Rudý sníh

Ohnivě rudý dravec zakroužil nad řekou skrytou pod příkrovem ledu a pomalu plachtil nad zamrzlou krajinou Severní tundry. Nebe bylo jasné a bezmračné, čemuž odpovídal i mrazivý vzduch. Fénix obkroužil zřícenou věž na západním okraji ruin, snad pro pouhou radost z letu, a zamířil přes kdysi nádherné ulice města Ylarie do středu rozvalin. Na druhé straně zamrzlé pláně, kde se zvedaly vrcholky Bílých hor, sestupovala po svahu řada malých, rozložitých postav.

„Potvora!“ odplivl si vpředu jdoucí trpaslík v prošívanici a s krátkým mečem u pasu. „To by nám tak ještě chybělo! Zmerčit nás ještě před ruinama!“
Vedle něj se zastavil druhý, v těžké zbroji zdobené runami, s dvoubřitou sekerou na zádech. Vydechl v mrazivém vzduchu bílý obláček a zaclonil si oči před jasným sluncem. „Zase mrmláš, Burakine. Jeden by si skoro myslel, že máš strach ze špičatých uší.“ Načež se odvrátil a pokračoval dál po svahu dolů.
„To ne, lorde Thangrime,“ bránil se zvěd. „Ať jsou mi předkové svědky. Ale jestli nám utečou i s naším pokladem…“
„Tak si pro ně dojdem třeba na konec světa!“ zachechtal se třetí, těžce obrněný trpaslík, který měl své masivní zbraně zavěšeny na konstrukci na zádech, a plácl zvěda do ramene, čímž jej div že nesrazil do sněhu. Burakina si dál nevšímal a se zápalem sobě vlastním následoval svého velitele za pohvizdování nějaké veselé písničky. Berserkeři nebyli známí pro svou uvážlivou povahu. Libovali si uprostřed největší skrumáže, pokud možno v čele útoku, kde mohli prolít první krev.
„Elfi neutečou,“ prohlásil šedovousý runovládce Wothur a opřel se o svou zdobenou hůl, aby popadl dech. „Budou bránit tu svou zříceninu, přestože je tisíce let mrtvá, neochotní si připustit, že čas jejich slávy nenávratně minul. Jen ať dobře vidí podobu pomsty, a i kdyby nezbyl jediný elf, aby nám prozradil, kde skrývají náš poklad, rozebereme tu jejich ruinu do posledního kamene, dokud nebudeme mít zlato předků ve svých rukách,“ rázně pokýval hlavou a vydal se za rozčileného brumlání dávných křivd za svými spolubojovníky.

Vysoký štíhlý válečník v plátové zbroji a zlatém plášti natáhl paži a nechal přistát plamenného dravce na hřbetu své ruky. Dlouhé, světlé vlasy měl až na stříbrnou, nijak nezdobenou čelenku volně rozpuštěné. Přestože na jeho bledé, ušlechtilé tváři neustále pohrával mírný úsměv, z jeho očí v barvě okolní oblohy čišel nezvyklý chlad ještě výrazněji, než tomu bylo u synů Severní tundry běžné. Fénix na něj mrkl zlatýma očima a tlumeně vypískl. Lyrian z rodu Laethmyr se tiše usmál a potlačil pokušení dravce pohladit po hlavičce. Místo toho k němu přiblížil svou tvář a měkce pronesl: „Tak, příteli, pověz mi, co jsi spatřil?“
Okamžik nato již procházel pod rozlomeným obloukem zříceného portálu do dvora jedné z mrtvých elfích rezidencí. Dva členové Ledové stráže ve svých zimních pláštích jej pozdravili zdviženým kopím. Lyrian pouze pokynul a zamířil ke svému pobočníkovi. Kapitán Eldras, Dračí rytíř Jeho veličenstva, Měsíčního krále Elmaryna, vzhlédl ve své těžké zbroji od mapy Ylarie, jíž měl rozprostřenou na podstavci přeraženého sloupu z bílého mramoru.
„Můj lorde,“ pozdravil Lyriana lehkou úklonou.
„Kapitáne,“ kývl na něj elfský šlechtic. „Budeme mít návštěvu. Nepřítel sestupuje z Bílých hor. Přesuňte naše válečníky na severovýchodní okraj. Přivítejte je, jak se na vetřelce sluší. Nechte pouze nezbytné hlídky na jihu a východě.“
„Rozkaz,“ přikývl Eldras a hotovil se k odchodu.
„A kapitáne,“ zadržel jej Lyrian. „Pošlete mi sem dva ze svých rytířů. Od Ehlarielu sem míří vítanější hosté. Rád bych jim vyjel naproti.“
„Jak si přejete.“
Lyrian Laethmyr nemusel čekat dlouho. Příjezd Dračích rytířů ohlásil klapot kopyt na dláždění. Šlechtic vyjel ze dvora a kývnutím se pozdravil s oběma válečníky, načež vyrazil po opuštěné ulici, lemované troskami kdysi nádherných staveb. Jezdcům nemusel nic říkat, každý se k němu zařadil z jedné strany. Oba měli, tak jako jejich pán, zdobené plátové zbroje a zlaté pláště. Na rozdíl od něj byly jejich hlavy kryty přilbicemi s vysokým chocholem. Nad pravým ramenem každého z nich čněl jílec dlouhého meče a v levé ruce svírali protáhlý dračí štít. Jejich koně byli taktéž obrněni, s hlavami krytými okřídlenou maskou.
Lyrian neměl zdaleka dost mužů na to, aby pokryl plochu celého města. Bystrozrací synové Severní tundry však zdáli viděli kohokoli, kdo by se pokusil narušit hranice jejich říše, a podle potřeby přesouvali síly, kde jich bylo zrovna zapotřebí. Ylarie představovala v nynějších časech nejvýchodnější výspu elfských zemí a hrozba nepřátelských nájezdů tak představovala denní rutinu. Dokonce ani nejstřeženější severní hranice, jejíž průsmyky strážily dvě mocné pevnosti, nebyla obvykle tak nebezpečným místem, pokud zrovna nebyly na pochodu nemrtvé armády Krále zatracených.
Trojice jezdců se zastavila u rozvalin západní brány, odkud vedla stará silnice, nyní z většiny skrytá pod nánosem navátého sněhu, až k ledové citadele Ehlarielu, sloužící coby hlavní město jejich rasy na kontinentě. Blížící se oddíl musel čítat nejméně dvě stovky elfů, mrazivý vichr si pohrával se zlatým praporcem, na němž se skvěl stříbrný srpek měsíce, symbol Měsíčního krále z ostrova Lunarionu, kde se nacházelo druhé z dvojice hlavních měst, jehož znak užívali vznešení elfové bezmála čtyři tisíciletí. Řada za řadou postupovali Dračí rytíři v lesklé zbroji, Ledová stráž ve svých zimních pláštích a oddíly Dlouhých luků. Doprovázelo je též několik mágů ve zlatých a modrých róbách podle příslušnosti k magické věži Lunarionu či Ehlarielu. Lyrianovu pozornost však upoutávala dvojice jedoucí v čele.
Královskou zástavu držel jezdec ve stříbřité zbroji Měsíční stráže, tvář skrytou pod přilbicí. Sama přítomnost člena osobní gardy Měsíčního krále dávala tušit důležitost jejich poslání.
Dívka po jeho boku byla bezpochyby čarodějka, v šatech bílých jako okolní sníh, s nímž kontrastovalo pouze zlaté lemování. Její pleť měla barvu slonoviny a pouze bleděmodré oči, přestože velice světlé, prozrazovaly, že není albín. Dokonce i její vlasy, stažené filigránskou čelenkou ze stříbra a safírů, se na pohled jevily skoro bílé.
Lyrian se usmál, přesto však potlačil chuť rozjet se za svou sestrou a zatím spořádaně setrvával na místě.
Čekal. Doufal, že na sobě svůj neklid nedává nijak znát. Měl by být se svými válečníky na severovýchodním okraji. Další dvě stovky, ať už byly jejich rozkazy jakékoli, by se mu hodily na místě co možná nejdříve. Poselstvo již bylo, co by kamenem dohodil, když Měsíční strážce sňal svou přilbu. Jeho tvář byla nápadně podobná té Lyrianově.
„Vítejte, Elithwen! Gilthaeli!“ Lyrian popojel kupředu a každou rukou objal jednoho sourozence. „Rád vás opět vidím!“
„Bratře!“ zvolal Měsíční strážce a oplatil Lyrianovo objetí.
„Také tě ráda vidím, Lyriane!“ usmála se čarodějka.
Lyrian se ještě jednou zadíval do tváří obou sourozenců a usmál se, načež konečně obrátil koně zpět a s každým z nich po jedné straně pokračoval ve směru pochodu.
První promluvil Gilthael: „Přináším pozdravy od Měsíčního krále. A také zlé zprávy, bratře. Blíží se bouře. Věštec předpověděl, že udeří právě zde, v Ylarii. Přichází Temnota ze severu a z východu se valí zelené kůže.“
Lyrianovi přeběhl mráz po zádech. „Takže to přišlo,“ pronesl tiše. Král zatracených se vydal na pochod.
„Když jsme opouštěli Ehlariel, byl za průsmyky do Říše smrti dosud klid. Snad je to jen menší nájezd. Možná Král zatracených zkouší naši bdělost,“ pokračoval Gilthael.
Lyrian se zamyslel. „To ale není vše. Zatímco mluvíme, sestupuje z Bílých hor válečný oddíl trpaslíků. Jejich cíle zatím neznáme, nedá se však očekávat, že budou přátelské.“
„Trpaslíci…,“ podivil se Gilthael. „To je nečekané. Nejspíš se přišli mstít za nějakou tisíc let starou křivdu,“ ohrnul rty v opovržení. „Nebo rabovat stejně staré cennosti, pohřbené někde pod troskami.“
„Ať tak či tak, třeba by se toho dalo nějak využít,“ odtušila Elithwen. „Nemohli bychom si je koupit?“
„Ti zakrslíci se s námi nebudou bavit,“ odfrkl Gilthael. „A nebudou bojovat za elfy, i kdybychom jim nabídli místnost plnou zlata.“
„Nikdy nepodceňuj trpasličí touhu po zlatě,“ ušklíbla se elfka.
„Nikdy nepodceňuj trpasličí touhu po pomstě,“ zavrtěl hlavou Gilthael.
„Zkusíme to,“ uzavřel Lyrian rozepři. „Pravdou zůstává, že jsme doposud nespatřili orky ani nemrtvé, zatímco trpaslíci jsou zde. Pokud vyjednávání selže, nemuseli bychom mít dost sil na odražení tří nepřátelských armád zároveň.“
„Bratříčku,“ namítla opatrně Elithwen, „možná bys měl zvážit případné stažení našich sil a nechat nepřátele, ať si to vyřídí mezi sebou. Ani jeden nechová žádnou lásku ke zbylým dvěma. Ať zvítězí kterýkoli, budou jeho síly oslabené a nebudou pro nás představovat velkou hrozbu.“
Už když elfka mluvila, oba sourozenci ji probodávali tvrdým pohledem. Byl to Lyrian, kdo pronesl ledovým hlasem: „Chceš, aby se říkalo, že se Laethmyr vyhýbal boji? Že jsou potomci Aledora Věrného a Aenura Jasného meče zbabělci?“
Elithwen uhnula před nesmlouvavým pohledem svého bratra a na svou obranu pronesla: „Věděla jsem, že na to ani nepomyslíš, ale zdálo se mi to rozumné.“
„Rozumné snad,“ zavrčel Lyrian ledově.
O synech Aenura Jasného meče se říkalo, že jsou jako oheň a led. Byla to pravda pouze zčásti. Ve skutečnosti byli oba zároveň oheň i led. O Laethmyrech se již tři tisíce let vyprávěly vůbec zajímavé věci.
V roce 914 byla Ylarie a její sesterské citadely Obaran a Sylvallyn zpustošeny orkskou hordou Gornaka Elfožrouta. Útok zastihl elfy zcela nepřipravené a pouze duchapřítomnost prince Mordaina zachránila jejich rasu před naprostým vyhlazením. Když se horda nakonec přivalila až k branám Ehlarielu, byl to on, kdo s pomocí dalších mágů pohřbil zelené kůže pod sněhovou bouří. Jejich triumf zkalila pouze záhadná vražda Měsíčního krále.
Aledor Laethmyr se, tak jako mnoho lordů z východních oblastí, rozhodl podpořit vítězného prince v jeho nároku na trůn v obavách z dalšího nájezdu. Mordaine byl totiž jediný, kdo během stovek let míru, předcházejících Gornakovu nájezdu, volal po udržování vojska a ochraně hranic.
Když byla zavražděna i Ledová královna a všechny stopy směřovaly k princi, Aledor tomu zprvu nechtěl uvěřit, jelikož považoval obvinění pouze za nekalý úmysl zkostnatělé a slabošské Bílé rady, jak ctižádostivého Mordaina odstavit a zabránit mu v uskutečnění jeho reforem. Zúčastnil se též princova osvobození, a tehdy mu došel jeho strašlivý omyl, když Mordaine přiznal vinu a započal občanskou válku. Přestože s princovými myšlenkami v srdci souhlasil, nedokázal se přinutit k následování královraha s krví příbuzných na rukou. Mordaina se zřekl a přísahal věrnost novému králi, princovu bratranci Inarionovi. Laethmyr se tak ocitl v nezáviděníhodném postavení, neboť mu lordi, kteří zůstali věrní králi, pochopitelně nedůvěřovali a obávali se léčky, zatímco Mordainovi stoupenci jej nenáviděli jakožto zrádce. Aledor proto bojoval s mimořádnou zuřivostí, aby dokázal svou věrnost, a vzájemné bitvy s někdejšími spojenci se tak vyznačovaly nebývalou brutalitou a barbarstvím, což pouze utvrdilo loajalisty v jejich přesvědčení.
Přestože si i král Inarion udržoval od Aledora odstup, stále potřeboval, aby byly jeho síly jednotné a nazval jej přízviskem Věrný, avšak pro zbytek loajalistů byl Laethmyr i celý jeho rod pouze krok od zatracení a nezměnila to ani ztráta dvou synů a jeho smrt z rukou jeho bývalého vůdce na samém konci války, těsně předtím, než byl princ konečně dopaden.
Začarovaný kruh nedůvěry, dokazování věrnosti a vzájemné nenávisti vůči vyhnaným stoupencům prince Mordaina tak neměl konce ani po třech tisících let. Bylo tomu tak, že Laethmyrové žili a umírali s mečem v ruce, a málokterý rod si našel cestu k jejich způsobům. Přispívala k tomu i skutečnost, že přestože, či právě proto, že byli největšími válečníky mezi vznešenými elfy, se titul lorda na poměry jejich rasy předával až příliš často a než stačil některý šlechtic z jiného rodu navázat jakýkoli bližší vztah, nositelem titulu byl mnohdy již někdo jiný.
Lyrian Laethmyr se stal hlavou rodu po smrti svého otce Aenura Jasného meče. Ten byl zřejmě jediným šlechticem, jenž bez výhrad podporoval předchozího Měsíčního krále Elendora, nazývaného přízviskem Pochmurný, pro svou neústupnost a nemilosrdnost ve věcech války proti zrádným trpaslíkům a následně i temným příbuzným, což krále nakonec stálo život, spolu s životy jeho potomků. Lyrian se cítil zahanbený královými syny a považoval za svou zodpovědnost nikdy se nevyhýbat boji za svůj lid a jeho krále.
Přes neradostné zprávy neměl Lyrian v úmyslu měnit svůj plán, pouze vyslal posly s novými pokyny, obsahujícími nejnovější poznatky, ke svým hlídkám. Čím větší sílu trpaslíci uvidí, tím přístupnější budou k jednání. A pokud jejich tvrdé palice nepřesvědčí? Inu, pak bude rád, že má s sebou tolik válečníků. Přestože nebyl pocit nadřazenosti nad ostatními rasami, tolik příznačný pro syny Severní tundry, ani Laethmyrům cizí, bezpočet náhrobků Lyrianových předků naučil jeho rodinu důležitým lekcím – že ani sebelepší bojovník není neporazitelný a někteří protivníci, přestože postrádají kvality ceněné mezi vznešenými elfy, mohou ve výsledku představovat srovnatelného soupeře.

Lord Thangrim odhodlaně postupoval vpřed, navzdory namrzlému sněhu, jenž mu dosahoval nad kolena, plavý plnovous stažený zlatými kroužky, cinkajícími při každém kroku o hrudní plát jeho zdobené zbroje. Postup byl náročný, každý z trpaslíků kráčel v plné zbroji, neboť přechod Bílých hor se dal jen stěží považovat za bezpečný, a mnozí za sebou vláčeli sáně naložené zásobami a materiálem. Přesto si nikdo z nich nestěžoval, trpaslíci byli hrdý a nezdolný národ.
Zvěd Burakin, pouze pár kroků za svým pánem, nedokázal přehlédnout hroty elfích šípů a kopí, jimiž se ježily pozůstatky městských hradeb. Lord Thangrim je musel vidět též, z nějakého důvodu je však zcela ignoroval. Burakin si už už myslel, že prostě nakráčí mezi elfy a začne se skrz ně se sveřepým odhodláním prosekávat, když se lord konečně zastavil a obrátil na své muže. Počkal, až dojdou poslední, načež ukázal prstem v plátové rukavici k troskám elfího města.
„Tam leží naše zlato!“ spustil. „Tam stojí náš nepřítel! Přešli jsme hory, čelili zákeřným gnollům, budiž navždy prokleto jejich plémě, i prašivým zelenokožcům, a teď nás od cíle dělí pouze ti nafintění nafoukanci! Sestavte balisty a připravte se k boji! Přednesu jim naši nabídku a pokud ji odmítnou, dojdeme si pro své zlato a spravedlnost sami, tak, jak si to přál můj otec!“
Trpaslíci v odpověď třeskli zbraněmi o štíty, či zbroje a začali s přípravami na boj. Lord Thangrim kývl na svého runovládce a dva štítonoše, aby jej doprovodili, zatímco sám vyrazil k elfským pozicím.

Sourozenci Laethmyrové stáli na polorozpadlém ochozu, odkud měli dobrý výhled jak na vlastní síly, vyčkávající na svých místech, tak přicházející trpaslíky.
To je dobré znamení, pomyslel si Lyrian při pohledu na trpasličí vůdce, oddělivší se od zbytku skupiny.
„Možná nám jen chtějí zabránit ve výpadu, dokud nejsou zcela připravení,“ zchladil jeho naděje Gilthael.
„Tohle jsou trpaslíci,“ namítla Elithwen, „nikoli naši zákeřní příbuzní.“
Elfští střelci ze skupinky nespouštěli oči a jak se trpaslíci přibližovali, natáčely se též mantikory - obávané válečné stroje, ježící se tuctem dlouhých průrazných šípů, zatím však všichni vyčkávali na povel svého velitele.
Trpaslík ve zdobené zbroji se zastavil sedmdesát stop od linie hradeb, odplivl si a zaburácel: „Jsem lord Thangrim z Duernothu! Kdo tady tomu velí?“
Lyrian kývl na svého bratra, třímajícího královskou zástavu, a spolu s ním vystoupil na část ochozu se zřícenou předprsní.
„Jsem lord Lyrian Laethmyr!“ zavolal v odpověď. „A tato oblast je pod mou ochranou. Vysvětlete své záměry, pokud nějaké máte.“
Druhý trpaslík v plášti lemovaném runami a s okřídlenou holí v ruce při vyslovení jeho jména ztuhl.
„Jsi potomkem Filaworna Laethmyra? Zhoubce bezpočtu trpaslíků, Citadely Zhuru a lordů Dulthorna ze Zhuru, Harmara ze Zhuru a Khardrama z Duernothu?“
Lyrian cítil, že jeho šance na smír nejspíš padla. Nemělo však smysl cokoli zapírat. „Filaworn Laethmyr byl mým předkem.“
„Pak tě vyzývám, abys sešel dolů a přijal z našich rukou spravedlnost za zločiny svého rodu!“
„Filaworn Laethmyr se nedopustil žádných zločinů, když pomohl Měsíčnímu králi Elendorovi přivést ke spravedlnosti zrádce přísahy, otcovraha a uchvatitele Menia! Pokud vás to potěší, lord Filaworn položil svůj život při obraně Lunarionu před Temnými. Já s vámi nemám žádný spor.“
„Odmítáš tedy náš požadavek?!“ z runovládcova hlasu jasně zaznívala hrozba.
„Ano, odmítám!“
Runovládce Wothur se popuzeně obrátil k odchodu. „Pak se tedy nemáme o čem dál… “
Thangrim jej však gestem ruky zadržel. „Je tu ještě jedna záležitost, kterou bych rád probral. Dozvěděli jsme se, že se zde nachází zlato uloupené z Duernothu zelenými kůžemi před mnoha staletími. Chceš to snad popřít, elfe?“
Lyrian se podíval z jednoho sourozence na druhého. Oba pokrčili rameny a ani z ostatních elfů nikdo nic neřekl. Laethmyr se obrátil zpět na trpaslíka.
„Nejsme si vědomi této skutečnosti, nicméně nemohu vyvrátit, že pokud s sebou orkové skutečně přitáhli nějakou kořist, může se zde ještě stále někde nacházet.“ Lyrian si dopřál kratičkou pauzu na nádech. „Zatímco hovoříme, z východu se přibližuje zástup zelených kůží. Možná byste jim mohli vyrazit naproti a záležitost probrat s nimi. O vašem zlatě nic nevíme, ale jsem připraven poskytnout vám mimořádně štědrou náhradu za cestovní výdaje, pokud se rozhodnete přijmout mou nabídku.“
Thangrim na okamžik uvažoval o elfových slovech, načež zrudl vzteky a zařval: „Chceš si nás koupit naším vlastním zlatem, elfe?! Abychom za tebe odvedli špinavou práci? A ještě se zbaběle vyhýbáš boji? Dojdu si pro tvou hlavu a rozkopu tu tvou zříceninu do posledního kamene, dokud nebude trpasličí zlato opět v rukou trpaslíků, a pak si vezmu i to tvé jako odškodnění za křivdy napáchané tvých rodem!“ S tím se obrátil a vztekle zamířil zpět ke svým oddílům.
Lyrian ucítil, jak se jej při zmínce o vyhýbání boji zmocňuje vztek. Věděl, že smíru za žádných okolností nedosáhne. Ne za podmínek, které si určili ti špinaví zakrslíci. Pravdou však zůstávalo, že potřebovali rychlé vítězství nad trpaslíky, pokud měli úspěšně čelit orkům a nemrtvým. Kdyby vydal rozkaz ke střelbě právě teď, a zbavil tak zakrslíky jejich velení, nepochybně by byli vzteky bez sebe, možná do té míry, že by neuspořádaně naběhli proti elfské obraně. Povinnost ke svému lidu, jíž nikdo neocení, nebo čest vlastní rodiny? Lyrian musel být opatrný, pokud šlo o projevy zrady, byť k nepříteli. Místo toho se obrátil na své sourozence.
„Chci vás mít na svých místech.“ Měsíční zástava zapleskala v náhlém poryvu větru. Lyrianovi se zdálo, že s sebou přinesl vzdálené dunění bubnů a slabý pach špíny a nemytých těl, ale možná to byl pouze smyslový klam.

Lord Thangrim nemusel ani nic říkat, aby Burakin pochopil, jaký byl výsledek jednání. Vlastně toho neměl moc na práci, a tak většinu slov beztak slyšel. Balisty na saňovém podvozku byly již smontované a jejich obsluhy do nich zakládaly obrovské šípy. Zbytek trpaslíků se již seřadil k boji. Pěchota v kroužkovém brnění, vyzbrojená sekerami a masivními štíty, elitní Khazrimská stráž ve zdobených plátových kompletech a okřídlených přilbicích, třímající v rukou obrovská runová kladiva stojící na čestném místě ve středu formace. Zuřiví berserkeři v těžkých zbrojích a s ostnatými háky z masivního kovu na každé ruce, nebyli pro svou povahu nijak zvlášť platní jako součást řady, tudíž byli přesunuti na křídla, odkud mohli vyvažovat elfskou jízdu nebo se případně pokusit o obchvat. Lehkoodění zvědové a běžci především chránili zranitelné kušiníky a osádky bojových strojů, případně doplňovali berserkery či pěchotu coby druhá řada.
Burakin měl z náhlého bezvětří, jež se rozhostilo nad krajinou, neblahý pocit. Jako by sama země zadržela dech v očekávání. Kratičký okamžik napjatého ticha, než se rozpoutá šílenství.
Lord Thangrim pozvedl svou sekeru do výše a z jeho hrdla vyšlo jediné slovo: „Pal!“
Zarážky rachotily, jak první střely opouštěly lučiště. Vzduch prořízla též první salva elfských šípů. Škody byly zanedbatelné. Řada trpasličích štítonošů vždy postoupila, zatímco kušiníci zakládali za chůze střely do svých kuší, a na povel se opět zastavila, aby byli kryti i po čas střelby. Času na míření nebylo nazbyt, a přesnost tak nebyla zdaleka taková, jakou by si trpaslíci představovali, přesto vojsko šlapalo jako dobře namazaný stroj. Elfové však měli výškovou převahu, a čím více se trpaslíci přibližovali, tím více kušiníků padalo za oběť jejich šípům. Střely z balist však pronikaly narušenými zdmi citadely a zabíjely a mrzačily elfy, kteří je využívali ke krytí. Bylo to zvláštní, ale Burakinovi se zdálo, jako by se s každým padlým stále více zatahoval obzor.
Lord Thangrim opět pozvedl svou runovou sekeru a zahřměl: „Vpřed!“
Řada štítonošů se zapřela do svých štítů a dala se do běhu. Zvědové a kušiníci se chopili krátkých zbraní a následovali je v těsném závěsu. Burakin se za běhu ohlédl po berserkerech na pravém křídle. Byli již napřed a za zběsilého řevu se řítili do srážky. Sníh jim to však nijak neusnadňoval. Burakin si všiml, jak se berserker, který elfům sliboval, že si pro ně dojde až na konec světa, boří se čtyřmi šípy v těle do zmrzlé krusty. Burakin viděl chladný lesk na hrotech elfích kopí a odhodlané, povýšené tváře jejich majitelů.
Ledová stráž je očekávala v průlomech městských hradeb. Kušiníka vedle něj zasáhl šíp do hrudi a síla nárazu jej odmrštila několik kroků dozadu. Zbytek trpaslíků však dosáhl hradeb, když je náhle uvítal smrtící chlad.
Přestože od přírody odolní vůči živlům, pokryla mnoho trpaslíků jinovatka. Některé tváře, ruce, štíty, či dokonce zbraně mrzly na kost. Mágové! stihl si ještě pomyslet zvěd, než z elfských hrdel zazněl pouze krátký výkřik, když jako jeden muž postoupili vpřed a jejich kopí tříštila trpasličí štíty, u těch méně šťastných též ruce, jež je držely, či rovnou hlavy, na tisíce ledových střepů.
Trpasličí zteč ztratila hybnost. Žádný rychlý průlom nebude, žádné snadné vítězství, pouze krvavá poziční válka. Elfí šípy stále pršely z nebe a přinášely smrt Burakinovým bratrům ve zbrani, zatímco trpasličí balisty rozbíjely kámen po kameni již tak žalostné pozůstatky kdysi mocných zdí a pohřbívaly obránce pod bělostnými kvádry.

Lyrian věnoval okamžiku pouze lehké přikývnutí. Zdálo se mu to, nebo se obzor skutečně mlží? Elf si však nemohl dovolit jakékoli rozptýlení. Přestože nepřátelská zteč ztratila hybnost, na runové zbroje trpasličího vůdce a jeho elitní stráž nemělo kouzlo účinek a střed jejich formace dokázal prolomit elfskou obranu. Též berserkeři, ačkoli jim jejich zbroje neposkytovaly stejnou ochranu, prorazili i přes těžké ztráty pouhou silou své zuřivosti. Zřejmě ani nepostřehli, že se jim kamarádi po jejich boku mění v ledové sochy. Elfského šlechtice však nic z toho prozatím neznepokojovalo. Mágy, kteří se proti runami opatřeným zbrojím šlechtické družiny, ukázali jako neúčinní, odvelel proti berserkerům, zatímco posílil oddíly čelící lordově skupině. Jen ať vstoupí do města. Elfská kopí na ně brzy budou dorážet ze všech stran.
Z ruin vyrazily oddíly dračích rytířů, část zamířila k pozicím balist, zatímco zbytek měl vpadnout trpaslíkům do boku a do zad a nahnat je proti hradbám jako kladivo na kovadlinu.
Ne, opravdu se mu to nezdálo. Na bojiště padala mlha od chvíle, kdy přišlo bezvětří, a když Ylarii zahalí mlha, vždy něco skrývá.

Kolem Burakinovy hlavy prolétla mrazivá střela, až zvěda zaštípalo na tváři. Trpasličí výpad proti průlomu dopadl mizerně. Elfská kopí byla úplně všude, čelo útoku zcela ubodali a jakýkoli další postup by dopadl úplně stejně.
„Ustupte!“ zahřměl za ním hromový hlas runovládce Wothura. Jeho oči plály jako žhavé uhlí, když vyslovil několik ostrých, hrubých slabik. V jedné ruce svíral svou okřídlenou hůl v barvách ohně, odznak svého postavení, zatímco ve druhé měl kámen s vyrytými runami. Sotva jeho zaříkání doznělo, do vzduchu se vznesla suť, jež byla rozmetána po okolí, a zakroužila kolem runovládce. Trpaslík napřímil ruku s kamenem směrem k průlomu a sutiny vyrazily vstříc elfím obráncům. Část jich na místě rozdrtily, část poranily, zatímco zbytek se rozestoupil do stran.
Trpaslíci okamžitě využili mezery a obnovili svou zteč. Přestože válečníka před ním probodl hrot kopí, Burakin přeskočil jeho padající mrtvolu a vrazil elfovi svůj krátký meč do břicha. Ohlédl se po svých spolubojovnících a pustil se přes polorozpadlé schodiště na ochoz.
Elfové stříleli do poslední chvíle, dokonce když Burakin vyběhl na vrchol schodiště, škrábl ho na paži šíp. Zvěd se však nezastavoval, prolomil kryt střelce, jenž se na něj otočil s dlouhou dýkou, uťal elfovi nohu v koleni a vrazil svůj meč mezi jeho žebra. Další trpaslíci jej vzápětí následovali, a ochoz byl zanedlouho čistý, či spíše rudý od krve. Pozdě si Burakin uvědomil, že právě na takováto místa mířily posádky balist, a s padající mlhou těžko poznají, že jsou teď pány ochozu jejich bratři. Zvěd se polekaně otočil k pláni, avšak neviděl žádné smrtící střely. Popravdě už neviděl vůbec nic. Sněžná pláň se s oblohou slila v jedinou bílou plochu.

Balisty však nestřílely z dobrého důvodu. Mlha skryla Dračí rytíře a jejich nájezd se tak ukázal jako brutálně účinný. Krev většiny obsluh, spolu s krví jejich ochránců, již barvila sníh do ruda, zatímco zbytek zoufale bojoval o život. Kapitán Eldras měl raději rovný boj, za svůj dlouhý život si však již zvykl, že jeho těžká jízda dobývá vítězství právě takovýmito útoky na slabá místa, a tudíž necítil žádnou lítost nad masakrovanými trpaslíky. V tom se však stalo něco velice nečekaného…

Přestože byli elfové obdařeni téměř zázračným zrakem, takováto hustá mlha představovala i pro ně tvrdý oříšek. Lyrian neměl ponětí o situaci a vyvýšená pozice mu právě teď neposkytovala žádnou výhodu. Chopil se své zástavy a zamířil po schodech dolů. Musel najít sestru. Snad je stále na svém místě.
„Elithwen!“ zavolal, jakmile zahlédl modré róby ehlarielských Ledových panen. Co nejjemněji popadl tu nejbližší za rameno a spěšně se jí zeptal: „Elitwen Laethmyr! Kde je?“
Dívka beze slova ukázala o kus dále, kde se bíle oděná čarodějka téměř ztrácela mezi mramorovými stěnami v mlze.
Lyrian se u ní zastavil a bez okolků spustil: „Elithwen! Potřebuji, abys prohlédla skrz tu mlhu magickým zrakem. Potřebuji znát celkový stav a co se děje na severu.“
Poslové od severních i východních hlídek dorazili téměř shodně a jejich zprávy o pohybech nemrtvých a orků přinesly pramálo radosti. Elitwen potvrdila Šedý zástup ze severu a hned několik trpasličích průlomů v obranné linii. Lyrianovy obavy se naplnily. Mlha vskutku nebyla náhodným jevem. Tím nebyl zřejmě ani příchod dvou nepřátelských armád ve stejnou chvíli. Sluhové Krále zatracených možná též věděli o výpravě trpaslíků.
Domluvily se snad zelené kůže s nemrtvými? Lyrianovi se to zdálo velice nepravděpodobné. Úmysly orků však byly za všech okolností zcela předvídatelné. Ten, kdo vedl nemrtvý zástup, musel nicméně sledovat jejich pohyby týdny předem. Někdo naplánoval pád Ylarie pod přívalem zelené a šedé, ale s jakým úmyslem? Kdokoli disponoval takovými vědomostmi, musel brát v potaz jasnozřivé schopnosti ehlarielských věštců. Třeba je zamýšlel zmást? Lyrian neměl v úmyslu zcela vyklidit pole, ani však nechtěl, aby jeho armáda uvízla v sevření tří nepřátelských vojsk. Neměl jinou možnost než vydat rozkaz k ústupu.
Zatímco se kolem něj spořádaně stahovaly oddíly Ledové stráže a Dlouhých luků, přemítal Lyrian nad možností, jak z dané situace co nejvíce vytěžit. Nemrtví přišli zničit elfy, o tom nebylo pochyb, a budou se snažit vyhnout střetu se zelenými kůžemi, jak jen to bude možné. Orkové se naproti tomu nadšeně vrhnou na cokoli, co se bude hýbat. Je na něm, aby je přivedl k nemrtvým.
Trpaslíci zůstávali tak trochu divokou kartou, jež mohla změnit situaci k lepšímu, či horšímu. Pokud by se dali svést dohromady s orky, jistě by na okamžik opustili boj s Lyrianovými oddíly, aby se mohli věnovat sobě navzájem, a pokud by se jim při tom připletlo do cesty i pár nemrtvých, tím lépe. Jestliže měli s elfy vleklé sváry, pak by na zaznamenání všech orkských záležitostí nestačila nejspíš ani plocha celé Severní tundry.

Celkový ústup? Užasl kapitán Eldras, když se nad bojištěm rozlehl jasný hlas trubky. Přehlédl zmasakrované posádky balist a jejich žalostné pozůstatky, jež se dosud sveřepě, přesto však marně bránily, a mávl Dračí zástavou směrem k městu.

Trpasličí technik Dhurgi zprvu nevěřil vlastním očím. Elfí jízda je měla všechny smést. Podle všech předpokladů měl padnout v následující chvíli při obraně svého milovaného stroje. Několik okamžiků pouze těžce oddechoval, jako někdo, komu svištěla kosa kolem uší. Byl ušetřen? Dhurgi se však ze života neměl radovat dlouho.
Zatímco celá jeho posádka stála jako omráčená náhlým tichem, s myšlenkami na poslední boj a nevyhnutelnou smrt, uťatými tak nečekaným vývojem událostí, zaslechl Dhurgi chrupavý zvuk, přicházející z pravé strany. Zvuk se přibližoval a technik záhy rozeznal, jak se z mlhy vynořuje celý zástup příšerných jezdců ve zbytcích zrezivělých zbrojí s vypelichanými chocholy na přilbách, jedoucích na hřbetech kostlivých ořů.
Mýlil se. Jeho smrt byla pouze odložena, aby přišla v mnohem hrůznější podobě.

Mohutný ork v hrubé zbroji ze silných železných plátů mocně zařval a otočil se na své poručíky. Orkové měli nečekaně bystrý sluch a vojevůdce Wargaz právě teď zaslechl zvuky boje, přicházející z města. V té mlze by byli Ylarii schopni i minout, nyní šel na jisto.
„Začli bez nás!“
Gobliní šaman s holí zdobenou kostěnými kroužky, se ozval jako první: „Zabít! Zabít všechny!“ zavřískl a začal poskakovat v šíleném tanci kolem. Vojevůdce Wargaz otráveně zamručel a zvedl skrčka za krk.
Odulý troll Bugdag se ozval až po chvíli: „Ty-chtít-vidět-moje-slova?“ opáčil pomalu a zašťoural se v nose.
Vojevůdce pustil šamana nepříliš citlivě na zem, načež zvedl svou masivní šavli, připomínající spíše řeznický sekáček, a ve druhé ruce staré rytířské kopí s naraženou lebkou a kusem hadru, v němž by dnes již málokdo poznal někdejší plášť trpasličího lorda, s hrubě namalovaným znakem černého slunce, usmívajícího se sadou orkských klů.
„Začli bez nás!“ zopakoval svá slova mnohem hlasitěji, aby jej slyšelo co nejvíce orků. Zelené kůže následovaly příkladu svého vůdce a do vzduchu se za úctyhodného řevu zvedla pozoruhodná sbírka seker, šavlí, sekáčků, palcátů, kyjů a dalších blíže neurčených nástrojů velice brutální smrti.

Zelené kůže vpadly do boje s radostí sobě vlastní.
Lord Thangrim právě svolával své oddíly po ústupu elfů, když se mezi bílými zdmi objevili první jezdci na vlcích.
Orkové mávali zbraněmi za nadšeného vytí, které nevycházelo z hrdel jejich zvířat, nýbrž jichž samých.
Trpasličí vůdce se zatřásl vztekem a ukázal obrněným prstem na blížící se orky. „Zelené kůže! Sejměte je!“
Několik berserkerů třísklo železnými háky na rukách o sebe a vyběhlo orkům vstříc. Celý oddíl kušiníků se obrátil proti novému nepříteli.
„Burakine!“ zavolal trpasličí lord na svého zvěda.
„Zde, lorde Thangrime!“ přiběhl poslušně jmenovaný a stanul před svým velitelem.
Trpasličí lord se na okamžik pouze mračil, nicméně zvěd vytušil, že nikoli na něj. Bylo zřejmé, že se chystá říct něco, z čeho nebude mít radost. Nakonec pronesl: „Burakine, doprovodíš runovládce Wothura se skupinou válečníků a najdete naše zlato. Kroggin a Dhorheg půjdou s vámi,“ mávl na dva ze svých elitních strážců.
Burakin si nebyl jistý, zda kvůli ochraně, či jako dohled pro případ, že by některého z trpaslíků svrběly prsty a chtěl si přivlastnit větší podíl, než mu podle práva náležel.
„A vy, můj lorde?“ zeptal se zvěd.
Thangrim se chvíli díval kamsi do mlhy, až Burakin téměř ztratil naději, že se dočká jeho odpovědi, načež konečně pronesl: „My zajistíme vykonání spravedlnosti.“

Jeho služebníci postupovali. Nezastavitelná vlna naprosto oddaných válečníků, kteří nemohli být zatlačeni nazpět, necítili bolest a neustupovali, dokud k tomu nevydal rozkaz. Strizhar by cítil něco jako uspokojení, kdyby dokázal cítit alespoň něco. Jeho roucho bylo černé jako hlubiny zapomnění, zdobené pouze purpurovými lemy po stranách a na rukávech. V ruce svíral kostěnou hůl, na jejímž konci se skvěla vybělená lebka. Jeho tvář pod tmavou kápí vypadala téměř shodně, až na zlovolný oheň v jinak prázdných očních důlcích. Byl jedním z lichů samotné Smrti, která přijala titul Krále zatracených, a jeho pánovi se musel podřídit nakonec každý. Strizhar nepochyboval o tom, že vládce mrtvých nakonec zvítězí. Je lépe být na straně vítězů než poražených.
Druhý z nemrtvých velitelů byl docela odlišný případ. Kosa byl dávno mrtvý válečník, jehož původní totožnost znal snad jen Král zatracených. Strizhar mu sahal do půli hrudníku, a mohutný dojem ještě umocňovala masivní plátová zbroj se zlověstně vyhlížející přilbou, již nikdy nesundával. Jeho zbraní byl ohromný meč, pro většinu válečníků obouruční, k němuž Kosa nosil ještě rozměrný erbovní štít. Jako by ani to nestačilo, obrovský válečník byl obdařen určitým stupněm inteligence, avšak pouze natolik, aby chápal základní taktické prvky, což dávalo Kosu fakticky pod Strizharovo velení. Lich to vítal, neboť to znamenalo, že jeho věrnost patřila pouze jemu a nedocházelo tak ke změně rozkazů uprostřed boje.
Kosa vedl kdesi vpředu hrot nemrtvého útoku, zatímco se Strizhar dal do práce. Mrtvá těla, ať už šlo o elfy, trpaslíky, či orky, se co nevidět opět vydají na pochod.

Gilthael ustupoval po kamenném schodišti jedné z ulic a střílel šíp za šípem. Jeho stříbrný, měsíční luk byl jedním z divů elfských řemeslníků. Zbraň byla nabita takovou mocí, že jeho šípy mnohdy procházely skrz několik protivníků naráz. Goblini padali jako mouchy, avšak hustá orkská svalovina poskytovala zelenokožcům cosi jako přirozenou zbroj a stačilo přidat další vrstvu, mnohdy dost masivního kovu, aby byla i pro tak mocnou zbraň téměř neprůstřelná, pokud se Gilthaelovi nepodařil opravdu pěkný zásah. Elf však neměl čas příliš mířit, a tak se musel spoléhat na svůj léty vypilovaný odhad. Orkové byli práce pro meče a kopí, případně magii, ale cokoli se pohnulo mezi nimi, mohlo počítat s rychlou smrtí.
Jeden ork se v úzké uličce skácel se šípem v lebce, ale dalších šest se na něj hrnulo, jeden dychtivější než druhý. Po zdi zříceného domu nad ním přebíhala skupinka goblinů. Gilthael dva z nich bez prodlení sestřelil, dalšího smetl uprostřed jeho skoku, zatímco čtvrtý ztratil rovnováhu ve snaze vyhnout se elfovým šípům a zřítil se pouze pár stop od něj. Gilthael mu nemilosrdně rozdupl lebku, vystřelil poslední šíp směrem k orkům a tasil svůj meč.
Elf si byl docela jistý, že pro něj tento boj nebude posledním. Než mohla být tato skutečnost podrobena zkoušce, z mlhy za orky se vyřítila čtveřice dračích rytířů a smetla zelené kůže navzdory početní nevýhodě.
„Gilthael Laethmyr!“ zvolal přední jezdec.
„Kapitán Eldras!“ poznal rytíře Gilthael. „Rád vás vidím. Doufal jsem, že již budete s mým bratrem.“
„Doufal jsem v totéž,“ připustil Eldras. „Ale stav bojiště je nanejvýš nepřehledný. Museli jsme se k vám probíjet přes všechny tři armády, nemluvě o té nepřirozené mlze.“
Gilthael se podíval na čtveřici rytířů.
„Rozdělili jsme se,“ odhadl kapitán důvod Laethmyrova pohledu.
Vzápětí se ozval řev a z mlhy vyběhla další tlupa orků. Eldras se ohlédl a křikl na Gilthaela: „Ustupte, pane! Poskytneme vám náskok!“

Celé bojiště byl vskutku jeden velký chaos a Wargaz miloval chaos, orkové to měli v povaze. Nyní však byl rozmrzelý. Naslepo střílel svými goblinomety v naději, že některá z drobných příšerek stačí zavřeštět polohu nepřítele, než se rozplácne o zem.
Většina válečníků vyběhla přímo za ním, převážná část trollů následovala svého druha Bugdaga a někteří šli i s tím bláznivým šamanem. Wargazovi to bylo jedno, dokud celá horda poslouchala jeho. Co však vojevůdce vytáčelo za hranice příčetnosti, byla všudypřítomná mlha. Neviděl, kde jsou jeho protivníci, a tak ji považoval za svého osobního nepřítele. Proto se velice zaradoval, když spatřil hlavní voj trpasličího vojska.
„Zakrslíci!“ zařval a ukázal svou zástavou, kde se řadili malí válečníci k boji. „Na ně!“
Trpaslíci se zformovali v neuvěřitelném čase. Nabíhající zelené kůže pokropila salva střel již v půli cesty k jejich řadě. Několik jich zasáhlo i běžícího Wargaze.
„Ha! To mělo jako bolet?!“ hulákal do tváří trpasličích štítonošů, kteří s tím neměli v zásadě mnoho společného, a sekl seshora dolů. Trpaslík i jeho štít vojevůdcovu ránu kupodivu ustáli a zakrslík sám zaťal svou sekeru do orkova stehna. Zelenokožec zranění nevěnoval pozornost a tentokrát srazil trpaslíka na zem a několikrát na něj dupl. Nebyl spokojený, dokud neuslyšel zvuk praskajících kostí.
Wargaz sekal napravo i nalevo ve snaze udělat si místo, když konečně spatřil lorda Thangrima. Přeřval skrumáž a namířil svou šavli nejprve na trpaslíka a pak na hrot své zástavy: „Tady bude tvoje lebka!“
Thangrim mu věnoval pouze krátký, znechucený pohled, načež se obrátil zpět k orkům, s nimiž bojovala jeho elitní stráž. Za každého zelenokožce, jehož trpaslíci srazili, se na jeho místo začali cpát nejméně dva další.
Wargaz se snažil procpat k trpasličímu lordovi, což se mu úspěšně dařilo. Odstrčil několik konkurentů a smetl na stranu Khazrimského strážce, který se mu postavil do cesty, a konečně stanul naproti Thangrimovi.
Mohutný ork vyrazil z hrdla působivý řev a udeřil šavlí o svůj hrudní plát, na což trpaslík zareagoval odfrknutím. Ork si to vyložil jako urážku a zaútočil. Jeho šavle se srazila s Thangrimovou dvoubřitou sekerou a oba protivníci se začali přetlačovat.
Trpaslík ucítil na tváři Wargazův smrdutý dech, když se jejich hlavy přiblížily. Ork chňapl svými tesáky po trpaslíkově obličeji, Thangrim však povolil a uhnul na stranu.
Překvapený ork dopadl na zem, avšak ještě předtím stačil mávnout šavlí a poslat trpaslíka několik stop vzduchem. Thangrimova runová sekera se nicméně zasekla z boku do Wargazova stehna a k trpaslíkově smůle tam zůstala vězet.
Ork se převalil a vyrazil směrem k ležícímu lordovi, přičemž na něj zaútočil další Khazrim. Ork jej sice uklidil stranou, avšak jeho kladivo dopadlo vedle Thangrimovy hlavy. Lord nahmátl jeho topor a rozdrtil orkovo chodidlo. Wargaz nedokázal potlačit zavytí, přestože měl, tak jako všichni orkové, velice vysoký práh bolesti.
Thangrim nezahálel a udeřil kladivem odspoda na orkovu čelist. Něco křuplo, ork přesto dokázal sevřít hrdlo trpasličího lorda oběma prackami, čímž jej přinutil upustit kladivo. Thangrimovy ruce byly příliš krátké, než aby na něj dosáhl, a tak se alespoň snažil odtlačit orkovy pazoury pryč. Nedařilo se mu to.
Pro Thangrima vypadal souboj bledě, když tu náhle srazil orka silný úder zezadu k zemi. Jeho sevření konečně povolilo a Thangrim se natáhl pro svou sekeru.
„Chcípni,“ zavrčel a rozsekl orkovu hlavu vejpůl. Za padlým zelenokožcem stál jeden z Thangrimových Khazrimů.
Orkskými řadami proběhla vlna ohromení. Vojevůdce byl mrtev! Trpaslík byl silnější. Wargazova smrt zlomila jejich morálku. Přestože měli nad trpaslíky stále přesilu, zelené kůže se začaly stahovat zpátky.
Thangrim přehlédl potlučené řady svých válečníků a vyplivl rudou slinu. „Tak. A teď elf.“

Trojice sourozenců byla opět pohromadě a s nimi kapitán Eldras. Všichni stáli na pobořené věži a kolem nich se rozprostíral zdánlivě nekonečný bílý prostor.
„Velká část zelených kůží ustupuje,“ konstatovala Elitwen. „Zbylé dva oddíly pokračují v boji. Jeden z jihozápadu, druhý ze západu. Trpaslíci jsou oslabeni, avšak postupují dál naším směrem. Nemrtvá horda stále pokračuje v tenké řadě po celé severní šíři a… cestou nabírá na síle,“ polkla čarodějka.
„Hledají nás,“ pokýval Gilthael. „A až nás najdou, stáhnou se kolem nás jako smečka vlků. Vlastně mnohem hůře.“
„Všichni se kolem nás stahují,“ odtušil Lyrian a obrátil se na Eldrase: „Kapitáne, vezměte část svých rytířů a najděte orkskou hordu na západě. Doveďte je k nemrtvým. Potřebujeme odlehčit.“
Eldras přikývl a zamířil ke schodům.
„Kde přesně se nachází jihozápadní horda?“ zeptal se Gilthael.
Čarodějka se sehnula k mapě, ležící na podlaze a vyznačila prstem kruh.
Měsíční strážce v duchu vážil možnosti a nakonec pronesl: „Myslím, že bych je mohl přivést do cesty trpaslíkům.“
„Jdi,“ přikývl Lyrian a obrátil se k sestře. „Vrátím se ke svým válečníkům. Nechám ti tu posla, kdyby se stalo něco neočekávaného.“
„Více než střet čtyř armád v jediném dni?“ zvlnila rty v ironickém úsměvu. „Myslím, že nic, co bychom nečekali, se stát už nemůže. Měla bych být v boji s ostatními mágy.“
„Se vší úctou ke tvé moci, jeden mág navíc výsledek bitvy nezmění. Dokonalý přehled o dění na bojišti by však mohl. Právě teď jsi nejužitečnější zde. A nemíním se o tom dohadovat.“
„Jak… pravíš, bratříčku.“

Runovládce Wothur se zastavil u jedné z hromad sutin, jakých bylo po celé Ylarii stovky, ne-li tisíce.
„Jste si jistý?“ zeptal se pochybovačně Burakin, přestože v duchu tušil, že nemá smysl zpochybňovat runovládcovu autoritu.
„Runy nikdy nelžou,“ probodl zvěda pohledem. „Začněte kopat.“
Trpaslíci se beze slova chopili krumpáčů přivázaných na saních a pustili se do práce.
Po odklizení části trosek bylo trpaslíkům zřejmé, že se jim podařilo odkrýt pozůstatek nějaké budovy, z většiny zcela pohřbené pod nánosem sutin. Když si byli jistí, že se na ně nic nezřítí, vešel Wothur v těsném závěsu s Burakinem dovnitř. I přes nános prachu se na ně svůdně blýskal žlutý kov. Zvěd se tiše zasmál a vchod byl rázem v obležení vousatých tváří, zvědavě nakukujících dovnitř.
Wothur se obrátil zpět na zvěda a zbytek trpaslíků: „Rozestav hlídky, Burakine, a postarej se, ať nás nikdo nepřekvapí. Zbytek začne vynášet zlato!“

Gobliní šaman postupoval po západním okraji města, ve snaze napadnout elfy z boku, když se na široké ulici před ním vynořilo několik elfích jezdců. Sotva spatřili zelené kůže, obrátili koně opačným směrem.
Skreezle byl vzteky bez sebe. „Utíkaj! Za nimi! Rychle! Rychle!“ zavřískal a začal zběsile poskakovat na místě. Vzduch kolem něj se zatetelil horkem a již tak zuřivé zelené kůže ovládlo naprosté šílenství.
Eldras očekával, že bude muset co chvíli zastavovat, aby se orkům neztratil z dohledu, nyní však letěli s větrem o závod, aby si udrželi svůj náskok před rozběsněnou hordou. Jejich koně kličkovali mezi hromadami sutin, dokud se před ním nevynořil z mlhy kráčející zátaras mátožných postav ve zbytcích rozpadlé zbroje. Aniž by kdokoli zpomalil, rytíři utvořili útočný hrot a najeli do řídké řady chodících mrtvol. Přestože se po nich sápaly jejich kostlivé spáry, projeli rytíři bez újmy. Sám Eldras rozťal jednu z mátoh vejpůl a spolu se svými jezdci vplul opět do mlhy.
„Starý kosti, hee hee!“ zavřeštěl šaman a vpálil do jednoho z kostlivců ledovou střelu ze své hole a vzápětí jej úderem roztříštil na kusy.
Eldras daleko vepředu pouze zaslechl zvuky boje a usoudil, že Lyrianův plán vyšel.

Ustupující Gilthael střílel šíp za šípem. Opět. Zůstal poslední, aby kryl svou skupinu.
Stěna domu za ním se rozlétla a skrz prach prošlo cosi obrovského a zeleného. Troll se oklepal a zamžoural na stříbřitou postavu vznešeného elfa.
„Bugdag-sníst,“ prohlásilo monstrum s neochvějnou jistotou a natáhlo po něm svou mozolnatou pracku. Gilthael uskočil, tasil svůj meč a prohnal jej trollovou dlaní. Zelená příšera stáhla ruku zpátky a ohromeně civěla skrz díru, jež tam zanechala elfí zbraň. Gilthael si pln znepokojení povšiml, že rána pomalu srůstá.
„Zlý-jídlo!“ zaduněl troll a sehnul se pro jeden z rozštípnutých kvádrů mramoru.
Gilthael tak tak uskočil za roh, než jej utrhl vržený kvádr.
„Elfe!“ ozvalo se za ním. „Chcípni!“
Gilthael se hbitě otočil a vykryl jeden z železných háků útočícího berserkera. Trpaslík do něj vzápětí naběhl ramenem a přirazil jej ke zdi. Berserker se napřáhl ke smrtícímu úderu, když se zpoza rohu vysunula zelená ruka a popadla trpaslíka.
„Ha?“ pronesl překvapeně troll, při pohledu na svůj úlovek, než mu ukousl hlavu.
Gilthael na nic nečekal a dal se do běhu, dokud nedosáhl jedné z hlavních ulic. Svůj slib splnil. Svedl dohromady zelené kůže s trpaslíky, současně však obě armády dovedl k elfskému prahu.

Mlha se zvolna rozpouštěla. Lyrian bojoval po boku svých válečníků, v ruce Ledovou čepel, vydávající mdlou bleděmodrou záři, a kryl se Měsíčním štítem. Neopěvovaný šampion své rasy, válečný pes, obdarovaný nástroji zkázy od svých ušlechtilých vládců. Lyrian Laethmyr by beztak nic jiného nežádal.
Nemrtvé oddíly proti nim tlačily s osudovou nevyhnutelností. V jejich čele bojovalo monstrum, zakuté v plátové zbroji, jehož ohromný meč rozséval v elfských řadách rudou smrt. Přestože z něj trčely desítky šípů, netvor se jimi zjevně neobtěžoval zabývat.
Salvy ledových střel tříštily řadu za řadou nemrtvých, avšak šedý příval se zdál být nekonečný. Elfská kopí se zachytávala v mezerách mezi kostmi a šípy prolétávaly skrz. Zbytek Dračích rytířů, kteří nevyjeli se svým kapitánem, sesedl z koní a stál teď po boku svých bratrů z Ledové stráže. Lyrian zahlédl, jak se kopí jednoho z jeho mužů zaseklo mezi žebry kostlivé stvůry, a když elf trhl nazpět, aby jej vyprostil, přitáhl zrůdu k sobě. Ta se bez váhání začala sápat kostlivými pařáty i vlastními zuby po jeho hrdle, dokud jí nezlomil páteř jeho spolubojovník.
Lyrian s výkřikem rozťal lebku v promáčklé přilbici a vyvázal se z boje. Vyhledal očima svou sestru, stojící opět po boku ostatních mágů, a snažil se překřičet bojovou vřavu. Neslyšela jej. Byla příliš soustředěna na sesílání svého kouzla.
Konečně si jej všimla, snad něco zaslechla, a obrátila se k němu. Její bratr na ni cosi volal a ukazoval mečem na stvůru, vedoucí nemrtvý útok. V jeho výrazu byla jistá naléhavá úzkost. Elithwen to pochopila jako zaměřit všechno úsilí na obrněné monstrum. Přikývla a obrátila se na nejbližší mágy.

Kosa se pomalu prosekával vpřed. Jeho vědomí se nestaralo o to, kým je jeho nepřítel, neznal naději ani zoufalství. Kosova mysl byla prostá, čirý drahokam vybroušený k jedinému účelu: Porazit nepřítele. Vytvoří průlom. Rozšíří jej. Izoluje nepřítele do malých skupin a zničí jej. Kosa však nic z toho neplánoval. Všechno bylo součástí jeho podvědomí. Chuť vítězství však byla prázdná, to slovo pro něj nemělo žádný význam.
Z nepřátelských řad přilétla salva ledových střel a na jeho zbroji vykvetlo několik mrazivých květů. Kosa však postupoval vpřed. Proti němu se postavil nepřítel s třpytivým štítem a zářícím mečem. Netvor se rozmáchl, přesekl dva nepřátele včetně jejich zbraní a poslal jasného válečníka do vzduchu.
Ten se však nemínil vzdát. Odvalil se z místa, kam vzápětí dopadl Kosův meč, a vyrazil opět do útoku. Vyhnul se netvorovu štítu, odťal paži jednomu se Smrtihlavů, kryjících Kosův bok, a zaťal svou zářící zbraň tam, kde měla zbroj nestvůrného generála mezeru pro pohyb kolenního kloubu.
Kosa dopadl na pahýl své nohy a zapřel se o štít, když jeho hlavu v obludné přilbici zasáhlo hned několik ledových střel. Elf ji bez meškání roztříštil na tisíc třpytivých kousků, a odhalil tak obří lebku s dlouhým šrámem, táhnoucím se přes celý obličej. Kosa pustil meč a natáhl se po svém trýzniteli, elf však stačil dokončit to, co započal jeho neznámý předchůdce před dávnými lety, a rozťal Kosovu lebku vedví. Netvorovo tělo přepadlo dopředu, kde zůstalo ležet.
Šedý příval však smrt svého generála nezastavila. Smrtihlav, přestože bez paže, zezadu nabral Lyriana štítem a poslal jej vzduchem přes padlého vojevůdce. Ironií osudu tím elfa vlastně zachránil před obklíčením svých spolubojovníků.
Laethmyr se převalil a setřásl mžitky před očima. Jeden z jeho válečníků mu pomohl vstát. Elf byl potlučený, přesto však nezraněný. Mágové se mohli vrátit k zadržování nemrtvých zástupů.

„Wothure!“ zvolal lord Thangrim při pohledu na přicházejícího runovládce. „Byli jste úspěšní?“
„To jsme vskutku byli, můj lorde,“ přikývl Wothur.
„Pak se ke mně tedy připoj a buď svědkem vykonání spravedlnosti.“
„Bude mi ctí,“ uklonil se runovládce.
Trpasličí lord se obrátil zpět ke svým válečníkům, pobíjejícím zelené kůže: „Vpřed chlapi! Mlha se rozpouští, teď už se před námi ti špičouší zbabělci neschovají!“ Načež sám vyrazil kupředu.
Runovládce se pustil do zaříkání, aby svým válečníkům trochu poklidil cestu, když na něj dopadl obrovský stín.
Poslední, co Wothur zaslechl, než mu mramorový blok rozdrtil lebku, bylo zvědavé: „Hu?“

Teď, když se mlha konečně rozpouštěla, mohl Eldras vidět veškerý rozsah zkázy. Ne, že by snad byly trosky města o tolik poškozenější, přesto se kapitánovi zdálo, že je na šedém zástupu, tísnícím se na severní straně, cosi osudového.
Eldras zahlédl černou postavu, obklopenou z každé strany dvěma obry v železe, kolem níž se zvedaly mrtvoly. Kapitán pochopil, že má co dočinění se strůjcem tohoto šílenství.
Dračí rytíř se ohlédl po svých mužích. Bylo jich příliš málo a nájezd se rovnal sebevraždě, neboť Eldras věděl, že se budou muset probít davem chodících mrtvol, než se k nemrtvému čaroději vůbec přiblíží. Ve tváři svých rytířů však spatřil pouze pevné odhodlání. Kapitán pozvedl svou zástavu a vyrazil do útoku.
„Za Ehlariel. Za Lunarion!“

„Wothure!“ vykřikl lord Thangrim při pohledu na rozdrcené tělo svého runovládce a obrovského trolla nad ním. V jeho pohledu nebylo nic jako škodolibá radost nebo žízeň po krvi, přesto lord sevřel topor své zbraně a vyběhl proti zelenému monstru. Jeho runová sekera rozštípla mramorový blok a zaťala se trollovi do břicha. Trpaslík ji vytrhl a s rozmachem opět zaťal.
Rozzuřený troll zařval a srazil trpaslíka stranou. Následně jeho ohromený pohled sklouzl k vlastním vnitřnostem, deroucím se ven. Troll se chytil za břicho, a než se trpaslík vzpamatoval, ztratil se s funěním mezi rozbitými budovami.

Jednomu z elfských střelců se do boku zakousla sekera, aby jej vzápětí odklidila na stranu silná, obrněná ruka.
„Jsem tu, elfe!“ zařval lord Thangrim a stanul na hromadě sutin, odkud ještě před okamžikem dotyčný elf střílel. Na jeho kyrysu se okamžitě rozstříkla ledová střela a zazvonilo pár šípů. Thangrim se pouze zamračil. Hned za ním následoval zbytek jeho trpaslíků, jejichž zadní řady stále ještě odrážely nabíhající zelené kůže.
Lyrian se k němu obrátil s nevěřícným zavrtěním hlavy. „Budeš se zabývat svou malichernou pomstou, zatímco svět kolem nás bude hořet?“
„Přišel jsem vykonat spravedlnost!“ odsekl trpaslík. „Připrav se na smrt!“ s čímž se chopil své sekery a vykročil k elfovi.
„Je zřejmé, že se tvá pomsta týká pouze mého rodu,“ odtušil Lyrian. „Pokud mě porazíš, opustíš toto místo v míru?“
„Všichni jste si podepsali ortel smrti, když jste prolili krev trpaslíků,“ odvětil Thangrim temně. „Měl ses nám vydat do rukou, když jsem ti nabídl možnost! Teď bojuj!“
„Jak myslíš,“ potřásl hlavou elf a namířil na něj svůj jasný meč. Thangrim se rozběhl přímo proti němu a ťal odspodu. Lyrian tak tak uskočil nazpět, když sekera přilétla z druhé strany. Elf do rány nastavil svůj meč, až jeho čepel zavibrovala.
Lyrian do trpaslíka naběhl štítem a proťal jeho runovou zbroj na zápěstí, Thangrim jej však odstrčil nazpět toporem sekery a okamžitě ťal. Lyrian jeho ránu pouze lehce odklonil štítem a ukročil na stranu. Ledová čepel se mihla vzduchem… a zazvonila o runovou sekeru, přicházející v protipohybu. Její síla vyrazila Lyrianovu zbraň z ruky a trpaslík do něj vzápětí vrazil ramenem. Lyrian klopýtl po odštěpku kamene a dopadl na záda. Sekera letěla vzápětí.
„Ne!“ vykřikla jedna z ledových panen a vyslala trpaslíkovi do zad ledovou střelu. Ta mu sice nijak neublížila, dokázala jej však vyvést z míry, a Lyrian se tak stačil přikrýt svým štítem. Vzápětí se odvalil stranou, přičemž sebral ze země svůj meč.
„Zabij mě, trpaslíku,“ ucedil Lyrian koutkem rozbitých úst, „a stejně odsud neodejdeš živý. Pokud tě nezabijí moji spolubojovníci, udělají to orci nebo nemrtví.“
„Dost řečí, Laethmyre!“ mávl trpaslík svou sekerou. „Mě neobalamutíš kluzkými slovy!“
Kolem nich bojovali elfové s trpaslíky, ze severu postupovali nemrtví a z jihu a východu nabíhali orkové. Ylarie připomínala vroucí kotel válečného šílenství. Elfské řady se bez posil, zaměstnaných bojem s trpaslíky, pomalu, ale jistě hroutily pod náporem nemrtvých, zatímco trpaslíci, fanaticky odhodlaní rozdrtit elfy, ztráceli v zadním voji jednoho válečníka za druhým. Trpasličí obrana však povolila jako první a zelené kůže nadšeně vběhly mezi jejich střelce a šířily v jejich řadách rudou smrt.
„Stáhněte se!“ zařval Lord Thangrim a ohlédl se přes rameno. „Braňte střelce!“ Sám se však stáhnout nemínil.
„Vidíš?“ zdvihl Lyrian obočí.
„Ty…!“ křikl mu trpaslík do obličeje. Stěna za Thangrimem se rozlétla na kusy. Odštěpek kamene zasáhl trpaslíka do zátylku. Přilba jeho hlavu ochránila, přesto lord dopadl tváří na zem. Vzápětí nad ním stanul obrovský troll se dvěma šrámy na odulém břiše.
„Bugdag-ne-tak-snadno-zabít!“ prohlásilo zelené monstrum, sevřelo trpaslíka oběma rukama a začalo jej zvedat k otevřené tlamě.
Thangrim řval, jak se s vypětím všech sil snažil vyprostit z jeho sevření. Nebylo mu to nic platné, troll byl silnější. V příštím okamžiku však přilétl stříbrný šíp, vnikl netvorovi do oka a zmizel kdesi uvnitř. Troll se zakymácel a v křeči zmáčkl trpaslíka ještě více, než jeho sevření konečně povolilo. Thangrim se zapřel a neohrabaně odrazil. Jeho přistání bylo tvrdé, přesto jej zachránilo před rozdrcením pod vahou dopadnuvšího trolla.
Polomrtvý Thangrim lapal po dechu se sekerou mimo svůj dosah a před ním stál Lyrian s napřaženým mečem. V jeho tváři se však zračil údiv. Zdálo se, že váhá.
„Tak dělej, Laethmyre. Na co čekáš?“ zasípal trpaslík. „Poražen smrdutým trollem!“ ironicky si odfrkl. „Pořád lepší než elfem.“
„Ale elfem jsi byl zachráněn,“ ozvalo se odkudsi seshora, načež vedle svého bratra dopadla Gilthaelova stříbřitá postava.
„A ty jsi kdo?“ obořil se na něj ležící trpaslík.
„Gilthael Laethmyr,“ zkřížil elf své paže na hrudi. Jeho bratr se sotva znatelně ušklíbl.
Thangrim na něj chviličku pouze zíral, než mu došel význam jeho slov.
„Buď třikrát prokletý, Laethmyre! Taková potupa!“ vyplivl krvavý hlen a s obtížemi se vydrápal na nohy. „Ty!“ namířil prst na Měsíčního strážce. „Nemysli si, že jsem ti jakkoli vděčný! Sebral jsi mi mou pomstu!“ Dovrávoral ke své sekeře a opíraje se o ní jako o hůl se obrátil k odchodu. Po pár krocích se však ohlédl přes rameno a křikl na stojícího elfa: „Nezapomenu na to!“
Gilthael si nebyl jistý, zda to byla výhrůžka či hrubý způsob vyjádření vděčnosti.
Lord Thangrim došel ke svým strážcům a mávl rukou. „Posbírejte padlé, odcházíme!“ zachroptěl.
Toho špinavého zakrslíka mám konečně z krku, pomyslel si Lyrian s pocitem jistého zadostiučinění. Jeho meč zadržela pouze bratrova předvídavost. Přestože duše padlých křičely po odplatě, Lyrian neměl jinou možnost než nechat trpaslíky vyváznout bez trestu. Prozatím.
Pro většinu elfů by to tím skončilo. Pomsta na těch zakrslých špinavcích byla pod jejich úroveň. Pro Laethmyra však nikoli.

Většina orků se po smrti třetího náčelníka rozprchla, případně vrhla na sebe navzájem ve vnitřním boji o vůdcovství, a neuspořádané zbytky tak nepředstavovaly pro přeskupené trpaslíky větší překážku. Lord Thangrim se nedokázal zbavit pocitu hořkosti, přestože měl své zlato. Zubožené zbytky jeho výpravy s sebou odvážely až příliš mnoho mrtvých trpaslíků.
Elfská řada definitivně povolila a nedokázali tomu pomoci ani ti, kteří byli doposud vázáni bojem s trpaslíky. Sourozenci Laethmyrové si vyměnili rezignované pohledy a vyrazili vstříc své smrti, když šedý zástup zničehonic zamrzl uprostřed pohybu. Elfové užasli pouze na okamžik, načež stoicky začali s jejich pobíjením.
Právě v tu chvíli, na opačné straně hordy, vydechl naposledy kapitán Eldras, Dračí rytíř Jeho Veličenstva, Měsíčního krále Elmaryna, a dopadl s rozťatým hrudním plátem na špinavý sníh. Vedle jeho mrtvého těla však leželo černé roucho s purpurovým lemováním, plné popela, a přeseknutá kostěná hůl.

Lyrian Laethmyr stál spolu se svými sourozenci a žalostným pozůstatkem svého vojska nad padlým kapitánem.
„Obětoval se pro svůj lid,“ pokýval hlavou elfský lord. „Nade vše ušlechtilý čin.“
„Učinil to, co činíme již tři tisíce let,“ odtušil Gilthael. „A budeme činit, dokud neskončí svět.“
„Snad náš svět,“ pokrčila rameny Elithwen a výmluvně přehlédla několik desítek přeživších elfů. „Pokud se všichni obětujeme pro dobro světa, převezme někdo naši úlohu?“
„Nikdo není,“ pronesl temně Gilthael. „Neměla by být svěřena nikomu mimo náš lid.“
Lyrian se odvrátil a zamířil mezi své válečníky.
„Pohřbíme padlé. Napíši zprávu Ledové královně o našem… vítězství.“ Pak převzal svého fénixe z ruky jedné z ledových panen. Gilthael tušil, že to byla ta samá, jež jej zachránila před trpasličí sekerou.
Lyrian se ohlédl zpět na své sourozence. „Zatím jsme zde a stále bojujeme.“