlouhá doba. Dalan si počkal. Věděl už, že jsou nezkušení a před šesti lety viděl mnohem silnější mágini, která tuto destruktivní magii skutečně ovládat uměla. I ji zabil, vůbec to nebylo pěkné. Když ten mládenec vypustil své kouzlo, Dalan mu snadno uskočil a koule vybuchla o lesní břeh. Okamžitě vrhnul terčovou dýku a mladíka zasáhl do druhého ramene, silněji. Vytáhl třetí a trefil ho přímo do čela. Mládenec padl vedle druhého, který ještě rozdýchával kopanec do hrudníku.
      „Ne! Ne! Ne! Ta rána tě měla zabít!“
      „Už jsem viděl mocnější Nadané,“ odpověděl rytíř, rozdupl mladíkův štít a botou dopadl opět na jeho hrudi. „Mluv. Chci vědět, kolik vás tam bude. Chci vědět, o co tu jde.“
      „Koukni se na nás,“ zasmál se pološíleně a roztáhl ruce na znamení vzdání se. Pak si všiml, že jeho druh je mrtví. „Z učení sme měli namířeno k zasvědcení. Nikdo nám nic neřekl. To kdyby… se objevil někdo jako ty. A teď je konec.“
      „Prostě mi pověz, co víš.“
      „Nemáme dost síly. Hledá pro nás sílu,“ řekl mládenec. Uvědomoval si, že by měl mlčet. Věděl ale, že prohrál.
      „Jakou sílu? Kdo? Copak ji nemáte dost?“
      „Ne. To co bylo za Velký války, to je pryč,“ zavrtěl hlavou. „Až ji najdeme, nebudete mít šanci.“
      „Kdo ji hledá? KDO?!“
      „Náš vůdce. Jméno neznám. Za dva dny. Dvacátýho prvního července, měsíc po slunovratu, provede rituál. Nemůžeš tomu zabránit, nemůžeš, i kdybys měl celou armádu. My tam jdeme poprvé, nevíme nic víc! Prosím!“ Jeho ruka, možná podvědomně, sklouzla ke krku k zubu na řetízku.
      „Ani na to nemysli,“ ucedil Dalan. Stál a přemýšlel. Ne nad nimi, nad jejich volbami, které je sem dovedli, ale nad sebou. Poprvé cítil odpor, když měl zabít Nadaného. Viděl vystrašeného mládence, který věděl, že smrt se blíží. Možná jednoho dne by z něj byl lhostejný mág, který by se svému protivníkovi smál do obličeje a bez váhání by byl ochoten zemřít, možná s sebou i vzít co nejvíce lidí okolo. Vše pro dobro oné věci, za kterou bojují, ať to je cokoliv. Proti někomu takovému je snadné bojovat. Je snadné ho nenávidět, ospravedlnit své činy. Nikdo takový tam ale nebyl. Byl to vystrašený mládenec s ambicemi. Kdo ví, co zažil? Vzpomněl si na Vaidana a do očí se mu hrnuli slzy.
      „Omlouvám se,“ řekl a ukončil to. Sedl si na zem a cítil mrazení v zádech. Stát se chladnokrevným vrahem nikdy nebyl jeho cíl. A přece to právě udělal. Chvíli tam jen seděl a plakal.

                [ * * * ]

Nečinně tam stála a působila netrpělivě. Nastalo ticho a tma se prohlubovala. Nemohl to snést, mohl by z ní dostat informace. Když ji dostatečně vyděsí, určitě bude spolupracovat. Dřív by nad tím ani nepřemýšlel, prostě by to udělal. Chvilku ji tak sledoval, ale když se ozvala první rána, žena odněkud vytáhla dýku a chtěla jít za nimi. Řekl si tedy, že přesně takto se rozpadají plány a rozhodl se ji zastavit.
Skočil na ni a srazil nevybíravě k zemi. Její výkřik byl krátký, hned jak trefila zem, ztichla. Ruce jí zalomil za záda a pevně sevřel. Pokud měla nějaké schopnosti, zjistil by to právě teď. Nic se nestalo, ani se nevzpouzela.
      „Jsi to ty! Takže tamto, to byla návnada. Takhle jsem si naše případné další setkání nepředstavovala!“ postěžovala si.
      „Jo, jak vidim krásnou ženskou, prostě po ní skočim,“ utrousil Odolen a hrubou silou upevnil svoji pozici nad ní.
      „Měla sem vědět, že tam nahoře ste dva. Odhadli ste to dobře,“ uznala. „A vůbec, co proti nám, duchovně založeným lidem, máte?“
Otočil ji na záda, vyndal zpod šatů velký spár na řetízku, pak ho pustil a vrazil ji facku. „Nebudeme ztrácet čas lhanim, ano?“
      „Oh, jejda, já mám ráda silný muže,“ řekla obdivovačně a vykulila krásné, tmavé oči. Ta facka ji nepohoršila a to Odolena zaskočilo.
      „Dobře, tak teda víte, kdo sme. Žádný lhaní, souhlasim. Stejně máme na spěch.“
      Dolehli k nim zvuky boje. Někdo zakřičel a zase ztichl. Následoval výbuch a opět ticho. Odolen musel doufat, že rytíř bude v pořádku.
      „Tvůj přítel má nejspíš potíže.“
      „Ne, věř, že v potížích není on, ale ty dva. Jsi Nadaná. Co umíš?“
      „Hlupáčku, ty předpokládáš, že sme všichni Nadaný?“
      „Proč bys jinak…? Ale ty musíš bejt! Seš s nima! Jaktože vycejtíš můj řetízek, co?“
      „Vycejtim toho dost. A přece, Nadaná nejsem! Nevíte toho dost, nezdá se ti? To sou věci, co? Třeba ty dýky támhle nahoře,“ ukázala na břeh z kořenů. „Ale ten řetízek, mmm,“ zavrněla, „je nasáklej něčim, co sem už moc dlouho neviděla. Darovanej z čistýho úmyslu od někoho, kdo zná rituály, a ne jen tak nějaký. Stačí?“
      „Co bylo v balíčcích, co si rozdávala v Trakově?“
      „Zajímavá věcička, vážně. Koukni se sám. Je na mém levém boku. Ale buď něžný, prosím,“ uculila se jako někdo, kdo si přeje pravý opak.
Vyhrnul její šaty. Něžné to nebylo, trhala se při tom látka a ona se chychotala. Na jejím boku byla přilepená jakási šedá hmota, která se hýbala. Překvapeně na to zamrkal. Uprostřed byla malá očka a ústa. To něco vypadalo roztekle, žalostně, zuboženě a naprosto to nezapadalo do ničeho, co kdy Odolen viděl. Bylo to prostě špatně.
      „Vypadá to hůř, než jaké to je,“ odpověděla dopředu.
      „Co to má být?“
      „Ano,“ zasmála se rozjařeně. „Není to věc. Je to bytůstka! A on nás díky ní vidí.“
      „Vidí? Jako… i teď?“
      „Ví o každym, kdo má přijít. Jestli mě zabiješ, zjistí to. A…“ odmlčela se pro zvýšení napětí, „naštve se.“ Pokynula hlavou do lesa, kde byl opět slyšet boj. Jestli se Dalanovi podaří dva Nadané zabít a ta žena má pravdu, budou částečně vyzrazeni.
      „Váš velitel?“
      „Náš VŮDCE!“ opravila ho. „Už toho víš dost, nemyslíš? Víc ti neřeknu!“
      „Ale řekneš.“
      „Zbraně jsi nechal nahoře, ctiteli,“ řekla a udělala výpad, který naprosto nečekal. Její nohy se propletly skrz jeho ruce, kterými ji držel a i za použití malé síly mu ohnula hlavu doprava. Když získal opět převahu, ucítil nepatrné bodnutí na levé paži.
      „Ty zmije!“ Chtěl ji udeřit, ale ruka ho neposlechla a on na ni malátně upadl.
      „Tohle je účinný jed. Nezabije tě, můj drsný ctiteli.“ Darovala mu pusu na rty, ale polibek téměř necítil. Dál pod ním klidně ležela. „Nezabije tě, neboj,“ uklidňovala ho a hladila po vlasech. Spadnul na bok, byl ochromený. „Já teď pudu po svých na ostrov a nikomu neřeknu příliš o tom, co se tady stalo. A ty uděláš všechno pro to, aby sme se ještě viděli, ano?“ Sehla se k němu a vyndala další malou jehličku. „Protože, víš, tenhle jed smrtelný je,“ řekla a někam ho bodla. Necítil nic, slyšel jen její hlas. „A pokud vím, já a jenom já mám široko daleko protijed. Máš tři dny, pokud si dostatečně silnej. Nashledanou, ctiteli…“

                [ * * * ]

Odolen se probral zpět v jejich ukrytém táboře. Tělo ho nebolelo, na okamžik si ulevil, že to byl zlý sen. Pak si uvědomil, že nebyl, že v jeho žilách proudí jed. Bylo pozdní ráno. Dalan na ohni opékal králíka.
      „Sem v maléru,“ oznámil a posadil se.
      „Konečně ses probral. Hlídal jsem tě celou noc. Tvůj tep byl ze začátku mírnější, ale pak už se to zlepšovalo. Pojď, dáme si pořádnou snídani.“
      „Dalane, já… podělal sem to.“
      „Utekla. To nevadí, nějak se s tim vypořádáme, uvidíš.“
      „Jo, TO sem podělal taky. Ale je tu další věc. Otrávila mě.“
      „Ale jsi na nohou.“
      „Příští tři dny,“ řekl a podíval se mu do očí. Byl si jistý, cítil to v těle. Něco, co pálilo. Dalan se posadil, sledoval oheň a zvažoval možnosti. „Řekla mi, že to dělá, abysme přišli. Že jim neřekne pravdu. Mohla lhát, můžou čekat připravený…“
„Počkat,“ ožil Dalan, „to řekla?“
Odolen mu vylíčil celou záležitost a snažil se vzpomenout si na každou maličkost. Dalan pak pověděl vše jemu a chvilku přemýšleli u snídaně.
      „Zjistíme, jestli lhala nebo ne. Pokud ne, může to znamenat jediné, Odolene.“
      „Co?“
      „Že má nějakou další motivaci. Motivaci, která nemá co dělat s tím jejich vůdcem a tajemným rituálem. Možná, že se jí do toho nějak hodíme…“
      „Je o pár kroků napřed. A my deme po její návnadě.“
      „Ano. Musíme. Ten protijed…“
      „Měl sem bejt opatrnej, Dalane,“ přerušil ho. „Je to moje vina.“
      „Jestli existuje šance, seženeme protijed. Na, možná nám pomůže tohle,“ řekl, hodil po něm velký, bílý zub na řetízku a sám si druhý dal kolem krku a pod košily. „Nevím, jestli to znáš, ale u nás v Lakrově se říká tohle rčení,“ významně zakašlal, „neplýtvej dechem nad tím, co mohlo být, neboť onen dech tě mohl posunout o krok dopředu.“
      Odolen se zhluboka nadechl a dal si zub také kolem krku. „Tak jo. Žádný kdyby. Dýchat a pelášit dopředu. Nejlepší bude dostat se na ostrov dneska. Zítra to má vypuknout. Začnu balit.“
„Přesně tak. Dneska se tam nějak dostanem a obhlídneme místo. Pokud přežijeme do zítra, pokusíme se využít toho jejich rituálu, možná nějak vytvoříme chaos.“ Znělo to tak jednoduše. Dalan ale věděl, že příští dvě noci se ponesou na vlně “všeho nebo ničeho.”

                [ * * * ]

Přišli z jihu k místu, kde se řeka Vala rozdělovala. Vyšli z hustého boru k malebné, otevřené krajině. Z širokého proudu se oddělovalo směrem k východu mnohem mírnější Pravoříčí. Za řekou se tyčily kopce porostlé hustými lesy, voda byla křišťálově čistá a ledová a místo to bylo nádherné. Byl krásný den a vládno absolutní ticho, nikde nebylo ani živáčka. Místo, kde se řeka dělila, rozhodně bylo dost velké pro ostrov, ale samozřejmě, po ostrově na hladině nebylo ani památky, jako by tam nikdy žádný nebyl.
      Koně uvázali v dostatečné výšce na dlouhé lano za pohodlné ohlávky a zajistili přístup k vodě. Nevěděli jak dlouho budou pryč. Možnost nenavrácení se si samozřejmě nepřipouštěli. Když rozbili základní tábor a obhlídli okolí, v kterém nikdo nebyl, šli k vodě. Dalan namočil bosý prst do vody a se smíchem uskočil.
      „Tak co? Někde tam bude. Co myslíš? Víc po proudu Pravoříčí, nebo přímo tam?“ zeptal se Odolena a ukázal do vody.
      „Bude tam co, Dalane?“ zamrkal Odolen a poškrábal se ve vousech.
      „Ostrov přeci,“ pokrčil rameny a znovu ukázal, už méně jistě.
      „Jakej ostrov, Dalane?“
      Zmateně teď vypadali oba dva. Dalan se chytl za hlavu a rozhlížel se po hladině. „Hm. Budeme doufat, že za to nemůže ten jed.“ Z krátkého pohledu rytíř poznal, že Odolen opět neví, o čem je řeč. „U Aluvana, to né!“ plácnul vstekle do vody.