 08.12.2017 0 787(8) 0 |
Proč tady ležím ve vlhké díře,
a proč zrovna trpím jak raněné zvíře,
záblesky paměti vrací se zpátky,
mistr kat dokončil právě své hrátky,
pomalu tělo přichází k sobě,
kolem je vlhko a tma jako v hrobě.
Jsem Gaston Tracy,mordýř a lapka,
a v mé číši života je poslední kapka,
za krev mých obětí jež proudem tekla,
teď duše poletí do spárů pekla,
tělo se bolestí pominout může,
žhavými kleštěmi trhaná kůže,
však nejhorší hrůza teprve přichází,
ty jež jsem zabil, z temnoty vychází.
Bohatý měšťan se svojí rodinou,
ženou i dcerou,mladou a nevinnou,
kupec a mlynář,šlechtic i kněz,
zákeřnou ranou mrtev hned kles,
mé vlastní oběti přišly mě soudit,
cestami pekla budu jen bloudit,
Bůh mě už odvrhl a ďábel vítá,
duše má křičí a strachem se zmítá.
Ó hrůzo věčnosti,proč mi tak zle je,
znovu zas prožívám ztracené děje,
jsem každou z obětí mých hrůzných činů,
jen tak si samažu svou ťěžkou vinu,
sám sobě soudce,oběť i vrah,
sám musím poznat bolest i strach,
však v největší úzkosti náhle vše mizí,
a přichází světlo,tak čisté a ryzí.
To je tvůj domov,odtud jsi přišel,
jako bych odněkud tichý hlas slyšel,
to světlo tak hřeje,léčí a svádí,
když duše zmučená k němu zpět pádí,
má sladká svobodo nikdy už zpět,
teď vím že peklo je lidský svět,
však cosi mou radost trochu teď ruší,
něco už ve mě budoucnost tuší.
Světlo tak září a láskou mě hřeje,
chci s ním už splynout,ať do mě se vleje,
tu tiše se ozývá beze slov hlas,
musíš jít nazpět,zrodit se zas,
ten hlas je tak laskavý,však nesnese odporu,
i když to nevidíš,vždy máš mou podporu,
můžeš mě opustit,však nikdy já tebe,
jsem s tebou v pekle,a jsem tvoje nebe.
Za ten hlas božský všechno rád dám,
však mluvil tu někdo,nbo já sám?
A odkudsi přichází podivná věta,
já a ty jedno jsme do konce světa...
Tak musím zas zpět,být otrokem hmoty,
Bože,já nechci zas do té sloty!
Nejde však odmítnou laskavé síle,
musím se podílet na jejím díle.
Tak tady jdu,psát zas další list,
a každou mou větu Bůh bude číst,
bude ji číst a zároveň psát,
dokud se budu za něčím hnát,
Tracy tam skončil ve vlhké cele,
a já se teď probouzí zas v novém těle,
dívá se kolem,neví a tápe,
dětskýma očima máloco chápe.
A ve staré chatrči,v hlubokém lese,
dětský křik hladový kolem se nese,
hrubý hlas křikne po svojí ženě,
k čertu,už nakrm to lidské štěně!
Ať rychle roste a má i dost sil,
přebrat zas po mě,živnosti díl,
obírat všechny co mají víc,
do našich kapes,kde není nic !!
a proč zrovna trpím jak raněné zvíře,
záblesky paměti vrací se zpátky,
mistr kat dokončil právě své hrátky,
pomalu tělo přichází k sobě,
kolem je vlhko a tma jako v hrobě.
Jsem Gaston Tracy,mordýř a lapka,
a v mé číši života je poslední kapka,
za krev mých obětí jež proudem tekla,
teď duše poletí do spárů pekla,
tělo se bolestí pominout může,
žhavými kleštěmi trhaná kůže,
však nejhorší hrůza teprve přichází,
ty jež jsem zabil, z temnoty vychází.
Bohatý měšťan se svojí rodinou,
ženou i dcerou,mladou a nevinnou,
kupec a mlynář,šlechtic i kněz,
zákeřnou ranou mrtev hned kles,
mé vlastní oběti přišly mě soudit,
cestami pekla budu jen bloudit,
Bůh mě už odvrhl a ďábel vítá,
duše má křičí a strachem se zmítá.
Ó hrůzo věčnosti,proč mi tak zle je,
znovu zas prožívám ztracené děje,
jsem každou z obětí mých hrůzných činů,
jen tak si samažu svou ťěžkou vinu,
sám sobě soudce,oběť i vrah,
sám musím poznat bolest i strach,
však v největší úzkosti náhle vše mizí,
a přichází světlo,tak čisté a ryzí.
To je tvůj domov,odtud jsi přišel,
jako bych odněkud tichý hlas slyšel,
to světlo tak hřeje,léčí a svádí,
když duše zmučená k němu zpět pádí,
má sladká svobodo nikdy už zpět,
teď vím že peklo je lidský svět,
však cosi mou radost trochu teď ruší,
něco už ve mě budoucnost tuší.
Světlo tak září a láskou mě hřeje,
chci s ním už splynout,ať do mě se vleje,
tu tiše se ozývá beze slov hlas,
musíš jít nazpět,zrodit se zas,
ten hlas je tak laskavý,však nesnese odporu,
i když to nevidíš,vždy máš mou podporu,
můžeš mě opustit,však nikdy já tebe,
jsem s tebou v pekle,a jsem tvoje nebe.
Za ten hlas božský všechno rád dám,
však mluvil tu někdo,nbo já sám?
A odkudsi přichází podivná věta,
já a ty jedno jsme do konce světa...
Tak musím zas zpět,být otrokem hmoty,
Bože,já nechci zas do té sloty!
Nejde však odmítnou laskavé síle,
musím se podílet na jejím díle.
Tak tady jdu,psát zas další list,
a každou mou větu Bůh bude číst,
bude ji číst a zároveň psát,
dokud se budu za něčím hnát,
Tracy tam skončil ve vlhké cele,
a já se teď probouzí zas v novém těle,
dívá se kolem,neví a tápe,
dětskýma očima máloco chápe.
A ve staré chatrči,v hlubokém lese,
dětský křik hladový kolem se nese,
hrubý hlas křikne po svojí ženě,
k čertu,už nakrm to lidské štěně!
Ať rychle roste a má i dost sil,
přebrat zas po mě,živnosti díl,
obírat všechny co mají víc,
do našich kapes,kde není nic !!
Ze sbírky: ŠEPOTY ODNIKUDJeště nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
GASTON TRACY : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : O JIŘÍKOVI
Předchozí dílo autora : STRACH
