Iris- prolog

Člověk se snaží stále racionálně uvažovat. Smích a pláč se střídají jako milenci při tanci polky. Hlava se motá, ale člověk se stále snaží zůstat klidný… I v tom prázdném domě, ale to ticho je přímo mučivé. TOHLE NENÍ PRÁZDNÝ DŮM… JE MRTVÝ…!
Není slyšet ani škrábání myších drápků, tlukot ptačích křídel ani bzučení hmyzu. Mrtvý dům vystavuje na odiv své holé vnitřnosti vyhřezlé tak násilně do slunečního světla. Rostliny prorůstající prasklinami v podlaze, kořeny visící ze stropu a mech krášlící stěny.
A ona tam stála nahá a kůže se jí leskla při odrážení slunečního světla, oči nepřítomně těkající okolím. A její rty se chvíli rozšiřovaly do úsměvů, ale o okamžik později se celý její obličej stáhl bolestí… Vzpomínala.
Na tu krev všude kolem, na křik a pláč, na těžký pach nemoci a smrti. Ruce měla zkrvavené až po
lokty. Ona se snažila je zachránit… Ale nedokázala to. Nezachránila nikoho z nich. Neuměla to. Když
zemřeli muži- vojáci, následovaly je v slzách ženy a s křikem děti. Kvalifikované sestry ještě několik hodin poté bezduše ošetřovaly mrtvé, oddané svojí práci. Zbláznily se. Jedna po druhé páchaly sebevraždu. Podřezávaly si žíly, vrážely si nože mezi žebry do srdce, věšely se na provazech z traverz rozpadajícího se skladiště, kde se ukrývali.
Jen ona tam stála nad tím vším. V očích hrůzu, která svazovala její ruce a plnila její ústa, takže nedokázala vydat ani hlásku. Pak ze sebe svlékla oblečení a se vztyčenou bradou překračovala mrtvoly, jako by na několik okamžiků zapomněla, že tam nějaké jsou. A pak se dala do běhu. Bosá chodidla jí rozdíraly kameny a stébla divokých trav. Uháněla mezi stromy, dokud jí nebolelo celé tělo. Elitní voják proměněný v roztřesenou bytost na pokraji nervového zhroucení. Byla vůbec ještě člověkem? Po tom všem, co viděla, co zažila. Bolest břicha a horká krev stékající po jejích stehnech jí připomněla, že v sobě ještě před pár okamžiky nosila dítě, jehož otec byl už několik dní mrtvý. I tento život z ní pomalu vyprchával. Zbyla z ní jen skořápka. Najednou se přestala třást. Její mysl se uklidnila.
V podrostu za zdmi slyšela rachotící motor auta. Vyšla ven a zastavila se uprostřed cesty. Obrněné auto v dostatečné vzdálenosti zastavilo. Vyskočilo z něho několik vojáků se samopaly. Pozorovala je svýma černýma očima a očekávala výstřel, lhostejná k žití. Nic se ale nestalo. Místo toho tichý šelest džungle přehlušila otázka.
„Na čí straně jsi?“ zeptal se jeden z vojáků.
„Na straně toho, kdo mi zaplatí,“ odsekla nepřítomným hlasem.
„Jsi voják nebo civilista?“
„Chodící zbraň. Elitní voják,“ odpověděla a její rty se zkřivily do pohrdavého úšklebku, když spatřila, jak najednou všichni vojáci zamířili. Rozhodla se změnit svou identitu, aby mohla začít znovu.
„A nějaké jméno máš?“ zeptal se muž, který vystoupil z auta. Generál.
„Říkejte mi Iris... Bohyně duhy, rádkyně lidí a posel těch nejvyšších bohů.“
Upřela své oči přímo na generála. Zaregistrovala nervózní pohledy vojáků směrem k nadřízenému. Ale muž ve středních letech se jen usmál a podal jí z auta náhradní oblečení.
„Jedeš s námi. Vítám tě v mé jednotce.“
V odpověď mu jen zdvořile přikývla a oblékla se do oblečení, které jí bylo až příliš volné. Nasedla do auta, motor naskočil na první pokus a ona ujížděla pryč tou prokletou džunglí. Pryč od své minulosti. Ve své mysli začala stavět zeď, která zahradila veškeré emoce i její předchozí soukromý život na druhé straně a ponechala pouze instinkty, schopnosti a znalosti. Ve ostatní zčernalo a zmizelo. Tohle byl nový začátek všeho.