Sychravo

nade mnou rozprostírá se neochvějná šeď
křižovaná houfy černých okřídlených teček
„Jen si leťte! No, leťte!
Opusťte mě, tak jako všichni…“
a bezcitné ptactvo letí dál
bez výčitek,
bez svědomí
prší mi do rozezlených úst,
kde ukřivděné výčitky lapají po dechu,
než se i ta poslední utopí v nejmladším dešťovém oceánu
oči pak klesnou k zemi,
pryč od zrádných pěvců a ubulené oblohy
zatímco já, ve své samotě,
brodím se barevnými, hnijícími zbytky svých nadějí