Udělal to vrah

Bylo brzké ráno a Martin Cronn mířil, jako každý den, do své kanceláře na rohu ulice. Sedl si k velkému dubovému stolu a pomalu usrkával kávu. Nečekal ten den nic neobvyklého. Neřešil teď žádný případ, a tak mu zbývalo jen hypnotizovat telefon a čekat, jestli se uráčí zazvonit. Bylo to však marné a Martin odcházel domů znuděný. Telefon se rozdrnčel až když Cronn našel pohodlnou polohu, ve které se rozhodl usnout. „Haló?“ „Máme tu případ, šéfe.“ „Kdo volá?“ „No kdo asi?“ Řekl Cronnův pomocník, ale pro jistotu ještě dodal: „Long.“ „Aha. O co jde, Longu? - Umhm, - Umhm, hned jsem tam.“ Martin Cronn dorazil asi za půl hodiny. Long už tam čekal. „To je dost, šéfe. Pojďte, je to ve druhým patře.“ Vyběhli do druhého patra a vešli do dveří označených policejní páskou. Prošli předsíní do kuchyně. Na zemi ležela mladá žena v tmavé kaluži krve. Vedle ní byla osobní pistole. Kolem byl shluk policistů, policejního lékaře a na židli se klepal nervózní muž středního věku. Cronn viděl mrtvé lidi už mnohokráte, ale tenhle pohled s ním kupodivu otřásl. „To je bordel. Žejo?“ Řekl Long. Cronna neustále nepřestala udivovat jeho hrubost. „Jaká je diagnóza?“ Zeptal se raději lékaře. „Střelba do spánku z blízké vzdálenosti. Smrt nastala okamžitě.“ „Vražda, nebo sebevražda?“ „To už je na vás, pane inspektore.“ „Víme jméno zesnulé?“ „Ano. Nina Woodová. Bydlí tu. Tedy – bydlela,“ ozval se policista. „Nějací podezřelí?“ „Zatím tadyten,“ řekl policista a ukázal na chlapíka středního věku, „byl tu, když slečna Woodová zemřela.“ „Já to neudělal,“ ozval se muž, „proč bych jinak volal policii?“ „Zatím vás nikdo neobviňuje, ale půjdete se mnou na stanici.“

„Tak, pane...“ „Ben Silver.“ „Dobrá, pane Silvere. Popište, co se stalo.“ „No. Bylo asi kolem jedný ráno a já se vracel domů. Zjistil jsem ale, že jsem si zapomněl klíče, a tak jsem zazvonil na Ninu, protože se mi začínalo chtít. Naštěstí byla vzhůru. No tak jsem si u ní došel. A když jsem tam byl, tak jsem slyšel, jak jí někdo volá. Asi omyl, protože si neřekli víc než větičku. Pak už jsem tomu nevěnoval pozornost a soustředil se na svý. A když jsem se vrátil za ní, tak...no...“ „Děkuji. Měl bych k vám pár otázek.“ „Jak je libo.“ „Za prvé. Proč jste se vracel tak pozdě domů?“ „Měl jsem – schůzku.“ „Pracovní, či osobní?“ „Pracovní samozřejmě.“ „V jednu v noci?“ „No, trochu se to protáhlo, že jo...“ „A může vám to někdo dosvědčit?“ „Samo.“ „Dobrá. Za druhé. Když jste si zapomněl klíče, tak jak to, že jste se dostal z domu?“ „Ven jsem šel se starou. Ale ta šla spát ke kámošce, takže mi nemohla votevřít.“ „Dobrá. A třetí, nejzásadnější otázka. Jak to, že jste slyšel ten telefon a neslyšel výstřel?“

Další den dopoledne se Martin Cronn snažil nashromáždit co nejvíce informací o Nině Woodové. „Co jste zjistil, Longu?“ „Takže, šéfe. Slečna Nina Woodová, třicet let. Narozena na Long Islandu. Matka se odstěhovala na Hawaii, otec neznámý. Žila s přítelem Blakem Johnsonem.“ „Už to ví?“ „Jasný, vždyť maj společnej bejvák, ne? Tak dál. Zaměstnání – nezaměstnaná. Přestala pracovat, když se sčuchla s tim svým. Podle mýho s nim byla pro prachy,“ mrkl Long. „No, díky, Longu. Nic víc?“ „Už ne, šéfe.“ „Zařiď mi setkání s tím přítelem – Johnson se jmenuje?“ „Blake Johnson.“ „Ideálně co nejdříve.“ Za dvě hodiny dorazil Blake Johnson. „Děkuji, že jste přišel, pane Johnsone.“ „Není zač. Je to hrozná tragédie.“ „To ano. Kolik toho víte?“ „Jen to, že byla střelena do spánku.“ „Ano. Víte, je tu velká pravděpodobnost, že šlo o sebevraždu.“ Blake si přitiskl ruku k ústům. „Sebevražda?“ „Není vám znám důvod, proč by se slečna Woodová chtěla zabít?“ „Vůbec ne. Byla vždy tak šťastná a nabitá energií. Nic jí nechybělo. Měla spoustu přátel, nám to výborně klapalo, nepracovala, takže měla spoustu času na své koníčky... Všechno jsem jí dopřál.“ „Umhm. Je tu totiž ještě jedna možnost. Vražda. V onen nešťastný moment se v jejím bytě nacházel pan Silver. Jistě ho znáte.“ „Ano, to je náš soused. Ale nevěřím tomu, že by...“ „Napadá vás ještě někdo? Neměla nějaké nepřátele?“ „Nikdo mě nenapadá... Ačkoliv... Měla kolegu – Edvina Plocka. On do ní byl zamilovaný. A v jeden čas jí vyhrožoval. Že pokud s ním nebude žít, tak jí něco udělá. Ale myslel jsem, že je to nadsázka. A když z práce odešla, tak přestal.“ „Děkuji vám. A je mi to upřímně líto.“ „Děkuji. Je to hrozné. Ještě pár minut předtím jsem jí volal. Zdála se být v pořádku... No nic, nebudu vás tím obtěžovat. Tak na shledanou.“ Jakmile Blake zavřel dveře, dal si Martin zavolat Longa. „Longu?“ „Hele co je? Zrovna jsem chtěl na voběd.“ „Poslední věc dnes. Sežeň mi číslo na Edvina Plocka.“

Pan Plock dorazil během chvíle. Byl vysoký, sportovní postavy. Černé vlasy měl sestřižené na ježka. Světle modré – skoro bílé oči mu nervózně těkaly po místnosti. Navzdory tmavým vlasům mu na bradě rašilo zrzavé strniště. „Dobrý den.“ Pan Cronn mu podával ruku, ale Plock se mu vytrhl. „Napřed vám řeknu, že netuším, proč tu jsem.“ „Znal jste slečnu Ninu Woodovou?“ „Ano, byla má kolegyně.“ „Víte, co se jí včera stalo?“ „Ne. Co se stalo? Je v pořádku?“ Plock se téměř zvedl ze židle. „Je mi líto, že se to musíte dozvědět takhle, ale slečna Woodová včera zemřela.“ „Cože – zem – To má být vtip?“ „Bohužel, žádný vtip.“ „Jak se to stalo?“ „Buď vražda, nebo sebevražda.“ Edvin Plock chvíli setrval s hlevou ve dlaních. „Moment. A co to má společného se mnou? Snad si nemyslíte, že...“ „Z ničeho vás neobviňuji, ale musím prověřit všechny možnosti.“ „A jak jste přišel na mě?“ „Blake Johnson mi o vás řekl.“ „Kdo je Blake Johnson?“ „Přítel slečny Woodové.“ „Ach tak,“ řekl Plock znechuceně, „Věděl jsem, že má přítele, ale jméno jsem neznal.“ „Pan Johnson mi sdělil, že jste ke slečně Woodové choval jisté city.“ „To je pravda. S tím se netajím.“ „Řekl mi také, že jste Ninu vydíral.“ „Cože? Ne! Nikdy by mě nenapadlo Nině udělat něco takového. Tedy zkoušel jsem ji získat hodně způsoby, i když jsem dopředu věděl, že o mě nestojí. Nikdy jsem to ale nevzdával. Moc jsem ji miloval. A budu k vám upřímný, ona se ke mně nechovala zrovna hezky. Nejdřív ano, to ještě nevěděla, že ji mám rád. Potom jsem jí to řekl a jí to lichotilo. Dost si se mnou hrála. Pořád ve mně udržovala naději, protože se jí líbila ta pozornost. Jednou jsem to ale přehnal. Vrhl jsem se jí k nohám a prosil ji, aby se mnou byla. I jsem brečel a křičel... Od té doby ke mně byla chladná a všude mě pomlouvala. Ale vzdal jsem to až když si našla přítele.“ „Ten přítel byl už pan Johnson?“ „Ano. Vzali to hrozně hopem. Na prvním rande jí řekl, že ji miluje.“ „Jak to víte?“ „No... Nejsem na to hrdý, ale sledoval jsem je. Po dvou týdnech už spolu bydleli. A v ten moment skončila s prací. Od té doby jsem o ní neslyšel. Až do dneška.“ „Vy jste tedy Nině Woodové nevyhrožoval?“ „Ne.“ „Proč myslíte, že to o vás pan Johnson tvrdil?“ „Možná mu to řekla. Měla ve zvyku vše trochu přibarvovat. Nebo – nebo chtěl pan Johnson obrátit pozornost na někoho jiného. Netvrdím, že ji zabil, ale na druhou stranu co vy víte...“ „Zatím nemáme žádné důkazy, které by usvědčovaly vás, nebo pana Johnsona. Pro dnešek to bude vše. Děkuji vám za podrobnosti.“

Ještě ten den se Martin Cronn vydal do bytu Woodové a Johnsona. Přišel mu otevřít pan Johnson. Delší blond vlasy měl rozcuchané a pod očima kruhy. „Dobrý den,“ pokusil se o slabý úsměv, „Čekal jsem, že příjdete. Pojďte dál.“ „Dobrý den, děkuji. Nevadí, když se tu trochu porozhlédnu?“ „Jen se klidně dívejte. Nechcete čaj nebo něco?“ „Ne, děkuji. Koukám, že vše je v původním stavu.“ „Ano. Neměl jsem sílu s tím něco dělat.“ Cronn vytáhl pistoli, kterou měl v tašce a ukázal ji Johnsonovi. „Víte, že se na ní našly otisky dvou lidí?“ „Ano? A koho?“ „Slečny Woodové a – vaše.“ „Je to totiž moje pistole. Mám docela slušnou sbírku zbraní,“ řekl a zavedl Martina do obýváku, kde byly na stěně vyvěšeny všechny možné druhy střelných zbraní. Jedno místo bylo volné. „Odsud zmizela ta pistole, kterou držíte. Říkáte, že otisky nikoho jiného tam nebyly?“ „Ne.“ „Takže sebevražda?“ „To není tak jisté. Pachatel mohl mít rukavice.“ „Vyslýchal jste už toho jejího kolegu – Edvina Plocka?“ „Ano.“ „A co myslíte?“ „Pane Johnsone... Proč jste mi lhal?“ Blake Johnson, který byl dosud otočený zády k inspektorovi a prohlížel si zbraně, se otočil. „Lhal? Já vám v ničem nelhal,“ „Říkal jste, že pan Plock Ninu vydíral. Máte k tomu nějaký důkaz?“ „To ne. Nina mi to řekla.“ „A jak ji vydíral? Slovně? Dopisama?“ „Obojí.“ „Víte, kde ty dopisy jsou?“ „Obávám se, že zůstaly v bývalém bytě Niny. Ale jinak si dopisy schovávala do tohohle šuplíku.“ V šuplíku mohlo být tak sto dvacet, až sto padesát dopisů. Inspektor jimi zběžně zalistoval. „Poslyšte, nevadilo by vám, kdybych si je vzal na stanici?“ „Poslužte si.“ „Ještě něco. Váš soused – Ben Silver říkal, že slyšel, jak sem někdo telefonuje. To jste byl vy?“ „Ano. To bylo naposledy, co jsem s ní mluvil.“ „Proč jste jí volal?“ „Chtěl jsem, aby k nám pozvala svou matku. Chtěl jsem ji poznat, ale Nina se k tomu pořád moc neměla. Tak jsem jí volal, že jestli ji nepozve, tak ji pozvu já. Řekl jsem to stručně, protože jsem neměl moc času. Vlastně si to můžete poslechnout. Funguje nám nahrávání hovorů.“ Blake zmáčkl pár čudlíků na telefonu a ozval se jeho hlas: „Udělej to. Udělej to hned, nebo to udělám já.“ To Martinovi stačilo. Už neměl chuť vracet se na stanici, a tak šel i s dopisy rovnou domů. Začal je pročítat až další den. Bylo tam pár složenek, pár dopisů od matky, pár od Blaka, nějaké pohledy od přátel... Od Plocka ale nic. Martin ani nevěřil, že by se v ostatních dopisech ukrývalo něco důležitého. Přesto ale namátkou otevřel jeden dopis od matky.

Drahá Nino,
Mám se dobře, děkuji za optání. Co ty a tvůj přítel? Už ses k němu nastěhovala? Je velká škoda, že je tak stydlivý a nemá se k tomu, aby mě poznal. Chci vědět s kým žiješ. Proč mi toho o něm nechceš říct víc? Doufám, že se k tobě chová hezky. Opatruj se a napiš brzy.
S láskou
Máma xxx

Martina obsah dopisu zarazil a rychle otevřel první dopis od Blaka, který mu přišel pod ruku.

Má nejdražší Nino,
šílím po tobě. Je hrozné být tak daleko od tebe. Děsí mě představa, že jsi v bytě sama. Zkus vycházet co nejméně, nikdy nevíš, koho venku potkáš. Nelíbí se mi, že pořád chodíš do práce. Je to tam nebezpečné, i když vypustím toho blázna Edvina. Myslím si, že jestli mě máš ráda, měla bys odejít. Jsem schopný ti všechno zajistit. Nevím, jestli to víš, ale máme nahrávání hovorů. Já to vím. A rozhodně se mi nelíbí, že sis volala s tím tvým kamarádem. Mám skoro pocit, že mě podvádíš. Doufám, že se to nebude opakovat. Tak žádné hlouposti, ťuňťo. Snad se na mě těšíš tak, jako já na tebe. Moc tě miluju.
S láskou
Blake

„To snad není možné,“ řekl si pro sebe inspektor a honem otevřel další dopis od Blaka.

Má nejmilovanější Nino,
Dnes večer budu pryč, a tak ti tu nechávám tenhle dopis. Bojím se o tebe. A ty bys měla taky. Naivně si pořád myslíš, že jsi v bezpečí, ale tak to není. Myslím si, že bys neměla žít v tomhle nepřátelském světě. A já taky ne. Měli bychom se zabít. Je to nejlepší řešení. A já ti nedovolím, abys byla proti. Je to totiž jediný řešení. A ty dneska zemřeš. Máš dvě možnosti. Buď to uděláš ty, a nebo já. Tak se rozhodni. A nezapomínej, že tě miluju. Miluju tě až za hrob.
S láskou
Blake.

Martina zamrazilo. Vše dávalo smysl. Až na jednu věc. Proč by mu Blake dával ty dopisy? On snad chtěl, aby se na to přišlo. Rychle zavolal Longa a policii, aby dorazili k Blakovi. Sám se tam taky vydal.

Rozrazili Blakovi dveře. Blake tam stál naprosto v klidu. „Tak pojďte dál.“ Blake se spokojeně usmíval. Uvedl je do obýváku a řekl jim, ať se posadí. Poslechli ho a on začal vyprávět. „Když jsem potkal Ninu, tak jsem se do ní okamžitě zamiloval. Tak moc, jako ještě nikdy. Nemohl jsem žít bez ní a nehodlal jsem se o ní s nikým dělit. Byla jenom pro mě. Ne pro žádnýho Edvina, ani pro Paula, ani pro Carol, dokonce ani pro mámu. Ale Nina to nechápala. Musel jsem jí to vysvětlit stejně jako to, že je v nebezpečí. Ona nevěřila zbraním. Nechtěla se bránit. A když se nechtěla bránit, znamenalo to, že musí přestat chodit ven. Jinak to nešlo. Proto musela odejít z práce. Jenže se po ní lidi začali ptát. Volali jí kamarádi, jako by snad na ni měli nárok. Proto museli odejít z jejího života. Jenže ona mě neposlouchala. Dál jim volala. Proto to nahrávání hovorů. Jenže jsem se o ni pořád bál. Pořád mě neposlouchala. Nevěděla, že to dělám proto, jak moc ji miluju. A tak musela umřít. A já s ní. Ale já až po ní. Musel jsem se přesvědčit, že je konečně mrtvá. Ale já ji nezabil. Já to neudělal, já nejsem vrah,“ zasmál se, „To ona se zabila. Vlastní rukou. A já teď, konečně, budu s ní. Napořád.“ Blake vyskočil, vzal jednu pistoli ze stěny, a aniž by kdokoliv stihl cokoliv udělat, tak stiskl spoušť. A tak, jak před pár dny viděl Martin Ninu, viděl teď i Blaka. Na zemi, vedle něj pistole, ležel ve zvětšující – se kaluži krve.