Bez názvu - Prolog

Tak pravil a zem se zachvěla. Kapky potu jí stékaly po tváři a když dosáhly nejnižších míst odlepily se od těla a rychlostí gravitace padaly na rudý koberec.

V tu samou chvíli již jen slabá ozvěna protknula tichou noc a stříbrný předmět mu vypadl z ruky. Nevěřil, že by to někdy dokázal. S přimhouřenýma očima sledoval jak její tělo následuje kapky potu a bezvládně padá na zem.

Rudý koberec, černo před očima a vůně růží. Tohle vše cítila, když ji chladná kulka pronikla do těla. Zavřela oči a nechala se unášet tmou a něčím, na co již zapomněla. V okamžiku jí proběhly myslí události, které ovlivnily její život. Jako v mlze vnímala vůni nemocnice, matčiny slzy, sestřin pláč, bratrovu rakev a otcův dech. První pusu na základce, první milování s mužem a první se ženou. A pak jen policejní sirény a zběsilý běh. Vše jako ve snu. A na samém konci těchto výjevů spatřila stříbrnou pistoli a policejní uniformu.

Trvalo to snad věčnost než její tělo dopadlo na zem. Všiml si malého pavoučka, jak utíká od toho místa. Třásl se po celém těle a do úst se mu začala drát slova: „Zabil. Já ji zabil…“ Přiklekl k ležícímu tělu a opatrně jí nadzvedl hlavu. Přitom se otřel o krev, která jí stékala po bílém tričku s nápisem „já nejsem já.“

Někdo si jemně odkašlal. Nebyla to však ona, v místnosti byl někdo jiný. Otočil hlavu a spatřil hotelového kurýra. Alespoň tak vypadal. V ruce měl stříbrný podnos a na něm bílou obálku. „Pro vás,“ řekl potichu a naklonil se dopředu.

Muž opatrně položil její hlavu na zem a ze stříbrného tácku vzal obálku. Podíval se na ni a pomalu ji otevřel. Pár vteřin četl text na bílém papíru, který vytáhl, a pak zvedl hlavu. Kurýr zmizel. Beze stopy, bez hluku. Ještě chvíli klečel bez hnutí na zemi a pak pomalu vstal. Zvedl hlavu, doširoka otevřel oči a rázným hlasem pravil: „Nula jedna. Konec programu.“

Všude kolem se náhle rozhostila neproniknutelná tma. Pomalu si sundal helmu a v potemnělé místnosti se začaly rýsovat detaily malého pokoje. Nic, kromě jakéhosi zařízení malých rozměrů vypadajícího jako počítač a pohodlného křesla ve kterém seděl, zde nebylo. Pomalu vstal, položil helmu na křeslo a protáhl se. „Sakra práce,“ řekl si pro sebe a vykročil ke dveřím. Otevřel je a stanul na úzké prosvětlené chodbě. Pokračoval dále doprava. Cestou míjel stejné dveře jako ty, kterými opustil temnou místnost. Na konci se mu automaticky otevřely dvojité dveře a on stanul na konci točitého schodiště. Podíval se dolů a viděl velkou místnost plnou počítačů. Začal sestupovat po schodech a již ze zdola k němu doléhal hlas muže v bílém plášti : „Hej šéfe, máme další případ. Jo a dvojka se zase přehřívá. A taky nám spadla místnost 36 s tou novou ženskou, co jsme tam přidali.“

„Víte, vývoj nových virtuálních programů je hodně náročný. A má firma je jednou z největších na celém světě. Mezi naše zákazníky patří třeba armáda Spojených států, pro kterou vyvíjíme celou řadu výcvikových programů, nebo Jo-Shio, nejpočetnější škola bojového umění. A proč vám to vykládám? Objevili jsme něco nového, něco co může naprosto změnit pohled na virtuální realitu.