a bude hůř?

Kdo se moc ptá ví
tak radši mlčíme,
stačí nám to,
čemu věříme.
Já pořád hledám
svou půdu pod nohy,
vlohy a životní úlohy
a opřít se o mě moc nemůžeš.
Ikdyž jsem sebestředná,
střed světa u mě nenajdeš.
Spíš střet světů a nějakou lež,
nebo polopravdu aby to nebolelo,
kdy už mě přestane bavit,
to co není dovoleno?
A každej zasah vnímám
jako břemeno,
jsem patetickej pátrač,
co je skryto
v tobě no
a pak přijde období
kdy mám ráda cigáro,
otevřený okno a samotu,
zamlžený vzpomínky
na starej život.

Nostalgie
zle mi je zas...
a bude hůř?

zmizim
zase zmizim

Chvilku mi patří svět,
než narazim na zeď.
Obvyklej scénář
mých posledních let.
Stejně mě zajímalo
co je za ní,
tak spalím mosty,
abych zjistila,
že tam nic není...
Nestrpím kruhy,
ani neřád denní.
Tak se studeným kafem,
přežiju ten mezičas,
otazku kam směřuju,
nebudu si klást.
Buď na někom závisím,
nebo vysiluju,
prosím já ještě
nejspíš neznám
svý pravý obrysy,
takže nevím,
možná si to zase
znovu rozmyslím...