Jak mi alkohol zachránil život

Dneska je ten den. Dneska dobrovolně ukončím život. Udělám to pěkně v klidu. O samotě. Nechci žádný diváky. A už vůbec nestojím o to, aby mi to někdo rozmlouval. Vsadím se, že nějakej takovej policejní kecal se všema svýma slovníma kličkama a naučenýma frázema už mnoha sebevrahům zkazil plány. Osobně nechápu co takovej člověk má za cíl vyjednat. Co mu dává právo jednat o tom, jak má druhá osoba naložit s životem?

Mně ale nic nezkazí. Je to můj život.

A i smrt bude podle mých pravidel.

Ptáte se, kdo jsem? Tak zaprvý jsem alkoholik. Poměrně čerstvej, přesto však za zenitem. Zkrátka takovej, kterýmu už není pomoci. A zadruhý… vlastně když nad tím tak přemýšlím, tím nákres mojí osobnosti končí.

To je všechno. Jedno slovo. Měl bych hodně velkej problém při psaní životopisu.

Tam mívaj lidi vždycky nejvíc kreativity. Každej má něco, čím se chce pochlubit. Někdo umí jezdit na koni, někdo ovládá šest různých jazyků. Někdo možná umí jenom vykrkat abecedu. Jde o to, že má něco, na co může bejt hrdej. Něco, díky čemu ho ostatní poplácají po zádech a obdivně k němu vzhlíží. Neříkám, že je to zrovna případ tý abecedy, ale v podstatě si snad rozumíme.

Já nemám nic. Jediné po čem toužím je, aby k mýmu životopisu přibyla ještě jedna poslední listina. Ta úmrtní. Svý jméno jsem vám dosud neprozradil a asi to tak i nechám. Stejně bych vám ho možná nedokázal říct. Už se nejspíš ani nepamatuju.

Říkejte mi třeba pan Nikdo. Ostatně to jsem.

Je tomu přesně rok, kdy se moje tělo odporoučelo do záhuby. Krátká doba jak tomu propadnout že? Lámete si hlavu, jak to, že si to osudný datum pamatuju? Tak jednak to bylo na Vánoce a den jako Vánoce se pamatuje dobře, a druhak takovýhle věci si alkoholici zkrátka pamatujou. Možná, že jenom takový.

Je to jako výročí s milovanou ženou. V mým případě volba mezi chlastem a ženskou už nehraje takovou roli. Popravdě, dvě, tři skleničky mě uspokojí daleko víc než sebekrásnější ženská.

Pamatuju si na svou první.

Stála tam tak sama. Tak nesmělá. Doklouzala ke mně po nablýskané barové desce jen tak lehce oděná v nádherně vybroušených křišťálových šatech. Skrz její skleněné tělo vyzařovala pulzující zlatavá barva. Lákala mě svou neutichající vnitřní silou a vůní, která obalila všechny moje smysly. Byl jsem ztracen. Až na úplném dně.

Byla nádherná. Rozhodně hezčí než ženská, která tenkrát seděla na protější straně baru a omotávaje si svoje nevkusně velký korále kolem prstu mě toužebně pozorovala.

Po mnoha schůzkách s onou krasavicí v křišťálových šatech mi zůstalo jen tělo bez duše, prázdná schránka, která přežívá. Dnešek, den mé smrti, je pro mě pouhé zbavení se utrpení. Den vysvobození. Chybí mi jen razítko, které mě oficiálně prohlásí za mrtvého. Jak já se na něj těším.

Ticho. Tma.

Kolem není vidět ani živáčka. Nepohne se vůbec nic. Pomalu zavřu oči a opět je otevřu. Přede mnou stojí osoba bez tváře a v ruce žmoulá lejstro smotané do ruličky. Přestože nemá oči, vím, že mě pozoruje. Přestože nemá ústa, promluví.

„Čekali jsme na vás celou věčnost pane,…“ promluví osoba povědomým hlasem.

„Nikdo. Jsem Nikdo,“ pohotově ji doplním, zatímco přemýšlím, komu, mně tak známý hlas, může patřit.

Osoba stojící přede mnou přikývne a rychle něco dopíše do lejstra, které mezitím rozmotala. Všímám si, že jsme přibližně stejně vysocí. Jsem si jistý, že osobu, která teď něco usilovně hledá v kapse kabátu, znám. Nemůžu se ale rozpomenout.

Vytáhne razítko a z její beztvaré tváře lze vycítit úsměv.

„To je dost, že jste se odhodlal,“ prohlásí.

Nepřestává se usmívat.

Moje tělo s posledními útržky duše jen mlčky přihlíží. Osoba se rozmáchne a přilepí razítko do pravého dolního rohu. V okamžiku, kdy se první kapičky inkoustu dotknou papíru, se její tvář začne vybarvovat.

Jemné rysy s náznakem prvních vrásek. Tmavé vlasy trčící na všechny strany, přesto však upravené. Narůžovělá ústa zkřivená do smutného poloúsměvu. Oči. Prázdné oči plné zármutku.

Byla to ona.

Ale tohle jsou moje současný touhy.

Ptáte se, jak moje cesta za razítkem začala? Docela krkolomně. Neměl jsem totiž žádnej základ. Nebyl jsem alkoholikem po předcích, žádný geny, žádný predispozice. Vypracoval jsem se. Pečlivě jsem si v sobě ten návyk vypěstoval.

Možná, že ta touha po alkoholu tam ale přeci jenom byla. Schovaná někde vzadu. Čekala. Čekala na probuzení.

To co vám budu vyprávět, vlastně není nějak výjimečnej příběh. Přesto jsem se ale rozhodl ho vypovědět. Nevím proč, nemám důvod. Zkrátka asi cejtim potřebu se z toho pořádně vykecat a naposledy zažít ten pocit, že někdo poslouchá.


*


Ještě než začnu, dovolte mi zmínit opravdu poslední střípek ve vykreslování mé osobnosti. Už odjakživa bojuju s jednou vlastností, která u chlapa není až tak úplně žádaná. Zbabělost.

Ano, jsem zbabělec. Vědělo se to o mně. A já to nevyvracel. Neříkám, že jsem na to byl pyšnej, ale nevyvracel jsem to. Jediná osoba, která věřila v moje sebevědomí, byla moje máma. Dokonce mě i pohlavkovala, kdykoliv jsem o sobě zapochyboval. Ale já věděl svý. Jsem zbabělec. Ve všech možných formách jakých si dokážete představit. Práce. Ženský. Zkrátka život ve společnosti. A když se stydíte udělat něco, co by vás v životě posunulo dál, když nemáte na něco odvahu, jste prostě zbabělec. I proto já svou závislost přihrál na někoho jinýho. Tak, jak to zbabělci dělají.

Začalo to zhruba před rokem. Shodou náhod zrovna v období, kdy přicházela vánoční atmosféra a starej rok se střídal s tím novým. Skvělá příležitost pro nový začátek. Stejně jako mnoha lidem i mně probleskla hlavou myšlenka, že tohle je ten rok, kdy se všechno změní.

A skutečně.

I moje jméno bylo onom nekonečném seznamu přání. Kdybych jenom tušil, jak štědrá ke mně nová třistašedesátpětka bude, hned bych svá přání zavrhnul a své jméno ze seznamu vymazal.

Jak jsem říkal, zbabělci mají tendenci házet svý problémy na všechno a všechny ve svém okolí. I já se zbavil své odpovědnosti. Vybral jsem si Eugena. Nejlepšího kamaráda z univerzity a člověka, který mi odhalil všechny stránky alkoholu.

Studentská léta s Eugenem byla vůbec nejlepším obdobím mého života. Člověk s ním dokázal vypnout a zapomněl na všechny zkoušky, že nakonec i škola se zdála jako příjemně strávenej čas.

Skvěle jsme se doplňovali. Eugene byl neuvěřitelně společenskej člověk. Což se mi hodilo. Bral mě mezi lidi a sem tam mi dokonce pomohl sbalit nějakou tu holku a já mu zase zachraňoval krk ve škole.

Byli jsme nerozluční.

Naše týmová spolupráce se hodila, když jsme se oba nebo jeden z nás ocitl v průseru. A že takových situací nebylo málo. Ani jednou jsme se k sobě neobrátili zády a všechno jsme dokázali společně vyřešit. Poslední den ve škole, když nám komise s mírně překvapeným výrazem ve tváři předávala diplom, jsem si uvědomil, že celý naše tři univerzitní roky byl jeden velkej průšvih.

Po škole naše vztahy ochladly. Ztratili jsme kontakt. Vše dospělo do bodu, kdy jsme jeden o druhým vůbec neslyšeli. Párkrát jsem se snažil Eugena kontaktovat, ale náš rozhovor byl vždycky krátký a plný trapných pauz. Nevím proč, ale najednou jsme si neměli co říct. Vzpomínám si, že asi měsíc před začátkem mé alkoholové kariéry jsem se dozvěděl, že se Eugenovi mírně řečeno životně nedaří. Skutečnost ukázala, že to bylo opravdu mírně řečeno.

Eugene se po škole přimotal k několika problémům, přišel o hodně peněz a ty co mu zbyly, o ty ho po divokým rozvodu odrbala jeho žena.

A tak se začal upíjet. Propil se až do takovýho stádia, že vůbec nepotřeboval místo, kde by složil hlavu. Vystačil si s hospodou. Obcházel putyky, bary, nálevny, místa, kde našel to, co hledal. Klid a úlevu.

Honil se za kořistí jako hladový pes, který u popelnic hledá zbytky jídla. Jeho tahy nebraly konce. Když ho z jedný putyky vyhodili nebo odzvonili poslední objednávky, sebral se a šel zase o ulici dál.

Celý ty roky jsem si přál Eugena vidět. Prostě se někde potkat. Třeba i náhodou. Pokecat, zajít na pivko a zase se rozloučit. Pokaždý když jsem vytáčel jeho číslo, jsem si přál, aby to právě takhle dopadlo.

Dneska bych si přál jinou věc.

Abych ho ten večer vůbec nepotkal. Ale na přání je teď už asi pozdě.

Když se naše cesty toho večera zkřížily, něco bylo špatně. Už to nebyl on. Mělo mi to tehdy docvaknout, že už si spolu nikdy normálně nepokecáme.

Byl víkend, těsně před Vánoci a já z nějakýho záhadnýho důvodu měl namířeno do redakce. Tehdy jsem pracoval jako redaktor sportovní rubriky v jednom celostátním deníku, kam jsem nastoupil hned po škole. Šéf měl zrovna v tu dobu životní trable a tak se rozhodl, že si to společně s ním odskáčou taky všichni ostatní. Vánoční vydání, zněl trest.

A tak jsme se my, jeho ovečky, museli ohánět. Oslavy, neoslavy. Vzpomínky na školní léta jsem měl ještě relativně čerstvý, a tak jsem svoje články, tak jako ve škole, odevzdával spolehlivě těsně před uzávěrkou.

Dorazil jsem do budovy redakce, tiše proklouznul kolem spícího vrátnýho a po vyběhnutí schodů jsem se zastavil až u dveří označených nablýskaným štítkem šéfredaktor. Díky pozdní hodině v kanclu logicky nikdo nebyl, a tak jsem připravenou disketu položil na stůl a zase rychle odkráčel směrem ke schodišti. U vchodu se mi opět podařilo neprobudit podřimujícího chlapíka na vrátnici, a tak jsem mohl v klidu vyjít do překvapivě tiché noci.

Teplota byla lehce nad nulou. Drobné vločky sněhu se pomalu snášely na silnici přede mnou, kde okamžitě zase mizely. Sem tam se ozvala rána a černou oblohu ozářily barevné hvězdy ohňostroje.

S týdenním předstihem. Každej rok je to stejný.

Okna na protější straně ulice zářily tak jako noční obloha. Do jednoho takového blikajícího okna se sápala tlustá figurína v červeném kabátě a velkým vakem na zádech.

Dárky. Svůj jedinej už mám zabalenej.

Zarazil jsem si ruce hluboko do kapes a víc se zavrtal do kabátu. Cesta zpátky domů mi moc neutíkala. Ulice byly klidný, lidi si buď užívali teplou atmosféru domova, nebo byli zalezlí v hospůdkách.

Zrovna když jsem kolem jedný takový procházel, upoutala moji pozornost postava stojící před vchodem do nálevny. Pokuřovala a měla ve tváři značně opilecký výraz.

Nevím, čím mě muž před hospodou zaujal. Každopádně jsem ho hned poznal.

„No nekecej, co ty tady děláš? Jak to, že někde neslavíš?“ zahájil Eugene konverzaci.

„Měl jsem ještě nějakou práci a za mámou jedu stejně až zítra,“ řekl jsem a neustále si Eugena prohlížel.

Změnil se. Byl kost a kůže. Vlasy značně prořídlý. Ani si nevzpomínám, že kdy kouřil. Nepozdravil. Prostě nic z toho, na co jsem byl po ty roky co ho znám zvyklej.

„Práci? Dneska? Ty seš blázen… pojď se radši napít, jako tenkrát když sme ještě válčili na škole. Dneska se slaví… copak nevíš, že jsou Vánoce?“

Trošku mu trvalo, než ze sebe vymáčknul, co chtěl, ale bylo vidět, že něco ze starýho Eugena v něm přeci jenom zůstalo.

„Tak dáš si se mnou to pivko?“ zahodil cigaretu a rukou mě pobízel, abych šel za ním.

Popravdě ani nevím, co mě tenkrát přimělo souhlasit. Pivo mi ani nechutnalo. Byl jsem spíš na ty větší páky. To byl taky jeden z důvodů, proč mě matka v mém mládí dlouho něchtěla nikam pouštět, protože věděla, že mě ty vodky a giny hned odrovnaj a udělám akorát ostudu. Jednou jsem ji poslechl a slíbil, že se budu krotit a zůstanu u piva. Přesněji u sedmi. Bylo to na tanečním kurzu u nás ve městě, kam jsme šli s Eugenem podpořit jeho mladšího bratra. Popravdě to byla jen záminka k tomu, aby si naše pubertální oči, a v tom lepším případě i ruce užily, trochu toho povyražení. Ochmatávání se ten večer ale nekonalo, a tak místo pěkné dívky do naší náruče putoval jeden hořký nápoj za druhým. Další den po probuzení mi bylo tak špatně, jak jen sedmnáctiletýmu klukovi uvězněnýmu v hubeným tělíčku může být. Od tý doby jsem se zapřísáhnul, že pivo škrtnu ze svýho nápojovýho lístku.

Tenkrát jsem si ale to to pivo s Eugenem dal. Mohl jsem si dát něco jinýho, ale už od školy jsme společně ctili pravidlo: co piješ ty, piju i já. A já jsem se prostě chtěl na okamžik vrátit zpátky. Asi jsem nechtěl být o svátku sám. Asi jsem měl prostě radost ze shledání se starým známým. Všechny křivdy byly rázem zapomenuty. Všechny ty nezvednutý telefony. Všechno to odbývání a výmluvy.

Všechno bylo pryč a já překročil práh.

Tenkrát mi ten krok navíc rozezněl v hlavě alarm. Takový to houkání jako když někdo na ulici krade auto. Kolemjdoucí se většinou v tu chvíli zastaví a hledají místo odkud zvuk vychází. Doufají, že přistihnou zloděje při činu a užijou si nějakou policejní honičku.

Já se však u svého alarmu nezastavil. Ani jsem se neohlédl, jestli mi náhodou někdo za zády nekrade život.

S každým dalším překročeným prahem ten alarm slábl. S každým dalším cinknutím nad mojí hlavou se vzdaloval a postupně se měnil v jiný zvuk. Hlas. Hlas uvnitř mojí hlavy.

Ten na rozdíl od alarmu zvolil úplně jinou taktiku. Nejdříve potichounku našeptával. Při každém pohledu na lahev se zlatavým obsahem mi hlavou proběhla téměř neslyšitelná slůvka.

„Nalej si mě,“ šeptal hlas.

Pěkně pomalu, hlas neměl naspěch. Věděl, co dělá. Vychutnával si mě.

„No tak, nenech se přemlouvat.“

Jeho síla postupně rostla. Vrývala se do celýho těla. Hlava ho pak přestala vnímat jako něco výjimečného. Dostal mě, stal se moji součástí. Diktátorsky křičel a vydával rozkazy.

„Dělej! Nalej si mě! Na co čekáš? Uleví se ti.“

A oběť jen bezmocně plnila.

„To je ono, pojďme společně udělat svět na chvíli krásný…“

Takhle to začalo.



„…hej chlape, nechrápej mi na tom baru, slyšíš?

Drsný hlas a ruka lomcující mým ramenem mě vytrhla ze snění a přerušila hlas v mé hlavě. Zvedl jsem hlavu a zkontroloval prostor kolem sebe. Nikdo vedle mně neseděl. Ani Eugene. Ten už mě dávno opustil.

Eugene přestal s pitím krátce potom, co já začal. V podstatě mi předal štafetu. Děsně mě tím naštval. Ve dvou se to přece líp táhne.

Nebo chlastá?

Zkrátka je větší sranda, řeč nestojí, ale hlavně člověk není podezřelej. Ten, kdo pije sám je buď divnej, nebo alkoholik. Nebo obojí.

Promnul jsem si oči a po rozsáhlejším průzkumu okolí jsem došel k závěru, že jsem jediný zákazník.

Pohlédl jsem na prázdnou sklenku přede mnou a zvednutím ukazováku požádal o další.

Barman se na mě dlouze zadíval, něco si pro sebe zabručel a už se sunul s lahví.

„Poslední,“ řekl a při nalejvání mě nepřestával pozorovat.

Odevzdaně jsem přikývnul a zkušeně vyprázdnil sklenku.

Mnohdy to bývá tak, že alkohol sbližuje, člověk se uvolní, najde si pár nových přátel, s kterýma pokecá a ten večer se jejich cesty zase rozejdou. A druhej den to jsou zase nový tváře, který mu vstupujou do života.

U mě to tak nebylo. Naopak, s každou další pitkou jsem od sebe těch pár posledních přátel, co mi zbývalo odháněl. A tím, že jsem nikdy nebyl dobrej v navazování nových přátelství, jsem byl víc a víc sám A samotu někdy prostě musíte přepít, aby nezvítězila.

„Tak zítra Barry,“ vyblekotal jsem a kymácivým krokem se vydal ke dveřím.




I ve tmě jsem dokázal rozeznat cizí prostředí. Jediný zvuk, který ke mně doléhal, byl tlumený motor projíždějícího auta. Pokusil jsem se otevřít oči, ale slepená víčka nešla od sebe. Chtěl jsem si je promnout, ale těžké ruce mi nehybně ležely podél těla. Po chvíli se mi přece jen unavené oči podařilo otevřít. Před mým zrakem se rozprostíral šedý strop.

Ležel jsem v posteli.

A zíral na strop.

Do místnosti se skrz zatažené žaluzie probojovávalo světlo z pouličních lamp. Jeden takový proužek světla ozařoval i část stropu přímo nad mojí hlavou. Nemohl jsem od toho místa odtrhnout oči. Světlý ostrov v moři temnoty.

Popraskaná omítka na stropě utvářela nádherné obrazce. Všechno, co si člověk dokáže představit.

Viděl jsem kolo. Na kole sedělo něco, co se podobalo polovině písmena M nebo obrácené jedničce. Šlapat nemuselo, kolo ho unášelo dál a dál. Až k dlouhému mostu bez podpěr.

Světlo pronikající skrz žaluzie jakoby vytušilo jeho záměr a následovalo ho směrem k mostu.

Most stál pevně jako skála. Ani se nepohnul. Kolo přeletělo most jako raketa a přejelo hada ležícího na protější straně. Skutečně to byl had? Klidně to mohlo být i ležící písmeno S.

Jakmile bylo kolo na druhé straně mostu, vjelo do neozářené temnoty a já ho ztratil.

Cosi mi přistálo na čele. Ruce stále nefungovaly, a tak jsem nemohl zkontrolovat, co to bylo. Stále jsem to ale cítil. Někde nad pravým obočím.

Teď jsem to ucítil na svém rameni. Přitiskl jsem bradu k hrudníku a zašilhal tím směrem.

Kus omítky.

Vrátil jsem se očima zpět ke stropu.

Všechny ty obrazce, které jsem předtím pozoroval, byly pryč. Žádné kolo ani had. Nic. Místo toho na mě padaly malinké kousíčky omítky.

Přimhouřil jsem oči a lehce zatřásl hlavou, abych je dostal z obličeje.

Ze stropu teď doslova sněžilo.

Jak omítka postupně odpadávala, tvořily se na stropě obrovské rýhy a praskliny. S každým dalším bílým kouskem na mém obličeji se nade mnou objevila jedna klikatá čára navíc.

Nos, tváře, vlasy všechno bylo pocukrované tím bílým svinstvem ze stropu. Začal jsem křičet. Omítka mi teď padala do pusy a já se začal dusit. Snažil jsem se nadechnout, ale nešlo mi to. Ruce se probraly k životu, a tak jsem se alespoň snažil upoutat něčí pozornost bušením do dřevěně konstrukce postele.

Mou bezmoc přerušilo ostré světlo.

„Co mi to tady vyvádíte?“ řekla ostrým hlasem silueta, která se jako zázrakem objevila v zářivém světle.

„Vzbudíte mi celý oddělení. A věřte mi, že uspávat byste je nechtěl.“

Zíral jsem střídavě na postavu ve světle a na strop, který se už zase zdál v nejlepším pořádku. Žádné trhliny, žádná omítková pachuť v puse.

Postava přešla blíž k posteli a rázem se ocitla ve stínu. Rozsvítila lampičku na nočním stolku a začala se přehrabovat ve skříni vedle postele.

Osoba na sobě měla bílý sesterský úbor a na kudrnatých vlasech ji neposedně seděla bílá čapka.

Zezadu bylo vidět jak má z vysokých bot nateklé kotníky. Celkem nepraktická obuv.

„Dám vám pod hlavu ještě jeden polštář, ať se vám líp spí. A ty ruce zůstanou v klidu nebo vás zase nechám přikurtovat. A to se nevyspíte už vůbec.“

Otočila se a v pravé ruce svírala měkký polštář. Polilo mě horko.

„Mami?! Co tady děláš?“

„Nemluvte se mnou tímhle tónem nebo tam ten polštář zase vrátím,“ řekla a zároveň mi při těchto slovech cpala druhý polštář pod hlavu. Její pohyby byly nešetrné, zároveň z nich ale vyzařovala zkušenost a do určité míry i něžnost.

Nevěřícně jsem zíral na osobu sklánějící se nade mnou a pot mi stékal po čele dolů. Osoba si toho všimla a jedním šikovným tahem kapesníku mě ho zbavila.

S matkou jsem se pěknou chvíli neviděl. V podstatě od té doby, kdy jsem začal žít alkoholovým životem. Byl v tom ale háček. Moje matka nebyla zdravotní sestra. Celej život proseděla v kanceláři. A přesto tu teď stojí přede mnou. Jediná žena mého života se sklání nad mojí postelí a nepoznává mě.

„Kde to jsem? Ty mě nepoznáváš mami?“

„Vy moc dobře víte, kde jste,“ řekla až skoro škodolibě osoba v bílém. „A teď není vhodná hodina na takovou debatu. Zhasínáme…“

„Copak ty mě nepoznáváš mami?“ zopakoval jsem. „Já jsem tvůj syn,“ řekl jsem už trochu zvýšeným hlasem.

„Můj syn už nežije. A znovu opakuji, že není vhodná doba na povídání.“

„Co se mu stalo? Jak zemřel?“ začal jsem vyzvídat, přestože jsem cítil, že už mi moc sil na mluvení nezbývá.

„Neřekla jsem, že zemřel… prostě už nežije. Na shledanou zítra.“

S těmito slovy mě opustila a po klapnutí vypínače se pokoj opět ponořil do černočerné tmy.




Veškerý moje pokusy s chlastem skoncovat dopadly vždycky stejně. Několik dní obrovskýho utrpení následovaných opakovaným nezvládnutím situace. Pokušení bylo veliký a vůle slabá. Navíc mi přišlo, že bez alkoholu se cejtim osaměle. Flaška v ruce je skvělej parťák. Moc si nepokecáte, ale i tichej společník je společník.

Zvykl jsem si. Na chlast i na samotu. Zvykl jsem si i na matku, která mě od té noční příhody v posteli teď už pravidelně navštěvovala. Jedinou záhadou mi bylo proč.

Proč mě navštěvuje, když mě nikdy ani nepozná a chová se ke mně jak k cizinci? Proč zrovna ona? Ona, která mě zavrhla hned na samotným začátku?

Nezáleželo na čase ani místě, vždycky tam byla. Vždycky v jiný roli a s jiným posláním. Ale byla to ona. Nikdy mě nepoznala a nikdy nezmínila moje jméno. Možná ho už sama taky neznala. Nebo se ho styděla vyslovit.

Nikdy jsem se od ní nedozvěděl nic podstatnýho. Čekal jsem výčitky, rady a kázání, ale na nic takovýho nikdy nedošlo. Jen útržkovitá konverzace. Někdy jsme dokonce nemluvili vůbec.

Štvalo mě to. Toužil jsem po pozornosti. Zároveň jsem ale neměl odvahu si o ni říct.

Její návštěvy mě po čase omrzely a tak jsem se na nějaký pokusy o chvilkovou abstinenci vykašlal. Zároveň jsem ale věděl, že takhle to dlouho neutáhnu. Neměl jsem práci. Neměl jsem rodinu. Neměl jsem život. Nic.

A když člověk nemá život, tak logicky touží po smrti.


*


Dneska je ten den. Dneska dobrovolně ukončím život.

Ten den jsem nemusel vybírat dlouho. Je to v skoro výročí. Výročí, který se neslaví.

Uznávám, že načasovat si to na Vánoce je trošku nezodpovědný a jsem si vědom, že mnoha lidem tím zkazím svátky, ale už jsem v takovým stádiu, že mi to je jedno.

Ze všech možností jak skoncovat se životem se mi skok z mostu jevil jako nejlepší možnost. Nevím proč. Možná proto, že na bouchačku nemám prachy a na ostatní prostředky, který člověka dokážou sprovodit ze světa vlastně taky ne. Navíc, při troše štěstí, se moje tělo najde až někdy začátkem jara, čímž odpadají moje starosti ohledně zkaženejch Vánoc. Bylo tedy rozhodnuto. Skočím.

Vánoční večer probíhal až v překvapivě poklidný atmosféře. Cestou do baru jsem potkal jen pár přiopilých kolegů. Povětšinou mladých študáků.

Když už se mezi nimi objevila nějaká starší dáma, dal bych ruku do ohně, že to byla matka.

Do baru jsem se rozhodl vydat z části z nostalgie a z části ze zoufalství. Chtěl jsem se rozloučit. Jak s barmanem, tak, a to především, s mým nepřítelem chlastem. Zároveň jsem si chtěl dodat i odvahy na můj skok. Bez panáka na zahřátí to nedám.

Teplota v letošním roce zatím neklesla pod nulu, tudíž jsem se nemusel choulit do svých značně potrhaných svršků. Trošku jsem zalitoval, že si o zamrzlou řeku neroztříštím lebku, ale na druhou stranu, pokud mě nezabije samotný skok, ledová voda se už postará o zbytek.

Přestože tedy nemrzlo, byl jsem rád, že moje hubená postava zapadla do tepla hospůdky. Namířil jsem si to rovnou k baru. Pozdravil jsem Barryho, který na mě vrhnul známý pohled. Pohled lítosti i opovržení. Nikdy jsem nedokázal rozklíčovat, který z nich převažoval.

Sednul jsem si na židli hned vedle postarší ženy v tmavě modrém kabátku. Na hlavě měla klobouček stejné barvy a pokuřovala. Kromě té cigarety na ní nebylo nic, co by do interiéru hospůdky zapadalo. Beze slova jsem jí šáhnul po krabičce, která ležela otevřená vedle jejího levého zápěstí a jednu si vytáhnul.

„Příště ti to vrátím mami,“ prohodil jsem směrem k ní a krabičku jí vrátil.

Matka to ponechala bez komentáře a vyfoukla hustý oblak dýmu.

„A ty mi dej pořádnýho panáka whiskey,“ pronesl jsem směrem k barmanovi.

Ten klasicky bez zbytečnýho otálení šáhnul po lahvi a už mi zlatavou tekutinou plnil sklenku přede mnou.

Rychle jsem ji vyprázdnil a zase se otočil směrem k matce.

Ta tam už ale neseděla.

S mou první sklenkou večera se vždycky vypařila. A já si i dneska pomyslel, jaká je to škoda. Kdybychom popili společně, mohlo by se mezi náma leccos vyjasnit. Nikdy si však se mnou nic nedala.

Nezbývalo mi než se se společností pro svůj poslední večer obrátit na Barryho.

„Myslel jsem, že alespoň dneska budeš mít zavřeno,“ řekl jsem a gestem požádal o přídavek.

„Ne, nemyslel. Proč bys sem jinak chodil.“

„A to ani s nikým netrávíš Vánoce?“

„Ale jo trávím. S jedinou věcí, která pro mě na tomhle zatraceným světě něco znamená. S touhle hospodou.“

Barry si všiml mojí prázdné sklenky a než jsem se nadál byla zase plná.

„Copak já, já mám svoje Vánoce už léta vyřešený,“ dodal po chvíli. „Ale co ty? Nehodláš prosedět tenhle svátek na tom pravděpodobně nejhorším místě na světě, že ne?“

„Ne, dám si pár skleniček a zase mizím… jedu za mámou,“ zalhal jsem.

„Za mámou? Vždyť se s ní nevídáš. Nadáváš tady na ni každej den od tý doby, co sem chodíš. A teď za ní jedeš na svátky?“ řekl a sesunul se na židli za barem a roztáhnul noviny.

„Pozvala mě,“ řekl jsem suše.

Barry zvedl oči od novin a hodil po mně podezřívavým pohledem. Nemohl vědět, co mám v plánu, ale v tu chvíli jsem cítil, jak se to ze mě těma očima snaží dostat. Zakroutil hlavou a vrátil se ke čtení.

Všiml jsem si, že četl stejný plátek novin, do kterých jsem svého času také přispíval svými komentáři. Šéfoval tomu ten stejnej chlápek jako před rokem. Nějakej Lex Ferguson. Tenkrát to byl on, kdo mě vyrazil. Jednoho dne mě poslal domů, ať si odpočinu a druhej den už pro mě neměl práci. Ve dveřích jeho kanclu mi prostě naznačil, ať se sbalím a vypadnu.

Jen tak.

Pak odešel a nechal mě stát u jeho stolu a tupě zírat z okna. Nemohl jsem odejít. Ne bez rozloučení. Tenkrát jsem se mu vymočil na stůl. Byl jsem nadranej ještě z předchozího dne a momentálně nezaměstnanej a proto mi to asi přišlo jako adekvátní reakce. Dodneška mě za to nenávidí.

„Ale notak, přece si nebudeš číst. Dej si se mnou,“ pobídl jsem ho a rychle vyprázdnil sklenku, abychom začali takříkajíc od nuly. Překvapivě jsem toužil po něčí společnosti. Ještě jednou, naposledy.

Barry na mě zpoza novin loupnul očima a se znechuceným mlasknutím noviny opět zavřel. Vytáhnul druhou skleničku a oběma nám nalil.

„Dej to sem, tohle není žádnej panák,“ řekl jsem a vytrhl mu lahev z ruky. Oběma jsem nám nalil takovýho panáka, kterýho by nalil jedině alkoholik. Barry se jen uchechtnul.

„To budu mít drahý.“

Dobře věděl, že ze mě zase nějakou dobu žádný prachy nedostane.

Hned jak ty noviny odložil, změnil se jako mávnutím proutku. Jeho výřečnost mi připomínala Eugena. Vyprávěl mi příběh, jak po smrti otce zdědil svoji budoucí živnost. Závazek na celej život. Chodím k němu už nějakej ten měsíc, ale o tomhle se mi ještě nikdy nezmínil. Byla na něm vidět ta chuť se podělit o zážitky, podělit se o ten mizernej život.

Sem tam sice brblal, ale jedna věc z něho vyzařovala. Radost. Obyčejná radost, že se někdo zajímá.

A byl jsem to já, kdo se zajímal. Troska, která si odkroutila poslední dobrej skutek a dala jednomu zlomenýmu muži na chvíli zapomenout na tu strašnou knajpu, který říkal domov.

Nikdy jsem si toho nevšiml tolik jako dneska. Bylo to opravdu to nejhorší místo na světě. Jenom barový židle sotva stály na nohou a od jisté smrti je chránila pouze minimální návštěvnost.

Říkal jsem si, že nezůstanu pozadu a taky přispěju svou troškou do mlýna.

„Tak tam tak stojím před tou starou ženskou, co na mě zírá z malýho prosklenýho okýnka a snažím se jí před plnou čekárnou lidí vysvětlit, že mám problém… tam dole. Ta hluchá mrcha jen nechápavě kouká a kroutí hlavou. Nadechnu se a začnu znova: Mám to tam natržený… nehoda… při sexu. Celou tu dobu se snažím ignorovat tichý smích za mými zády… nesměj se, ty idiote, bolelo to jako čert. Bylo mi osmnáct. Můj první sex.“

„Jako já jsem si v životě moc sexu neužil, ale když to tak poslouchám, tak jsem za to vlastně rád. Mohl jsem dopadnout ještě hůř,“ odpověděl Barry a smíchy prskal whiskey před sebe.

„Drž hubu, sám seš rád, když si sem čas od času dotáhneš nějakou tu šlapku, který ráno hodíš před nohy svoje životní úspory a ještě ji poděkuješ.“

No byly to typický ožralecký kecy. Ale bavili jsme se královsky.

Bylo pár minut po půlnoci a Barry už před nějakou chvílí lokál zavřel. Zůstali jsme pouze my dva.

„Neříkal jsi, že jedeš za mámou?“

„Jo, jo… však taky jedu.“

„A jak se tam asi chceš dostat ty chytráku?“

„No… autobusem.“

„V tuhle dobu? Jseš blázen. Myslíš, že na tebe bude někdo čekat. Pokud nemáš soukromej odvoz, a to ty nemáš, tak se teď nikam nedostaneš. Krom toho – naklonil se tak, aby viděl z okna – začalo sněžit.“

„Měl bych už jít.“

„Tak to ne, jednou sme začli, tak to taky dokončíme,“ řekl barman a už nám plnil sklenky.

Já mám dneska důležitější věci na práci Barry, řekl jsem si pro sebe.

Iniciativa byla opět na něm. Hýřil vtipem, neustále něco mlel a klapačka se mu ne a ne zavřít. Lámali jsme do sebe jednu whiskey za druhou a já doufal, že přebiju jeho stále víc otravnej hlas. Hlas ale neodcházel.

Ten přerušila až dutá rána. To Barrymu spadla hlava na pult a už se nezvedla. Sledoval jsem jeho těžké oddychování. Z pusy mu vytékal slabý pramínek, který mu pod tváří tvořil stále se zvětšující louži.

Vzal jsem skoro prázdnou láhev a bez zbytečného nalévání ji rovnou vyprázdnil.

„No, je čas jít.“

Těžce jsem se zvednul a zjistil jsem, že mě nohy sotva unesou. Pokusil jsem se udělat první krok, ale stálo mě to tolik sil, že jsem se musel chytnout pultu, abych neupadnul.

„Chce to něco na posilněnou,“ řekl jsem si pro sebe.

Sáhnul jsem po Barryho skleničce a vyprázdnil její obsah.

Párkrát jsem se nadechnul a vyrazil ke dveřím. Cestou jsem se zarazil, protože se mi zdálo, že někdo stojí za oknem a dívá se dovnitř. Nikdo tam však nebyl. Jenom sníh.

Zrak jsem opět obrátil ke dvěřím.




Zuřila sněhová vánice a já zmrzlej až na kost zíral do černý vody pode mnou. Rukama jsem objímal lampu, která stála jako maják na samotném okraji mostu. Nikdo mi to do teď nepřekazil a rozhodně o svoji smrti nenechám rozhodovat nějakej menší větřík. Sám se rozhodnu, kdy skočím.

Šála, kterou jsem měl ledabyle nadvakrát omotanou kolem krku, se mi prudkým poryvem rozmotala a vydala se vstříc temnotě. Po tváři mi zimou tekly slzy a v puse jsem měl sucho jako nikdy. Někde vzadu v krku jsem cítil chuť whiskey a zvratků.

Lampa nade mnou zhasla. Chvíli ještě problikávala, až jsem nakonec uslyšel jasné prasknutí. Kryt lampy se zřítil těsně vedle mého pravého ucha a rozplácl se na černou hladinu.

Stál jsem tam na mostě a kolem hlavy mi proudil okolní svět. Díky prudkému větru jsem ho ani neslyšel. Byl jsem sám. Společnost mi dělala akorát světelná záře města, která se mi opírala do zad.

Něco najednou upoutalo mou pozornost. Kroky. Zbystřil jsem. Ano, slyšel jsem kroky. Pomalé, šouravé kroky.

Zastavily se.

Někdo stál za mnou a hlasitě popotahoval.

Snažil jsem se otočit, ale ani na jedné straně jsem nikoho neviděl. Navíc mi holé ruce trošku přimrzly k lampě a chvíli jsem bojoval s jejich odtržením.

„Voda bude ledová, šla jsem po nábřeží a plavaly v ní kousky ledu,“ pronesla osoba za mnou.

Neodpovídal jsem. Snažil jsem se v zimě moc nedýchat.

„Musíte – až dopadnete – rychle pod hladinu a hodně se nalokat vody. Paralyzuje vám to plíce a smrt nebude tak pomalá.“

Vážně mi ta osoba radila, jak se rychle zabít? Policejní vyjednavač to tedy nebude.

„Skočte po hlavě, pokud budete mít štěstí tak trefíte led, některý kousky byly už pěkně velký.“

Štěstí. Jo přesně to mám celej život.

„Jestli máte zájem, můžu vás strčit.“

„Jdi do hajzlu!“ zakřičel jsem. „Já se rozhodnu sám. Nikdo mě nebude nutit. Sbal se a vypadni, odkud jsi přišla.“

„Můj syn taky zemřel. Taky skokem z mostu.“

„Kdo je to?“

Žádná odpověď.

Odtrhnul jsem zmrzlé ruce od sloupu lampy a pomalu se začal otáčet. Mžoural jsem do tmy a snažil se zaostřit osobu ve tmě. Na okamžik jsem zahlédl pohyb. Pak už jsem jen viděl ruku a ucítil prudký náraz do hrudníku. Ztratil jsem most pod nohama a přepadl dozadu.

Studený vzduch svištěl kolem mě a já ucítil tupý náraz a ledovou sprchu na obličeji.




Ticho. Tma.

Přede mnou opět stála osoba bez tváře. Teď jsem už ale věděl, kdo to je. V jedné ruce třímala lejstro, v druhé kulaté razítko.

Teď už mi ho nikdo nevezme.

„Tak jste se přeci jenom odhodlal. Co vás k tomu přimělo?“

„Už takhle dál nemůžu,“ hlesl jsem s očima připíchnutýma na špičky svých bot.

„Takhle nemůžete už dlouho. Proč teď?“

„Prostě to tak vyšlo.“

„Proč si za mnou nepřijel? Jsou přeci Vánoce a na ty vždycky jezdíš, ať se děje, co se děje.“

„Chtěl jsem…“

„Nelži mi, měl jsi úplně jiné plány. Nikdy by mě ale nenapadlo, že to vzdáš.“

„To už zbabělci dělají mami.“

Poprvé jsem se zadíval přímo na ni.

„To ty nejsi. A nikdy jsem si to nemyslela.“

Kolem nás nic nebylo. Byli jsme sami dva v tiché prázdnotě bez života. Poslední dvě bytosti na světě.

Díval jsem se matce přímo do tváře. Její vrásky se ji už rozrostly po celém obličeji. Její smutný výraz ji vytvářel jemné vějířky kolem očí. Ten její typický poloúsměv ji ale nezmizel. Přesto, že z ní vyzařoval všechen smutek světa, ta její mírně pokřivená ústa ji zůstala. Přesně tak, jak jsem si je pamatoval.

„Proč jsi mi nechtěla pomoct?“ zeptal jsem se po chvíli.

Smutek v jejich očích vystřídalo něco, co připomínalo mírné překvapení. Alespoň takhle se vždycky tvářila, když ji něco vyvedlo z míry.

„Na světě je jenom jediný člověk, který ti nechce pomoct. A to jsi ty.“

S těmito slovy spojila dva předměty, které držela v ruce v jeden.

Pak zmizela.

A mě polil chlad.




Cítil jsem ho všude. Nejvíc na obličeji. Voda byla tak ledová, že mi úplně znemožnila hýbat mimickými svaly. Tekla mi do očí i do pusy. Místo cenné rady osoby z mostu jsem ji však nepolykal, ale snažil se ji vyplivnout z pusy ven.

„Paralyzuje vám to plíce a smrt nebude tak pomalá.“

Bylo ji ale tolik, že se mi dostala i přes těsně zavřené rty do pusy a já se začal dusit.

Takže tohle je konec.

Už vidím i světlo.

Zadíval jsem se do ostré záře, ale něco mi ve výhledu překáželo.

Teď jsem to viděl už jasně.

Obličej. Rozmazaný obličej, který obestupovalo zářivé světlo.

„Vstávej, ty vožralo. Spíš mi tady pod stolem od včerejška,“ řekl Barry a položil poloprázdné vědro k mým nohám.

„Neměl jsi takhle náhodou na včerejšek plány? Máma bude zklamaná.“

Ležel jsem tam na podlaze a snažil se popadnout dech. Zmrzlý obličej pomalu přicházel k sobě. Těžce jsem se posadil a koukal, jak mi kapky vody stékají po mastných vlasech a vpíjí se mi do kalhot.

„Jo měl jsem plány,“ odpověděl jsem po chvíli, ale to už Barry za barem leštil sklenici tak pečlivě, div nepraskla.

Měl jsem přeci plány.

Chtěl jsem se zabít. Chtěl jsem skočit.

Dokonce jsem stál na mostě.

Místo toho tady sedím na mokrý podlaze s vědrem plným rozpuštěného sněhu.

A jak jsem tam seděl, začal jsem se smát.

25. prosinec roku 1996 byl zvláštní den. Ten den jsem se prostě zapomněl zabít.

Alkohol mi zničil úplně všechno. A já ho za to nenáviděl a miloval zároveň. Byl to můj největší nepřítel, bez kterýho jsem se ale neobešel. Proklínal jsem ho. Ale jedno se mu musí nechat. Toho dne to byl on, kdo mi zachránil život.



*



Vyhrabal jsem z kapsy poslední drobný, který jsem našel a vhodil je do automatu. Vyťukal jsem jediný číslo, který jsem si z hlavy pamatoval a zaposlouchal se do monotónního vytáčení.

Sluchátko na druhém konci téměř okamžitě někdo zvedl. Jakoby můj hovor očekával. Osoba na druhém konci se však neozvala.

Musím začít já.

„Potřebuju pomoct.“

Ticho pokračovalo. Matka asi přemýšlela, kdo volá, protože jsem se v tom spěchu ani nepředstavil. Ani jsem ji nepozdravil a nezeptal se jak se má. Přemýšlení ji každopádně trvalo jen chvíli.

Nejdříve se z opačného konce ozvalo hluboké vzdychnutí, po kterém následovala krátká pauza.

„Na tenhle telefonát čekám už dlouho.“

A já najednou věděl, proč to byla ona, kdo mě tak pravidelně navštěvoval.