Slyšela jsem píseň větru

Na dřevěném pódiu stála žena v dlouhých bílých šatech. Rozhlížela se po davu, jakoby v těch prázdných tvářích chtěla vyčíst soucit, nebo snad pochopení.
Nazvali jí zrádcem. Byla jím, v jistém slova smyslu. Milovala svou zem, ale nechovala úctu k němu, již jí vládl. Ctila tradice své rodiny, a proto si zasloužila svůj osud. Byla Erankou, a přesto se lišila.
Ze zadu jí někdo položil ruku na rameno. Sklonila hlavu, byla připravena. Naposledy se zhluboka nadechla.
Kat jí přinutil kleknout. Zašeptala svou modlitbu. Pak přišla první rána. Ta bolest se vryla až do srdce. Z úst ji vyšel pramínek slin.
Dav jen mlčky přihlížel. Další rána, další a další. Ta bolest byla nesnesitelná. Přinutila se nekřičet. Při další ráně, která dopadla na její zdrásaná záda, zatnula nehty do dlaní tak silně, až krvácely.
Další rána. Prosebně zvedla oči k obloze. Bič znovu zasvištěl vzduchem. Padla na zem, oči upřené k obloze.
Vlaštovky se vracejí, ptáčci jara, kteří sebou přinášejí naději. Po tváři jí stékaly slzy. Ona to však neuvidí.
„Slyšela jsem píseň větru,“ zašeptala a připojila svou duši k jejich.