Save the Worlds - Prolog + Kapitola 01

„U všech mocností, je to opravdu to co si myslím, že to je?!“ zhrozila se Antonie a vyděšeně se ohlédla na svého manžela, se kterým postávala na vrcholku kopce, hned vedle jejich malého a skromného dřevěného domku. „Herbe co to znamená?“ starý muž se poškrábal na své vousaté bradě a dál upřeně hleděl na okouzlující noční oblohu, po které si právě pomalu plula zářivě stříbrná, krásná a zároveň děsivá kometa, zvaná jako "Znamení temnoty". „Něco se blíží,“ řekl s ledovým klidem Herbert. „Hmm,“ zamumlal si pro sebe hvězdář, „vím co se ti honí hlavou Toňo, ale mám pocit, že tohle není čisté zlo. Vydávalo by to jiné vibrace, jsem si tím jistý.“

Když pohlédl na svou ženu, v jejích očích zahlédl překvapení a úlevu zároveň. „Nicméně,“ Antonie zbystřila a znovu v ní zaplálo to neblahé tušení, „říkám to velmi nerad, ale se silou, jako je tato budeme mít opravdu velké problémy,“ přiznal muž neochotně. Antonii poklesla ramena a chystala se promluvit. „Takže je to-“

„Počkej, ne není,“ skočil jí do řeči její manžel, kterému najednou jiskřily oči nadšením. „Je tam i dobro, cítím to!“ vykřikl samou radostí Herbert a Antonie si položila ruku na čelo. „Nerozumím tomu...“ zakroutila hlavou, načež se k ní hvězdář hbitě otočil, prstem ukázal na noční oblohu a v jeho pohledu zaplálo vzrušení. „Toňo, tohle není Znamení temnoty, tohle je Znamení osudu!“ vykřikl a po celém horském údolí se rozezněl jeho hlasitý smích.

***

„Nemůžu uvěřit, že jsme zase tu!“ zaradovala se Merinda a začala vesele poskakovat. „Už je to tak dávno...“ zašeptala, slastně zavřela oči a ve své mysli se nejspíš vracela do dávné minulosti. „Nechápu, z čeho máš takovou radost,“ řekla Ofélie a založila si ruce na hrudi. „Zase další boje, starosti a zaučování. Jako bychom toho už neměli dost. Například já,“ uhladila si svůj modrý kostýmek, „bych se bez toho klidně obešla.“ povzdechla si Ofélie a očima přejížděla po stěnách tolik známého paláce – jejich základny.

Byl to obrovský zámek se stříbrnými, zašpičatělými věžičkami co se postupně zvedaly do úctyhodné výšky, jakoby se snad chtěly dotknout hvězd, které odsud byly vidět tak jasně jako třpytivé diamanty. Byl bledě modrý a zatímco se na něm zář měsíčního světla odrážela jako v zrcadle, dodávala mu tak mléčně bledý odstín, zejména v noci zářivě lesklý a kouzelný. Stál na velkém kopci, tyčící se nad zeleným údolím, které se pod ním rozprostíralo, vděčné za jeho ochranu a udržování klidu a míru nad místní krajinou, magicky skrytý před zvědavýma očima. Jenomže právě klid a mír byl právě teď v ohrožení.

„Ale no tak Ofélie,“ promluvil na ni starý muž, „je to přece naše poslání chránit tento svět, navíc s tím, že přijde nová generace, budeme moct konečně odejít.“ pousmál se na svou přítelkyni. „Vždyť přece po jsi vždy toužila, není to tak?“ pohlédl jí do očí a ihned poznal, že jeho slova byla pravdivá.

Dungeron byl starý muž, velitel skupiny, s výbornými vůdčími schopnostmi, nakažlivým úsměvem a podivnou jiskrou v očích, která každému dokázala dodat odvahu a sebevědomí. Uměl bravurně zacházet se zbraněmi a na pomoc v boji si k sobě dokázal přivolat divokou zvěř. Nicméně, především to byl klidný a skromný muž co se rád smál, bavil, ale přitom vždy zůstával velice zodpovědný. I když se to mnohdy nemuselo zdát. Měl bílé lehce zvlněné vlasy, robustní postavu, ale nikoliv tlustou a kulaté šedomodré oči plné moudrosti. Vzhledem možná vypadal na svůj věk, ale jeho duše stále patřila malému klukovi ze Čtvrté země na východě kontinentu.

Další členkou týmu byla Merinda, mladá žena, sotva dospělá se specializací na stopování s rychlýma nohama a skvělou mrštností v boji jeden na jednoho. Ale především to byl smysl pro týmovou spolupráci, díky kterému byla schopná vydat ze sebe to nejlepší. Občas se sice chovala jako dítě, což se příliš nehodilo k jejímu vzhledu dospělé ženy, ale na druhou stranu to byla ta hlavní věc, která z ní a Dungerona dělala nejlepší přátele. Měla divokou, přátelskou, ale zároveň obětavou povahu a emoce uměla dávat najevo velice důrazně, a to zejména když byla naštvaná. Její sytě zelené oči, drobná postava, rudé krátce střižené vlasy a slabost pro zvířata z ní občas dělala lesního skřítka.

To Ofélie byla její pravý opak. Zodpovědná, vážná a trpělivá žena středního věku co dává na všechny pozor někdy připomínala spíše přísnou matku, než členku týmu. Uměla se teleportovat z místa na místo a s postupem času se u ní rozvinula schopnost napadnout lidskou mysl a získat z ní potřebné informace jen jedním dotekem dlaně. Měla rovné popelavě blond vlasy, spadající po ramena, vysokou hubenou postavu a ledově modré oči, většinou zamračené a soustředěné. Nebyla zlá, jak by se mohlo zdát, ale jen svá.

Edel položila Ofélii jemně ruku na rameno ve snaze ji povzbudit. „Je pochopitelné, že chceme, aby tahle nekonečná válka už skončila,“ pronesla svým sametovým hlasem směrem k Dungeronovi. „Všichni už jsme unavení a bojů už bylo až příliš,“ sklonila hlavu a její černé vlasy jí tak napadaly do čela. „Nicméně...“ znovu ji zvedla, pohlédla při tom na Ofélii a v jejích očích se blýskaly jiskřičky povzbuzení a naděje. „Myslím si, že právě tohle bude naše poslední zkouška. Ta nejdůležitější, po které na nás bude čekat zasloužená odměna.“

Edel byla okouzlující, ledově klidná žena ve středním věku, se schopností vyléčit ostatní jak z fyzických, tak psychických zranění. Byla to také jasnovidka, která když na někoho pohlédla, zdálo se, že vidí až na dno duše dotyčného. Měla velice milou, srdečnou a přátelskou povahu, i když občas bývala trochu zamlklá. Pomoc druhému pro ni byla její přirozeností a tak nějak jí to dodávalo sílu. Její vlasy byly uhlově černé s odlesky modré barvy a nosila je vždy vyčesané v drdolu s rozpuštěnou ofinou. Do tmavě modrých, hlubokých očí se zamiloval téměř každý muž, který ji kdy potkal. Bez ní by tým nikdy doopravdy nefungoval.

Ofélie na ni pohlédla s nadzvednutým obočím, tak jak to uměla jen ona. Opravdu chtěla věřit tomu, že tohle bude naposledy co se probudili k životu, ale na druhou stranu už ani nevěděla, jestli má sílu dál bojovat. Budou to úplní začátečníci, jak je chceme připravit na válku? Pokládala si v sobě další a další otázky, až ji z toho rozbolela hlava. Nebyl to strach co ji tak trápilo. Byla to samota.



Kapitola první:

Sen o létě

Čtvrtá země je známá jako země klidu a míru. Obklopují ji rozlehlá údolí, nekonečná zeleň, plno lesů, kopců, zvířat, jídla, prostě ideální místo pro obyvatele ze středních vrstev. Lidé tu žijí v několikapatrových dřevěných domcích co se pnou do výšky a připomínají tak oválnou věž, kterou na vrchu přikrývá kulatá stříška. Když se k tomu přidá ještě kouř z nízkých komínků, vypadá to tu jako v krajině vařících se hrnců. Lidé se tu živí především zemědělstvím, obchody všeho druhu, anebo ručními pracemi, kam patří zejména šperkařství na vysoké úrovni - specializace Čtvrté země. Korále, prstýnky, náramky a spousta jiných dalších doplňků je tedy rozvážena do celého světa se zárukou kvality.

Této zemi se také říká "Země ticha", jelikož je známá tím, že je to nejbezpečnější místo na světě, což znamená: Žádné zbraně, žádní zločinci a tudíž žádné závažné problémy. Nanejvýš se tu občas ze zahrady ztratí pár jablek. Dalo by se říct, že je to tu jako v pohádce. Amélii to tu ale spíš připomínalo nudnou díru než pohádku.

„PRÁSK!“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Amélie se překulila na druhou stranu postele a přikryla si hlavu polštářem. Tohle mě odsud rozhodně nedostane.

Zhluboka se nadechla a chystala se pokračovat ve svém sladkém snění, když vtom se to ozvalo znovu a ještě hlasitěji. „PRÁSK!“ Amélie prudce otevřela oči, načež je zase zavřela a ještě víc se zachumlala do peřin. Ne, ne, ne, nebudu vstávat, ani náhodou, slíbila si a znovu se přetočila, tentokrát na břicho. „Konečně,“ vydechla po několikavteřinovém tichu, kdy očekávaná rána nepřicházela. Bohužel, jako kdyby to snad zakřikla, hned poté co to vyslovila se situace opakovala.

„PRÁSK!!!“ Améliin pěkný pokoj se otřásl v základech a obrazy se lehce rozhoupaly. „Tak a dost!“ zařvala, vyskočila z postele a její pohled padl ke zdi na hnědé hodiny ve tvaru sovy. Bylo něco po půl osmé ráno, což pro Amélii bylo jako pro ranní ptáčata půlnoc. V tuhle dobu rozhodně nebývala dobrovolně vzhůru. Natož o prázdninách!

„U všech mocností, proč?!“ zaklela a chytila se za hlavu, přičemž ještě napůl spala.

Její pokoj byl prostorný a útulný, zařízený v teplých podzimních barvách hnědé, oranžové a červené, s oválným tvarem, stejně jako jejich dům. Na zdech viselo pár obrazů a maleb, většinou Améliiny kresby z dětství, které jí bylo líto vyhodit jako například velká mýtická létající velryba nebo zlaté pobřeží Třetí země. Prostě věci, o kterých děti obyčejně sní.

Potom měla všude po pokoji, ať už na skříních, policích či stolech spoustu ručně vyráběných šperků, většinou nějak pokažených, které její maminka nemohla prodat, knih, dřevěných hraček, kterých se také odmítala vzdát a mnoho dalších nepotřebných věcí. Byla tak trochu bordelářka se sklony k syslení. Celému pokoji ale dominovalo velké okno, rozprostřené po třičtvrtině zdi s výhledem na celé údolí. Bylo to její nejoblíbenější místo v domě.

Hbitě vykročila ke dveřím, za účelem zabít svého otravného bratra, když vtom zakopla o provaz, natažený ve středu místnosti, od postele k botníku a svalila se na zem jako pytel brambor. „Kde to se tady sakra vzalo?!“ řekla rozzlobeně a snažila se vzpomenout, jestli v poslední době neměla potřebu někoho svázat. Nevzpomněla si.

„Tohle si někdo šeredně vypije,“ zasyčela a s výrazem nájemného vraha se dobelhala ke dveřím, vztekle je otevřela, vyšla na úzkou chodbu a prudce na bratra zaklepala. Sice je klidné povahy, ale když jde o vyrušení ze spánku, tak to se pak mění z anděla na démona pomsty. „PRÁSK!“ ozvalo se znovu, až dveře zavrzaly v pantech. Najednou Amélie dostala strach. Co když se mu něco stalo? Jen co na to pomyslela, všechen hněv ji v tu ránu přešel. Vtrhla dovnitř a naskytl se jí pohled na hnědovlasého chlapce přehrabujícího se v hromadě dřeva.

Nastala chvíle ticha.

Jack na ni chvíli překvapeně zíral s otevřenou pusou, v jedné ruce kladivo a v druhé dlouhé prkno s již na pohled špatně zatlučeným hřebíkem. Potom promluvil. „Čáu,“ řekl s nechápavým výrazem ve tváři. „Co je?“ zeptal se a jeho oči se při tom smály.

Zato Amélii v očích znovu zaplál hněv a strach o malého bratříčka se v tu chvíli vytratil tak rychle, jako když luskne prstem. „Co to tady sakra vyvádíš?!“ vyjela na něj vztekle a chystala se pokračovat. „Děláš takovej rámus, až se mi z toho v pokoji chvějou zdi a navíc v půl osmý ráno! Jak mám teď zase usnout?! Copak to nemůžeš dělat venku? A co to vůbec je?!“ musela ukončit svůj výslech, protože jí došel dech, a tak jen čekala na odpovědi.

„Dělám bunkr a vyrábím si zbraně... Ehm... No... Do bunkru,“ vysoukal ze sebe klidně a Amélie na něj zůstala zírat.

„No já snad blbě slyším. Proč zrovna zbraně?“ zeptala se, protože jí tak nějak nešlo do hlavy co právě vypravil z úst. „Připravuju se na válku,“ prohlásil a hrdě zvedl hlavu. „Ještě si musím sehnat nějaký zásoby, abych měl co nejvyšší šanci na přežití.“ V jeho očích zahlédla odhodlání spojené s nadšením. Evidentně to bral smrtelně vážně.

Amélie se neudržela a vyprskla smíchy. Né, že by nějak chtěla svého bratra trápit, to ne, ale z jejího pohledu obyvatelky "Země klidu a míru" to prostě vyznívalo poněkud směšně. „Čemu se směješ?“ zamračil se na ni Jack. „Bráško, víš ty vůbec, kde žijeme? Asi tě zklamu, ale nepamatuju si, že by se tu někdy válčilo. Vlastně,“ uchechtla se, „co si pamatuju, ani se tu nikdy nestrhla žádná pořádná rvačka.“

„Může se to stát kdykoliv! Až budu starší, vydám se do Třetí země jihu na vojenskou akademii, abych pak mohl bojovat za mír a bezpečí našeho světa!“ odbyl ji a dál se věnoval své práci. No, na jedenáctiletýho kluka má docela odvážný cíle, pomyslela si Amélie. „Fajn, jak myslíš, dělej si co chceš, jen trochu ztlum hlasitost, pokud to jde, prosím.“ Už se otočila na odchod, když vtom si na něco vzpoměla. „Nevíš náhodou něco o nataženým provaze v mým pokoji?“ dala si ruce v bok a zúžila čokoládově hnědé oči do malé temné škvíry. „Ne...“ zatvářil se tak nevinně jak jenom mohl a zakmital pohledem do strany. Dívka ho okamžitě prokoukla.

„Tohle si vyřídíme později,“ vyslovila tichou hrozbu, načež se otočila a zabouchla za sebou dveře. Rozhodla se, že půjde na snídani, jelikož její žaludek se začínal tiše, ale výrazně hlásit o slovo. Seběhla točité schodiště, přičemž minula koupelnu, toaletu, ložnici a obývací pokoj. Běžela rychle, takže když se konečně dostala na chodbu v přízemí, pořádně se jí motala hlava. Dopotácela se do kuchyně a přisedla si ke stolu, přičemž si uvědomila, že už ani není ospalá.

„Co nespíš?“ otočila se na ni její maminka, stojící u pultu s šálkem čaje v ruce. Zírala na ni jako kdyby snad viděla ducha. „No já nevěřím svým očím,“ roztáhla ústa do širokého úsměvu, „čekala jsem tě tady dole až na oběd.“ Améliina maminka byla žena menší postavy, s černými kudrnatými vlasy, občas připomínající nadýchanou cukrovou vatu a tmavě hnědýma, čokoládovýma očima, které po ní zdědily obě její děti. „Rozhodla jsem se, že od teď budu vstávat brzo, aby se mi tak prodloužil den,“ řekla vítězoslavně. Nebyla práskačka a věděla, že kdyby mamince pověděla, že ji vzbudil Jack, dostal by pak pěkně vynadáno. A to nechtěla.

Vlastně je dobře, že mě vzbudil. Nakonec... Alespoň dnes stihnu mnohem víc věcí, než obvykle! Musím si uklidit pokoj, umýt koupelnu, vykopat brambory, no a pak se budu moct po zbytek dne válet u jezera s Mischou! Jo, dnešek bude skvělej...

„No tak to jsem vážně zvědavá, jak dlouho ti to vydrží,“ vytrhla ji z jejího snění a nevěřícně zakroutila hlavou. „Tipuju, že maximálně do zítřka,“ usmála se a otočila se k pultíku, kde právě připravovala chleba se sýrem a okurkou – Améliino oblíbené jídlo.

„Vsadíme se?“ prohlásila dívka odhodlaně, ale její maminka si dál hleděla své práce a její otázku ignorovala, což znamenalo, že nejspíš NE.

„Co vlastně hodláš dělat celé prázdniny?“ zeptala se, zatímco krájela okurku.

„No, nic zajímavýho. Plánuju, že celé léto strávím u vody s Mischou a se skleničkou ledovýho čaje,“ uchechtla se, ale byl to hořký smích, za kterým se skrývalo zklamání. Nebylo to tak, že by se jí nelíbila představa opalování se s nejlepší kamarádkou spojené s nic neděláním, ale během vzdělávacího roku tak nějak doufala, že tohle léto bude něčím výjimečné, zajímavé a ne tak, jak to jen říct... nudné. Bylo jí z toho trochu smutno.

Její maminka, jako kdyby jí snad četla myšlenky zničehonic promluvila. „Mrzí mě, že nevyšel ten výlet do Třetí země, beruško, ale prostě si to teď nemůžeme dovolit. Slibuju, že pojedeme příští rok.“

Třetí země leží v nejjižnější části světa. Panuje tam věčné léto, takže horko a oslnivé sluneční paprsky jsou tu na denním pořádku. Prší tam jen zřídkakdy a celou zemi lemují písčité pláže poseté kameny a mušličkami různých tvarů, barev a velikostí, které pravidelně přináší průzračně modrý Velký Sluneční oceán. Prostě pohádka. Pohádka, která bohužel nevyšla.

Otočila se na ni a podala jí talíř s její snídaní, přičemž v jejích očích byla vidět hluboká lítost. Nejspíš ji to mrzelo mnohem víc, než Amélii, akorát že na rozdíl od ní ji nebolela skutečnost, že ona sama, otec a jejich syn nikam nepojedou. Bolelo ji, že vidí svou dceru smutnou. Vždycky jí záleželo víc na ostatních, než na sobě.

Amélie si toho všimla a najednou se cítila hrozně provinile. Bože, no to snad ne! To jsem tomu dala, můžu si pogratulovat, teď je kvůli mně máma smutná – super. Já jsem vážně příšerná dcera.

Amélii občas hrozně vytáčelo, jak je její maminka obětavá a velkorysá. Sice ji za to neuvěřitelně obdivovala, za její snahu každému se zavděčit, potěšit nebo utěšit i za její nesobeckost a touhu pomoct komukoliv kdykoliv, jenomže poslední dobou toho na ni taky bylo moc a v některých chvílích ji už neviděla jako silnou a vyrovnanou ženu plnou elánu a vnitřní pohody, ale jako člověka, který zasvětil život druhým, ale zapomněl se přitom věnovat sám sobě. Jako člověka, který také potřebuje pomoct, jenomže je tak zatvrzelý, že si o ni nikdy nebude schopen říct. Jako člověka, který je vlastně nešťastný.

Poprvé, když si tohle uvědomila, slíbila si, že už nikdy nedovolí, aby se její maminka cítila špatně. Tedy... Alespoň ne kvůli ní. Takže pokaždé, když měla nějaký problém, nikdy se s ním nechtěla svěřit, protože jí nechtěla přidělávat starosti. Místo toho vždycky předstírala, že se nic neděje a snažila se přijít na způsob, jak mámě udělat radost.

A právě to se chystala dělat i dál, ať se stane cokoliv.

„Ale mami, tohle vůbec neřeš, já si léto užiju i bez toho,“ mávla rukou a usmála se na ni. „Navíc jsem tím i udělala radost Mische, protože jsme předtím chtěly léto stejně strávit společně,“ mrkla na ni a její mamince se na tváři mihl letmý úsměv, načež se otočila a začala dělat snídani i sama sobě. Jo, jsem dobrá! Takže mám dnes o starost míň a nemusím se trápit nad tím, že by máma měla kvůli mně špatnou náladu. Dneska bude vážně parádní den... zaradovala se a najednou se ozval její žaludek. Tohleto zvedání nálady dokázalo být tak vyčerpávající...

Hodila do sebe chleba se sýrem a okurkou za méně, než minutu, když vtom do dveří vtrhl její otec, aby se také nasnídal. Byl to hrdý muž, s bodavě modrýma očima a mohutnou postavou, který když kolem vás prošel, jakoby se vedle hnalo tornádo. Musel mít vždy poslední slovo, ať už měl pravdu nebo ne. Občas se choval trochu sobecky a jeho peskování, společně s tím, že to byl nesnesitelný perfekcionista co si potrpěl na řád a pořádek, přivádělo Amélii k šílenství. Ale jinak to nebyl zas tak příšerný otec.

Vždycky byl poctivý, slušný, spravedlivý, k čemuž odmalička vedl i své děti a hlavně se dokázal postarat o svou rodinu, ať se dělo co se dělo. Navíc uměl jednat s lidmi, z nichž většina k němu chovala respekt a úctu, z části proto, že to byl přirozený diplomat a možná i z části proto, že se ho báli. Kdo ví.

Vztah mezi ním a její maminkou Amélii vždycky fascinoval, a to z toho důvodu, že každý z nich byl přesným opakem toho druhého. Často mezi sebou měli různé spory, ale nikdy se doopravdy nehádali. Spíš se tomu většinou na konci oba zasmály a dělali si legraci jeden z druhého. Bylo zvláštní sledovat, jak se dvě tak moc odlišné osobnosti co se skoro na ničem neshodnou tak svěle doplňují, a i když to někdy vypadalo, že se vzájemně povraždí, Amélie uvnitř věděla, jak to mezi nimi doopravdy je. Ten pocit ji vždy naplňoval štěstím a přesvědčením. Přesvědčením o tom, že ať si říká kdo chce co chce, pravá láska skutečně existuje a štěstím proto, že věděla, jak moc hluboce se její rodiče milují.

Pokaždé, když je spolu viděla, nemohla se ubránit pocitům spokojenosti, ale zároveň i strachu, jestli i ona sama někdy najde svou drahou polovičku, se kterou bude moct strávit zbytek svého života nebo alespoň část z něj.

„Leno, uděláš mi prosím taky čaj? Děkuju,“ řekl hlasem dítěte, prosícího o bonbón a usedl ke stolu, naproti Amélii. „Ahoj tati,“ usmála se na něj jeho dcera a hned nato jedním hltem vyzunkla sklenici jablečného moštu. „Ahoj Amálko, co se děje, že už jsi vzhůru?“ věnoval jí letmý nevěřícný pohled a jeho pozornost se v tu ránu odebrala k jeho milovaným jablečným koláčům. „No, rozhodla jsem se, že budu o prázdninách vstávat o něco dřív, abych pro sebe měla co nejvíc času!“ prohlásila hrdě, zvedla se od stolu a namířila si to ke schodům s myšlenkou, že by vlastně nebylo zas tak špatné, kdyby se ještě na chvíli trochu pomazlila se svou postelí.

Bohužel, k její smůle se jí někdo rozhodl překazit plány.

„Tak to je jedině dobře, protože mi aspoň pomůžeš uklidit dříví do stodoly, odvozit seno, opravit a natřít plot, ano a očesat jabloně!“ Amélie doslova zkoprněla na místě. No to snad ne... Já jsem tak blbá! Mělo mi dojít, že mě určitě nějak využije, když jsem vzhůru. Sakra! Sakra! Sakra!!! Proč jsem vůbec lezla sem dolů a nepokusila se znova usnout?! Tak jo, buď v klidu Em, buď v klidu. Třeba se to dá ještě nějak zachránit...

Otočila se na špičce a pohlédla na mámu, která si mezitím sedla ke stolu a položila na něj dva hrnky s teplým nápojem. Vsadím se, že je taky z těch blbejch jablek! Pomyslela si, přičemž dostala nápad. „Copak nemáme těch jablek už dost? Mami, vždyť ty z nich děláš úplně všechno! Já nevím, jak vám, ale mně už se docela přejedly. Čeho je moc, toho je příliš,“ nasadila vševědoucný výraz a založila si ruce na hrudi, přičemž hodlala pokračovat ve svém vystoupení.

„Jo a tati, není s tím dřívím trochu brzo? Vždyť je začátek července... Já ti nevím, ale nepřijde mi, že by nám zima klepala na dveře.“ Amélie se v duchu musela pochválit. Páni, dneska mi to řečnění fakt jde!

„A co je vůbec s plotem, vždyť jsme ho dělali nedávno ne?“ skončila a čekala na odpovědi, s nadějí, že přijde zázrak.

Ten se ale nedostavil.

„Ty jablka nejsou k jídlu, ale na prodej, beruško,“ řekla klidně její maminka, zatímco pozorovala svůj šálek čaje, jakoby ji snad zhypnotizoval. Zrádkyně!!! Nezastane se ani vlastní dcery!!!

Její maminka vyráběla různé doplňky ze dřeva, jako například barevné náramky, ozdoby do domu, přívěšky, náušnice a podobně. Její tatínek zase pracoval jako obchodník se zeleninou a ovocem, a to zejména s jablky, které její rodina sama pěstovala ve svém sadu, největším v okolí. Amélie tak, dá se říct, vyrůstala na farmě.

„Bude nejlepší, když se to dřevo udělá co nejdřív, ať to máme z krku,“ prohlásil rezolutně její otec, „a pokud jde o ten plot, tak se běž zeptat svého bratra, proč ho musíme opravit.“

JÁ HO SNAD OPRAVDU ZABIJU! Pomyslela si Amélie a v duchu začala plánovat Jackovu vraždu. Pomalou a bolestivou. „Navíc, alespoň budeš mít nějakou zábavu,“ klidně podotknul a koutkem oka se na ni podíval. „Běž se nahoru převléknout, umýt a potom za mnou přijď, ano?“ byl to spíš příkaz, než otázka, a i když se do toho Amélii opravdu nechtělo, souhlasila. „Dobře... Za chvíli jsem tam,“ řekla a začala se pomalu ploužit nahoru do schodů, jakoby se chystala na vlastní pohřeb.

Tímhle to jezero asi padá...

Z Jackova pokoje se stále ozývaly ty otravné zvuky, a i když měla Amélie sto chutí skočit na svého bratra a pořádně ho sevřít pod krkem, rozhodla se, že to nechá na později, až bude mít po práci.

Ve svém pokoji měla pořád ten samý nepořádek a z úkolů, které na ni dnes čekaly, byl jeho úklid asi tou nejméně otravnou věcí. Nasadila znechucený výraz a zamířila do koupelny, aby vykonala svůj běžný ranní rituál a tentokrát k tomu přidala i předvádění se v zrcadle, kde si zkoušela, jaký nejbláznivější výraz dokáže její obličej udělat. Na plné čáře u ní zvítězil výraz absolutního šílenství a vzteku, při kterém vypadala asi tak jako člověk, který si právě ukopl malíček, pak se praštil hlavou o poličku a nakonec zakopl o vlastní nohu, přičemž si narazil koleno. Jednoduše měla pusu co nejvíc dokořán a v očích nepříčetný pohled, jako kdyby chtěla do světa vykřičet, jak moc ho nenávidí. Dělala to hlavně, když byla vzteklá a naštvaná. Jako právě teď.

Byla to věc, kterou se uklidňovala a dostávala tak ze sebe nepříjemné vnitřní napětí. A jako obvykle to zabralo. Když skončila, bylo jí o moc lépe, jako kdyby právě podstoupila nějakou úžasnou terapii, akorát zadarmo.

Naposledy se prohlédla v zrcadle, upravila si své dlouhé, sytě hnědé vlasy, vlnící se až po prsa, načež se vyšla obléknout. Ve skříni vyhrabala tmavě modré tílko a černé kraťasy, ve kterých se cítila maximálně pohodlně, nasadila si kecky stejné barvy a hned na to vyrazila ke schodům, vstříc svým nudným povinnostem. Když vtom se to stalo.

Amélii se zamlžilo před očima, zamotala se jí hlava a dveře vedoucí na chodbu najednou zmizely. Vlastně... Celý její pokoj tak nějak zmizel. Na vteřinu ji obklopila tma, panika ovládla její tělo a mysl a z toho náhlého šoku se z Améliina hrdla vydral zděšený výkřik.

Ten už ale nikdo neslyšel.

Áááááááááá u všech mocností!!! Co se to sakra děje?!! Najednou se tma rozpustila jako pára nad hrncem a nahradilo ji ostré světlo, které zmizelo tak rychle, jak se objevilo. Amélii se v ten okamžik naskytl pohled na světle modrou, zářivou zeď.

Dívka přistála na zadku a zůstala sedět jako opařená, s vytřeštěnýma očima a pusou dokořán. Sevřelo se jí hrdlo a spolu s úzkostí ji popadl tak velký strach, jako nikdy v životě. Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, a tak jen dál nehybným pohledem propalovala stěnu před sebou. Zničehonic si vzpomněla na obličej, který dnes předváděla v zrcadle, až na to, že tentokrát nebyl z důvodu šíleného vzteku, ale z šíleného zděšení. Divoce se jí roztřásly ruce, když vtom někdo za jejími zády promluvil, až sebou Amélie překvapeně cukla a prudce se otočila za tajemným hlasem.

„Kdo je to?“ řekla malá žena s krátkými zrzavými vlasy, přičemž si Amélii zvědavě prohlížela. Dívce se naskytl pohled na skupinu čtyř dospělých a čtyř mladých, nejspíš náctiletých lidí, kteří ji právě teď propalovali pohledem. Eeeeeeehhhmmm... dokonce i Améliiny myšlenky se zastavily a v její hlavě zavládlo mrtvolné ticho.

Bylo to, jako kdyby doslova zamrzla na místě a jediné, na co se v tu chvíli zmohla bylo hlasité polknutí.