Mýtus o krabici

Byla jednou jedna krabice. Byla velká, hladká, pozoruhodná a nedala se nijak otevřít. Stála uprostřed. Těžko říct, jak dlouho tam stála, nikdo si už nepamatoval, kdo ji tam postavil, nebo jestli ji tam vůbec někdo postavil. Každopádně kolem procházela spousta lidí a všichni se divili a přemýšleli, co by mohlo být uvnitř. Zkoušeli ji otevřít, ale nešlo to. Lidé přicházeli s nejrůznějšími nápady, co by tam mohlo být. Některé byly přitažené za vlasy, jiné se zdály docela pravděpodobné, ale nebylo jak ověřit, co je pravda.
Někomu bylo celkem putna, co tam je, a šel radši na svačinu. Někdo zkoušel propočítat fyzikální vlastnosti krabice, ale zjistil, že má k dispozici jenom ulomené pravítko. Někteří tvrdili, že zevnitř něco zaslechli, nebo že dokonce vidí dovnitř. Někteří si to skutečně mysleli, jiní chtěli jenom udělat dojem. Někdo jim uvěřil, někdo ne.
Potom byli tací, kteří tvrdili, že mají rentgenové brýle, díky kterým vidí dovnitř. Někteří si skutečně mysleli, že vidí, jiní to jen předstírali. Někteří ty brýle prodávali, jiní darovali ostatním. Ti si někdy mysleli, že skutečně vidí dovnitř, někdy se jim zdálo, že sice vidí dovnitř, ale že to ve skutečnosti dělají ty houby, co předtím snědli, někdy nic neviděli a mysleli si, že byli oklamáni, a brýle zahodili, někdy nic neviděli a mysleli si, že to je tím, že se neumí koukat, takže radši moudře přikyvovali a říkali ano, ano, teď to vidím jasně.
Jenomže po nějaké době se ukázalo, že ti, kteří tvrdili, že vidí dovnitř, se mezi sebou neshodnou na tom, co tam vlastně vidí. A tak někteří začali znovu diskutovat, jiní se začali pro jistotu rovnou mlátit špičatými věcmi. A nikdo nevěděl, jestli to ten druhý vážně vidí, nebo to jen předstírá, aby měl záminku píchnout osobu, na níž už má hrozně dlouho děsnou pifku.
Také bylo několik takových, kteří si sice mysleli svoje, případně si mysleli, že vidí svoje skrze své rentgenové brýle, ale kteří připouštěli, že se mohou mýlit, případně že na svých brýlích můžou mít flek, nebo že mohou mít hodně zvláštní halucinace. Ti si mysleli, že, vzato kolem a kolem, pravdu může mít kdokoli z těch hlasitých lidí, včetně nich samých, že ta pravda může být taky úplně jiná a že dokud se nepodaří tu krabici otevřít, neexistuje způsob, jak s jistotou vědět, co tam je, tak proč se tolik vzrušovat. Těch moc nebylo.
To ale zdaleka nebyla jediná krabice, která se tam nacházela. Tahle byla uprostřed, byla velká a nedalo se dostat dovnitř, takže se o ní většinou hádalo nejvíce lidí, ale kolem byla rozeseta celá spousta větších či menších krabic a krabiček, u nichž se také děly zajímavé věci.
Řadu z nich už někdo otevřel, takže každý viděl, co tam je. U jiných člověk potřeboval vědět, kudy dovnitř, aby se tam podíval. Jiné sice zatím otevřít nešly, ale byly tam nějaké škvíry, kudy se dalo lépe zkoumat a odhadovat, co tam je. Některé někdo sám vyrobil a věděl co je tam, jiné se prostě objevily. Některé byly podobně záhadné jako ta velká uprostřed. U některých stály davy lidí, jiné nikoho nezajímaly. U těch nejzajímavějších se také prodávaly a rozdávaly brýle a děly se tam všecky ty další věci okolo. Některé značky brýlí byly určené pro nahlížení do všech krabic, některé byly jenom na jednu. Někteří lidé v tom ale měli zmatek, případně ztratili návody k použití, takže buďto nosili pořád jenom jedny, nebo jich měli na nose hned několik na jednou. Lidé si často mysleli, že vidí jiné věci než lidé s jinými brýlemi nebo bez brýlí, a to i tam, kde žádné rentgenové brýle nebyly potřeba, protože krabice už byly otevřené, a byla z toho spousta dalšího mlácení špičatými věcmi.
A potom přišel Ernie, všechny je zašlápnul a byl klid.