Biograf aneb život v prokletém místě

Asi každý student, ať už vysokoškolák či středoškolák, se dostal do krize chudoby. Tato část života mě aspoň na chvíli opustila, když má kariéra začala v kině. Protože jsem člověk, co miluje kulturu, filmy, hudbu, zkrátka vše co se dá do kulturního života zařadit, jsem si říkal, že konečně něco, co by mě mohlo začít bavit a částečně i změnit život. Život při této práci se mi změnil, potkal jsem řadu skvělých lidí, získal zkušenosti a vlastně bych si to dovolil nazvat jako svůj druhý domov. Časem se hodně věcí změnilo a já místo aby práce bavila mě, jsem byl spíš já ten, co bavil své kolegy, naštvané zákazníky a vedení, zkrátka jsem tam byl později, jak říká dnešní mládež za „ocase.“
Jednou jsem přišel na směnu, bylo krásně, svítilo slunko a já byl naštvaný, že tam musím otročit, i když jsem věděl, že lidi chodit nebudou. Věděl jsem, že už to nezměním a nezbývalo mi nic jiného, než přepnout a smát se ale ten smích po chvíli přešel, hned po té, co se mi před očima zjevil naštvaný manažer, byl jako duch, nepromluvil, jeho škraně byly zabarvené do bíla a oči bledé a v nich se odrážely temné stíny rudého a mohutného obočí, byl jako hororová postava, kterou zaklel démon. Ovšem mé pocity, má nálada a to vše dobré mě opustilo. V duchu jsem si odříkával „Otče náš.“ Jenže svědomí mi to nedovolilo a nutilo mě, abych se usmíval. Měl jsem kocovinu, den vlastně tři hodiny, než mi začala pracovní doba, jsem hopsal ještě v klubu a zbytky těch dobrot, co jsem požil, ve mně proudily jako divoká řeka a mě bylo fajn, do doby, kdy přišla rodinka s rozmazlenými dětmi, toužících po popcornu, s příchutí karamelu a kapkou „zdravých“ dochucovadel. Holčička byla milá, taková brýlatá baculka a na to že ji bylo asi 6 let, zabrala svou šířkou půlku průchodu, a když se vztekala na své rodiče, kteří byli hodní a řekli ji, že musí držet dietu kvůli své obezitě a nic ji nekoupí, stejně si vydupala své a tu sladkou chemikálii dostala i s velkou colou a plná štěstím utíkala do sálu, o té slečně člověk opravdu věděl, aniž by se díval, že se pomalým tempem plíží jako zakrslý slon. Její brácha byl jako tyčka a nebyl tak náročný, jako jeho 2krát větší sestra, provokoval ji tím, že ji užíral popcorn, a když ho rodiče napomenuli, vysmátým hlasem řekl, že pomáhá sestřičce s držením diety. Já šel připravit jejich sál, ten jsem uklidil, vyčistil a chtěl jsem, aby se v něm všichni cítili útulně, a pak z něj s úsměvem vyšel a oznámil, že sál je připraven k projekci, slečna vyběhla jako první, a celé kino se začalo opět pomalu třást.
Byl to poslední ranní film, který začínal v 10:20 a já s klidem mohl odpočívat. Během odpočinku, jsem se staral o to, aby předsálí bylo čisté.
Najednou se ozvala rána, dveře z jednoho sálu se rozletěli a z nich vyletěla ta kulička, nevěděl jsem, co se stalo a v duchu si říkal „no jo, už ji bouchá žaludek přecpáním,“ a opět jsem pokračoval dál ve své práci. Holčička se s úsměvem vracela zpět do sálu a já nebyl připraven ještě na to, co mě teprve čekalo.
Pomalu jsem se svým kolegou smetákem přicházel k toaletám, podjela mi noha a stačil malý kousek a vyválel bych se v tom pokladu, co pro mě připravila ta tlustá megera. Mě, se udělalo zle, ale musel jsem to vyčistit, nemohu ani popsat své pocity, opět mě přešel humor a měl jsem chuť vzít tlustoprdku a vrazit ji do ruky hadr a čistič na koberce a nechat ji to uklidit. Můj žaludek byl slabý a já čekal, kdy tam přibude další hromádka. Manažer předvedl, že má dobré srdce a okamžitě povolal paní uklízečku a já mohl jít na pauzu a dát si oddech od toho všeho.
Šel jsem se naobědvat a nacpat si svůj hladový krk. Jenže tohle nebylo ještě všechno, najednou v celém kině vyply proud a já po tmě s telefonem hledal kliku a východ. Bylo to marné, začal jsem zmatkovat a utíkal jsem do kanceláře. Najednou „bum“ já to napálil do dveří, a začala z mého čela téct červená. V šoku jsem seděl a čekal na to, až se mi pan manažer vysměje a taky se to stalo na jeho hlášku „jdi domů, vypadáš jako indická princezna po infarktu.“ Já se usmál a s radostí utíkal domů do postele.
Milé děti, jaké z toho plyne ponaučení? Nikdy nechoďte s kocovinou do práce. Budete nepoužitelní a nenávidět okolní svět.