Polibek

Vítr něžně fouká,
podobá se tvému polibku,
stále nemůžu se smířit, že jsi odešla.
S hlavou zvednutou, popadnu pero a napíši tu povídku.
O čem? zeptáš se,
uchechtnu se, sarkasticky odpovím,
strnule stát zůstaneš,
překvapuje mne, jak najednou zajímáš se,
ještě dřív, než opět k protestu povstaneš.
Zase mne opustíš.
Proboha, je to k nevíře!
Posuneš se dál a pozveš si malíře.
Ptám se proč, co jsem zase udělala?
Sesunu se k zemi, bojím se tvých očí!
Pak začneš mluvit, chceš jen prý odstranit vše, smazat svoje vzpomínky.
Ne, tohle nepřekousnu,
není fér, jak jen mne ničíš!
Nic jiného nevidím,
nic jiného neumíš,
nic jiného nestrpím.
Prosím přestaň,
ty sadistická potvoro
a nebo už mám volat, ty slizká mrtvolo?
Vyhrála jsem,
pro tentokrát.
Konečně!