Záchvaty mlčení

Víš, já si s nima moc nerozumím. Dostávám takové záchvaty mlčení - najednou se zaseknu a nedokážu promluvit.

Jednou se mi to stalo, když jsem byl na takovým tom rychlorande. Seděl jsem tam, nedokázal říct ani slovo a čas ubýval.

Zajímavé bylo, jak se s tím jednotlivé slečny vyrovnaly.

Jedna, ta si toho vůbec nevšimla, pořád si mlela tu svou a cink - byl konec jejího času.

Další, ta se mě ptala na nějaké otázky a já tam jen seděl a krčil rameny. Myslela si, že její otázky nechápu, tak to zkoušela dál a dál. Na konci se pak omlouvala.

Byla tam jedna, začala tou větou: Tak mi o sobě něco pověz. Nadechl jsem se, ale nedokázal nic říct. Ona chvíli kysla a pak spustila. To jste celí vy chlapi. Ženská se vás na něco ptá a vy ani nedokážete odpovědět.

Ale nejlepší byla ta poslední. Taky nemluvila. Jenom tam seděla, mrkala na mě a občas se usmála. Když došel její čas, dala mi mlčky papírek s číslem.

Potom jsme si parkrát zavolali. Mlčeli jsme společně do telefonu a výborně jsme si přitom rozuměli. Hezky dýchala.

Bylo to skvělý. Mělo to jenom jednu drobnou vadu - nedokázali jsme se nějak na ničem domluvit. Ani vlastně nevím, jak se jmenovala.

(z připravované novely Konec lesa)