Temně krásný svět -vol. 2

3. 4. 2017
19:08

Slunce už zapadlo a město osvětlovaly statisíce ba i více světel. Nedopočítali byste se. Silnice stále pulzovaly životem, stejně jako vlaky a tramvaje stále neodbytně opouštěly zastávky. V centru bylo dost rušno, lidé se potulovali ulicemi kolem již zavřených obchodů. Obří mraveniště, ano, to to je. Každý někam pospíchá, někam míří, jen pár lidí se bezcílně potulovalo ulicemi. A ona byla jednou z nich.
Bylo to děvče, stále ještě náctileté, ačkoliv její oblečení a celkově zjev svědčily o něčem jiném. Vlasy havraní černi měla stažené do pevného a elegantního drdolu na temeni hlavy, kalhoty taktéž černé byly očividně na míru a z dobrého materiálu, stejně tak jako sako barvy myší šedi. Přes rameno měla drobnou tmavě hnědou tašku. Celkově vypadala seriózně, upraveně a řekli bychom o ní, že je vcelku pěkná, ačkoliv ne ta kráska z přední strany časopisů, nejspíš byste si mysleli, že jde z nějakého konkurzu, nebo přijímacího pohovoru. Ale ona nešla. To muselo být jasné. Tmavě hnědé oči schované za jemnými vrtanými brýlemi měla opuchlé a červené, rukama si objímala tělo a vypadala ztraceně.
Jde a dívá se ke svým nohám, jako by okolní svět neexistoval. A pravda, pro ni skutečně v té chvíli žádný svět neexistoval. Jediné, co vnímala, byl každý další krok vpřed. Světla aut, lidé, všechno bylo šedé, bezbarvé, zbytečné. Proč by se měla zajímat o nějakou realitu, když realitě byla ukradená ona? Okolí se kolem ní míhalo jakove zrychleném filmu, neuchopitelné, nezastavitelné.

3. 4. 2017
19:31

Sledujeme tuto dívku. Vypadá, že potřebuje dozor a my stejně nemáme nic jiného na práci. Prochází již ztemnělými ulicemi a v té chvíli si jich ani nevšimne, když procházejí kolem ní. My si jich ale všímáme až moc. Banda šesti výrostků, neurvalých a evidentně opilých již v takto brzkých hodinách. Mezi sebou se bavily oplzlými a naprosto neinteligentními vtipy, které mohou pochopit jen opilí. A slovo „vole“ zaznívalo za každým pátým jejich slovem.
Největší z výrostků, 185 centimetrový svalovec s po bocích vyholenou hlavou, chytil okolo procházející dívku za paži. „Hele slečinko, co tu tak sama?“ Oslovil ji chrchlavým hlasem. Ona se právě probrala ze svého tranzu, nezmohla se ani na slovo, jen hleděla překvapeně kolem sebe, jako by nechápala, jak se sem vůbec dostala. Ostatní mladíci se neurvale chechtali.
„Poď s nama, co ty na to?“ „No, no, vezmem ji sebou..“
Jeden z nich chmátl po její tašce a sebral jí ji.
„Ne!“ Vykřikla a vytrhla svou paži ze sevření výrostka. „Nechte mě být!“
Ale oni se jí jen smáli, až by nám pomalu bylo líto, že jí nemůžeme pomoct. I kdyby volala o pomoc, právě byli ve vedlejší uličce dál od centra, nikdo tu nebyl. Nikdo, byla sama. Vrchní mladík šel k dívce s viditelně ošklivým úsměvem. Couvala, ale za ní už byla zeď. Neměla kam utéct. V očích se jí formovalo odhodlání a rukou zajela do kapsy kalhot. Ve chvíli, kdy stál sotva na krok od ní, vytáhla pepřový sprej. Mladík schytal dávku přímo do obličeje dřív než mohl zareagovat. V následujícím momentě s e válel po zemi, brečel bolestí a nadával hůř než ostravský dlaždič.
Na nic nečekala a dala se na útěk, ačkoliv se jí podlamovaly nohy. „Nikam!“ Zvolal asi dvacetiletý kluk s umaštěnými špinavě blond vlasy a chytil prchající kolem pasu. Bez námahy ji svedl nad zem. Kopala ho a házela sebou jak smyslů zbavená, vyděšená k smrti, křečela: „Ne! Pomoc! Pusť mě!“
„Nechte ji být!“
Ani my jsme si nevšimli dvou přicházejících mužů. Oba byli vysocí v dlouhých černých kabátech, pod kterými jsme mohli vidět vysoké černé kanady. Přijít ti dva v jinou chvíli, nejspíše by se s nimi šestice i poprala, ve svém současném stavu neměli sice moc soudnosti, ale v té chvíli v návalu vystřízlivění, raději vzali nohy na ramena.
Slečna, jakmile ji blonďák pustil, se svezla na zem a tiše vzlykala. Třásla se po celém těle a vypadala, že se jen tak nezvedne. Její pracizně upravený drdol teď vypadal jako by se prodrala křovím. Prameny tmavých vlasů jí trčely na všechny strany.
„Už je dobře.“ Chlácholil ji starší z dvou nově příchozích, dřepíc na krok od ní. Zvedla hlavu, potůčky slz se jí táhly po sinavé tváři. Nevypadal, že by mu věřila. Když se na něj tak dívala jímal ji strach snad ještě větší, ale neuchopitelnější. Táhl se jejími vnitřnostmi, přecházel jako mráz po jejíc zádech, vtíral se do každičkého koutu jejího vědomí. ´Ty oči!´ Pomyslela si. Byly tak černé, nebylo v nich nic jiného než tma, bylo to jako dívat se do bezedné propasti plné děsu. Chtěla utíkat, ale nešlo to, nevydala ze sebe ani hlásky, ačkoliv chtěla křičet, křičet z plných plic.
„Neublížili ti?“ Promluvil ten druhý, upíral na ni oči stejné černi jako první.
Jemně zavrtěla hlavou a i to vypadalo, že ji stálo spoustu úsilí.
„Neměly by ses tu potulovat takhle sama.“ Řekl první a postavil se. „Bylo by lepší ji doprovodit, ať se jí ještě něco nestane.“ Obrátil se na toho druhého, který pouze přikývl na souhlas. „Zvládneš vstát?“ věnoval se znovu slečně. Hleděla na něj, oči strachy rozšířené. Vzal ji pod paží a vytáhl na nohy. Stála, sice na klepajících se nohou a opřená o zeď, ale stála. „Na,“ Podával jí lahev plnou nějaké tekutiny, mohla to být šťáva, ale jistě se rozpoznat nedalo. „Napij se, pomůže to.“
Neschopná odporu, pila, ačkliv ani ona nemohla věřit obsahu.
3. 4. 2017
19:56

Vyvedli dívku z uličky, beze slova kráčeli větší a již dobře osvětlenou ulicí, sem tak je minulo nějaké auto, nebo snad chodec. Blížili jsme se spolu s nimi k centru a lidí přibývalo. Jí se už šlo lépe, nohy se jí přestávaly třást. Za to měla pocit, že se s ní točí celý svět. ´Co jsem to vypila?´ Ptala se v duchu, ale nahlas neřekla ani slovo.
Po chvíli se ocitli na jedné z větších ulic, tudy jezdily i tramvaje. Zastavili se pár metrů od zastávky jedné z nich. „Počkej tu s ní.“ Poručil ten starší a poodešel o kus dál k tramvaji, která zrovna přijela. Setkal se tam s dalším mužem, vysokým v tmavém kabátu. Dívka na něj zírala v úžasu, z jeho zad, ne to není možné. On nemohl, nemohl by přece... mít křídla? Něco takového nebylo možné. Anděl? Ne, andělé neexistují a navíc on na to ani nevypadal. Ale to přece není sen, nebo snad doopravdy sním? Halucinace! To zní jako jediná reálná možnost. To musí být ono. Všechno má přece logické vysvětlení, ne?
Její myšlenky vířily světelnou rychlostí v uragánu obří síly. A my s nimi sotva držíme krok. Tramvaj bude odjíždět a v uragánu získala převahu jedna myšlenka, nápad, možnost, jako velký proud teplého vzduchu. Teď, nebo nikdy! Přece tu nezůstane, když ji nejspíš zdrogovali, musí utéct. Netrvalo jí dlouho se rozhodnout. Co nejméně nápadně, jak to šlo, se odloučila od svého strážce a co nejrychleji se rozběhla k otevřeným dveřím tramvaje.
Dveře se za ní zavřely, ale nikdo z nich to nestihl, žádný z nich vlastně nevypadal, že by si to včas uvědomil. Jak tramvaj vyjížděla ze stanice, cítala na sobě dívka šestery propalující pohledy zvenčí. Čtvery oči jako bezedné propasti a dvě jedovatě zelené.
Oddechla si, jak nechávala podivná individua daleko za sebou.

3. 4. 2017
20:03

Sedíme s ní v tramvaji na špinavém sedadle z ošklivého červeného plastu a sledujeme jak jí s děsem dochází, že u sebe má jen občanku a dvacku, která jí čistě náhodou zůstala ve vnitřní kapse saka. Mimo to ani netušila, kde právě je. Nechtěla se dostat na okraj města, tam by se jí cokoliv hledalo ještě hůř, a tak vysedla na druhé zastávce.
Vystoupili jsme na nějakém náměstíčku, na jedné jeho straně stál kostel, sečtělé dívence by bylo jasné, že je barokní, kdyby mu věnovala aspoň ždibec pozornosti. Uprostřed dlážděné plochy stála jezdecká socha, ale koho znázorňovala nás vlastně ani nezajímá. Náměstí křižovaly koleje tramvají ze tří růsných směrů, nástupiště tu byly tři, lidí tu bylo dost.
Ona se vydala nalevo od kostela, netušíme, proč zrovna tam, ale nevypadá, že by věděla kam jde. Možná, že je to na opačnou stranu, než odkud jsme přijeli. A navíc ani nedokázala jít rovně, motala se, jako by vypila celou flašku rumu. Nějakým zázrakem zvládla přejít v pořádku boční cestu bez toho, aby ji přejelo auto. Až na chodníku, před menším parčíkem, se ohlédla zpátky, vypadala vyděšená, ale my, ať se díváme, jak chceme, nevidíme nic, co by ji mohlo vyděsit. Rozběhla se. Doopravdy běžela, i když předtím vypadala, že sotva zvládá chůzi. A pak spadla. Zřejmě zakopla o vlastní nohu. Vykřikla, ale sotva slyšitelně pro kohokoliv jiného než pro ni samotnou. Dopadla no kolena a dlaně, nic vážného se jí sice určitě nestalo, ale jak se překotila na zadek, všimla si bolestivých odřenin od štěrku na všech končetinách. Kalhoty měla na kolenou prodřené a i při slabém osvětlení nebližší lampy jsme viděli i kapky krva prosakující přes látku. A v očích se jí znovu sbíraly slzy.
Kde se vzali tu se vzali... Dobře, to zřejmě není nejvhodnější slovní spojení. Prostě z ohybu cesty parčíkem vyšly tři prapodivné osoby. Být to možné, řekli bychom, že jsme se museli přenést v čase. Dva byli muži, jedna žena a všichni vypadali jako by právě vystoupili z Písně o Rolandovi, to byla právě jediná středověká kniha, na niž jsme si v tu chvíli dokázali vzpomenout.
„Ahojky!“ Houkl na ni první z nich zvučným hlasem.
Pozdrav mu oplatila šeptem, sotva slyšitelně. „To už jsem se objevila ve středověku?“ Chabě se usmála, jakmile si je stihla alespoň zběžně prohlédnout.
„Samozřejmě, krásná panno.“ Usmál se zářivě, měl teplé přátelské hnědé oči, přívětivou oblou tvář s jemným strništěm a dlouhé hnědé vlasy. Poposunul si opasek s mečem, aby si mohl k ní přidřepnout. „A jako pravý rytíř dobrých mravů, tě tu nemůžu nechat samotnou a zraněnou. Dovolíš mi tedy, tě vzít s námi?“
Sice na něj hleděla naprosto nevěřícně, ale vypadal rozhodně věrohodněji než ti dva tmavoocí. Bezděky si poposunula brýle na nose: „Tak dobře.“ Pokusila se o úsměv a nechala se zvednout na nohy. Druhý muž byl o kousek vyšší, měl kurnaté vlasy po rameny přímo slaměné barvy trčící na všechy strany a na sobě zelenou tuniku, za pasem kované kladivo, rozhodně jiné než měl její otec v dílně za domem, tohle bylo bojové. Žena stojící tam s nimi, byla vysoká jako naše dívka, ale byla oblejších a plnějších tvarů s dlouhými medovými vlasy. Sešněrovaná byla do hnědého koženého korzetu nataženého přes modré šaty po zem.
Vydáváme se s naší nesourodou čtveřicí zpět kudy jsme do parčíku přišli, procházíme dvěmi ulicemi než docházíme k cíli. Kolena ji mezitím začala strašlivě bolet a každý další krok byl mučení. Jak dlouho to bylo, co si naposledy něco odřela? Už si ani nepamatuje, ani na tom nezáleží.