Kořeny

Platinové duhovky se vznášely v průhledném láku v kuchyňské dóze, která stála na poličce vedle okna se sítí proti hmyzu. Poličkou vlastně byla jen poměrně dost ošklivá dřevěná bedna postavená na starých plesnivých knihách v měkké, tvrdé nebo vůbec žádné vazbě. Těmi byl případně vytapetovaný kus stropu či podlahy, dle rozmístění prapodivných skvrn. Ty tvořily bizarní mapu stáří, letokruhy místnosti s nedostatečným osvětlením kvůli žárovce natřené na olivově zelenou a se sítí v okně čištěnou v kvapných letech před Kristem. Vzduch byl cítit opiem, díky vonným tyčinkám zavěšených nad mramorovou bustou Van Gogha s usušenými slunečnicemi místo uší. 
Tím vším tu pluly zvuky, lepkavé zvuky růstu obří, slizké, zlaté květiny v ebenovém květináči přímo uprostřed místnosti. Velké lopuchové listy s arsenovou žilnatinou tvořily okolo rostliny neprostupný štít, zlaté poupě květu bylo pokryté malými jehličkami a lesklo se stříbrnými kapkami. Potřebovala by zalít, lesk už dostával matný nádech.
Vyhrnu si rukáv a hledám ještě neztenčenou, neztvrdlou žílu, z které by se nesypal jen černý popel. Na šestý pokus se mi podaří píchnout jehlu do fialové linky na předloktí a pouštím žilou rovnou do květináče. Se zatřepáním víček se svezu na tmavou podlahu, hlavu zaklíním mezi skříň plnou zrezlých kovových nůžek, nožů, jehel, drátů, trnových korun a glóbus s vyobrazením pevniny z lidských chlupů. Tlak v lebce mi za ukradený čas prozradil, že má Thálie je již nakrmena. Jehlu vystřídalo zinkové zrno, jako ucpávka rány. Zvedám se s omámením v konečkách prstů. Můj dnešní úkol byl splněn. 
Vyjdu ven, mrtvá tráva pod nohama neslyšně skučí, že i já jí přidávám nestydatá muka. Nemravná obloha s šedou oponou vypadá skoro drze. Avšak vzduch jde cítit poněkud jinak, jako zakázaný plyn, který by se měl dýchat v zapadlých mléčných barech pod záclonou slz mongolských miminek.

Kráčím s rozvahou, stále si vychutnávám náhlý slastný pocit vydání sebe sama. Provázky vlasů se mi točí okolo čela s četnými vráskami a lechtají letitá nervová zakončení v alabastrové pokožce. Ta se vsakuje do onoho podivného vzduchu, skoro jako předehra před omdlením do dusivého snu s příchutí melasy. Představuji si ten sen jako staré divadlo s černými prkny a těžkými prachovými baldachýny. Ve vzduchu je cítit maskérský pudr a klišé naftalínových kuliček s měkkým tónem levandule. Nalepovací kníry Hamleta teď sloužily jako autentické ochlupení Davidovo, bizarní podoba božského vnímání. Tisíce gongů zvonily ve zvonici mé imaginace a v ušních otvorech. 
Bosé prsty na nohou se mi boří do chladícího bahna, mazlavá cesta ubíhala v rytmu srdečního tepu. Krev bublala uvnitř tkání a orgánů, rychle se snažíc obnovit své ztracené bratry a sestry. Byla cítit námaha kostní dřeně, až mě z toho rozbolela kolena. Najednou cítím zrychlený pohyb těla řítícího se k zemi. Tvář dopadá na měkká torza stébel trávy a do nosů se nepozorovaně vplížil hnědozelený vzdych Země. Náhlý pocit beztíže byl ohromující a dechberoucí. Svoboda pádu je štěstí. Mysl křupla a myšlenky se mi rozutekly po planině věčnosti, některé se rozpustily a odcestovaly do zapomnění. Ani v nejmenším mi to nevadilo. Chvíli byl klid, úplný klid, takový, který se, těm šťastnějším, dostane až na konci. 

Nevím, jak dlouho stav trval, možná vteřinu a možná tisíc let.
Zvedám se, opět máčím prsty v bahně a dávám se do běhu. Košile za mnou vlaje a já si přeji mít křídla, skočit z útesu a zase pocítit volnost pádu, avšak nikdy nekončícího. Chci letět a uletět všemu. Lehnout do mraků a vsáknout se do slunečního světla, vykoupat se v něm jako v rozteklém medu, pít jej, milovat se s ním. Chci se stát součástí oblohy, hvězd, dvou spojených přímek na konci nekonečna, chci se zapsat do DNA vody, vzduchu, kamenů, hlíny, trávy, stromů. Chci se maximálně rozprostřít, cítit vše, tep světa.
Stojím. Mé olověné plíce ječí hrůzou, odkapává z nich sliz studu z neúplna. Vdechovaly výpary světla pekla, smály se své nedotknutelnosti, a cena byla vysoká. Kompromis žití umírá pod tíhou jedinečnosti sobeckého individua. To si své chyby žití uvědomilo až příliš pozdě.

Usínám, v klubku břečťanu, nohy propletené jako úporné stonky parazitující rostliny. 
Plazím se dírou, nahoru dolů nepoznávám. Pod rukama cítím uschlá tělíčka hmyzu, křupou pod mou tíhou a mně jich ani nestačí být líto. Nic nevidím, jen cítím nebo si myslím, že cítím, v konečném součtu to vyjde nastejno. Mám žízeň, nelidskou žízeň, jako by mě někdo nutil polykat vlasy, které by prorůstaly dovnitř, do plic, průdušnic a plicních sklípků. Ucpaly by průchod kyslíku, tvář by mi natekla, zfialověla, až by ze mě zbylo pokroucené napuchlé mračno much a v očích by se mi zabydlely larvy. Plazím se rychleji, zem pode mnou běží opačným směrem, dlaně mě pálí, cítím, jak mi z nich slézají vrstvy kůže, mazlavost krve cítím až vzadu v hlavě.

Ranní vzduch, vlhký ze snění mraků, mě doluje zpod hlíny a připomíná mi nové ráno. Parazitující šlahouny lidské rostliny se zvedají s rozšířenými zorničkami vidiny krmení. Včerejší rozměklé bahno ztvrdlo, ale šedá obloha má stále stejný drzý pohled. Usmívám se, těší mě nový den, v hrudi mi tepe srdce v klidném rytmu, krevní družina již pochovala své mrtvé. Fouká vítr, voní po chladnu a trávě. Omývá mi hlavu zevnitř, čistí ji od snové hlíny a povléká ji do nových čistých šatů. Modlím se. Modlím se za slunce dne. 

Ohýbám kolena a vydávám se na cestu. Od paty přes šlapku, klouby a bříška na prstech. Cítím na jazyku chuť chůze. Zavírám oči a snažím se jít poslepu. Točím se v kruhu, v mysli mi zní neexistující hudba a špičkou jazyka vyklepávám jednoduchá slova. Rychleji a rychleji, paty nestíhají za zbytkem těla, setrvačnost vyhrává nerovný boj a já padám se smíchem, který se mi drolí z roztáhlých koutků úst. S námahou strkám své tělo zpět do vzpřímené polohy. 
A znova, pata, špička, pata, špička… Jsem přede dveřmi svého nebe, své spásy. Chytám za kulatou kliku a dveře se smykem otevřou, s praskotem pantů, jako klouby starých unavených lidí. Slyším plující zvuk, mlaskavý zvuk mé rostoucí Thálie. Maličkými krůčky k ní dojdu, do očí mi dojetím vhrknou horké slzy, tak je krásná! Poklad mého života, mé dítě, můj důvod. Mělce se nadechuji, musím před ní vypadat důstojně. Dnes je její poslední den v nesvobodě…a můj vlastně také. Chvíli si hraji s chlupatým glóbem, pár slov prohodím s květinovou bustou a něžně jí vyznám platonickou lásku. Otočím se k oknu, v černé změti mrtvých těl můr, molů, much, vos a včel se uchytil nový exemplář. Motýl smrtihlav. 
Svaly se napjaly, záda prohnula, mohou se zlomit? Ne, ne teď. Poupě poprvé ucítilo, jaké to je být mimo šero svatyně.
Táhnu květináč po měknoucí půdě, na již před lety předurčené klidné místo. Plíce opět skučí, snažím se je utěšit, ještě chvíli, poslední loky stárnoucího plynu. Stojíme na místě, zalykám se city. Pláču. 
Nehty rozdrásám ebenové vězení, až mi všechny upadají a pohnojím jimi posvátné bahno. Thálie byla zasazena.
Z pod jazyka vytahuji jehlu a sundávám si kalhoty. Poslední den, mé dítě musí být pořádně nakrmeno. Klekám si nad kyprou hlínu a v třísle hledám bojeschopnou tepnu. Jehla má průměr jeden centimetr a já se skoro divím, že se mi tepna podařila trefit na první pokus.
Rudé teplo se mi rozlévá po noze. Lehám si vedle zlaté květiny. Zavírám víčka. 
Jasná tma. Slyším srkavé zvuky, cítím svůj mihotavý dojatý úsměv. S posledními zbytky pozemské síly roztahuji roce a nohy do prostoru.
Cítím. Cítím tep všeho. Mícha rozpouští obratle, páteř gumovití a prorůstá do země. Do Země. Mysl zapouští kořeny. Lehkost. Tohle je střed mého vesmíru. Už to nejsem já, ale my. My, já a moje zlaté dítě, bahno, kameny, torza bledé mrtvé trávy, smrtící kyslík. Vracím se domů, nahoru dolů, nepoznám.