Nad číší otráveného vína

      Ruce se mi klepou, jak do číše přisypávám špetku bílého prášku. Dělám to už po dvaadvacáté a stejně se chvěji. Snad vzrušením. Otírám si prsty od bílého prachu, usedám do křesla a zběžně se rozhlížím, zda je vše na svém místě.
      Hořím nedočkavostí, ale nedávám to ani v nejmenším znát. Paera a Soldýrie, dva obří státy zaklesnuté v klinči války sem dnes vyslaly svá největší esa na poli diplomacie, nenápadné manipulace a magie, aby se pokusily z patové situace dostat maximum. Skutečná bitva bude vybojována u tohoto stolu, bitva o clo, poplatky a privilegia na sporných územích, jen to nebude dnes. Dnes se tu zbavím jeho nadřízeného, který by mi v takovéto situaci byl nebezpečným soupeřem. Zítra se tu naproti mně usadí jiný diplomat, mladší, méně protřelý a zběhlý, se kterým půjde hýbat jako s šachovou figurkou.
Myšlenky přeruší zvuk kroků na chodbě, jsou dvoje. Jedny měkké, druhé dunivější, jako by dotyčný měl na nohou vojenské boty. Obočí se mi na okamžik zkrabatí, ale ihned si nasazuji masku diplomata a vstávám z křesla. Na jednání se mnou chce přivést svého učedníka? Nic proti mladším, ale toto jednání je příliš důležité a já příliš zkušený, než aby na mě mohl ukazovat nějaké triky pro nováčky. Zamyslím se na okamžik, zda – li by toho nešlo využít, ale nestačím ani zformulovat myšlenku, než se otevřou dveře.
      Předstíraně spěchám ke dveřím, abych je uvítal. Jsou skutečně dva, jeden starší, od pohledu diplomat mé úrovně, druhý mladší asi o deset let, zaťatý výraz, oči mrtvé. Z úst se mi bezmyšlenkovitě sypou omluvy skromného pohoštění a lichotky jejich skvělého vzhledu. Moje mysl zatím oťukává bariéry okolo jejich myslí, cítím, že i oni dělají totéž, mladší muž o něco méně obratně. Vedu je ke stolu a usazuji je na měkkou pohovku, zatímco usedám zpět do svého křesla.
      Mluvíme několik minut bezmyšlenkovitých frází, zatímco prostor mezi námi se plní magií. Sotva patrné tlaky testují mysl protivníka, hledající nejmenší skulinu, kterou by se dalo proniknout dovnitř. Na okamžik se stáhnu a rozhodím starého muže okatě špatnou obranou. Jeho oči prozradí zmatek, který mi poskytne okamžik na rozhlédnutí. Mladý se drží mimo souboj, ale jeho oči se mi provrtávají až do žaludku.
      „Arogantní nevzdělanec,“ zavrčím v hlavě. To nemá ani trochu vychování? Dívejte se druhému na ruce, aby nemohl číst skrze vaše oči, je druhá poučka pro každého dobrého diplomata. Pohled mu na okamžik oplatím a na zkoušku ťuknu svou myslí. Narazím na stěnu, zbytečně pevná na to, že oči nejsou obvykle cíl útoku. Předpokládali to? Podívám se mu rychle na ruce, které téměř září nabitou magií. Na co ji má připravenou tak okatě? Buď si vzal k ruce úplného začátečníka nebo… stop!
      Nemá obvyklý volný oděv diplomatů, nemá boty z jemné kůže, ale pevné vojenské, u boku má spíš tesák než jídelní nůž, tvář má kamennou a ne falešně vřelou, magii používá jako kyj namísto štětce a oči má mrtvé, myšlenky mi běhají hlavou tak moc, až zamotám slova a musím si odkašlat, abych to zakryl. Naštěstí lze snadno odvést řeč na místní strašné podnebí. Voják, dojde mi. Dám si tu práci a rozluštím kouzla na jeho prstech. Šest ohnivých koulí, podle mistrovského střihu si s nimi někdo opravdu dal práci, aby cíl proměnily v popel, ale neočoudily nebo nezapálily nic v okolí.
      Srdce mi vynechá dva údery, už je to několik let, co se mě někdo pokusil zabít, ale to byl diplomat. A ten to zkusil, jak se sluší a patří jedem, ale vyměnil jsem tenkrát číše, takže otrávil sám sebe. Teď jsem se měl pouštět do magického souboje s tímhle oheň metajícím barbarem? Ani náhodou, panáčku, pomyslel jsem si a přesměroval většinu svých snah na zrušení jeho připravených kouzel, aniž by si toho všiml. Trvalo mi chvíli obejít jeho obranu, ale odměnou mi měl být výraz v jeho obličeji, až se o něco pokusí.
      Starší muž zatím neuspěl s hledáním slabiny, otočil nepatrně kormidlem rozhovoru a pomalu si otvírá cestu ke skutečné diplomacii. Já jsem se ještě do hledání ani pořádně nepustil a nenápadně zdržuji, abych se mohl pokusit o vlastní, pečlivější průzkum. Mladému muži zatím stéká kapka potu od spánku až k bradě, ruce se mu chvějí a přísahal bych, že slyším, jak skřípe zuby. Nebylo divu, že skončil jako voják a ne jako diplomat, pomyslel jsem si a myšlenkami se vracím ke staršímu z mužů přede mnou. Musím se přiznat, že ani mně se nepodařilo najít v obraně staršího muže slabiny, místy jsem jej dokonce musel obdivovat za jeho originální řešení.
      Sotva první či druhou větou našlapuji na poli skutečné diplomacie, starší sáhne po číši a upije dva, tři doušky. Těsně smrtelná dávka, pomyslím si a orosí se mi čelo. V ten okamžik vystřelí mladší ze svého místa, máchne proti mně prsty, na obličeji odporná grimasa potěšení z ničení. K překvapení obou mužů za stolem se nestane nic, žádné z jeho připravených kouzel už dávno není na svém místě. Na okamžik zavládlo trapné ticho.
      Místností zaskřípou slova moci, která ze sebe vypáčí ohnivý mág, a z jeho prstů se zableskne. Snad zapomněl, snad nevěděl, že diplomaté jsou největší elita magických škol, kteří se celý život cvičí v práci s nenápadnými kouzly ne proto, že by nezvládli kouzla bojová, ale protože jsou pro ně příliš primitivní. Využívám proti jeho útoku tu nejstarší obranu, kterou mágům vtloukají na první lekci: kouzlo vám nic neudělá, pokud jde mimo vás, nebo pokud jej dokážete přesvědčit, že jde mimo vás. Zarazím jeho výboj před sebou, okatě mávám prsty, aby se pokusil uskočit. Uskočí vlevo přesně před pootevřené okno, za kterým čeká okolo třiceti metrů volného pádu. Udělám krok vpřed a vrátím mu jeho energii i s úroky jako tlakovou vlnu, která jej bleskově odklidila z místnosti. Kývnu pro sebe hlavou, vše v pořádku. Chtěl bych se otočit a omluvit se za to vyrušení, ale bodne mě prudce od poloviny zad až po solar plexus. Chytnu se za hruď a spatřím malý kousek kovu, okolo kterého vytéká stružka krve.
      On mě bodl, projede mnou šokovaná myšlenka a bolestí klesnu na kolena. O vteřinu později se chroptivě začnu smát, až krev z mých úst barví stěny. Geniální, bylo to geniální. Celou dobu mi mávali před obličejem vějičkou, která byla zamaskovaná přesně tak, abych ji neprohlédl. Ten ohnivý mág nejspíš doopravdy věřil, že mě má šanci zabít, ale konečnou ránu mi až teď zasadil diplomat, navíc zatraceně neobratně. Nůž se téměř jistě zasekl o žebra a nepůjde vytáhnout, čekalo mě několik minut pomalého topení se ve vlastní krvi. S obtížemi se otočím jeho směrem, zrovna pokládá číši.
      „Byl jste mi rovným protivníkem…“ starý muž nejspíš chtěl říct ještě něco, ale jed konečně začal účinkovat. V záchvatu kašle padá na kolena a chytá se za krk. Dívám se, jak mu jde bílá pěna od úst a jeho plíce se ze všech sil snaží dodat tělu vzduch. Ani jeden jsme nedokázali už promluvit, ale bylo nám jasné, že oba chceme druhému pogratulovat k jeho plánu. Pokývnu hlavou, toto je konec hodný diplomata. Přinutím tělo přisunout se k němu blíž, zatímco on se svalí na bok, stále bez dechu. Ulehám vedle něho a tisknu mu ruku a on mi ji tiskne zpět. Rudá mlha mi rychle obestře zrak, ještě stačím zahlédnout, že se jeho mrtvá tvář směje.