Černý tunel

„Projít Černý tunel, milá
Není žádná snadná věc…“
Řekl, když se posadila,
Starý moudrý pastevec

„Nahý, jak v den narození
Musí přes něj každý jít
Muž musí své přirození
Žena blanku ubránit

Před nástrahy. Ani za nic
Nesmí o ně přijíti
Dívka pannou, muž jak panic
Musí zas ven vyjíti

Teprv pak má právo získat
Poklad ceny nezměrné
Pak si může štěstím výskat,
bude proč - a ne, že ne!“

Oheň zvolna dohasíná
Anna sedí vedle něj
Jeho řeč jí připomíná
Její vlastní beznaděj.

„Pannou sedmnáct jsem roků
Jak dlouho mám takhle žít?“
Mezi stehny vede ruku –
- „Toho musím využít!“

V nuzné chýši sama žije,
Opuštěná sirota
A teď – poklad nějaký je
Co změní běh života…

„Na těle nic nesmí zůstat
ani prsten, ani nit,“
praví starý, „cesta hustá,
mnoho hodin nutno jít“.

Anna sedí zamyšlená:
„To je šance! Řeknu: Jdem!
Mám žít jako chudá žena?
Však já vím, co s pokladem!“

Pastýř dodal: „Temné síly
Číhají tam na dívky
Fauni si tam honí žíly
Na chlapce zas s kladívky

Nunváři jsou připraveni,
Že jim šourky rozdrtí
Tam ochránit přirození
Je jak zápas se smrtí!“

„Já to zkusím!“ Anna sahá
znovu pod svou košili
(musela ji dnes prát nahá,
neboť nemá, nežli ji).

„Černý tunel, ten se tyčí
u mé chýšky nepěkné
když to vzdaly jiné píči,
má se toho nelekne!“

Ráno stojí u zrcadla
Obhlíží se nahatá
„Nesmí zůstat kousek prádla,
co jen ruka nahmatá!

Šperky stejně nemám žádné,
Nikomu nic nesvěřím!
Hlavně ujít nejvíc za dne!“
Vydala se ke dveřím-

Rosa se už vypařila
Horký vzduch se rozšíří.
Anna nahatá a bílá
Ku Tunelu zamíří.

V Tunelu tma jenom bují
V jeho hloubi tající
Obludy jen vykukují
Jemně světélkující.

Jsou však ve veliké dáli,
Anna má dost kuráže
„Povídali, že mu hráli!
Má kunda to dokáže!“

A tak je už zase čilá
Neleká se trampoty
Bosou nohou vykročila
Tam do lůna temnoty…

Není tu tak nepříjemno..
Lehce se jí tají dech
Je tu teplo, i když temno
A pod nohou měkký mech…

„Opatrnosti dost není!
Co kdyby tu někdo stál?“
S rukou na svém přirození
Srdnatě jde Anna dál.

Potom přišla do bažiny
Zatím jenom po kotník
„Nu co, pro tu trochu špíny
Nebudu hned tropit křik!“

Když tu: Co se děje? Ouha!
Z chodidel až do kostí
Nesmírná pohlavní touha
Se jí v těle rozhostí!

Anna jenom prudce sykla:
„S tím se prostě nedá jít!
Navíc jsem se celá svlíkla…
Hned se musím ukojit!“

Levou rukou mačká cecek
Pravou šátrá: kde jen vzít
Mohutný a tupý klacek,
do kundy ho zarazit!

Už ho našla! Chudák Anna
Neví už, co udělá
Včas však vzkřikla: „Moje blána!
Bude proděravělá!

Musí přece zůstat celá
Má-li pokus platný být!
Musím zkrotit touhu těla
A ten klacek zahodit!“

Bažin kouzlo stoupá dále…
„Mám-li trochu nabrat klid
- ty touhy jsou nebývalé –
musím si ji pohonit!“

Někde venku zpívá ptáček
Anna klečí v bažině
Prohání si poštěváček
Pokud možno nevinně

Konečně! Šest, sedm vzdechů
A snad může dále jít
Už touží po měkkém mechu,
Co by ji moh´ uklidnit

Za pár minut je vše v háji
Přes nešťastná chodidla
Už jí zase nabíhají
Svrbí, svědí rodidla.

A už se jí zas dech krátí
V tváři tuhne každý rys
Musí holt zas promačkati
Pořádně svůj klitoris!

Při křečích už pláče vzteky
„…asi je už všecko pryč!
Nedosáhnu svojí Mekky,
Když musím furt hasit chtíč!

Každým krokem do podřepu!
Ubohý můj klitoris!“
Když tu zírá s poloslepu:
„Co je to tam za obrys?“

Anna třeští do tmy oči:
Kdo by to jen býti moh´?“
To už ze křoví vykročí
Hrozitánský kozonoh!

„Je to faun! A jak mu stojí!
Teď se naplň,osude!
Ten jestli se se mnou spojí
Nic z mé kundy nezbude!

Musím jednat!“ Anna sílu
Sebrala a do zbraně!
Jde k němu a už mu žílu
Bere měkce do dlaně.

Spíš do obou. To je macek!
Takový lze těžko zřít
Napře se a jeho klacek
Ze všech sil mu začne třít.

Faun jen drží. Anna ústa
Přimkne k jeho žaludu
Nestačí však, stále vzrůstá
Duří jak až na půdu.

„Tak už stříkej!“ prosí Anna
„Už mě bolí každý sval.
Víš, je cenná moje blána…“
A statečně honí dál

A to už faun náhle hekne
A tlumeně zavyje
Anna se toho až lekne
Co se na ni vylije

Od vlasů jí celou kůži
Husté sémě zavalí
Často stříkávají muži,
Tohle jsou však přívaly!

Než si vytře sperma z očí
Než si vlasy uhladí,
Faun se trochu pootočí
a už mizí v kapradí.

Anna chvíli těžce dýchá
„Páni, ten mu ale stál!
Štěstí, že mě neopíchal,
Teď snad můžu jíti dál…“

Vykročila. Levá, pravá…
proradnou tu bařinu
Vystřídala řídká tráva
za nejbližší vteřinu

stromy tvoří jednu masu
stejně jako listoví
přesto mají svojí krásu
co se těžko vypoví…

nitka slunce kreslí v trávě
místa světlem poznaná
po nichž Anna kráčí právě
oslizlá a zmazaná

od semene celá slizká,
prach ji snadno pokryje
když tu studánka je blízká
v té se hbitě omyje

Umyla si celé tělo
načež se jí zazdálo,
jako by se jí pít chtělo
napila se nemálo

Vykročila. V Evy hávu -
- to je jen pro tahouny…
bažinu a řídkou trávu
vystřídaly šlahouny

zelené a tuhé dosti
tak se po nich začla brát
když tu zjistí bez milosti
že se jí chce strašně chcát

Přičapla a povolila,
vyvalil se zlatý proud.
Náhle se však zarazila:
pravou nohou nelze hnout!

Škube, a ani se nehne
šlahoun ji tam ovinul!
Plazí se po pravém stehně
kundičku jí neminul!

Už se mezi pysky dere,
přímo se tam nahrne…
Anna hrůzou jenjen sere:
„Vždyť mi blánu protrhne!!“

Vyškubla se, odskočila,
zoufale se rozběhla:
„Tak to jsem se vymočila!
Jsem já to kus nemehla!!“

Jak se v pláči dále žene
vletí, jak se zalyká
do náruče rozpažené
nějakého chlapíka.

Vypadá jak dřevorubec,
ruce Anny nahmatá.
Zle však nepůsobí vůbec:
„Kam se ženeš nahatá?“

Tak mu Anna vyprávěla
ochotně a podrobně
proč tu je a co tu dělá
řek: „Jsem na tom podobně.

Doma jsem hnůj jenom kydal,
marná všechna námaha
do Tunelu jsem se vydal,
svlíknul jsem se do naha

Taky se mi nejdřív zdálo,
že to hezky začíná
proč by to dál neklapalo?
Pak však přišla bažina…

Ač jsem si ho v chůzi honil
strašlivě mi pořád stál
co chvíli jsem šťávu ronil
a snažil se kráčet dál

nunvářům jsem šťastně utek´
unikl jsem s kulkama
třebaže jsem stokrát vytek´
vždycky svýma rukama.

Když tu vidím nahou vílu –
„Řekni, že tě neláká –„
praví, když mi honí žílu –
„vykouřit si čuráka!“

Jak mi ho tak nahonila
v nestřežené vteřině
znenáhla se předklonila –
- už byl v její štěrbině!

A co dále s mojí cestou?
Cíl mi zmizel do dáli!
Víla byla mou nevěstou
tak jsme tady zůstali.

Máme půlročního kluka
pojď si u nás oddechnout!
To už Annu jeho ruka
táhne bokem v temný kout

Vstříc jim kráčí plavá víla
oblečená v selský šat.
Aniž by se podivila
začíná ji dále zvát.

„Určitě jsi taky chtěla
toho zlata dosíci
to lze vyčíst z tvého těla….
V jaké jsi teď pozici?“

„Ještě nevím,“ Anna řekla
„Taky bych to chtěla znát.
Strašlivě jsem se teď lekla,
když jsem támhle začla chcát

Jen se na okamžik sehnu
šlahoun během sekundy
ovinul se po mém stehnu
už se mi dral do kundy!“

„Koukneme se,“ víla vede
Annu k stolu: „Sem si lehni!“
Ukáže na fošny hnědé –
„- pohrabu se mezi stehny!“

Tak se Anna položila
na zahradní hrubý stůl
pak jí víla zabořila
do vagíny prstů půl.

„Je to dobrý!“ víla hlásí
za dvě, za tři minuty,
„Jsi tam celá, šlahoun asi
nechal hymen netknutý.

Dobře vím, že nemohu ti
žádný šat na cestu dát
bude-li ti to však k chuti
můžeš se tu vykoupat.“

Pak do necek nanosila
teplé vody ze sudu
„Teď se umyj,“ řekla víla,
„ať neděláš ostudu!“

Tak si Anna drhne kůži
a víla ji varuje:
„Čekaj tě tam ještě muži,
z nichž však jeden strašný je!

Vynoří se vždycky zpoza
stromu, nebo ze křoví,
říkají mu Odřikoza
proč však takhle – kdo to ví?

V ženách jméno budí hrůzu,
je to strašný loupežník,
odpornou má s sebou lůzu
jíž by žádný neunik.

Dřevař nato: „Nestraš zase!“
Nahý je na zápraží
po koupeli utírá se
režnou žínkou v podpaží.

„Jsou to řeči, Odřikozu
dlouho nikdo neviděl!
Jen se nesmí ztrácet rozum,
bát se hloupých strašidel!“

Žínku hodil mezi vraty,
jen tam s pleskem letěla
vyhrnul své ženě šaty
pod nimiž nic neměla.

„Jenom jednou ojedu tě…
no, copak se zboří svět?“
„Nedělej jí tady chutě,
víš, že musí vydržet!“

Tak se Anna osušila
dík v úsměvu nesmělém
a zas čistá, celá bílá
vydala se tunelem.

A zatímco dřevař víle
vráží v klín svou násadu
Annu dělí už jen míle
od skvostného pokladu.

O kus dál stín lesa kryje
loupežníky – jsem si jist!
Lenivě si hladí pyje
a čekají na kořist.

Odřikoza, ten je vede,
je to strašný maniak
kdoví co vše nedovede
jeho strašně velký pták?

Náhle vzkřik: „Mně šálí zraky!
Tam, co je ta zatáčka
- jak nevěřit na zázraky! -
přímo k nám jde nahačka!

Promrdat ji tady v lese
už nebude námaha,
rychle, chlapi, svlíkejte se
co nejdříve do naha!“

A tak v příštím okamžiku
stálo tady v pozoru
třicet nahých loupežníků
s čurákama nahoru.

„Nyní“, Odřikoza velí,
„spolehněme na pudy!
Ojeďte ji po prdeli,
obnažte si žaludy!

Pak si, chlapi, vycákejte
do ní svoje semena
potom ji mně přenechejte –
- rozřežu jí vemena!

Anně chvíli divně bylo
cítila dech osudu,
než ji prudce obstoupilo
třicet nahých pobudů.

Zepředu a vzadu taky,
že nebylo úniku.
Při pohledu na čuráky
pocítila paniku.

Anna ztuhla, celá bílá,
potom v děsu z příštích chvil
jenom hlavu zaklonila
a vydala táhlý kvil.

Tu hle! Na to táhlé vytí
zazněl lesem tichý cval
bandité jsou dávno v řiti
sledujte, co bude dál:

Na mýtinu, kde to bylo
nečekaně z lesa se
stádo faunů vyřítilo
a hned jdou po ocasech!

Takovéhle okamžiky
sotva někdo přežije
fauni nahé loupežníky
začli chytat za pyje!

Anna oči jenom třeští
Škub! – a už je po údu!
Loupežníci hrůzou vřeští
prchaj svému osudu.

Marně penisy však hájí
fauni gestem bleskovým
silou paží utrhají
jeden penis za druhým

To se věru nenadáli!
Po tom rázném zákroku
loupežníci mizí v dáli
s rukama na rozkroku

Ale to už fauni milí
dle své dávné zásady
Anně k nohám položili
třicet pyjů do řady!

Aspoň je pak vykouřila
když jim tedy nedala
od spermatu celá bílá
na cestu se vydala

Už se zpoza větví bělá
konec tunelu jak den
Anna tedy vydržela!
A teď se jí splní sen

Nahatá a ulepená
vyšla zvolna ze stínu
přímým sluncem oslepená
chce obhlédnout krajinu.

Trávou teče potok jasný
Jinoch stojí opodál
Celý nahý a tak krásný
Jako by se ve snu zdál

Na zádech pár měkkých křídel
Zlaté vlasy vroubí tvář
Šíří vůni vzácných mýdel
A má lehkou svatozář

„Nic se neboj,“ řekl Anně,
„jsem tvůj strážný genius
šťastně jsi na druhé straně
děkuji ti za pokus!

Pojď se umýt,“ řekne potom
„tam je malý vodopád.“
Anna dávno snila o tom
Konečně se vykoupat.

Pročež bude velmi ráda,
Když ji voda omyje
Genius jí drhne záda,
Hýždě, až mu do pyje

Stoupá příval mízy zrádný
A už hledá záminku:
„By stín pochyb nebyl žádný,
zjistím, jak jsi podmínku

o panenství dodržela!“
Anna mlčky přikývne.
„Chtěla bych ho za manžela?
Ale ano, co by ne!“

Vystoupila z vodopádu:
„Jasný pane, mohu mít
pro vás jednu dobrou radu,
jak to nejlíp vyšetřit?“

To už na záda si lehá,
kolena jdou od sebe:
„Prověří to vaše něha!“
V duchu: Ať mě ojebe!

„Jenom to potvrdí víru,
že to bylo poprvé –
až opustí moji díru
bude penis od krve!“

Ačkoli se Anna bojí,
nedá na sobě nic znát.
Géniovi strašně stojí,
začal si s ní lehce hrát

A už do ní zvolna vniká
Anna tuhne ve křeči
zprvu jenom těžce syká
ale pak se rozječí.

Když tu výkřik od bolesti
přešel v tichý slastný ston.
Anna cítí zvláštní štěstí,
jehož původcem je on.

Rozkoší se kousla do rtu:
„To je objev, propána!
Tomuhle se, jako sportu,
chci oddávat do rána!“

Génius roztáhl křídla,
v křeči jimi dvakrát máv´,
a z penisu jak ze zřídla
vytrysknula šťáva šťáv.

Vytáhnout ho stačil ještě,
že předčasně nevytek,
jako horké kapky deště
plesklo Anně na pupek

trochu krve s bílým mazem,
čímž byl jasný důkaz dán.
Génius se změnil rázem,
je z něj milý, vlídný pán:

„Ukáži ti teď tvůj poklad,“
bere Annu za ruku,
„Nemá smysl další odklad,
dám ti plnou záruku!“

Stojí, stojí pěkný dvorec
stavení má jako hrad
naskládaných polen korec
všechno, co si můžeš přát.

„Vím, nejsou to diamanty…“
uved Annu Génius.
Zaskřípěly dveřní panty
„Jenom si to projít zkus…

Je to tvé a sice celé,
můžeš tady co chceš mít
Ve skříních jsou šaty, hele,
proč si jedny nezkusit?“

Konečně se Anna šňoří
do brokátu se slastí.
Co si tady asi stvoří?
Šanci nesmí propásti!

„Místo skvělé pro hostinec.“
řekl ještě Génius.
„Udělám tu nevěstinec!“
Anna nato. „Tak to zkus!“

Génius se jako éro
vznesl vzhůru do oblak
na pozdrav si honí péro
křídly mává jako pták

V Annin bordel přešly všecky
lehký holky zakrátko
co měly největší cecky
a rozkrok jak lízátko.

Anna spravedlivě řídí
celý podnik kvetoucí
zákazníky hbitě třídí
jako správná vedoucí.

A když se jí někdo líbí,
Anna dlouho neváhá
osobně ho hned políbí
pak se svlékne do naha.

No a to je konec básně
Takhle se to seběhlo
Anna, jak lze vidět jasně
Není žádné nemehlo.

Všichni touhou po ní šílí
Je to prostě elita!
A když jste mi uvěřili,
Tak jste pěkný jelita!