Výkřik do tmy.

Co děláš, řekneš, nebo napíšeš, nebude mít žádný smysl. Křičíš a nikdo tě neslyší, křičíš a neočekáváš žádnou reakci … prostě si chceš ulevit jen tím samotným křikem – vypsáním se. Ne zcela přesný výklad významu rčení „Výkřik do tmy“, ale v tuto chvíli mi postačí.

Jsou jisté okamžiky, které spotřebují spoustu energie se s nimi vyrovnat a poznamenají nás do konce života. Dosáhnout vnitřního klidu vyžaduje vnitřní sílu, která se získává složitým životním procesem, přes vzestupy i pády, vírou, výchovou, vzděláním, působením okolí a mnoha a mnoha dalšími faktory, které nelze zobecnit v jednom sebedelším souvětí. Ne každý dosáhne kýženého cíle. Nepřísluší mi filozofovat o cestách k vnitřní rovnováze, je pro mě velkou neznámou a ani to není účelem příspěvku.

Ale zpět k tématu retro vzpomínkou.
Sedím na schodech před domovními dveřmi, jen tak, v krátkých kalhotách a tričku, na zádech baťůžek, jehož obsah neznám a sleduji dění na trávníku před sebou. S přibývajícím soumrakem odchází kamarádi, kteří mi dělají společnost, a já stále plna vzdoru vůči vykonavatelce „nespravedlivého“ trestu dál prožívám první výchovný exil. Tma polyká prodlužující se stíny tří lísek rostoucích před domem, vztek pětileté holčičky se mění v obavy a lítost, že maminka nepřichází a nepobízí k návratu domů. Pláču, protože volání do tmy zůstává bez odezvy. Vracím se pozdě sama, pokorně, s prosíkem o odpuštění a zůstává doživotní vzpomínka.

O šestašedesát letech později sedím v pohodlí a bezpečí vlastního domova, navazuji nová přátelství, užívám si každého nového dne, nebráním se zajímavým aktivitám včetně virtuální zábavy na internetu. A ejhle! Je to tu zase! Motto o dobru a zlu se opět potvrzuje: „Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán … nebo-li vybírej si komu pomáháš.“ Sdílet radost z pomoci útulku pro zatoulaná zvířata se nesetkává se zájmem – je pouhým výkřikem do tmy! Spojení ztrácí kouzlo a uvažuji o přerušení kontaktů.

Výkřik do tmy se tentokrát vymyká příkladům. TMA slyší, zhmotňuje se do konkrétních postav a ústy svých mluvčích křičí: „exkomunikovala jsi se sama, nikdo tě tu nedrží, odejdi beze slova a nepráskej dveřmi, to tě máme prosit......!?.“ Nechápu to. Chvíli jsem opět malou pětiletou holkou na schodech s baťůžkem, ale jen malilinkou chvíli, neboť SVĚTLO nabídlo svou sílu a přátelskou ruku.

„Když člověk vyhledá samotu, není to tak zlé, jako když samota vyhledá jeho.“ Autor citátu neznámý. Dobrovolnou „exkomunikaci“ trávím listováním dvou fotoknih vlastních literárních pokusů, které jsou zajímavé pouze díky krásným fotografiím připojeným k příběhům kolegou z práce.

Jen zvolna mi dochází, že nejdůležitější je uvědomit si svoji nedůležitost.