Dávná moudrost draků

Gathar je starý a moudrý drak, který zažil Válku v dobách, kdy draci, lidé, elfové a ostatní bytosti žili pokojně a v souladu. Po této veliké Válce nastala v celé Isanrii temnota. Vlády se ujal mocný a hrozivý Hrisar, který tyranizoval své okolí a jeho potomci nebyli jiní. Poslední vládce, Thundor, snad veškeré své předky v krutostech předčil. Jeho nevlastní bratr, rytíř Drachir, syn dívky, kterou si po smrti své první ženy vzal jeho otec, nesouhlasil s bratrovým jednáním a styděl se, že pochází z tak krutého rodu.
Utíkal hluboko do lesů, kde naslouchal ševelení stromů a vyprávění větru. Dokázal v lese strávit třeba i noc, nebál se ničeho. Snad jen samoty, že zůstane navždy osamělý a nenajde nikdy dívku, která by byla hodna jeho lásky. Všechny princezny a panské dcery, které mu postupně předváděli ho nezaujaly. Všechny se zajímaly jen o to, co si která nechá ušít a jaké klenoty si k novým šatům vezmou. Drachir byl zklamaný dívkami, které znal.
Jednoho dne se procházel po lese a zašel až do části, kde nikdy snad nebyl. Netušil, že je to kouzelný les, les draků a elfů, nymf a dryád. A také netušil, že je to les Hraniční, který rozděloval Isanrii od vedlejší země, království Ardem. Zde vládl král jménem Lunar a byl to velmi laskavý muž. Říkalo se, že měl tři dcery, dvě už byly provdány a ta třetí... ta třetí, nejmladší, zmizela, když byla ještě v kolébce. Nikdo netušil, kam zmizela.
Drachir chodil po lese a vnímal, že tento les je něčím zvláštní. Nevěděl, čím to je a proč, žádná bytost se mu totiž neukázala.

A zároveň měl zvláštní pocit, že se něco stane. A že to bude velmi brzy.
Nemýlil se.
Jak tak šel po cestičce zarostlé místy trávou, uslyšel v dálce před sebou frkání koně . Vzápětí se před ním objevil krásný hnědák s hvězdou na čele a s tmavovlasou dívkou v sedle. Drachir na ni pohlédl a srdce se mu zastavilo. Měl dojem, že krásnější dívku snad nikdy v životě neviděl.
Dívka působila celkem obyčejně, měla na sobě lovecké mužské šaty - šedou halenu, hnědou vestu, tmavě šedivé kalhoty a vysoké hnědé holiny, ale Drachirovi se zdálo, že je neobyčejná. U sedlové brašny si Drachir povšiml, že visí meč a také, že dívka má na zádech toulec s šípy a luk.
Drachir se na dívku díval a málem omdlel, když ho oslovila a její jasný hlas prořízl hutné ticho, které kolem nich nastalo. "Kdo jsi?" zeptala se ho a zamračila se, aby na něj z výšky viděla.
"Nevypadáš, jako někdo od nás." dodala a pátravě si ho prohlížela. Drachir konečně našel řeč a představil se. "Jsem Drachir, z Isanrie."
"Já se jmenuju Rainen a tohle je Hvězda, můj věrný." poklepala koni na šíji. Pak pustila uzdu a svezla se po sedle na zem.
"Co tu děláš? Zbloudil jsi?" vyptávala se ho a zvědavě si ho prohlížela. Drachir si všiml, že má šedé a zvláštní oči. "Myslím... myslím, že ano..." zakoktal se, když do jejích očí pohlédl. "Tohle je kouzelný les." zašeptala tajemně a mrkla na něj. "Kouzelný?" opáčil Drachir trochu nechápavě.
"Žijí zde kouzelní tvorové." objasnila mu to Rainen. "Chtěl by ses podívat na dračí jeskyni?"
"Oni ještě draci existují?" podivil se Drachir. "Myslel jsem, že všichni zahynuli před tisíci lety v té veliké Válce, jak vypráví Historici."
"Ale né. Někteří se zachránili. A existuje drak, který to všechno pamatuje. Jmenuje se Gathar a je velmi moudrý."
"Oni.. draci... umí mluvit lidskou řečí?" podivil se opět Drachir.
"Jistě. Většina z těch, co žijí se dokážou dorozumět nejen v jazyce lidí, ale i v Elfštině, rozumí runám a samozřejmě mají i vlastní, dračí jazyk." vysvětlovala Rainen.
"Nejsi unavený? Můžeš si sednout na Hvězdu, poveze tě." nabídla se Rainen. "Ne, to je v pořádku." odmítl Drachir. "Ale nech toho. Dračí jeskyně je daleko a ty vypadáš, že jsi tu bloudil dlouho. Klidně si na Hvězdu vyskoč."
Drachirovi se moc nechtělo, ale Rainen se nedalo odolat. A jejímu přání už vůbec ne. Vyšvihl se tedy na hnědáka a Rainen vzala koně za ohlávku.
Rainen se rytíř moc líbil, přišel jí sympatický. Hlavně se jí líbily jeho oči, zelené a zářivé jako kámen jadeit. Napadlo ji, že by mohli být přátelé. Vypadal jako někdo, kdo ještě neztratil úctu k lesům a staré moudrosti a hodnotám, ve které věří už jen málokdo.
Cestou si Rainen a Drachir hodně povídali, Rainen vyprávěla, že žije v lese od narození, ale její rodiče, hajný Einar a elfka Ilrind, nejsou její vlastní, prý ji našli v košíku u řeky. Má ještě staršího bratra, Einara mladšího, který je k ní velmi hodný.
Drachirovi se nechtělo příliš přiznávat, že je z rodu krutovládců. Proto od té chvíle ztichl a vypadal, že se trápí.
Rainen si všimla, že Drachir přestal mluvit a jelikož neznala důvod jeho rozpoložení, pomyslela si, že je nejspíš jen unavený. "Nemáš třeba hlad nebo žízeň? V sedlových brašnách mám nějaký chleba a maso a taky ovoce." Drachir se probral ze zamyšlení a zavrtěl hlavou. "To je v pořádku... Hm, možná později.." dodal, když viděl její pohled. Rainen se zkrátka nedalo nic odepřít i kdyby chtěl. Nevěděl, čím to je, ale bylo tomu tak. Ještě nikdy ho žádná dívka neokouzlila natolik, že by pro ni odnesl na ramenou třeba celý les, kdyby si to přála.
Ale zároveň cítil, že Rainen není jedna z těch malicherných dívčiček, které jen stojí před zrcadlem a brečí, když jim slunce udělá na nose pihy a spěchají je zamaskovat vrstvou pudrů a mastí a rozhodně by po něm nechtěla hromady perel a diamantů, aby si měla čím ozdobit už tak přezdobený oděv.
Ačkoliv... Zrovna Jí by ty perly a démanty dal dobrovolně. Představil si ji s věncem z perel ve vlasech a v šatech královen. A málem z té představy spadl z koně. Vrátil se proto raději zase do reality. Navíc mu Rainen hlásila, že už tam pomalu budou.
Drachir raději z koně seskočil a šel teď vedle Rainen. Všiml si, že má na krku nějaký řetízek, ale nevěděl, co na něm je, jelikož ho měla zastrčený za košilí.
Rainen si všimla jeho pohledu a usmála se na něj. Jestliže Drachir málem předtím spadl z koně, teď málem zakopl o kořen pařezu, který tam figuroval. Rainen ho chytila za rameno. "Dávej pozor." zachichtala se, jelikož jí to přišlo vtipné, že rytíř vzal pochopa.
Drachir snad ani nevnímal, že se mu Rainen směje, protože ho rozhodil její dotek.
Už toho měl dost, v jakém byl rozpoložení a nevěděl si s ním rady. Vlastně si nevěděl rady skoro s ničím. Jediné, čím si byl jistý, bylo to, že tahle dívka, tahle drobná hnědovláska s očima jako dva úplňky, je ta, kterou tak dlouho hledal a po které tak dlouho toužil.
Rainen netušila, co se v jejím novém příteli odehrává. Měla radost, že konečně našla někoho dalšího, kdo sdílí podobné názory a vize, kromě jejího staršího bratra.
Za malou chvíli se ocitli na planině před skalami a vysokými horami. "Je, podívej, dráčata!" chytila ho za ruku a táhla ho za sebou k maličkým dráčkům, kteří se batolili kolem rudé dračice.
"Rainen." oslovila ji dračice hlasem v záhadné vlnové délce. "Konečně ses na nás přišla podívat."
"Gildo! Netušila jsem, že máš dráčata."
"Kdybys nás bývala navštívila už dávno, všechno bys věděla." pokárala ji naoko dračí matka.
"A kdopak je tvůj průvodce?" zadívala se červenýma očima na Drachira.
"To je Drachir, můj nový přítel. Působí, že je čestný a správný." představila ho Rainen.
"Vím, že by sis nikdy nevybrala za přátele zlé lidi." přikývla dračice. "Máš veliký cit poznat, kdo je jaký."
Rainen se potěšeně na Drachira zadívala a jeho již potřetí braly mrákoty. Nikdy předtím se mu nestalo, že by mu z čehokoliv bylo na omdlení a teď stačí jeden jediný pohled této dívky a kolena se mu podlamují, jako staré pilíře dřevěného mostu.
"Je tady Gathar?" zeptala se Rainen Gildy. "Najdete ho v jeskyni. V poslední době je neustále zavřený uvnitř a zkoumá staré knihy a svitky."

"Tak jdeme." pobídla Drachira Rainen a vedla ho ke vchodu do jeskyně.
"Sluší jim to." poznamenala dračice směrem ke svému bratru Gildarovi, který seděl nedaleko.
Rainen se dlaní dotkla vystouplého kvádru na pravé straně jeskyně a stěny vchodu se rozestoupily. "Pojď." mávla na Drachira rukou, ale když viděla, že se k ničemu nemá, vzala ho za ruku a vedla ho do útrob jeskyně. Drachir toho měl už tak akorát, těch zvláštních pocitů slabosti a chvění, kdykoliv se ho dotkla, nebo na něj pohlédla. Zaťal tedy zuby a snažil se, aby na něm nebylo nic znát. Rainen si jeho stavy stejnak vysvětlovala únavou, takže se ani nemusel moc snažit.
Dívka nebyla hloupá a věděla moc dobře, že celodenní bloudění po lese nepřidá nikomu, ani tak silnému rytíři, jakým byl Drachir.