Sakramentskej Zemědělec

Za soumraku nového dne jsem se toulal pustinou vybydlených slamů, odkud se mi naskytl pohled na opuštěné sídliště Eden. Na jeho stinných troskách si pod purpurovými nebesy ustlalo slunce protkané rudým hedvábím. Upíraje zrak k tomu tajuplnému horizontu opřel jsem se v sedě o široký ztrouchnivělý pařez. Po chvíli mé smysly však otupil štiplavý zápach, načež jsem pohotově vytáhl z kapsy látkový kapesník, abych si s ním zakryl nos i ústa. Ve snaze vypátrat původce toho rušivého elementu, těkal jsem pak očima z místa na místo, dokud jsem nezpozoroval tmavou pokroucenou siluetu kolébající se mým směrem. Postavil jsem se s odporem zpátky na nohy máchaje zuřivě rukama, neboť jsem nepociťoval sebemenší puzení okouzlující vyhlídku s někým sdílet. Křičel jsem, že je tu přeci všehovšudy obsazeno. Jenomže, to podivné stvoření, snad neschopné porozumět mluvenému slovu, akorát zamávalo rukama nad hlavou a bez váhání přidalo do kroku. Vzápětí to kvapně překonalo vzdálenost mezi námi, načež jsem až zblízka poznal, že se tvor na pohled podobal člověku.

„To jste bezesporu dobrej chlap, že jste to místo předem rovnou obsadil, to vám povím. Já bych vám teda nepomoh, zbraně jsem si zapomněl doma,“ spustilo to znenadání lidskou řečí.

Než jsem však dokázal v duchu přežvýkat to nebývalé nedorozumění, usadilo se to stvoření ledabyle po mé levici. Pyšnilo se to umaštěnou kudrnatou hřívou a od ramen dolů tomu visely propocené cáry nějaké předpotopní látky coby vzpomínka na ošacení vklíněná do obnažené kůže, po níž se rozlévalo rudé zlato zapadajícího slunce. Ať už to mělo být cokoliv, bylo zjevné, že to náleží do mužského rodu. Ačkoliv mne pochybný společník na rovinu varoval, že mu připsali už bezpočet jmen, z nichž žádné mu nemusí být vlastní, představil se nakonec jako Enkidu. Brzy však došel k závěru, že ve mně pravděpodobně neprobudil mnoho zvědavosti, načež zklamaně odvrátil zrak zpět na západ.

„Bývali jsme přátelé. Já, Gilgameš, Ištar a ten Nebeskej býk. Teda žádnej býk, drak to byl!“ prohlásil náhle a nenápadná slza mu sklouzla po tváři.

Zatnul ruce bolestně v pěst, načež se jal vyprávět o choulostivém milostném trojúhelníku i bezohledné zradě, která přetrhala všechny ty chatrné svazky a vyústila v nevídanou řezničinu.
Pomalu jsem si v hlavě dával souvislosti dohromady. Ta nekonzistentní historka se začala podezřele podobat mýty opředené vraždě v blízkosti zdejšího edenského ghetta, jejíž dlouhá léta překrucované okolnosti dosud pěnily pod papírovou pokličkou společnosti. Vyslechl jsem si za život nezměrné množství odlišných verzí toho proslulého případu. Intelektuálové nikdy neodolají vynášet na povrch tu samou otázku pořád dokola. Mění se jen dogmata o tom, kdo sehrál roli oběti a na čí straně vlastně stálo právo. Vracím se proto v myšlenkách zpět k vyprávění, abych se ujistil, jestli Enkidu mé obzory nějakým způsobem neobohatí. Ten vzápětí během načaté věty teatrálně vstane a doplňuje svůj projev o obrázky, které do větru neřízenými tahy čmárá rukama. Klábosí cosi nemravného o Ištar a drakovi, zatímco ukazováčkem ostře mířil na pařez, o nějž jsem se opíral.

„Tady, člověče, té panně tehdy kvetla skvostná jabloň. Drak ji obtočil v těsném objetí a dělil se s námi o její plné plody, ale ty zlaté směl hltat jen on sám,“ podotknul divoký muž netaktně.

Nejspíš ho musel pobavit můj rozčarovaný výraz, když zakrátko s hořkým smíchem dodával, že stejně se tvářil i jeho přítel Gilgameš. Nedbaje těch zavádějících jmen, snažil jsem se z jeho nesouvislých vět poskládat si o tom druhém muži ucelenější obrázek. Zpozorněl jsem tedy, když začal mluvit o jakési zaplavené jeskyni, odkud oba údajně přicestovali do periférií rajské zahrady. Drak do těchto míst prý přišel o krůček před nimi, zato panna zde podle všeho měla pobývat odjakživa. Nemaje na jazyku lepšího vysvětlení, napadá mě interpretovat si jeho slova jako chatrnou parafrázi sourozeneckých vztahů, ačkoliv o ničem takovém se žádný jiný výklad tohoto ošemetného případu ještě nezmínil. Než však stačím konstruktivně pochybovat o věrohodnosti blábolení toho jeskynního muže, přestane náhle hovořit a ohlédne se přes rameno, skoro jako by se chystal sdělit něco důvěrného. Skloní se strnule ke mně, načež říká téměř polohlasně, že Gilgameš ta zlatá jablka drakovi potají záviděl, a tak si k němu v srdci vypěstoval hrubou zášť.

Popisoval mi rovněž, jak ten přerostlý plaz bezohledně poroučel neukázněným živlům. Přesouval slunce po obloze, aby mohl diktovat, kdo má kdy bdít a kdy zas spát. Jednou o zemi pečoval blahodárnými dešti, jindy všechno rostlinstvo bez varování sežehnul letním žárem. Odsoudil tak lidské plémě k ustavičnému putování za potravou, kdežto on sám ve slastném tanci hořel větvemi panniny jabloně a srůstal s ní v jeden rozmarný plamen chaosu, kterým panoval nad životem a smrtí. Podle Gilgameše ta nerovnost, která ho ubíjela do morku kostí, přímo prosakovala vzduchem. Choval jsem k tomu chlapíkovi upřímné sympatie, neboť mě boje za rovnoprávnost lidských bytostí vždycky chytnou za srdce. Zatímco jsem si přehrával před očima obrazy Velké francouzské revoluce, ideálů svobody a demokracie, Enkidu plácal cosi o tom, jak Gilgameš oloupil pannu o nějaký bílý oválný kámen, který s sebou od počátku údajně nosila, ale on o něm bezpochyby mluvil poprvé. Následující tlachy jsem však měl obtíže vstřebat, začal tu kulatou horninu totiž nesmyslně rozvádět, protože chtěl vysvětlit v čem mezi ní a tou jabloní vlastně spočíval rozdíl. Byla to ztráta času, jelikož mi v prvé řadě unikala nějaká spojitost. Pochopil jsem akorát, že obojí náleželo panně a že drak o to druhé nejevil zájem. Mám-li to nedbale zestručnit, kámen prý Gilgameše dovedl k jakémusi duchovnímu poznání, s nímž ovládal řeč jako nikdy dřív, oslňoval davy svými myšlenkami i nápady, obzvláště Ištar. Náklonnost k tomu muži, která jí klíčila v srdci, po čase znepokojila draka natolik, že muži odepřel právo na jakýkoliv plod, který strom urodil, dokud ho bude nesměle okrádat o panninu pozornost. Plazův sok se s podmínkami smířit nehodlal, a tak s novými vědomostmi zkonstruoval pluh, zoral s ním zemi i zasadil ovocný sad. Aniž by to předpokládal, jeho počínání pannu hluboce ranilo, čehož drak lstivě využil a vyhnal muže na východ.

„To už nám bylo jasný, že to vlastně nebyl žádnej Gilgameš, ale nějakej Sakramentskej Zemědělec,“ dodává Enkidu posléze, neboť si pravděpodobně uvědomil, že jeho vyprávění přestávalo být nesrozumitelné.

Unaveně jsem zakroutil hlavou, naučil jsem se tyhle neočekávané zvraty předvídat. Nezmění to nic na tom, jak vděčný jsem byl všem těm chytrým zemědělcům, jejichž zásluhou naše společnost nakonec rozkvetla.

Ten rádoby Gilgameš se prý od toho nedorozumění celé dny nehnul z místa. Dlouhé dny tam přetékal chtíčem, až mu svaly pulzovaly zlostí. Tisknul pevně v rukou dva kousky jediné horniny, pannin bílý, oválný a vlastní černý, ale hranatý. Snažil se to vydržet, zkrotit se, dokud všechna ta pěna nepřetekla přes okraj. V záchvatu neřízeného hněvu se pak jednoho kamene chopil a udeřil do něj tím druhým. Prudkým nárazem se tak odštěpila semínka živého světla, jež před ním vzplála v mocný plamen. Marduk, přemožitel mořského hada Tiamat, s pýchou shlédl z potemnělých mraků, načež seslal své kladivo bleskem na tvrdou zem, aby s ním vyhnanec uzavřel kruh. Ten pak za odbíjení hromu překoval nebeským nástrojem chaos na neměnný řád a ledovým deštěm spoutal oheň v pevný tvar, z něhož na dotek sálal hrobový chlad, ale kůži hlodal stejně hladce. Zakrátko mi dojde, že Enkidu musí popisovat nalezenou vražednou zbraň, tu čepel. Příběh toho hrdinného rolníka ve mně probouzel sny o průmyslové revoluci, o zkrocení bezbožné přírody. Na jazyk se mi dralo slovo hrdina. Přestože jsem od začátku věděl, jak to všechno skončí, nemůžu se zbavit pocitu, že Enkidu směřuje k jinému závěru, než si pamatuji.

Divoký muž mezitím na předchozí příhodu navázal líčením opětovného shledání se starým přítelem, který se po týdnech vrátil zpátky do rajských periférií. Už tou dobou to byla jenom šedivá pustina, kam oko dohlédlo. Když se ten psanec naučil rozdělávat oheň, ztratil drak na svůj živel právo a mrznul bezmocně na větvích vyschlé jabloně. Panna se schovávala v jeskyni. Žádné plody mu už neurodila. Muž s mečem rázně předstoupil před ohromného plaza. Ten ho směle očekával, viděl ho totiž přicházet už velmi dávno.

„Drak měl křídla, nebyl zvíře pozemský. Dohlédl dál, než kdokoliv jinej dokázal,“ kladl mi na srdce Enkidu a pomáhal si pažemi, aby majestátné rozpětí pomyslně nastínil.

Psanec tasil meč, byl připravený zasadit poslední úder. Jenže korunní princ zvířat odmítal jít jako prase na porážku. Muž i bestie se tak střetli ve zběsilém tanci osudu. Drak se bránil ze všech sil, stavěl se na zadní, poroučel větru mohutnými křídly a oháněl se těžkým ocasem. Vyhnanec byl však vždy o mrknutí oka hbitější. Zmítali se v krvelačné bouři řezných ran, dokud drak nesrazil soupeře tupým úderem k zemi. Místo toho, aby uštědřil smrtelnou ránu, se ještěr na krátký okamžik ohlédnul zpět. Skoro jako kdyby něco zaslechl, odvrátil se k sokovi zády. Ten se pomalu drápal zpátky na nohy a podpíraje se při chůzi mečem, dobelhal se nakonec až k šupinatému princi, který upíral zrak kamsi do dáli. Neměl tušení, kam se drak tehdy díval, ale ať už tam spatřil cokoliv, byl šťastný. Svíraje pevně rukojeť svého meče, drakobijec zvedl čepel vysoko nad hlavu. Rozmáchl se. Vzpomněl si, že kdysi bývali dětmi. Zavřel oči. A jediným přesným řezem přítele s úctou sťal.

Když pak věnoval drakovi své tiché sbohem, vyvedl pannu z jeskyně, načež ve spěchu tu vyprahlou pustinu oba opustili. Enkidu pravděpodobně smrt nechápal, neboť přísahal u bezhlavého těla držet stráž, dokud se plaz znovu neprobudí. Svéhlavě mi pak tvrdil, že se tam scházela zvířata bestii oplakávat a že pro nikoho jiného už slzy víckrát neuroní. Jenže bez draka v těch místech žádná zeleň prý nikdy neporoste, a tak divoká stvoření navzdory zármutku odešla na východ očekávat ničitelův den. Čas, s nímž se pojí slib, že princ chaosu nakonec roztříští ledová pouta vlastní smrti a roztaví svým žárem neochvějný řád i všechna pravidla. Nicméně, po tomhle dovětku jsem definitivně ztratil ponětí o tom, kdo vlastně zastával ideály svobody a kdo je celou dobu popíral. Navíc mě značně znepokojovalo, že se souvislosti s obecně známými fakty z vyprávění pomalu vytrácely. Nedbaje však mého očividného rozčarování, jeskynní muž se po zanedbatelné odmlce přiznává, že mu nepřestalo vrtat hlavou, proč by se drak vzdával svého života s vědomím, že jednoho dne znovu dojde na ten samý souboj. Na rozdíl od zvířat si brzy uvědomil, že kdyby ještěr opravdu chtěl novému řádu zabránit, přece by tak rovnou udělal. Ta neodbytná otázka, kam přesně se tehdy okřídlený plaz vlastně podíval, mu nedala spát. Prahnul po poznání toho, co přesvědčilo draka dát lidem šanci. Kdykoliv padl únavou, snil o tom, že drak za horizontem času zahlédl místo, kde člověk se zvířetem najdou společnou řeč. Vzápětí si popletený řečník dopřeje krátkou přestávku, jelikož se mu třásly ruce. Od té doby, co se vrátil nějaký nebeský býk, tomu už nevěří. Pravidelně se prý budí uprostřed noci a říká si, zda šupinatý princ neupřel svůj jasný zrak náhodou tak daleko, až pohlédl zpátky na začátek.

Ačkoliv jsem neměl představu, o jakém býkovi právě mluví, připomnělo mi to, jak v Toulavém kopytu nedávno psali, že ten zemědělec byl po staletích opětovně zpozorován v blízkosti těchto vybydlených slamů. Chystal jsem se Enkidua zeptat, zda o tom něco neví, ale vůbec mě nepřekvapilo, když se na tohle téma už dávno rozpovídal sám od sebe.

„Pobíhal tady jako splašenej dobytek, než se schoval za tu vyschlou jabloň. Hnal se za ním jakejsi strojvedoucí, že musí ten strom na motor pokácet, protože tak Moloch přikázal. To se drakobijec pak hrozně vyděsil a prchal na západ,“ motal ten necivilizovaný podivín už páté přes deváté.

„Tak dost! Vy jste ten příběh úplně zničil. Teď je nepoužitelný! Vždyť vy nerozumíte, jak funguje motor, a nemáte sebemenší ponětí, co znamená slovo strojvedoucí. Pochybuju, že vůbec máte nějaké znalosti o zvířatech, když si pletete býka s drakem. Šíříte tady samé bludy! Zvířata nepláčou odjakživa. Vaše vyprávění nebylo pro nerozřešený případ nijak přínosné. Postavy se chovají nepřirozeně a mně stále není jasné, jakou roli jste v tom všem vůbec sehrál vy! Nemáte žádné důkazy. Ty vaše bláboly nelze ověřit. Nehodlám tu s vámi déle ztrácet čas!“ když jsem poprvé za celý večer konečně promluvil, Enkidu na místě zkameněl šokem.

Nic už neříkal, nepřestávaje na mě vyčítavě civět. Konečně od něho byl klid. S jeho pohledem v zádech jsem se potom ubíral k městu, odkud na mě už z dálky volala ohromná ozubená brána se dvěma mohutnými komíny po stranách. Nasál jsem zplna hrdla povzbuzující zápach benzínu, načež jsem se mohl konečně ponořit do hravé symfonie rozdupaného vlakového stáda a kvílení parních strojů. Slastně jsem si k závěru už jen povzdechl:

„Kde bychom tak, pane na nebesích, byli, nebýt těch zemědělců.“