Poslední palisáda #2

      „Nemohl projít Deštnými horami? Nějakou neobjevenou soutěskou? A pak se zatoulat k městu?“ ptal se Světozar starosty, když nastoupili do robustní klece a ta se s drcnutím začala plazit po řetězech vzhůru.
      „Ne, to nemohl. Vyšel ze srdce lesa a málem zemřel žízní. Byl zle pořezaný a měl otravu krve. Felčar prvně tvrdil, že zemře. Až jeskyně ho zachránily. Navíc - určitě víme, že se pokoušel ukrýt v Dolharu. To je druhá strana Hranice.“
      „Jak to víte?“
      „Přes hory nám několik týdnů po jeho příchodu dorazil zajímavej dopis od sousedů z Alber. To se nestává zrovna každý den. Museli mít od začátku podezření, že útěk hvozdy přežije, což je zvláštní. Sám Chval vždy tvrdil, že nemá tušení, proč by to měli předpokládat. Naštěstí pro něj, Féby a Albery nemají ani za mák dobré vztahy a jen tak někoho jim nevydáme.“
      „Z čeho byl obviněný?“
      „Bylo toho dost! Chval byl vysoká šarže, plukovník ve vojsku Sturamoranu. Odmítl se podílet na válečných zločinech na civilním obyvatelstvu. S pomocí jemu věrných vojáků utekl před vlastní popravou a byl zahnán až k Hranici.“
      „Zajímavé… Když jste ho našli, měl u sebe nějaké věci?“
      „Až na otrhané oblečení a silně ošoupané boty… Ale jo, měl u sebe nějaké maličkosti. Ověříme to u něj.“
      „Ano, to bude důležité. Nesmí nám ujít sebemenší maličkost.“ Světozar vyhlížel blížící se vrchol palisády. Než se seznámil se svým pokojem a rozešel s Lutonou, padla hluboká tma. Hranatar ale netratil na působivosti. Palisáda byla stejně dobře osvětlena obřími koši jako město dole. Její vrchol tak plál ve tmě jako obrovský prstenec nad zmenšující se záplavou světélek dole. „Nemáte zde požáry? Víte, když je všechno ze dřeva?“ položil nabízející se otázku.
      „Říkal jsem si, kdy se zeptáte,“ zasmál se Západ od srdce. „Moc požárů tu nemáme. Do košů dáváme kromě dřeva smůlu starokůru. Má zvláštní vlastnosti, hoří jasně při velmi nízké teplotě a nesmrdí. A palisáda je ošetřená proti vznícení, nikdy nechytla.“
      „Tu smůlu ale musíte sbírat? Tam venku,“ ukázal prstem.
      „Pozice smolníků není zrovna nejoblíbenější,“ pousmál se hořce Západ a pohodil rukama. „Mají ale dobrý plat a pracují pár hodin týdně. V lese, pravda,“ pokrčil rameny.
      Když je složitý kladkostroj dopravil až na vrchol, zastavil se a klec se zahoupala. Světozarovi se udělalo špatně od žaludku. Uvědomil si hloubku pod sebou, udělalo se mu ještě hůř a tak z klece vyskočil, jak to jen bylo možné.
      Na palisádě byl dostatek místa pro pohyb. U vnitřních kůlů byly připravené snad po celém obvodu mezi planoucími koši a pochodněmi různé bedny, zásoby šípů, zbraní a všeho možného. Mezi některými bednami se vojáci věnovali většinou údržbě zbraní a výstroje. Starosta jim rozjařeně dával gestem znát, aby se nenechávali rušit. Nedaleko od výtahu stál muž s výrazným, upravovaným, šedivějícím plnovousem. Že je to pan Chval, prozrazoval hlouček vojáků přijímajících rozkazy a respekt budící červený plášť, který padal přes jeho ramena téměř až na zem. Světozar miloval pláště! Z toho muže vyzařoval zdravý respekt.
      „Rozchod na stanoviště. Hlášení mi dáte jako obvykle,“ rozkázal, když si všiml nově příchozích. „Západe,“ kývl na starostu, „a vy budete pan Světozar Loučník, záhadolog z Versanotu. Rád vás poznávám. A vaše kolegyně… nemohla dorazit?“ uklonil se muž.
      „I mě těší, pane Chvale,“ řekl a oba si podali ruce. Ten chlap měl stisk jako svěrák. „Ano, Lutona je s paní Radnou ve žlutých jeskyních.“
      „Hodí se ti to, Chvale? Určitě tušíš, že pan Světozar se tě přišel zeptat na pár věcí.“
      „Čekal jsem vás spíš zítra, ale ten přístup se mi líbí! Jste muž činu. Rád zodpovím jakékoliv dotazy, jak nejlépe budu moct. Navrhuji se při tom projít po palisádě, abyste se seznámil s výhledem a naší prací.“ Vykročil a nepřestával hledět na každého míjeného člena stráže. „Prvně mi ale prozraďte, prosím, jak to, že se král Motvahu stará o vzdálený jih a jeho problémy?“ Světozarovi nemohla uniknout slabá uštěpačnost, ale chápal to.
      „Tajně doufám, že se doba mění. Ani Motvah již nerazí nekompromisní cestu meče. Král Naelhen třetí je jeden z těch osvícenějších panovníků z nenáviděné linie. Myslím, že opravdu chce zvyšovat povědomí o okolním světě. Je to šlechetný cíl, nemyslíte?“
      „Pokud to je čistý úmysl, pak ano. O Hranici by se mělo mluvit. Ale i na to se názory liší, jak zjistíte. Ale nechme politiku být na jindy, ptejte se, pane Světozare.“
      „Dobrá,“ řekl a naučeným pohybem z kapsy svého kabátu vytasil zápisník. „Tak tedy, začněme tím, co mi dokážete říct o vašem útěku Hranicí.“ Pohlédl přes vnější kůly do nekonečné tmy Hranice. Byla to zlověstná tma, opak řádu lidí.
      „Jinak ani začít nelze, pravda. Je to spousta let a já nikdy nepřišel na ta správná slova…“ povzdechl si. „Prvního dne útěků z Dolharu šlo všechno až moc dobře. Když se snesla tma, byl jsem připravený bránit se čemukoliv, co mělo přijít, a zemřít se ctí. Ale místo toho přišly… obrazy. Občas jsem se ocitl zpátky mezi stromy. Určitě kolem mě byly Zaery, to vím. Jednou jsem byl potřísněný jejich krví, ale s určitostí nedokážu říct nic. Ani to, jak dlouho mi trvalo projít. Bylo to jako sen! Nepamatuju se pít ani jíst. Viděl jsem mrtvé, známé i neznámé. Byl jsem v našem světě i světech jiných, pane Světozare.“ Zněl přesvědčeně.
      „Myslíte, že se jednalo o halucinace?“ ptal se Světozar a dělal si spěšné poznámky.
      „Po pravdě, nevím. Místa, která jsem viděl… Ó, kéž bych to dokázal, věřte mi. Byla naprosto neuvěřitelná. Někdy se mrtvé kusy země vznášely v temnotě, někdy prostor nedával žádný smysl a neměl konce ani začátku. Ani jedno to místo ale nebylo pěkné… jen neuvěřitelné. A já šel dál, beze strachu. Nějak nesešlo na tom, jestli mám žít, či ne.“
      Badatel zvláštnost vyřčeného podtrhl tichem a zíráním na kamenný profil Chvala. „Jste schopen mi říct, co jste měl u sebe, když vás našli?“
      „Zcela přesně. Vojáku! Ano, ty! Spát máš před službou! Koukej se chovat jako strážce palisády, nebo tě odvolám na spodní zeď!“ sjel hrubě jednoho z mužů. „Takže, měl jsem u sebe armádní prsten ze Sturamoranu. Už ho nenosím, připomíná mi starý život. Určitě jste slyšel,“ otočil se k Západovi, který přikývl. „Utéct popravě nebylo nejčestnější. Ale to ani nic před tím… Dále řetízek po otci. Helmu a kopí jsem musel někde ztratit.“
      „Označil byste ty věci za jakkoliv zvláštní? Výjimečné v jakémkoliv smyslu slova?“
      „Nemyslím si,“ zamračil se, jak napínal paměť. „Pravda, můj otec po odchodu z armády údajně zažil nějaké patálie se samozvaným lovcem mágů. Dávná a pokroucená historie. Řetízek jsem získal až po otcově smrti. Řekl bych, že ne.“
      „Budeme mít možnost to ověřit. Rád bych vás požádal o asistenci při průzkumu okolí Hranataru,“ oznámil suše badatel.
      „Vy chcete ven?“ zaúpěl Západ.
      „Ano. Jako smolníci, například. A budu chtít začít co nejdříve. Samozřejmě bych se řídil radami pana Chvala,“ pokynul uznale rukou.
      „Máte mou podporu. Jak jsem říkal,“ otočil se na starostu, „muž činu, Západe! Vyčlením speciální skupinu a pro mě za mě, pojďme už zítra!“ zahřměl se smíchem maniaka.
      „Souhlasím,“ přitakal badatel a významně pohlédl na Západa. „Pane Chvale, bude důležité, abyste s sebou vzal prsten i řetízek. Má společnice by mohla být schopná je využít. Nemáte náhodou to oblečení, v kterém vás našli?“
      „Mám ho schované v bedně, ani nevím proč,“ kroutil velitel stráže hlavou.
      „Dobře jste udělal! Vemte raději i to oblečení. A také budeme potřebovat nějaký odpad z kovárny, malé úštěpky, musí být z kovu,“ zazářil Světozar, tušíc, že tímhle detailem si rozhodně šplhne u Lutony.
      „Zařídím to. Nemusím ho ale… nosit?“
      „Kdepak!“ zachechtal se. „Vemte ho v nějakém pytli.“       Velitel stráže kývl v souhlasu. „Poslední věc před zítřkem…“ zvážněl Světozar, „co jsou doopravdy Zaery?“
      „To není lehká otázka,“ potemněl Chval. „Můžou měnit svoji velikost a tvary. Běhají po čtyřech i po dvou. Mají dokonale ostré drápy i zuby a řádsky smrděj. Nikdo je nikdy nespatřil něco pozřít, takže pokud víme, nejedí. Ani lidi. Jen je zabíjí, pokud můžou. Nikdy je nespatříte mimo les Hranice. Mimo to o nich moc nevíme…“ řekl, přesunul se k okraji dřevěného cimbuří z konců kůlů a ukázal dolů na osvětlený prostor. „Tam dole mezi palisádou a zdí jsou jenom vojáci. Tam končíme my a začíná tma. Na konci dne je důležitá jediná věc; aby se oni nedostali přes tu zeď. Nikdy nepolevíme. Nestane se to!“
      V tu chvíli Světozar viděl, proč zde Chval zůstal. Našel zde útočiště, novou šanci. Neutekl hledat další život do nekonečných plání Féb ani nikam jinam. Někdo zkušený město musí chránit, tak proč ne on? Je to jeho smysl. Jeho vlastní boj proti temnotě. „Děkuji, pane Chvale. Za jeden den jsem dostal mnoho informací. Myslím, že to mi bude pro dnešek stačit.“
      „Dobře, pudeme,“ řekl starosta. „A Chvale, budu chtít nějakou zprávu o tom, co se děje u východní brány.“
      „Samozřejmě, dneska ti sepíšu podrobnosti. Všehovšudy máme údajně větší výskyt Zaer kolem východní brány.“
      „Znamená to něco?“ skočil do toho badatel.
      „Podle všeho nic zvláštního. Někdy se přesouvají, jindy nevidíme jedinou po měsíce,“ ujistil ho velitel.
      „Ale my pudeme na východ.“
      „Za dne budeme v naprostém bezpečí,“ ujistil ho.
      „Pak tedy, těšilo mne, pane Chvale. Už teď mohu prohlásit, že jste byl mimořádným přínosem.“
      „Nápodobně. A pane Světozare, píšete knihy, že ano?“
      „Ano,“ potvrdil.
      „Rád bych si něco přečetl. Nemáte u sebe nějakou? Naše knihovna s tou měnící se dobou nedrží krok.“
      „Zítra vám předám dvě své knihy i s věnováním,“ pronesl vážně a uklonil se. Tak skončil jejich rozhovor. Jestli něco Světozar miloval, bylo to když po něm někdo chtěl jeho knihu. To pak měl problémy předstírat skromnost, byl na ně nesmírně hrdý. Konečně, díky těm knihám a jejich kvalitě, je zde.

                [ * * * ]

      „Jeskyně jsou přístupné z mnoha míst rozesetých napříč městem. Kdyby se cokoli stalo, lidé se mají kam schovat,“ objasňovala Radna, když vedla Lutonu chodbou radnice. Na jejím konci byly tlusté kulaté dveře. Radna kývla na vojáka v jejich blízkosti a ten je začal otevírat. Použil k tomu zvláštní, veliký klíč barvy obsidiánu.
      „Už někdy byly potřeba? Pro stav nouze?“
      „Ano. Dvakrát. Ale to jsou desítky a desítky let.“
      Lutona se chtěla ptát na původ jeskyní, ale na to zapomněla ve chvíli kdy se těžké dveře otevřely a pohlédla do chodby před sebe. Ta byla zalita žluto-oranžovým světlem a ten pocit, který cítila při příjezdu, se vrátil. Když vstoupila do jeskynní chodby páchnoucí vlhkostí, hlasitě vydechla a zvedla hlavu k nízkému stopu. Ne její oči, ale její jiné, vzácnější smysly prozrazovaly, že se zde něco děje. Cítila to mnohem silněji než prvně venku, jako by jí někdo z celého těla vzal nepatrnou zátěž, kterou nesla už dlouho, a proto ji přestala vnímat. Teď když stála zde, bylo jí nádherně, lehce.
      „Vy to cítíte?“ zeptala se potichu Radna.
      „Ano. Co je to? Je to tak příjemné,“ vrněla Splétačka úlevou. Radna ji jemně vzala za zápěstí a vedla pomalu chodbou z kamene. Záře rostla a stejně tak ten příjemný pocit. Za prvním rohem to uviděla. „To je přeci… to… je skutečné?“
      „Ano. Svítiskal. Ti, kdo ho uctívají, mu říkají…“
      „Věčnosvit,“ dořekla za ní Lutona. „Dar Matky dětem Aksalie.“
      „Správně, takže jste o něm už slyšela.“
      „Nikdo na severu by neřekl, že je to skutečná věc.“ Že se ke krásnému, žlutému kameni natahuje, si uvědomila, až když se ho dotkla. Bylo to příjemné, působilo jí to potěšení. Začala se smát, cítila v kameni jemnou vibraci. Odtrhla od pulzující žlutě oči a pohlédla dál do svažující se chodby. Kamenů jen přibývalo, záře byla jasnější.       „Jak se sem…“
      „Dar sousedů na boj s temnotou. Pojďte, půjdeme dál,“ pobídla ji Radna. „Aksalie je zvláštní, uzavřená společnost, které nikdo nerozumí. Ale někdy pomůžou. Když se kdysi dozvěděli o odvážných fébských lidech zakládajících město na prokletém místě, poslali tyto kameny. A ukázalo se, že fungují. I my se naučili věřit, že ty kameny skutečně mají sílu ochraňovat nás před tím, co je venku.“
      „Já je už cítila, nahoře ve městě. Nepatrně, ale přeci.“
      „Skutečně? To je ale dobrá zpráva!“ řekla Radna s neskrývaným potěšením. Vešly do velké jeskyně plné svítiskalů.       Všechno se topilo v krásně teplé žluti. Prostorem chodilo několik žen v bílých pláštích. „Dřív byl v každém domě jeden, ale postupně byly přesunuty téměř všechny do jeskyní. Jsou účinnější, když jsou pohromadě. Pomáhají léčit jak rány na těle, tak na duchu,“ ukázala na dřevěné necky obklopené menšími kameny. Dvě ženy zrovna připravovaly jednu z lázní. Vlévaly do necek horkou vodu z obrovské kádě. „Nedokážeme nemožné na přání, ale už jsem zde viděla zotavit se lidi před jistou smrtí. Mezi nimi i Chvala, za kterým šel váš kolega.“
      „Nádherné místo. Připravují se na něčí léčbu?“ ptala se a nutila se neuhnout pohledem ke kamenům.
      „Ano. I náš syn Marel je vděčný kamenům za jejich účinky. Ve dvanácti letech začal mít neovladatelné záchvaty, ale co sem začal chodit jednou týdně, téměř úplně zmizeli. Když jsem poprvé viděla, jak se mému synovi ulevilo…“ polkla těžce Radna. „Věříme v toto místo, paní Lutono. Je to naše pochodeň ve tmě. Naděje. Bráníme ho a ono brání nás.“
      Než šla Lutona spát, vyložila nová zjištění Světozarovi a on jí stručně vyložil ta svá. Pak myslela na svět, kde je jedno lidstvo, které se dělí o svá požehnání. Na svět, kde je v každém městě taková jeskyně a kde je méně matek, které ztratily milované dítě kvůli té nejobyčejnější nemoci. Jak by ale takový svět měl šanci vzniknout, když jí nikdo neuvěří?

                [ * * * ]

Hranice - Den druhý, ráno
Začalo to celé lépe, než jsem čekal.

Přes veškeré to vzrušení a nadšení jsem se první noc nevyspal. Rozhodně tomu nepomohlo ani to, když mi Lutona oznámila, co viděla. Že město leží na jeskyních plných bájných kamenů z Aksalie? Sám jsem o věčnosvitech slyšel. Nikdy by mne nenapadlo, že budou skutečné. Dnes do těch jeskyní zamířím, vše obkreslím a důkladně popíšu, hned po domluvených rozhovorech s místními. Zde na jihu je to tak jiné… Přišli jsme objasňovat jednu věc a narazili na úplně jinou. A to začíná druhý den! Pokud to pude tímto tempem, nikdo na Versanotu mi neuvěří ani slovo!

Což mne přivádí k vlastním pocitům z Hranataru. Něco tam venku skutečně je, o tom nepochybuji. Mám chuť zjistit, co to je, jakou to má podstatu a sílu. Ale něco uvnitř mi říká, že do těch lesů bych za žádnou cenu neměl chodit. Musím. Kdo se bojí, nesmí do lesa! A přesně tam jdeme! A Světozar se nebojí ničeho! Dnes mne čeká spousta prác-

„Zare!“ řekla Lutona s falšovanou přísností. „Ty nemáš hlad? Ty tvé osobní poznámky…“ kroutila hlavou, ale už už se jí koutek úst škubal do úsměvu. Přisunula k němu přes jidelní stůl talíř s nakrájeným chlebem. Světozar zaklapl zápisník, odstrčil ho a bez odmlouvání na krajíc chleba začal natírat nejbližší marmeládu, kterou měl po ruce. „Ty jsi se nevyspal?“ zeptala se se zaujetím.
      „Ach Lutono, příliš mnoho vzrušujících odhalení na jeden den. Spánek se mi skoro úplně vyhnul… A co ty? Vypadáš čile.“
      „Ó ano. Spala jsem jak nemluvně. Možná se mi tak dobře spalo kvůli svítiskalu, nevím. Každopádně se mi o nich zdálo. Kolik lidí dnes musíš vyslechnout?“
      „Čeká mě pět rozhovorů. Za chvilku by měli dorazit zapisovatelé. Potom půjdu do jeskyní a potom pudeme do lesa. Vše je zařízené, uvidíš.“
      „Už se nemůžu dočkat. Já mezitím zajdu do knihovny za Ralvodem a vyhrabu nějaká čísla o městě pro naši zprávu.“
      „Co bych si bez tebe počal, Lutono?“

                [ * * * ]

Odcházel z prvního, brzkého výslechu toho dne. Když se za Světozarem zavřely dveře domu, ocitl se spolu se třemi zapisovateli na Osvícené třídě. První svědek dne byl radniční pištec jménem Zdoril. Podle Světozara to byl případ trpící všemi neduhy umělce. O to vlažněji vyslechl Zdorilovu příhodu z lesa. Dobrovolně a sám se prý přihlásil k pátrání po ztracené rodině, která z nějakého důvodu vystoupila z vozu před městem. Detaily jejich roztrhaných mrtvol byly barvité a podrobné. Světozar dokázal nějakým zázrakem po celou dobu předstírat, že naprosto věří každému slovu o hrdinných činech toho muže… A teď k dalšímu svědkovi.
      Tady na Osvícené třídě je nejlépe, pomyslel si badatel. I obrovské zdi palisády, jakoby zde méně bojovali o pozornost. Dalo se zapomenout, na jak nebezpečném místě člověk je. Sídla úřadů i soudu, městská knihovna, útulné divadlo, trh, prodejci vzácnějšího zboží, dobrá pohostinství a bohatší čtvrtě. Ano, zde lidé rádi zapomínali. Když byl před radnicí, všiml si procházejícího Jacka. Na poloprázdné ulici nebyl problém ho najít pohledem.
      „Dobrý den, pane Světozare,“ pozdravil ho ramenatý kočí poněkud úsečně.
      „Dobrý den přeji,“ odpověděl badatel a oba si potřásli rukou.
„Tak jak jde vyšetřování?“
„Začínám dávat dohromady výpovědi svědků. Běžný, často nudný postup. A co u vás?“
„Co sme přijeli, všehovšudy sem akorát popil s chlapama u šenku a vyležel kocovinu. Jdu k východním stájím, naloženej se vracim zpátky do Jiholce. Poslyšte, pane Světozare,“ zvážněl Jacek najednou, „omlouvám se za to, jak sem se choval těch pět dní. To víte, pořád na tý samí cestě.“
„Vůbec se neomlouvejte, prosím. Naprosto vás chápu. Chápu už mnohem víc,“ přiznal badatel.
„Říkal jsem, že pochopíte. Budu vám přát mnoho zdaru,“ řekl Jacek a naznačil svůj úmysl jít dál.
„I já vám, pane. Uvidíme se, až přijedete zpět.“
Jacek se lehce uklonil a kráčel dál ulicí.
„A pane Jacku,“ zavolal za ním Světozar. „Nechtěl byste mi taky někdy povědět váš příběh? Třeba až se vrátíte? Popřemýšlejte o tom.“
Ničeho zajímavějšího se, až do vyčerpání seznamu svědků, pro ten den nestalo. Žádná určitá výpověď, nic co by ho posunulo jakkoliv dál. Už byl myšlenkami v lese. Musí se dostat dál.

                [ * * * ]

      „Zaera, bájné stvoření ztrpčující životy lidem na území Hranice po celá staletí již od doby prvního osídlení…“ vyprávěl Světozar všem okolo, když se přibližovali obrovské východní bráně. Každý ze tří zámků na zemi obstarávalo několik vojáků. Museli vyndat dlouhé trámy. Přemýšlel jsem o tom, co zatím vím. Co když je slovo zaera jenom zkomolenina slova zarla z jazyka Ilanas Aty? Zarla znamená doslova magie, kouzlo. Ať se tedy slovo zde na jihu uchytilo jakkoliv, říká nám, že ti lidé věřili v jednu věc. A sice, že zaery jsou magického původu.“
      „To je zajímavá teorie, pane Světozare,“ řekl Chval. „Je to ale, předpokládám, čistě teorie? Bez důkazu je podobnost těch slov stejně dobře náhodná.“
      „Ano, je to má teorie,“ uznal badatel. „Ale určitě ji zmíním! Divím se, že to nikoho nenapadlo. Jazykovědec nejsem, ale kdo ví. Chtělo by to důkaz, to ano, správný pramen…“ Přerušil ho rachot zvedající se brány. Skřípějící buch! a oblak prachu. Podívali se na sebe s Lutonou a pod vedením Chvala se v poklusu vydali ven vstříc lesu.
      Doprovázeli je tři další vojáci s kopími. Všichni byli v lehké zbroji dobré pro rychlejší pohyb. Lutona z praktických šatů skočila do pánských hnědých kalhot a jednoduché, ale stále elegantní dlouhé haleny. Badatel, který byl oblečen jako vždy, překonával potřebu pochválit Lutoninu volbu. Slunce už bylo za zenitem, bezpečného času pro průzkum neměli mnoho.
      „Když řeknu, že se stahujeme, tak chci vidět jak se stahujete, ať se děje cokoliv, ať objevíte cokoliv jakkoliv důležitého, jasné?“ rozhodně oznamoval Chval v mírném poklusu. „Zaery opravdu nejsou aktivní, ale to pro nás nic neznamená.“
      „Ano,“ potvrdili oba jednohlasně. Přes mýtinu kolem palisády zarostlé ostružinami a plné mrtvých pařezů, na kterých by se dal postavit dům, se přibližovali kraji lesa. Zastavili před prvními stromy starokůru. Měli hnědo-černou popraskanou kůru a z mnoha míst tekla tmavá smůla, kterou město tak potřebuje.
      „Na mé hlídce vám zakazuji umírat. Opakuji, jak je důležité nesbírat žádné vzorky. Světla v lese ubude. Lano,“ řekl a hodil Světozarovi jeho konec, „si uvazujeme kolem pasu pro případ, že by k někomu z vás začal les mluvit. To se pak člověk ztratí snadno a ani to neví. Lano nás bude taky nutit chodit stejnou cestou mezi stromy. Když já nebo někdo z mých mužů zařve ‘nůž!’, okamžitě se odříznete,“ ukázal na ostrou dýku, kterou každý obdržel. „Pokud plán pana Světozara bude fungovat, pak by nás měla být slečna Lutona schopná zavést stejnou cestou zpět. (Tu větu řekl velice nedůvěřivě.) Zaery tu nebudou uprostřed bílého dne, ale přesto vás musím varovat, nikdy s nimi nebojujte. Nemá to cenu. Chlupáči vám vidí do hlavy podobně jako les a nikdy neútočí po jednom. Zabili by vás. Nikdy nepodceňujte tohle místo. To je pro vás,“ podal Lutoně pytel s oblečením, řetízkem a prstenem. „Doufám, že vám to k něčemu bude.“
      „Děkuji,“ řekla a převzala pytel. Zvedla ho před obličej a koukala na pytlovinu jako socha. Chval pohlédl na Světozara s pozdviženým obočím, ten se jen zaculil a trpělivě čekal. Lutona vyndala obsah pytle a uchopila věci do obou rukou. „Šat by se také dal použít, ano, ale nebude potřeba. Kov,“ řekla a vyndala řetízek s velkým prstenem, „má pro nás splétače mnoho zajímavých vlastností. Podle čistoty použité rudy si umí pamatovat různé energie i po celá staletí. Nejsilnější kombinací je pak kovový předmět, ke kterému někdo chová silné pouto. A my…“ vzala do pravé ruky řetízek, „máme štěstí. Ten řetízek pamatuje mnoho. Byl dokonce v kontaktu s magií, bez pochyb,“ pohlédla na Chvala. „Pamatuje něco i ze zdejšího lesa. Cítím slabou, ale čitelnou stopu. Měla bych být schopná ji následovat. Jsem připravená,“ řekla spíše Světozarovi než ostatním. „Pudu bez lana, vy mne budete následovat. Zpátky nás kdykoliv můžu zavést díky stejnému principu,“ ukázala na těžký pytel u opasku jednoho z vojáků. „Kdyby se něco dělo… počítám s vaší záchranou!“ Chval chtěl už něco namítat, ale badatel byl rychlejší.
      „Jak hluboko do lesa se můžeme pustit?“
      „Když vidím ten zájem ve vašich očích, pane Světozare, můžu vám odpovědět jediné: ne dost daleko,“ zazubil se a pomalu, ale jistě se vnořil mezi první starokůry. Ostatní kvůli lanu následovali.
      Něco při prvním vstupu do lesa zažili. I Světozar pocítil, jak překračuje čáru mezi dvěma odlišnými světy. Se sevřením se ohlédl zpět, musel se ujistit, že je tam, kde být má. Stále tam bylo světlo dne, palisáda i menší zeď. A přeci se cítil být tak daleko. Lutona změnu dávala najevo masírováním spánku. Působila zmateně. Rozhodně jí to nebylo příjemné. Něco bylo špatně.
      „Na ten pocit se dá zvyknout, nikdy ale nezmizí,“ řekl jeden z vojáků.
      „Dobře, to jsem nečekal,“ přiznal Světozar. „Budeš v pořádku, Lutono?“
      „Ano. Jen… cítím neznámou váhu toho všeho. Nerozumím tomu, Zare.“ Hladila si spánky a snažila se soustředit. Pak se viditelně zapřela a opět se zakoukala na řetízek. „I přes to nás můžu vést. Pudeme a uvidíme.“ Vykročila opatrně vpřed.
      Nešlo si nevšimnout toho, jak málo druhů vegetace mezi starokůry roste. Když byli zcela obklopeni lesem, mezi stromy se objevili ostrůvky rudě červeného mechu. Často překračovali padlé větve a vyhýbali se vlhkým kapsám v zemi. Poslední voják za sebe vyhazoval kusy kovových úštěpků. Mech porůstal už téměř vše, když Lutona zastavila.
      „Stopa je zde rozházená všude možně,“ stěžovala si a nastavovala řetízek na všechny strany. Bylo ticho, všichni se rozhlíželi. Světozar si zatím začal dělat poznámky o všem, co mohl vidět. Popsal rudý mech, to, jak místo působí nevlídně a temně. Světla bylo tak akorát, aby si nemohl stěžovat na jeho nedostatek, ale ne dost na to, aby vše viděl tak, jak by si přál. Světla se zdálo být ještě méně dál od nich mezi tlustými kmeny načernalých stromů. Měl pocit, jako by tam někde byla mlha, ale nemohl si tím být jistý. Čím více si toho všímal, tím byl nervóznější. Popošel několik kroků a napnul lano, když si všiml něčeho černého v rudém koberci.
      „Pane Chvale, podívejte se na tohle,“ pozval velitele a sám se k tomu sklonil. Smrad ho při tom praštil do nosu tak silně, až se opět postavil. Hned potom mu došlo, co to musí být. Prudce se po všech otočil. Vojáci zpozorněli a spěchali tam.
      „Tady se budou zdržovat v noci,“ ucedil nenávistně Chval.
      Světozar se zakoukal dál do všuderostoucího mechu. Jdeme přeci směrem na východ, uvědomil si. Co jsi jako čekal, Zare? Všude v pochybném světle před nimi ležely chuchvalce černé srsti. Uvědomil si, že vytáhl dýku a myslí na přeříznutí lana. Ostatní si toho začali také všímat. Lutona dál bojovala s řetízkem.
      „Musel jste se tady nějakou dobu zdržovat. Chodil jste v kruzích,“ říkala soustředěně splétačka.
      „Slečno Lutono…“
      „Je to velká plocha, ale dokážu ji pokrýt,“ mumlala dál.
      „Slečno Lutono, máme tu jiný problém.“
      „…byl jste ale dál, ano. Dál v lese stopa pokračuje. Je tam…“ trhla s sebou a vrátila se zcela mezi ně.
      „Slečno Lutono! Dál nebudeme pokrač-“
      „Musíme pryč!“ vykřikla Lutona. Stále cítila nepřátelské bytosti v prostoru na východ. Měla jejich stopu vypálenou ve smyslu dál, pohybovali se. A oni cítili ji, věděla to. Chtěla je mít z hlavy pryč.
      „Nůž!“
      Světozar se odřízl a přiskočil k Lutoně. „Veď nás!“ Měla problémy, viděl jak s něčím bojuje, ale i tak ji popostrčil směrem, kterým zhruba přišli. Cítil paniku, věděl, že je něco špatně. „Soustřeď se, Lutono!“
      „Vidí mě!“ vyjekla a z očí ji vyhrkly slzy. Upustila řetízek, chytla se za hlavu a vykřikla zoufalstvím.
      „Pak musíme pryč!“ řekl, sebral řetízek a opět s ní zatřásl. Rvalo mu to srdce, ale muselo to být. Ostatní muži už byli připravení jít.
      „Máš pravdu. Musíme… jít odsud.“ Viděl jak se ztrácí.
Vedla je zpátky ke Hranataru. Nikomu celou dobu neodpovídala, s něčím bojovala a byla otřesená. Světozar prostě věděl, že se něco stalo. Něco špatného.