Plyšová hračka

Je jí sotva dvacet. Pečlivě si umývá vlasy a věnuje dlouhou dobu výběru šatů. Nastupuje na autobus a kontroluje, jestli má všechno. Při přestupu spěchá, nechce, aby ji zahlédl někdo z blízkých. Na zastávce trolejbusu se ale trochu zdrží. Byla by tam moc brzo. O půl hodiny později nastupuje do trolejbusu a za pět minut už stojí ve vestibulu kina a čeká. Je trochu nervózní. Dnes se ho musí na všechno zeptat. Chvíli se rozhlíží po kině, jestli už náhodou nedorazil. Najednou se objevil vedle ní.

„Čekáš dlouho?“

Nečekala. Stojí tam teprve dobrou minutu. Jdou pomalu k pokladně. Doufá, že ji pozve. Nečeká snad, že za sebe bude platit? Jsou přece na schůzce.

„Konečně Tě vidím v civilu.“ Zašeptala.

Viděla na něm, že je nervózní. Nekoupil popcorn. Ne, že by ji to vadilo, ale viděla na něm, že ho ceny za „výhodné menu“ znervózňují. Cestou k uvaděčům přemýšlela, proč na pozvání přikývla. Věděla, že je o dost starší, než ona. Uvaděči si je změřili rychlým pohledem a s lehkým úšklebkem na tváři jim popřáli hezkou zábavu. Vstupují do sálu, který není zrovna plný a tak si mohou vybrat místo. Vybral dvojsedačku. Samozřejmě, čeká, že něco bude. Sedí téměř u uličky. Raději by seděla více uprostřed, hned naproti plátnu. Vždy když seděla na kraji, měla pocit jakési neúplnosti. Jakoby ji někdo vyřazoval při fotbale a ona zůstala zase ta poslední, na kraji. Za normálních okolností by také chtěla sedět více vzadu, v soukromí, daleko od ostatních. Nyní ji to ale vyhovuje. Sedí dostatečně blízko ostatních. Připravila se na něho. Vybrala film, který ho měl postupně donutit říct ji vše, co potřebuje.

V kině se setmělo. Vybrala komedii. Na ty chodila nejraději. A pak ještě na thrillery. Čekala, že bude následovat dlouhá řada reklam. Napila se koly. Překvapivě nebyla tak ledová, jak si ji pamatuje. Zanedlouho skončily i reklamy. I ty se dnes zdály být kratší než kdy dříve. Možná je to ale také tím, že už v kině dlouho nebyla. Od té doby se toho asi hodně změnilo.

Sundala si bundu. Uvažovala, kam ji má odložit. Nejdříve ji chtěla zastrčit mezi ně, ale pak si uvědomila, že by to byl moc výrazný signál. Nakonec bundu zasunula po své levé straně na kraj sedačky. „Není to fér, víš.“ Začala zlehka. „Co?“ „Ty o mě víš skoro všechno, ale já o tobě nic.“ Snažila se pokračovat, ale hlas se jí v tu chvíli zlomil a třásl se tak, jako kdyby měla mluvit na přednášce před spoustou lidí. „Jak to? Vždyť víš, že jsem vysoký, štíhlý…“ Zavtipkoval. Snažil se odlehčit situaci a vytvořit na tváři úsměv, přesto už ale věděl, že tento večer nebude tak úplně podle jeho představ.

Film nezačíná zrovna optimisticky. Děj se v prvních minutách odehrává na pohřbu. Přesto několik hlášek přiměje diváky v sále, aby se zasmáli. Muž se k ní naklání a šeptá: „Můžu Tě obejmout?“ Začíná zlehka. Dobře, objetí snad přežije. Nemůže přece dělat, že něco takového nečekala. Konečky prstů ji pomalu hladí paži. Není si jistá, jestli ji to vadí. Snaží se to nevnímat a užívat si film. Opatrně ji vzal za ruku. „Máš tak ledové ruce.“ „To já vždycky.“ Zašeptala a ruku stočila do malé pěstičky. Chvíli ji tak držela a on ruku zahříval. Alespoň jí bude teplo. Přesto byla v jeho náruči křečovitá. Cítí jeho parfém. Je zvláštní. Nemůže se rozhodnout, jestli ji voní. Chvílemi ji odér nepříjemně štípe hluboko u kořene nosu.
„Dáš mi pusu?“

V tu chvíli je už toho na ni moc. Zakroutí hlavou. „Proč ne?“ „Ještě o tobě vůbec nic nevím a ty už ode mě chceš pusu?“ „Ach jo.“ Slyší jeho zklamání. Je podrážděná. Co si myslel? Že bude dělat, že ji to nevadí? Že bude hloupá puberťačka, která si vyrazí se starším, tajemným, neznámým mužem? Buší ji srdce. Nevykřikla, takže si nikdo v sále ničeho nevšiml.

Cítí, jak v ní roste vztek.

„Dobře, tak já ti to do konce filmu všechno povím.“ Řekne nakonec. Trochu se jí ulevilo, ale nepovoluje. Stále ji objímá a zahřívá ruku. Chvílemi je jí ho líto. Alespoň se ji ptá, co si může dovolit.

Vzpomíná na jejich první schůzku. Nebyla vůbec nervózní a na setkání se těšila. Učila ho kreslit a pak si povídali. Nebo spíše ona, povídala. Byla ukecaná. Už po pár minutách ji pozval na druhou schůzku. Přikývla. Nejdříve mluvila o kresbě a o škole. A on se ptal. Na oblíbenou barvu a oblíbený sport. Ptala se ho na práci. Měla sebou notebook a on si všiml, že má na ploše fotku nějaké země. Zeptal se, jestli tam byla. Zajímal se o ni. Nebo to tak alespoň vypadalo. Zjistili, že mají něco společného. Nenabídl ji nic k jídlu, ani k pití a tak ji po hodině vyschlo v krku. Vytáhla si láhev a lehce se napila. Pak ji postavila na zem vedle jeho židle. Nedošlo mu to.

Ptala se, jaký má názor na hranici mezi životem a smrtí. Tohle téma ji vždy fascinovalo. Uznal, že jsou chvíle, kdy už si člověk zaslouží odejít. A tak mu řekla o aurách a duchovních zážitcích. Ví, že by J. neměl radost, že o tom mluví. Vlastně byl vždy proti tomu, svěřovat se s těmito zážitky někomu, kdo je ještě nezažil. „Takže když Tě takhle chytím za ruku, ucítíš energii?“ ˇPodíval se jí do očí. Měl teplé dlaně. Vlastně jí to bylo příjemné, jelikož ona měla ruce věčně studené. Přesto sebou ucukla. Tedy jen vnitřně, psychicky. Nebyla na fyzický kontakt s opačným pohlavím zvyklá. Ale pomalu se učila. Nejspíš ucuknutí vycítil a tak ruku zase pustil. Byl to takový její trik. Vždy někomu řekla o duchovnu a pak čekala, co se stane. Pokud toho byl dotyčný hoden, nestalo se nic. Bylo to něco jako důkaz, že mu může věřit.

Jejím testem prošel.

Mrzelo ji, že už musí odejít. Obouvala si boty a dělalo ji značný problém udržet balanc. Mohl ji podržet, podepřít. Ale neudělal to. Doprovodil ji a rozloučili se. Cestou domů vzpomínala na každý okamžik jejich první schůzky. Vždy ji při tom trochu ucukly koutky úst. Až se styděla, že by si toho někdo mohl všimnout.

Je napjatá. V jeho objetí se už necítí tak dobře. Nevěří mu. Cítí, jak ji jeho prsty jemně hladí po stehně. To už nemyslí vážně. Teď už opravdu zkouší její trpělivost. Najednou stahuje ruku z objetí, aby se napil.
Využívá situace a dává ruku na kelímek s kolou, aby mu nedala novou šanci.

Ve filmu se mluví o dětech. Vybrala brilantně. Teď jen dílo dokončit. Musí se ho zeptat. Teď nebo nikdy. „Máš děti?“
Ticho.
Čeká. Správnou odpověď už dávno zná.
„Mám.“
Vydechla.
„Nebudu ti přece říkat, že nemám, když mám.“ Dodal.
„Jsem ráda, že jsi ke mně upřímný.“ Odpověděla s určitou úlevou, ale fakt, že se informace potvrdily, ji na vráskách moc neubral. Ve filmu je pár, který zrovna prochází krizí.„Takže jsi i ženatý?“
„Rozvádím se.“
„A proč to skončilo?“
„To je jednoduché ne?“
„Jo?“
„No ženě holt jeden muž nestačil.“
„Přesně takovou odpověď jsem čekala.“

V sále se rozsvítilo. Diváci, spokojeni s tím, co viděli, se začali pomalu zvedat a scházet ze schodů k východu.

„Ale byl to dobrý film. Takový… k zamyšlení.“

Venku je ještě světlo, i když už je po osmé hodině. Jdou mlčky vedle sebe, ale přesto docela daleko. Snažila se mu nedat příležitost, ale on by si k ní zřejmě před očima ostatních nic nedovolil. Přece jen byl mezi nimi ten velký věkový rozdíl značně vidět. I když jí bylo dvacet, vždycky vypadala na patnáct. Vždycky jí to lichotilo, ale teď to byla spíše přítěž.

On teď musel vypadat jako úchyl a ona si čím dál víc připadala jako Lolitka. Nikdy se nechovala dětinsky, ale bylo tu něco, co ji provokovalo, aby se vedle něj chovala víc jako dítě.

Když došli na zastávku, snažila se mu vysvětlit, že ještě nikdy nikoho neměla. Chtěla mu tak dát najevo, že není na takový vztah připravená. „Vždycky, když jsem se někomu líbila, tak byl zadaný. A jak vidíš, teď jsem si teda moc nepolepšila.“

Směje se. Bere to s humorem.

Buď se snaží ulehčit situaci, nebo mu pořád nedochází, co tím myslela.
„Příště bychom spolu mohli na túru, na takové místo, moc lidí tam nechodí, protože to tam moc lidí nezná. Tak abys nabrala nějaké ty zkušenosti.“

To byla pro Solveig poslední kapka. Měla chuť mu jednu vrazit. Držela se jen tak tak. Co si myslí, že jsem? Ještě do téhle chvíle ji připadal jako docela slušný chlap. Nevěděla, co mu na to má říct. Už nemá sílu mu něco vysvětlovat. Má pocit, že ať řekne cokoliv, zůstane nepochopena. Snažila se mu dát jemně najevo, že si nemyslí, že by to mohlo fungovat. A teď? V kontextu to vypadá, že se s ní chce vyspat.

Stěží se drží, aby mu nevlepila facku. Cítí, jak to v ní vře. Má co dělat, aby nevybuchla nebo se nerozbrečela. Naštěstí přijíždí tramvaj.
Stačí mu už říct jen ahoj a rychle nastupuje do tramvaje, aby se vyhnula naprostému výbuchu vzteku. V tramvaji se jí okamžitě derou slzy do očí. Snaží se je zadržet tak, aby nikdo z cestujících nic nepoznal. Nevzala si kapesník. Na chvíli se jí zdálo, že si toho jeden z postarších pánů všiml a tak dělala, že ho nevidí. Raději se dívala z okna.

Z celé situace ji už přepadala spíše lítost. Vlastně to mohl být začátek jejího vůbec prvního vztahu.

Když dorazila na zastávku, kde přestupovala, bylo už chladněji, ale pořád příjemně. Z coca coly ji už bolelo břicho, ale bylo jí líto zbytek jen tak vyhodit, neměla ráda, když lidé plýtvali jídlem a pitím. Navíc odpadkový koš na zastávce už dávno přetékal a tak se rozhodla kolu nechat na zábradlí.

Kdyby se jí teď někdo zeptal na autobus, nejspíš by neodpověděla. Byla naprosto ponořená do myšlenek ohledně toho, co se jí před pár minutami stalo. Na druhou stranu, líbilo se jí, že měla v tomhle vztahu tak trochu navrch. Na chvíli se jí na tváři objevil úsměv.