Gasteinská past V. - závěr

Chvíli jsem musela ležet omráčená, protože mě probral až dvojhlasný křik. Otevřela jsem oči a nejdřív nechápala, co se děje. Ale rychle se mi vše vrátilo a žaludek se okamžitě sevřel do svěráku strachu, který mě poslední hodiny už vůbec neopouštěl. Uvědomila jsem si, že ležím zkroucená na schodišti, hlavu o schod níže než tělo. Zátylek strašně bolel a v ušich mi hučelo. Musela to být pořádná rána, ale naštěstí jsem se neskutálela o patro níž, nýbrž zůstala zhruba v polovině schodiště. Seshora byl slyšet pronikavý jekot dívky, kterou jsem včera osvobodila z pout, spolu s německými výkřiky domácího a hlukem zápasu. Potom prudce práskly dveře a cvakl zámek. Jekot sice neustával, ale byl už tlumený a spolu s ním se začalo ozývat bušení do dřeva. Znovu ji uvěznil, blesklo mi hlavou, a snažila jsem se co nejrychleji vyškrábat na nohy.

Z polohy vzhůru nohama to nešlo úplně snadno a navíc mě pekelně bolela hlava. Nakonec se mi povedlo posadit, ale opřela jsem se přitom o dlaň, bolestivě sykla a vzápětí nevěřícně zírala na rozšklebenou krvavou ránu. Při pádu jsem se musela říznout o nůž, který jsem nikde neviděla, ale na úvahy, kam zmizel, už nebyl čas. Nad schody se ozval šramot, zvedla jsem hlavu a spatřila výjev, za který by ocenili každého hollywoodského režiséra hororů. O zábradlí se opíralo monstrum, ve kterém bych vůbec nehledala včerejšího uhlazeného lékaře, kdybych ovšem nevěděla, že nikdo jiný to být nemůže. Rozepnutá košile odhalovala statnou hruď se zakrvaveným šedivým porostem a břicho kryl obvaz, kterým prosakovala temná barva. Ale ze všeho nejhoršíí byl pohled na obličej. Pravá tvář doktorovi visela až na krk a od oční části ji oddělovala mezera, kterou i v ranním pološeru prosvítaly zuby. Z rány crčel krvavý vodopád, který odkapával až na podlahu. Oči, které na mě upřeně zíraly, byly nepříčetné zlobou. Ztěžka se držel zábradlí, chroptěl a vzdychal, ale přes zřetelnou bolest se pomalu sunul dolů po schodech.

Na nic dalšího jsem už nečekala. V panice jsem vyskočila na nohy a se šňůrou z prostěradel vystřelila hledat okno ke svobodě. Při sbíhání schodů mi v hlavě divoce tepalo, jako by se chtěla rozpadnout. Nejdřív jsem dezorientovaně otevřela dveře do pracovny, ale na druhý pokus jsem se už ocitla ve správném pokoji s litinovým radiátorem pod oknem do ulice. Zabouchla jsem dveře a hmatala po klíči, ale v tomto zámku žádný nebyl. Zdržovat se přisouváním nábytku ke dveřím nemělo smysl, tohle pro mě byla možná poslední šance dostat se ven. Ruce se třásly a rozřízlá dlaň klouzala krví, ale přesto se mi podařilo dokořád otevřít obě okenice, uvázat přes topení dvojitý uzel a přehodit prostěradla ven. Vyhlédla jsem za provazem, dosahoval skoro až k zemi, až se mi z toho pohledu zatočila hlava. Ale vtom se ozval skřípot otevírajících se dveří a já bez dalšího přemýšlení, jako naprogramovaná loutka, vylezla na parapet, přes bolest v dlani oběma rukama pevně sevřela horní uzel a spustila nohy z okna.

Zakázala jsem si pohlédnout ke dveřím a soustředěně vnímala jen plátno klouzající mezi prsty a zeď, od které se odrážely moje nohy. Sunula jsem se níž a níž, až boty narazily na pevnou podporu, kterou tvořila mříž chránící okna ve zvýšeném přízemí. Ulehčeně jsem vydechla, ale právě v tu chvíli něco provazem silně cuklo a táhlo mě zpět. Moje pěsti sevřené kolem uzlu prostěradla se do krvava odíraly o omítku. Bezděky jsem vzhlédla vzhůru a znovu uviděla doktora a jeho šílenou zkrvavenou tvář vyklánějící se nade mnou z okna. Oběma rukama držel moje provizorní lano, tahal je nahoru a cloumal jím ze strany na stranu, aby mě setřásl. Cítila jsem, že moje křečí ztuhlé ruce už za okamžik prohrají boj s váhou méhou těla násobenou o doktorovo trhání. Nohy se klátily vzduchem a zoufale se snažily najít oporu. A přesně ve chvíli, kdy se mi boty znovu zapřely o mříž, jsem dostala poslední zoufalý nápad. Odrazila jsem se vzhůru a zároveň vší silou, která jsem v sobě ještě dokázala najít, škubla uvolněným lanem. Spíš intuitivně než zrakem jsem vnímala, jak doktor hluboce vykloněný přes parapet ztrácí rovnováhu. Něco těžkého mě udeřilo do hlavy, uzel mi vyklouzl z prstů a pak už nebylo nic.


Probudila jsem se až za dva dny. Přes nažehlenou bílou přikrývku vedla od mojí ruky hadička, do které pomalu odkapávalo cosi bezbarvého ze stojanu nad mojí hlavou. V hlavě mi hučelo, a když jsem se zkusila pohnout, zastavila mě ostrá bolest v zádech a těžká sádra obepínající od kolene dolů pravou nohu. Přesto jsem se v té chvíli cítila tak dobře a spokojeně, jako snad ještě nikdy.

Následovaly výslechy, které vedl ohleduplný policista s českými kořeny. Postupně jsem mu odvyprávěla celý svůj příběh, ale od něj jsem se toho na oplátku dozvěděla jen velmi málo. Třeba to, že při společném pádu na zem si můj věznitel zlomil vaz.

Teprve po třech dnech, kdy polevily bolesti z otřesu mozku a lékaři usoudili, že moje psychika už je zralá na delší návštěvu, mi kapitán Peter Hawelka mohl povědět víc. Stále bylo krásné léto a on toho dne přišel nezvykle civilně, ve světlých kalhotách a vesele proužkované košili, jako by mi chtěl dodat odvahu. Oběma nám nalil jablečný mošt, otevřel okno do voňavé zahrady a pohodlně se posadil do křesla. Potom se ještě jednou starostlivě ujistil, zda jsem připravena všechno vyslehnout, a pomalu spustil.

„Doktor Kochler byl celý život lékařem v jednom ze sanatorií v Bad Gasteinu a ještě v důchodu tam provozoval omezenou praxi. Dům zdědil po rodičích a žil v něm se ženou a jedinou dospělou dcerou, která byla od narození mentálně postižená. Rodiče se o ni starali sami, ale někdy to bylo náročné a sousedi si zvykli, že se z domu občas ozývají výkřiky a jiné podivné zvuky.“
„Takže proto jsem volala úplně zbytečně?“ docházelo mi.
Kapitán přikývl a pokračoval: “Před pěti lety doktorovi zemřela žena a domníváme se, že si z dcery udělal její náhradu, jestli chápete.“ Upřeně se na mě podíval a já pomalu přikývla. „Ale taky je možné, že ji zneužíval už předtím a pak jenom přitvrdil.“ Zase chvíli počkal, až informaci strávím. „Zní to hrozně, ale prozrazení se bát nemusel, byl i jejím lékařem, takže se prakticky nikdy nedostala do kontaktu s nikým dalším.“
„Rozumím,“ hlesla jsem. „Ale jak je možné, že se jako psychopat a sadista neprojevil daleko dřív?“
„Určitě to měl v sobě, ale dobře svoje sklony hlídal. U inteligentních lidí to tak někdy bývá. Nevíme, jestli něco tušila jeho žena, ale z kolegů a přátel nikdo.“
„Přestal se hlídat, až když měl k dispozici naprosto bezbrannou oběť?“
„Asi to tak nějak bylo. Jak přesně soužití těch dvou vypadalo a co všechno si ta chuděra musela vytrpět, se už nikdy nedozvíme. Navenek všechno působilo jako dřív a sousedi Kochlera ještě obdivovali, že se i po smrti ženy o dceru stará sám a neposlal ji někam do ústavu. Ale jisté je, že ona jeho péči moc dlouho nevydržela, asi jen dva nebo dva a půl roku. Možná v tom hrály roli i vysoké dávky sedativ, které jí podával, jak ukázala pitva. Ale nikdo už nezjistí, jestli k předávkování došlo úmyslně, náhodou nebo jestli ji zabilo otcovo zacházení. Ve vagíně se našly stopy spermatu a i po pár letech v zemi patolog zjistil stopy po bití a mučení. Tělo totiž bylo v igelitu, takže se úplně nerozpadlo.“
Na chvíli se odmlčel a já zatím zkusila tu odpornou představu vstřebat. „Takže její smrt ani neoznámil a zahrabal ji jako psa?“ otřásla jsem se.
Kapitán přikývl. „Asi měl strach z prozrazení, úmrtní list by musel podepsat i další lékař. Navíc si možná už tehdy uvědomil, jakou mu mrtvá dcera dává příležitost.“
Nechápavě jsem se na něj podívala, ale potom mi začalo svítat. Panebože, role postižené dcery přece byla určená i pro mě!
Díval se na mě s účastí, jako by přesně četl moje myšlenky, a po chvíli pokračoval ve vyprávění. „První náhrada za dceru k němu pravděpodobně přišla sama podobně jako vy. Tabulka “zimmer frei” na domě visela ještě z doby, kdy žila jeho manželka, ale po její smrti doktor hosty pochopitelně nechtěl, o žádnou společnost nestál. Aspoň sousedi nikdy neviděli, že by někoho ubytoval. Jenom osamělou turistku neodmítl,“ bleskl po mě okem a já si přesně vybavila okamžik, kdy stojím před domem a doktor se mě ptá: „Wie viele Personen?“ Tohle bylo vlastně jediné, co ho zajímalo, uvědomila jsem si.
„Proč byla sama?“ zeptala jsem se.
„To byl její způsob, po Alpách chodila vždycky sama. Jmenovala se Marritt, byla z Holandska a měla už čtyřicet. Žádná nezkušená holka, ale sebejistá sportovkyně,“ kapitán po mně znovu šlehnul pohledem, ale rychle pokračoval: „Se stanem na zádech na vlastní kůži ověřovala a popisovala turistické trasy pro jednu cestovní kancelář. U Kochlera zřejmě zazvonila, když ji přepadla bouřka, protože v den jejího zmizení se nečekaně zhoršilo počasí. Myslíme si, že mu o sobě všechno pověděla a on se rychle chopil své šance. Nejspíš jí do pití nasypal prášky na spaní, sebral mobil a přikurtoval ji k dceřině posteli, která na to byla už zařízená.“
„Panebože,“ hlesla jsem.
„Držel ji takhle přibližně rok, většinou asi v nadopovaném stavu, ale někdy se zřejmě mohla projít. Sousedé v té době občas slyšeli z domu křik, ale nevěnovali tomu pozornost. Mysleli, že se stav Helgy zhoršil a mívá záchvaty. O Marrit víme už jistě, že zemřela na předávkování GHB.“
„Tou stejnou drogou, co píchl i mně?“
„Přesně tak. Je to vlastně γ-hydroxymáselná kyselina a proslavila se jako znásilňovací droga. Velmi oblíbená u sexuálních násilníků, protože sníží aktivitu nervových buněk, zpomalí až ochromí reakce a hlavně způsobí totální výpadky paměti.“
„Ale proč se chtěl Marrit zbavit?“
„Zřejmě ho přestala bavit a potřeboval uvolnit místo, protože už měl vyhlédnutou novou oběť. V lázeňském domě, kam pořád na několik hodin týdne docházel, v té době začala pracovat jako pomocná síla hezká dvacetiletá Bulharka,“ kapitán se významně odmlčel.
„Tu asi znám, že?“
Přikývl. „Jordanka skoro neuměla německy a doktor věděl, že se nikdo nebude divit, když během pár týdnů zase zmizí. Balkánky bez pevné pracovní smlouvy tohle dělají. Přepadne je stesk po domově a jednoduše nepřijdou do práce. Tentokrát doktor všechno pečlivě naplánoval a připravil. Když už měl postel po dceři zase volnou, nabídl Jordance, jestli u něj nechce bydlet, že má velký dům a za úklid by ji u sebe nechal zadarmo. Ale musí se rozhodnout hned, jinak to nabídne někomu jinému.“
„Nikdo se po těch dvou nesháněl?“ přerušila jsem ho.
„To ano, ale u Marrit vůbec nebylo jasné, kde se ztratila. Chodila po horách a poslední den se nikomu neozvala. Vypadalo to tak, že za bouřky někam spadla. V případě Jordanky už se pátralo víc, ale měl štěstí, že se v práci s nikým důvěrně nesblížila. Protože zmizela i se všemi věcmi, nakonec se dospělo k závěru, že odjela do Bulharska a ztratila se až cestou, pravděpodobně v jiné zemi.“
„Ale jak je možné, že se celou tu dobu nikdo nesháněl ani po dceři?“podivila jsem se. „On na ni určitě na dostával nějaké peníze a alespoň u nás úřady tyhle věci kontrolují.“
„To v Rakousku samozřejmě taky, ale doktor Kochler byl vážený muž, všichni ve městě znali i jeho ženu a vlastně ho litovali, jaký má těžký život. Paradox, že?“ ušklíbl se. „Jednání s úřady okolo dcery po všech těch letech probíhala víceméně formálně. Jenom jednou za poslední roky byla sociální pracovnice přímo v domě, tehdy dceru nahrazovala Marrit. Kochler ji předem uspal a podobu samozřejmě nikdo neověřoval, vlastně ani nebylo podle čeho, protože úřady měly jen fotku doktorovy dcery z doby někdy před dvaceti lety.“
Po chvíli mlčení jsem se zeptala: „Co je s Jordankou teď?“
„Zůstane v nemocnici nejspíš ještě hodně dlouho. Fyzicky už je celkem v pořádku, ale jestli se z toho kdy vzpamatuje po psychické stránce, to je otázka. Každopádně jste jí zachránila život.“
„Spíš ohrozila, ne? Jestli se chystal přikurtovat k posteli mě, musel by ji nejdřív zabít.“
„Vypadá to spíš tak, že jste mu svým vpádem narušila plány. A v těch s Jordankou stejně nepočítal. Držel si ji už patnáct měsíců a chtěl zase někoho nového.“
„Jak to víte?“
„Vy jste v zahradě vlastně nebyla. Ale já ano a viděl jsem tam další jámu, hrob už byl připraven.“
Otřásla jsem se.
„Samozřejmě už nezjistíme, co přesně chystal, ale můžeme se dohadovat. V květnu do sanatoria nastoupila další krásná mladá uklizečka, tentokrát ze Srbska.“
„Tak to bych vlastně měla být pyšná, že jsem dostala přednost,“ zasmála jsem se cynicky.
„Když už jste mu tam sama vlezla? Který vrah by odolal?“ přistoupil kapitán na mou hru, ale pak zase zvážněl. „Měla jste velké štěstí, že nejdřív nevěděl, co s vámi. Dvě ženy najednou ještě nikdy nevěznil a nebyl na to zařízený. Ale přes noc si to asi už ujasnil, protože v té kávě byla silná sedativa.“
Chvíli jsem si představovala, jak by to se mnou teď vypadalo, kdybych tenkrát kávu vypila. Nic příjemného a rychle jsem toho nechala.
„Když mě uspal, mohl mě klidně zabít, ale neudělal to,“ uvažovala jsem nahlas.
„Myslím, že v té chvíli vás ještě nechtěl zabít. Měl jiné plány, ale ty už nestihl realizovat. Byl zraněný a musel se ošetřit, taky ztratil hodně krve a možná omdlel. Nebo jste se probrala dřív, než čekal. To už se asi nedozvíme.“
Pomalu jsem přikývla a zahleděla se ven, kde bez ohledu na moje chmurné představy zářilo letní slunce. Otevřeným oknem vlétla do pokoje moucha a s rozčileným bzukotem kroužila nad kapitánovou hlavou. Jako by říkala, že je čas s tímto tématem skoncovat. Ale trápila mě ještě jedna věc, na kterou se jsem se trochu bála zeptat, ale věděla jsem, že by mi strašila v hlavě.
„V doktorově pracovně jsem otevřela jednu skříň a nejsem si jistá, jestli jsem viděla správně. Měl tam velké lahve asi s lihem a v nich cosi plavalo...“
Kapitán se na mě vážně podíval. „Nevěděl jsem, že jste si to prohlížela. A poprosím vás, abyste o tom nikde nemluvila. Tuhle část případu ani zveřejňovat nechceme.“
„Tomu rozumím,“ odpověděla jsem. „Ale opravdu to bylo to, co si myslím? Schovával si části těl na památku?“
„Bohužel ano.“
Vlna chladu mi projela celým tělem a zvedla chloupky na rukách.
„A to embryo?“
„Bylo Jordanky, sám jí udělal potrat.“
Pohled stranou prozrazoval, že ještě něco nedořekl.
„Jenom jeden?“ šeptla jsem.
„Ano,“ podíval se na mě s nekonečným smutkem. „Při té příležitosti se postaral, aby další už dělat nemusel.“
Díval se na mě tak, že jsem na chvíli zalitovala, za jakých okolností jsme se potkali. Za takových, že nezbývalo než spustit za vším a za všemi oponu. A pak se mi z očí samovolně spustil soukromý Gasteinský vodopád. Plavaly v něm zarostlé hroby a nikdy nenarozené děti, pouta a ostnaté dráty, injekce a mučící nástroje, vyřízlé kusy těl, lano svázané z prostěradel, kuchyňský nůž s plastovou rukojetí i kapitán Peter Hawelka a všechno to postupně mizelo kdesi v hloubce.
Letos od mojí cesty do Bad Gasteinu uplynuly už tři roky.


http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=34044-gasteinska-past-iv

http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=30780-gasteinska-past-iii

http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=30167-gasteinska-past-ii

http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=30126-gasteinska-past-i