Děti dubů - Kapitola II.

  Fionn pozvedl roh plný zvláštně vonící tekutiny:
„Dnes je tomu právě rok od doby, kdy jste mě vyrvali ze spárů nachového orla.“
Podíval se na své druhy a pak pokračoval:
„Ten večer si pamatuji zcela barvitě a živě – magicky rudá soumračná obloha visela nad krajem, který pohltilo tísnivé ticho. Nic sice nenasvědčovalo steči tábora, přesto jsem byl hrozně neklidný a nemohl jsem usnout. Pak začal masakr. Kdybych si tehdy nevlezl do sudu, nejspíš bych nepřežil“. Freilach se na něj šibalsky zašklebil a přiťukl si s rohem, až mokem potřísnil sebe i všechny okolo, kteří za radostného lomozu následovali jejich příkladu. Chvilku klábosili, jedli a pili u velkého hodovního stolu, ale pak začali pociťovat účinky. Kdekdo vzal do ruky buben z kozí kůže nebo citeru a sešlost se postupně přesunula k ohni, kde vypukly orgické oslavy jarní rovnodennosti. Fionn se rovněž pohroužil do bujarého skotačení. V divokém tanci tváří, barev, tónů, pachů se jeho zrak setkal s planoucím zrakem Dívky. Zdálo se mu, jakoby ten její pohled znal už dlouho, přímo vyzařoval dráždivé elektrizující napětí. Nedalo mu to a přišel k Ní. Vydržela jeho pohled a on vydržel její. A než se stačil vůbec představit, jejich rty se spojily. Elektřina v jejich očích se rozproudila napříč všemi buňkmami jejich těl. Přál si, aby tato chvíle nikdy neskončila a bylo to vzájemné. Pak se ale začala hudba stupňovat, společně s intenzitou tance a vytí jejich bratrů a sester. Vír divokého křepčení je od sebe oddělil a vynesl na každého z nich do jiného místa v davu. Roztoužené, paralyzované a štastné.

***

  „Co tě trápí Fionne? Dneska jsi na umření..“ otázal se Freilach po chvíli zaraženého mlčení. Venku bylo sychravo a padaly krůpěje deště. „Neřekl bych, že to bude kvůli počasí“ ušklíbl se „jsi zamilovaný?“ uchechtl se. Fionn vzhlédl od stolu a podíval se na přítele: „Vlastně ano, do jedné plavovlasé bohyně“ řekl přímo a vážně, ale ihned si povšimnul úšklebku na Freilachově tváři. Opětoval mu zašklebení a zkřížil ruce na prsou. „Svátky slunovratu jsou plné vášně a divoké, ale nečekal bych, že si tam jeden najde nevěstu. Takže? Už ses jí vyznal, kdy bude svatba?“ uchechtl se Freilach. „Nech toho. Ani nevím jak se jmenuje. Říkám jí Sedmikráska.“

***

  Se Sedmikráskou – jak přezdíval dívku, jež poznal oné osudové noci jarního slunovratu – se sblížili ihned po příštím setkání a energie, kterou mezi sebou cítili poháněla vztah mezi nimi do stále intimnějších mezí, až si vzájemně přislíbili svá srdce. Jelikož neměl Fionn žádné jeho přáteli známé příbuzné, rozhodli se, že mu pomohou se stavbou chalupy, v níž by mohl žít i se svou družkou.

  Vylezl si na střechu chýše, zdvihl ruce, vytřeštil oči a nasával vlhké temné fluidum, které Taranis za hřmotného řevu šířil výboji ze svých očí. Fionn ještě dřáždil bohův hněv, vnímal jak tím bouře nabírala na síle. Cítil se nádherně. Přál si, aby ta chvíle nikdy neskončila, ale občas trochu znejistěl z pocitu, že by jej snad mohl zaháhnout jeden z oněch výbojů. Nicméně po chvíli se rozběsněný Taranis uklidnil a Noc zase utichla.
Odvanula poslední pěna z božích úst a když promočený slézal dolů, bylo dokonce možné spatřit i hvězdy. Nasáknutý jako houba se kvapně vrátil zpátky do domu, až rychlé bouchnutí dveří probudilo Sedmikrásku, která na něj teď hleděla s vykulenýma očima, sedě na posteli. Fionn tam stál na prahu celý štastný a z noční košile mu crčela voda na podlahu.
“Cos dělal tam venku? A proč se tam usmíváš? Že ty sis zakouřil čarodějné býlí, ty prevíte?...a beze mě!” dodala. Vstala a přistoupila k němu. Prvotní překapený výraz ve tváři se jí začal uvolňovat a dokonce se I trochu usmívala. Rozepla mu knoflíky a s trochou námahy z něj stáhla blúzu, která se mu lepila na kůži a ledabyle ji hodila ven na lavici. Pak se na něj podívala a usmála se:
“Hlupáčku, vím jak máš rád bouřku a líbí se mi, jak se ti při ní vždycky rozzáří oči. Jakoby do nich Perun střelil blesky”.
Než stačil Fionn něco říct, políbila jej, ucítila z jeho úst býlí a zarazila se a zašklebila se. Fionn se jen výmluvně usmál, přitáhl si Sedmikrásku blíž a její polibek opětoval, avšak intenzivněji.
“A já vím, jak se bouřky bojíš a tak jsem Tě nechal spát”
“Nebojím se bouřky!” ohradila se, “jen nechci vypadat jako vodník” dloubla do něj prstem a rozesmála se. Fionn zatřepal hlavou, až dívka vyjekla a uskočila. “Ale? Dokonce se bojíš i vody? Z tebe by byla špatná vodní víla, takovou by vodník za ženu nechtěl” poznamenal Fionn a zašklebil se na ni. Pak zvážněl: “Já však miluji Tebe, ne nějakou vodní vílu, víš to?”
“Vím to. Měl by sis sundat ty promočené kalhoty. Vlastně si sundej všechno.”
Fionn se usmál a pomalu přikývl, pak za sebou zavřel dveře.

***

  Tak Fionn zase začal žít jako bój. Občas si vzpomněl na luxus, kterého se mu dostávalo, jakožto římanovi a také si musel zvyknout na drsnější, ale o to upřímější temperament bójské kultury. Byl však nadšen z respektu, jež bójové prokazují matce Přírodě, tak nesrovnatelný s hýřivým konzumem římanů i řeků, s nimiž se také setkal.
Se Sedmikráskou – jak přezdíval dívku, jež poznal oné osudové noci jarního slunovratu – se sblížili ihned po příštím setkání a energie, kterou mezi sebou cítili poháněla vztah mezi nimi do stále intimnějších mezí, až si vzájemně přislíbili svá srdce. Jelikož zde neměl Fionn žádné známé příbuzné, jeho přáteli se rozhodli, že mu pomohou se stavbou chalupy, v níž by mohl žít i se svou družkou.
  Nyní je jaro. Čas probouzení, čas obdělávání a čas milování.

***

  Fionna probudilo hlasité zaťukání. Podíval se nalevo od sebe, ale spatřil jen pomuchlanou deku a zhlavec, pak ten zvuk uslyšel podruhé a pohlédl na druhou stranu k oknu. Za ním se na něj šklebil Freilach a gestama Fionna pobízel ať si pohne a přijde za ním.