Poslední palisáda #5

      Světozar na sobě nechtěl nechat něco znát. Sevřel čelist i pěsti.

      „Jsem to já. Zdá se, Světozare, že můj příběh si vyslechneš dřív, než jsi čekal.“ Mluvil chladně, jistě. Kdo pak byl tedy muž, který je vezl do Hranice? Jedna velká lež? „Chtěl si ho přece slyšet, ne? Můj příběh?“

      Stál tam Jacek.

      „Ty mi chceš říct svůj příběh? Proč? Odhaduji, že se nás pokusíš zabít.“

      „Nedělej ukvapené závěry,“ mávl rukou. „Chci vidět tvůj mozek při práci! Řekni mi, co se stalo? Kolik toho uhádneš?“ Přistoupil blíž. Byl bledý, měl pootevřená ústa.

      „Dobrá,“ přikývl Světozar a přimhouřil oči. „Říkal jsi, že tu práci děláš za trest. Nemyslím, že to byla lež, ne,“ zakroutil hlavou. „Ale něco mi v tom chybí. Něco, co by vysvětlovalo, proč by jsi ten trest vykonával a neutekl… něco. Nebo NĚKDO! Ano! O rodině, ale ani o jiných věcech jsi nechtěl mluvit, protože dokud vykonáváš trest, jsou pouze v nebezpečí. Tak to musí být,“ řekl a slyšel ve svém hlase sebeuspokojení nad dedukcí.

      „Rozhodně nebudeš hlavním padouchem za tím vším,“ pokračoval. „Budeš spíš tragická postava, ten, kdo do toho spadl.“ Pokusil se Jacka vytočit soucitným pohledem. „Možná to les vycítil. Myslím, že se pomalu přizpůsobuje, víš. Dřímal, šeptal, ale teď se probudil a nehodlá zastavit. A naučil se, jak nám opravdu uškodit! Les nějak pochopil, že lidem nejlépe umí ublížit zase lidé, ne příšery. A tak začal natahovat prsty po vás,“ ukázal na něj. „Vsadím se, že máš ve městě komplice. Někdo obyvatele oblboval mnohem déle. Podlehli jste. Hádal bych to na starou dobrou křivdu. Trefil jsem se?“

      „Neuvěřitelné,“ zatleskal Jacek a přistoupil ještě blíž do plného světla loučí. Měl na obličeji tmavé skvrny. Lutona se zatřásla. Byl to červený mech, prostupoval mu lícemi, někde byl těsně pod kůží. „Skutečně jsi se trefil, až podivně přesně.“

      „Co se děje u města? Co jsou zač ty blesky?“ zeptal se Světozar tvrdě.

      „Hranatar? Ta díra Hranatar!“ zasyčel nenávistně. „Pokud vše pude podle plánu, přestane existovat! Zaery sou hloupej nástroj. Když se ale konečně pořádně nasměrujou, budou užitečný.“

      „Proč chceš zničit Hranatar?“ položila otázku Lutona.

      „Já se v Hranataru narodil. Můj otec i starší bratr byli vojáci na vnější zdi. Zemřeli oba v jeden den. Matka a já sme tam žili ještě nějakou dobu v chudobě. Všichni se na nás vykašlali, tak to bylo. To už starostoval ten blbec Západ. Odešli sme do Jiholce. V cestě dál opět bránila chudoba. Než matka klofla nějakýho chlapa, zemřela na zápal plic,“ řekl, jako by jí to vyčítal. „Tak sem tam zůstal a vyrost. Našel sem si tam ženu. Marla se menuje. Máme tři děti. Tři.“ Zahleděl se jinam při té vzpomínce. „To co sem řek o podnikání byla všechno pravda. I trest. Než aby mě zavřeli, pošlou mě do týhle díry! Znova! Proč já?!“ uhodil se do hrudi a zbrunátněl. „Víš co by se stalo, kdybych neposlouchal? Ano, moje rodina by zemřela. Maj platit za moje chyby? Kdo je tady to zlo? Nepochopíte to, ani jeden z vás! Tohle místo! Lidi sem nepatřej! Proč by všechno mělo bejt jejich? Ne! Když nebude město, nebude ani moje práce,“ usmál se. „A vůbec, proč by se měli ostatní dočíst, co se tady děje?“ ukázal prstem na Světozara.

      „Jacku…“ řekla Lutona stísněně. „Koukni se na sebe. Copak je tohle řešení? Dobře, nezáleží ti na ostatních, ale copak si myslíš, že z toho jen tak vyvázneš? Že tě les prostě pustí?“

      „Pustí. Tohle,“ sáhl si na červený mech rostoucí z jeho tváří, „je jenom jeho značka. Dá mi celou svobodu. Já ho viděl,“ řekl se strachem v očích.

      „Zabiješ nás sám, nebo to za tebe udělají obludy?“ zeptal se věcně Světozar.

      „Nechci vás zabít. Chci, abyste se mnou šli dolu. Tam dole, Světozare, máš ty svoje odpovědi. Odpovědi na všechno a něco k tomu. Záleží jen na tobě. Pravda… není hezká,“ řekl znechuceně, „s tim se nedá nic dělat. Neuvěřili byste,“ zasmál se pološíleně, „kolik bolesti je potřeba, aby takový místo mohlo vzniknout.“

      Uhodil je do nosu již známý zápach. „Ale pryč nás nepustíš?“ zeptala se Lutona.

      „Já vám bránit nebudu. Oni ale ano,“ ukázal ke vchodu.

      Stály tam bez pochyb Zaery. Jejich neurčité, nehybné siluety šly sotva rozeznat, smrad je prozrazoval více. Oba badatelé se krátce otočili, vchodu zůstali stát zády, ale neovladatelně se zatřásli. Reakce těla, které ví, že za ním je nebezpečí, které by ho i připravené mohlo zničit během chvil.

      „Poďte. To je jedinej způsob, jak dál žít.“ Otočil se a vyrazil někam do tmy.

      „Musíme jít za ním, Lutono.“

      „Ano, musíme. Jsme tam, kde máme být, ať to dopadne jakkoliv. Myslím, Zare, že mohu pochopit tohle místo.“ Dlouze se na sebe usmáli. Jako dva lidé, kteří nevědí, kolikrát se jim to ještě poštěstí. Světozar by se v těch nevinných očích opravdu dokázal utopit. Vyšli za Jackem do tmy.

      Jeskyně nebyla přirozená. Kámen byl dokonale rovný, chodby nabývaly na spletitosti a všechny byly v pravém úhlu. Světozar by cestu ven nenašel. Jacek šel neomylně. Nakonec vkročili do síně, do které by se vešla půlka obyvatel Hranataru. Byla tam spousta místa. Zdi i vysoký strop byly pokryty šlahouny zeleně světélkující rostliny. Po stěnách tekla voda, po krajích byla jezírka. Uprostřed osamoceně trčel kamenný sloup porostlý rudým mechem. A v něm…

      Jacek zaujal místo u sloupu a čekal. Rostliny začali zářit. Zářili tak silně, až bylo vidět doprostřed sálu.

      Byl to muž. Tedy spíš to, co ho připomínalo. Jeho tělo bylo vklíněno v puklině sloupu. Záda, ruce i nohy měl vrostlé do stěny z červeného mechu. Když přišli blíž, uvědomili si, že je doslova scvrklý, mnohem menší než by zdravý muž měl být. A že se nemůže hýbat. Přes bledě šedou kůži bez jediného chlupu či vlasu prosvítaly modré žíly. Byl tak hubený, že jeho obličej připomínal lebku pokrytou kůží a hrudní koš odhaloval každé žebro. Oči měl velké, propadlé, šedé, bez života. Při pohledu na ducha lesa se jich nezmocnila nenávist či odpor. Byla to bolest a soucit. Cokoliv lidského v tomto stvoření zbývalo, muselo znát pouze utrpení.

      „Tak jsme tady,“ prohodil Světozar volně, ale vyšlo to spíš nervózně. Lutona se ho chytla pevněji, když se na ně pomalu upřeli oči bez stop života.

      Zbídačená postava otevřela ústa, ale slova slyšeli v hlavě. Lutona ten hlas už znala, i když teď nebyl tak mocný. „Je možné, že Hranatar dnes nepadne. To vůbec nevadí. Mé děti už nyní vzaly stovky a stovky životů, zanechávají po sobě hlubokou stopu. Je to po dlouhé době…“

      „Tak hele… chlápku!“ zastavil ho Světozar. „Co kdyby jsi přestal s těmi blesky, zatímco se budeme bavit? Zajímalo by nás tvé jméno. Nevím, jak dlouho v týhle díře trčíš, ale to se tak dělá, víš?“ Jediný, kdo byl šokován, byla Lutona. Muž ve zdi ani nehnul brvou.

      „Zanech pokusů o ovládání tohoto rozhovoru, červe! Mé jméno je staré, nepodstatné, dávno zapomenuté. Tvá společnice Lutona by ti mohla říct, jaké to je, když se chceš hádat se MNOU!“

      Zamrazilo ji. Bude tam muset jít znovu? V této jeskyni na ni smysly splétačky křičeli, že na místě se nachází spousta energie, která odněkud prosakovala. Ve vzduchu visely vyprahlé vzpomínky vzdálené mnohá staletí. Pokud by musela zde vstoupit za stínem, nebyla si jistá, co potká.

      „Ano, Lutono, tam se můžeš vrátit. Tam vládnu JÁ!“ Malá hlava se pootočila. „Nikdo se tam neobjevil staletí. Mohl jsem stěží šeptat k těm pár lidem, ale má moc nad tím místem je absolutní.“

      Dva badatelé se na sebe jen podívali. Lutona dělala pomalé kroky dozadu. Určitě bude muset jít zpátky. Snažila se nepouštět si slova stínu k tělu. Bude tam muset? Světozar na ni téměř neznatelně kývl a opět si všímal ducha, když promluvil.

      „Ty blesky. Proč to děláš? Proč až teď? Protože jsme přišli?“

      „Ano, váš příchod byl znamením. Nemám moc sil k zasahování do hmatatelného světa. Zdaleka ne dostatek. Bylo jí ale dost na to, abych daroval kus sebe jednomu z města,“ prohlásil nečekaně uspokojeným tónem. „Až zmizí Hranatar, až ho bude následovat Dolhar, až zmizí nečistý vliv lidí, les se začne rozrůstat. Mezitím za mnou přijdou noví Nadaní, budou rozšiřovat můj vliv, živit dál mou sílu. Celý Opadrot propadne temnotě! Budete sledovat, až nakonec nebudete znát nic jiného.“

      „Tak nějak sis to představoval?“ zaměřil se Světozar na Jacka. „Těšíš se na svou rodinu? Snad si ji stihneš užít,“ řekl a plivl mu k nohám. Jacek ustoupil a odvrátil zrak.

      „Máte druhou možnost,“ pokračoval duch lesa. „Přijměte kus mne a odejděte. Ano, možná řeknete pár lží, možná to nebudete úplně vy… Jacek by vám o tom mohl něco říct. Povězte králům, co chci, aby slyšeli. Odmítněte a… jeskyně si vás vezme. Musíte si vybrat.“

                [ * * * ]


      Při pozorování katapultů z palisády bylo snadné nabít dojmu, že Zaery jsou slabá stvoření, taková, která nejsou schopna odolat výmyslům člověka. A skutečně, spálených a zkroucených mrtvol na pláni bylo dost. Chval ale věděl, že tak to není. Skutečnost, s kterou se měl střetnout, hrála zcela v neprospěch člověka. Svůj obouruční meč svíral se starou jistotou a pozoroval místo, které mělo být prolomeno každou chvílí. Modré blesky dál bušily do jednoho místa. Mezi palisádou a vnější zdí muselo být horko, zvuky mužů i Zaer dávali tušit tvrdé boje. Kolem Chvala neustále přibývalo vojáků v těžkém brnění, ale i starších mužů, členů domobrany. Všichni v očích měli vepsanou jedinou věc; bránit město do poslední kapky krve. Odhodlání z desítek mužů vyzařovalo jako aura. Přicházeli další a formovali se. Všichni věděli, že nepřítel dobře skáče.

      Chval najednou věděl, proč to, co stojí za útokem Zaer, nemůže prostě spálit město pomocí blesků. To protože opravdu nemohlo. Koncentrace svítiskalu nabízela ochranu. Jednoduchý fakt, že lidé považují Hranatar za jejich, hrál roli. Nebyla to součást Hranice, byla to součást jich. Jich, kteří se tak lišili od temné povahy lesa, který odrazuje a ničí. Zlosyn se musí soustředit na jediné místo, aby vůbec prolomil obranu. Chval sice nevěděl nic o magii, ale usoudil, že přikázat blesku musí být těžké. Sevřel meč a vytlačil pochybnost ze svého nitra. Po jeho stranách se řadily malé šiky lukostřelců přeřazených z druhé strany města.

      Mohutný kůl palisády se pohnul, jak byl prohýbán dovnitř. Podíval se po lukostřelcích nahoře. Nepřestávali střílet ani na prohýbající se a naříkající konstrukci. Ozvalo se mohutné zapraskání a další nárazy.

      „ZA HRANATAR!“ zakřičel Chval a hledal pohledy spolubojovníků. Ta dvě slova byla podtržena křikem stovek hrdel. Křikem, který se neslučoval s možností prohry. „Bojujeme tady přes pět set let!“ oznámil dokola. Tři kůly se prohnuly, ozvalo se další praskání a palisáda se vlnila do obou stran. „A budeme bojovat dalších pět set let! Je čas to lesu připomenout!“

      Záblesk byl tak silný, až oslepoval. Jeden z obřích kůlů se rozlétl v explozi třísek. Větší kusy dřeva letěli k šikům vojáků a několik jich bylo sraženo z pozic. Sám Chval ucítil, jak kolem něj něco prolétlo. Na okamžik se zdálo, že palisáda nepadne. Nahnuté kůly, každý dlouhý sedmdesát stop, se pomalu rozcházeli, každý svým směrem. Uhodil další mocný blesk, který celou zeď ze dřeva poslal dolů. V ten moment z kouře a mlhy vyběhly Zaery.

      Chval seslal čepel meče dolů a téměř přepůlil smradlavý zjev plivající sliny nenávisti. Odkopl klepající se Zaeru, znovu bodl a poslal ji k zemi. Ani tak ji nezabil, ale musel se bránit novému útoku. Sekl v půloblouku, uťal natažené končetiny druhé a dupl těžkou botou na hlavu první Zaery, která se mu pod nohama přestala uzdravovat.

      Některé zkoušeli skákat dál mezi vojáky, ale takové byly zneškodněny rychle. Lidé měli na prostranství kolem trhliny stále dost sil.

      Sekal těžkým mečem jak dokázal, ale zbraň to na počet nepřátel byla moc pomalá. Příliš by ho vyčerpala. Když překročil dalších pět Zaer, aby je muži za ním dorazili, zahodil svůj meč, tasil místo něj elegantnější kratší a sebral kruhový, dřevěný štít se znakem města ze země.

      Sprška šípů zaplavila trhlinu v palisádě a zpomalila novou hordu Zaer. Napravo padl další kůl a dosáhl na několik budov. Blesky ustávali. Vnější zeď nebyla přes kouř vidět. Pokud by vojsko ztratilo kontrolu nad trhlinou, je konec.

      Další vlna zaútočila v trhavých pohybech. Chval sekl, ale minul a končetina, která ještě před mrknutím oka neexistovala, ho zasáhla do boku, kde se setkávali pláty brnění. Zaťal zuby a odkopl zmítající se kouli. Kolem něj umírali vojáci, kteří nestačili nepředvídatelným pohybům zrůd.. Stále ještě měli šanci zatěsnit trhlinu. Vrhli se na něj dva nepřátelé. Místo zbytečné snahy uhnout se natočil bokem a do levé Zaery strčil štítem, zatímco pravá se nabodla na nastavený meč.

      „Ekile!“ zavolal za sebe a postupoval velice pomalu k trhlině.

      „Pane?“ řekl Ekil a vypustil dva šípy z luku, než vytasil svůj meč a postavil se po boku velitele.

      „Přeskupíme se a projdeme trhlinou. Ty jdi zařídit, aby to za námi nějak ucpali - čímkoliv! - jdi!“ Ekil udělal rychlý výpad, posekal dvě Zaery, jednu bodl do hlavy a vydal se vyplnit rozkaz.

      „Těžkooděnci, seskupit do formace!“ zavelel, když se další vlna příšer začala formovat u vchodu pomaleji. Vojáci na vnější zdi se nevzdávali, zadržovali jich tam spoustu, bojovali.

      Kolem něj se pohotově začalo vytvářet trojřadí těžkooděnců, které ale bylo zdržováno výpady křečovitých zrůd. Formace byla neustále trhána, vojáci nedostávali žádný čas. Roztáhli se do chatrného půlkruhu a začali utahovat smyčku prosekáváním se k trhlině. Byl to pomalý proces plný ztrát. Chval věděl, že každé jeho rozhodnutí způsobí něčí smrt, ale hodlal s tím žít. Pro teď.

      Nedokázal říct, jak dlouho jim zabralo dostat se k trhlině. Nemálo Zaer se dostalo do útrob města, kde nadělají škodu. Vojáci za každou získanou píď platili v krvi, těžkooděnců ubývalo. Když se chystali prosekat trhlinou, bylo jich méně než sto.

      Bývalá východní stáj hořela a znemožňovala přehled o situaci. Na vnější zdi se drželi roztroušené skupinky a viděl projet jednu jízdu, která byla téměř celá zničena Zaerami ptočícími dlouhými skoky ze zdí.

      „Tohle místo nepustíme!“ zakřičel a sekl do masa Zaery, když ucítil dotyk po celém těle. Dotyk zájmu, soucítění, naděje, síly, která se vlila do každé krvácející rány. „Zrádce je tam s vámi. Najdi ho.“ Světozar a Lutona také bojují. Zbývající muži se vrhli do dalšího boje povzbuzeni neznámým pohlazením.


                [ * * * ]


      Tak to tedy bylo. To byl plán stínu. Ovlivnit je dva a šířit svůj vliv. Zde nebude prostor pro vyjednávání, Světozar se musel zhluboka, velice zhluboka nadechnout. Věděl, že ta bytost nesmí vyhrát. Pokud se z Hranice nevrátí ani on, ani Lutona, pak si král Naelhen i Spojenci možná dají dvě a dvě dohromady a budou dál pátrat po pravdě. Ale jak? Pošlou sem více splétačů? Pokud ovšem přijmou, dají do pohybu plán, který je výtvorem čirého zla. Jakkoliv se to mohlo zdát lákavé, chápal, že z té jeskyně prostě neodejde. Jeden z padouchů je poblíž města s kusem stínu, ať to znamenalo co mohlo. Kam jeho a Lutonu život zavedl? Na smrt? Na něco horšího? Tak jaký smysl mělo chovat se předvídatelně? Chtěl kočímu před koncem alespoň dát pár do obličeje.

      „Do háje,“ řekl otráveně a vrhl se na Jacka v jednom dlouhém skoku. Ten sice zareagoval, ale pouze tak rychle, aby Světozarovi nabídl stranu své hlavy. Louče ho zasáhla do spánku a poslala ho do kolen.

      Světozar ho chtěl praštit znovu, ale Jackova levačka vystřelila a chytila louči. Práci Světozar dokončil silným, přímým kopancem do obličeje, který už kočí nepředvídal. Ozvalo se křupnutí, jak povolila Jackova sanice a v šoku spadl na bok.

      „Hlupáku!“

      „Konec vyjednávání, kostro!“ zavrčel a rozmáchl se improvizovanou zbraní po ubohém těle.

      Nic se nestalo. Vůbec nic. Jeho ruce pokračovaly prostorem, jako by tam nic nebylo.

      „Obyčejný hlupák, nic víc! Snad si nemyslíš, že by to bylo tak snadné? TADY VLÁDNU JÁ!“

      Z chodeb se ozvalo kvílení Zaer.

      Jacek ze země podkopl badateli nohy a chtěl ho zalehnout vlastní vahou, on se ale odvalil a rychle vstal. I se zlomenou čelistí ho mohl velký kočí vyřídit. To se potvrdilo, když bez další viditelné bolesti vstal a z boty vytáhl velkou dýku.

      Světozar u sebe měl jen dvě další louče, křesadlo, zápisník a malou čutoru vody. Ne dýku. Ano, tu dýku, která by se teď tak hodila, u sebe neměl. Nebyl čas si něco vyčítat. Vytáhl druhou louči a šíleně se zasmál. Jacek nechápavě zamrkal a badatel prohodil: „To snad ne. Světozar Loučník se chystá zachránit kontinent pomocí…“ zalknul se smíchem, „louče,“ ukázal prstem na malý klacek omotaný hadrem. Bylo ticho. „Se zloduchama není nikdy sranda. Lutono, musíš něco udělat!“ Jacek se na něj vrhnul.

      Chystala se zaskočit stín. Musela zasáhnout jeho sebejistotu. Šla zpátky za ním. Než se ti dva střetli, čas se pro ni neustále zpomaloval. Chápat. Musela pochopit.

      Veškeré své soustředění vrhala na tu věc. Svět se začal vytrácet stejně jako její křik. Jacek téměř zmrznul v přímém útoku. Světozar byl přikrčen v chabé obraně. Chodbami k nim běželo mnoho Zaer, teď ale prakticky stáli na místě. Zůstal jen stín, který rostl. Už se ho ale nebála. Musela pochopit. Vyplňoval chodby, byl vším, živil se na energii, která byla ve stínové říši hmatatelnější. Byl připoután přímo tam, kde prosakovala.

      Cítila také, kde jsou. Byli daleko od Hranataru, možná několik dní cesty skrz lesy.

      Zde čas plynul jinak, byl ohebný. Skutečný svět se táhnul jako studený med, zatímco u zdroje veškeré moci měla čas. Jak dlouho zde asi byl stín, mučen nekonečnou samotou?

      „Opovažuješ se? Zničím tě!“

      „Ne! Nerozumíš ničemu než síle, hněvu a nenávisti. Myslíš, že JÁ to nedokážu? Hlupák jsi ty! Ty mě zde nebudeš držet! Nečekej na Nadané, nedokážeš zde udržet ani jednu titěrnou splétačku!“ hrnulo se z ní téměř samo. „Za to, co jsi mi udělal…“

      Na zlomek okamžiku našla Hranatar. Viděla zvláštní, skrytou postavu, která připomínala stín sám. Zdroj blesků, zrádce. Ucítila prolomenou palisádu, smrt, děs, boj, zkázu. Ucítila drápy Zaery bořící se do lidského masa. Pach krve a otevřených těl ve vzduchu. Strach na tváři vojáků a lhostejnost nepřátel. Byl tam ale také Chval, který zrovna ťal bestii mohutným mečem a vedl vojáky skrz neřídnoucí hordy k trhlině. Vykřikla k němu, že zrádce je tam s nimi. Nevěděla, zda ji slyšel. Rostla, viděla víc, z přítomnosti, ale i z minulosti. Mohla jít zpátky v čase.

      Našla poslední vzpomínku místa. Mladší Chval, omámený houbou a pátrající po cestě skrz jeskyně. Stín, který je toho času vyčerpaný z vytváření bran, které trvalo stovky a stovky let. Bran, kterými prošel právě Chval. To on probudil pozornost stínu. Čas byl jako kniha, došlo jí. Mohla jít dál, je splétačka. Viděla ho přijít do uměle vytvořené jeskyně. Podal rozkaz mágům… Obrátila pozornost zpět ke stínu. Nemusela s ním bojovat. Mohla z něj ale číst. Strach úplně zmizel.

      „Tvé jméno je Zapohar. Byl jsi generálem fébské jižní armády, dal jsi rozkaz, který způsobil tohle všechno. Zemřel jsi roku devět set sedmdesát jedna po Tichu zradou mágů, kteří proradně svázali tvůj život s nějakým složitým, pokročilým rituálem. Selhal a zhroutil se na tebe….“

      „Mrcho!“ bylo jedno ze slov, které by mohlo částečně vystihnout, jakou nenávistí Zapohar sršel, jakmile to věděla. Vědění ho děsilo. „Co jsi zač, jestli ne Nadaná?!“

      „Jak jsem řekla, jsem splétačka! Ty nechceš připomínat pravdu,“ zjistila.

Objevila se zpět v jeskyni, násilně vykopnutá Zapoharem. Světozar uskočil doleva a Jacek v prudkém, ale předvídatelném seknutí minul. Z jedné z chodeb vyletěla Zaera, přímo na Světozarova záda, drápy připravené trhat.

      „Ne, ne, ne!“ Lutona se ovládla a Zaera ve dlouhém skoku začala zpomalovat jako všechno ostatní. Proti jejímu snažení narážely vlny jiné vůle. Neměla už prostor pro chyby. Šla zpět.

      „Vím a čtu! Už mi nemůžeš lhát, Zapohare. Tomuhle místu se za doby mágů říkalo Šerosvětí. Je stejně zapomenuté jako ty.“ Vědění je největší zbraní ze všech, učili ji. A strach byla primitivní bariéra, která bránila v rozhledu. Naplnilo ji něco obrovského, opravdového na více úrovních. A stín byl zmatený. Neměl kontrolu. Začal něco dělat, ale ona byla první.

      Sebrala energii, která zde vyvěrala. Bylo ji tolik, že ji v tom ani Zapohar nemohl zabránit. Teď už ne. Měla v úmyslu ho zničit. Ale měla? Uvědomila si, že naprosto záleží na jejím úmyslu. Tady ano. V budoucnosti na tom bude záležet i tam venku. Měla tak málo času. Pomstít se Zapoharovi? Ne. Zachránit Světozara.

      Zaměřila se na něj a do bodu, kde stál v opravdovém prostoru, poslala tolik energie, kolik dokázala. Nebyla si úplně jistá, co se stane, chtěla ho mít u sebe.

      Světozar chtěl znovu uskočit před seknutím dýky, ale pohltila ho temnota, která trvala vteřinu a nebo rok. Přísahal by, že zahlédl jednu Zaeru, jak letí na Jacka s úmyslem zabít. Objevil se vedle Lutony a oba je odhodila obrovská vlna. Tam, kde stál, se ozvalo prásknutí a síň naplnil rachot hroutící se skály. Ve vzduchu byl těžký prach, který zůstával na plicích.

      „Co? To?“ dostal ze sebe Světozar. Bolelo to. Byla tma. „Lutono!“

      „Tady, Zare. Jsem u tebe.“

      „Lutono Anro! Tohle ti neprojde!“ běsnil hlas, o kterém najednou Světozar věděl, že se jmenuje Zapohar. Věděl toho víc. S námahou zapálil poslední louči. Strop síně se zhroutil na více místech, měli štěstí, že ne na ně. Byly zasypaní, uvěznění. A nebyli sami.

      Z druhé strany černých kamenů se ozvalo zběsilé drápání a rány. Šli si pro ně.

      „Lutono, ty jsi mě dokázala přenést! Můžeš to udělat znovu? Vzít mu víc?“

      „Možná, nevím. Ne sama.“ Byla otřesená.

      Položil mezi ně zdroj světla, s heknutím si klekl a podal jí obě ruce. Drápání zesilovalo.

      „Lutono!“ zachytil její pohled. „Nejsi sama. Řekl jsem, že ve mě vždycky budeš mít oporu. A máš, až do konce. Musíme pryč, Lutono.“

      „To nedokážu,“ zavrtěla hlavou pomalu.

      „Musíme za ním a najít způsob. Sama víš, jak jsme daleko. Musíme do Hranataru, za Chvalem. Vím, kdo je dalším zrádcem s kusem Zapohara. Máme jedinou šanci.“

      To ji hodilo novou jiskru do očí. „Nevím, co se stane, Zare,“ řekla tiše. „Co se stane s námi.“

      „Stane se tohle,“ ukázal na sesuté kamení a snažil se ignoroval drápy netvorů, „ale větší. Nevládne ničemu, zemře tady sám. Co se stane s námi…“ usmál se křečovitě. „Vím, co se s námi stát nesmí.“

      „Nepovede se vám to. Nedovolím to,“ zasyčel Zapohar, jako by byl vedle nich. Sesuté kamení se rozlétlo a pařáta Zaery značila nedostatek času.

      „On je v centru nějaké moci, ano?“ ujišťoval se o věcech, které před chvíli nevěděl.

      „Ano!“

      „Pak ho budeme muset vykopnout pryč.“

      A tak chytla jeho zakrvácené ruce. Zadívala se do jeho očí a on do jejích. Zaery se dostávaly skrz napadané kamení, ale to už bylo jedno. Čas se zpomalil.

      Stín vytrhával Zaery z jejich tělesných vězení a vrhal je na ty dva. Šerosvětí ovšem mělo zvláštní pravidla, která ani on díky samotě nemohl úplně chápat. Lutona nenávratně pokřivila jeho chápání. Mohla jít zpět! A oni byli dva! Když útočil na Lutonu, obalila ji síla Světozara, a naopak. Ten smrtelník nebyl Nadaný, ale přesto to dokázal. Jakto? Byl tu příliš dlouho. Co jsou to vlastně splétači? To nevěděl, nedovedl si to představit.

      Jaký asi je svět na dotyk? Proč ho chtěl zničit? Byl to smysl vrytý do schránky, která po něm zůstala. Nemohl jít zpět jako tahle splétačka. Měla opravdovou moc, připomněla mu hmatatelný svět za šerosvětím. Opravdu v něm kdysi byl? Tam? Jméno člověka, který dal poslední rozkaz. Pro něj bylo tady jedinou, nekonečnou realitou, v které si vytvořil cíl. Falešný cíl ze vzdálených vzpomínek, vzdálenějších než hvězdy od smrtelníků. A cíl postrádal smyslu. Jaké je vidět začátek něčeho? Jaké by bylo konečně vidět konec něčeho? Jaké to je být mrtvý? Pokud by to znamenalo něco jiného, než je tohle, zrovna tak by se mohl přestat bránit. Už nebyl sám. Nebyl sám.

      Lutona před něj postavila tváře zrádných mágů. To byli oni. Před ně postavila jeho ambice a manipulace. To on z nich vychoval zrádce. Obrazů přibývalo.

      Jaký asi je svět na dotyk?

      „To zjistíš,“ odpověděl mu Světozar, i když vůbec neměl. Přišlo něco jako strčení.

      „Nejsem Nadaná, které budeš přikazovat, stíne! To já zde mám větší moc než ty!“ zahřměla Lutona v hlase, který předem vylučoval jinou možnost.

      Mohla by mít pravdu? Pokud jich je víc… Strčení, pohyb.

      „Najdi konečně klid, Zapohare,“ mysleli oba najednou.

      „Ano…“ vydechl a udělal něco, co se ukázalo být opravdovým cílem, který tu vždy byl, ale který nikdy nezahlédl. Ustoupil. Nechal sílu šerosvětí volně plynout a vkročil do Meadrotu.

      Zapohar zmizel a po něm zůstal vír moci. Lutona i Světozar věděli, co chtějí. Strčila ho do víru a chytla se.

      Skrz to, co v šerosvětí představovalo Světozara, probil oceán energie. Bylo to velkolepé, nekladl odpor, nemělo by to cenu. Na okamžik věděl o všech lidech, o všech bytostech, rostlinách i o všem neživém. Velikost a složitost celku byla nádherná i děsivá. Viděl nevyčíslitelné množství menších stavebních součástí, které je dělali, čím jsou. A za nimi byly další, ještě menší, a za nimi…