Ze střípků z(a)tracené duše

"Člověk má ve svém srdci místa, o kterých nemá ani potuchy. Teprve, až se zaplní bolestí, dozví se o jejich existenci. Léon Bloy"



Zase přišla ta zmalovaná. Vypadá jako nepovedené velikonoční vajíčko, ale připadá si děsně vtipná, když používá mycí pěnu a vykresluje mi s ní na přirození penis. Řehtá se tomu jako zdegenerovaná kobyla a ta vedle se k ní přidává.

Taky mi užírá jídlo. Myslí si, že když nemůžu pořádně mluvit, jsem úplně blbá a nevnímám, co se kolem mě děje. Ale já to vidím! Cítím, vnímám a strašně to bolí!!! Bolí!! Slyšíte mě někdo??

.....

Už je tady. Ona o mně ví. Ví, že jsem pořád tady! Usměje se na mne pokaždé, když vstoupí do pokoje. Nemohu se hýbat, nemluvím. Má se mnou spoustu práce. Zvládnout moje bezvládné tělo není snadné. Když mne myje, zatahuje okolo mne závěs, abych měla soukromí a na tváři se jí neobjeví jediná stopa znechucení. Jsem jí za to tak vděčná. Občas si potichu prozpěvuje. Třeba když mi převléká postel nebo mi češe vlasy. Mám to ráda. Ten jemný lidský dotek je tak příjemný. Ostatní se mě štítí. Když mne krmí, nespěchá a nehází to do mne jako do popelnice. Potichu si se mnou povídá a povzbuzuje mne očima. Dává mi čas, poválet jídlo na jazyku a připravit ochablý krk na polknutí. Jsem vděčná za její trpělivost, kterou se mnou má. Připadám si s ní jako lidská bytost.

.....

Těžce se mi dýchá. Chápu, že umírám. Chrčí ve mně jako ve starých pendlovkách, ale nebojím se. Má duše je klidná. Ona je tady se mnou. Sedla si ke mně na postel a drží mne za ruku. Myslím, že nechce, abych zemřela sama. Myslím, že to nechce kvůli mně, ale také kvůli sobě. Bohužel má dneska službu. Umírání ale není tak zlé. Jen navenek špatně vypadá. Kdyby otočila hlavu všimla by si, že na okenním parapetu sedí bílá holubice a pozoruje nás. Vlastně je to anděl, který na nás dohlíží, ale ona ho takhle spatřit nemůže. Ona bude ještě dlouho žít a některá tajemství života musí zůstat neodhalena. Vidím v je-jích očích slzy. Snaží se tvářit statečně, ale můj zrak dosáhne až na dno její duše. Kdyby to šlo, řekla bych jí, ať nepláče. Všechno bude dobré. Všechno.

Jsem unavená, lehounce jí stisknu dlaň, ve které svírá mou ruku a pomalu zavřu oči. Pochopila. Jemně pokládá mou ruku na peřinu, zvedá se a jde pomalu k oknu. Otevře ho a zapálí v něm svíčku. Je potřeba, aby duše našla cestu ven, vstříc nekonečnu.

.....

Až jí sedne na nos první sněhová vločka, skrz kterou ji shora pohladím tak, jako to děláva-la ona mně tady na Zemi, otočí hlavu k nebi a její oči se na malou a vzácnou chvíli rozzáří štěstím. A tak to má být.

Pokaždé, když nám v srdci zacinká zvoneček, narostou jednomu andělovi křídla..


Epilog:

O_ou, velikonoční vajíčko si rozbilo skořápku na náledí.. Njn, karma je zdarma, ušáci!