Rodný Kraj

Slza po tváři se line, auto pomalu krajinou se šine. Mezi vráskami pomalu krůpějky slané cestičku si razí, jak voda v potůčku za starou hrází. Berlička třesoucí země se dotýká, staříček s úsměvem na tváři pospíchá…

Je ráno, svěří, krásné, nové. Sluníčko vystrkuje svou roztřepenou hlavu z poza domků ohlodaných zubem času. Září stejně tak, jako úsměv na zvrásněné tváři. Poznávám každou kytičku, každý dotek nostalgicky vonícího vánku. Proplétá se ve vlasech a hladí starou, skleslou tvář. Jsem doma, srdce plesá …

Kraj, jež mnohé dal i vzal. Uličky propojující domky osamělé, cestičky potemnělé. Prázdnota srší z každého kouta. Okenice pohupující se oddaně, dávno již sesypaly skla lidem do dlaně. Přec však v očích odraz čistý se skví – obraz čistý jak kvítek nevinný. Obraz
hojnosti, radosti, štěstí ozvěna.

Procházím pomalu, scházím schod po schodu. Písek s hlínou pod nohama zpívá, z nebe maminka se dívá. Kraj jeho, dům rodný. Kovová klika zastudí pod konečky prstů a vypráví příběh starý, jak ona sama. Čas se neodváží hnout, moci tak znova procitnout. Být zpět v pokoji, který již nestojí …

Mezi troskami, koupajícími se v záři
zapadajícího červeného kotouče, vypadají jako moře, v jehož vlnách se topí moje duše. Duše malé holčičky, jež kdysi běhávala po dnes rozpraskané dlažbě.

Hodiny zastaví, noc svou tvář představí. Byl to sen? Ty krásy kolem, vůně protkaná růžemi, vlhkem, slzami, smutkem …

Toť můj rodný kraj,
můj sen,
má přítomnost,
má minulost.