Jen část z celku Vím, že to víš
přidáno 08.06.2016
hodnoceno 2
čteno 862(11)
posláno 0
Soudíte mě. A to ještě neznáte celou pravdu, z které mě teď nutíte vyznat se. Cožpak nechápete? Ještě dnes se při vyslovení jejího jména celý třesu a zapomínám, proč tu vlastně jsem. Zmocňuje se mě pak mlha a točím se v nekonečných obrazech těch chvil, které jsem si vedle ní ukradl. Jsem tam a znovu cítím její vůni, hebkost rukou. Nechávám se unášet každou variantou jejího úsměvu. Opět studuju každý její pohyb. Je nádherná a já jsem až po okraj pln lásky k ní. Smějete se. Vím, co se mnou bude, jak dopadnu. Uděláte se mnou to, co s ostatními. Nechci se poddat vám ani jí. Jak byste mě mohli chápat? Tvrdíte, že mi chcete pomoci, že se mi pak uleví a můj život ve sjednoceném žití dostane smysl. Tomu přeci sami nevěříte. Nepoddám se tomu jako jsem se tomu odmítal poddat po celou dobu. Však zlomila mě, ale jinou trýzní, než jakou mi předsouváte vy. Zůstanu věrný a třeba jen představám. Je příliš těžké zapomenout to horko v žilách, tu bolest. Vše jsem si způsobil sám, vím to. Však nelituji. Kdybych to mohl vzít zpět, učiním to samé, i když mě to stálo tolik utrpení. Pochopte mě přeci. Plápolal jsem na samém okraji odevzdanosti, miloval jsem a troufám si říct, že miluji stále. Čeká mě za to trest. Vezmete mi obraz toho, co je mi nejdražší. Mé srdce. Ale vězte, že mou víru, mou oddanost a lásku k ní mi nevezmete nikdy. Mučíte mě. A to ještě ani nevíte, že ona mě dokázala mučit daleko víc.
Ne, nebolí mě to. Tohle ne. Vy aní nemáte ponětí o tom, jak člověka mučit. Říkal jsem tomu únik od reality. Krvácel jsem vlastní rukou, nikdy dojemně, ale hřálo mě to. Možná jen ten pohled na rozšklebenou ránu mě nutil přemýšlet, zda-li si někdo všimne. Nevšiml. Kromě vás. Ale to už jsem se s tím snažil skoncovat. Víte, co jsem čekal? Aplaus. Že uznáte můj boj za nevyhnutelný, ten jediný správný, jímž jsem si musel projít a až na pár šrámů přežívám dál, stojím. Nikdo netleskal. Přiznávám, byl jsem překvapený. Před dojezdem jsem se na sebe snažil být hrdý. Omyl. Teď to vím. Netvrďte mi ale, že jste tak bezduší a ani trochu to s vámi nehnulo. Vždyť šlo o velkolepou symfonii. Zněla potichu, přesto jste jí postřehli. Šeptali jsme si jí přes zeď, tvořenou cihlami z vás a jejího muže, který jí byl předurčen pro přežití. Byl jsem nedochvilný Pýramos a ona, Thisbé, mě poslechla, aby mi ve tmě zmizela. Zůstal mi jen krvavý cár. Ona si zasloužila z nás dvou dlouhého žití. Já jsem životem vinen. Žádná známka dojetí? Ta vaše lež není pro okolí, ale pro vlastní svědomí. Máte nějaké? Jak byste mohli mít, když jste tak prázdní, bezcitní. Prosím vás, bůh není láska. Bůh nemiluje mě ani ostatní na zemi. Bůh je jen sobecký parchant, který se krmí ironí a nám nechává jen okoralé zbytky, které i tak stačí k sebepoškození. To ona. Ona je má láska, můj motýlí efekt. Našel jsem jej jako v těch písních o nehynoucí lásce, které se zpívají jen šeptem a po nocích, kdy už se pod rozhlasem nesmí přemýšlet. Nevítal jsem ho průvodem, prostě přišel a já se jím opil na důkaz pošetilé existence, přestože jsem pověrčivý holub hledající příčinu, čím jsem si to zasloužil. Netvrdím, že jsem se poddal hned. Zběsile jsem mával křídly, jako bych se snad z toho mohl vymanit. Otazníkové nálady a nekonečnost pomíjivých chvil, které jsem si pak doma přehrával jako halogram. Byl jsem v pasti. A zasloužil jsem se o to sám. Jedna chvíle vedle ní a byl jsem opět lapen, i když jsem se tolikrát snažil si vše odříkat. Její vůni, ten pohled, kdy neví, co říct, pohyb rukou po okrajích. Věřte mi. Nebyl jsem připravený. Nesměl jsem být. Kážete nám o přežití. Mé žití bez těch chvil pozbylo smyslu. Třebaže to bylo jen málo z celku. Třebaže to už nikdy nepocítím. Stačilo mi to k pobláznění, k tomu, abych věřil, že nejde jen o davové bučení. Přetřela šeď mojí duše. Toužil jsem pak po barvách a dalším překvapení z neočekávaného. Toužil jsem po ní. Jen tak nepřestanu. Často upadám do letargie, že steskem po ní zešílím, že zemřu a nebude kdo by vyprávěl o bezbřehé závislosti na ní. Snílek, i tak mi říkají, když se řítím po zápraží a lapám vzduch do omámených plic.
Přesně si pamatuji den, kdy jsem jí spatřil poprvé. Detaily jsou vám ukradené, ale jsou součástí mě a mého pobláznění. Stála u baru, podmračená a já si ani netroufal podívat se po ní nápadněji. Byla sama s hořkostí vsunutého do skla. Díval jsem se, jak hladí okraj sklenice, jak si dlouhými křehkými prsty upravuje vlasy spadlé do čela. Odděná do půvabu a se slzou na řasách. Vymýšlel jsem tisíce variant, proč je tak smutná a proč se na mě nepodívá, když už jsem se odhodlal svlékat jí pohledem. Chodil jsem jí pak svlékat pravidelně. Sedával jsem na stejném místě, ona přesně tak. Jedna zlomená duše, ta druhá chtivá a neznají se. Až se jednoho večera zvedla a beze slov si ke mně přisedla. Dál si hrála s okrajem, já dál hřešil úmyslem. Nic neřekla, alespoň ne hned. Dodnes přesně nevím, o čem jsme se ten první večer bavili, ale nezapomenu ten dlouhý pohled, kterým mě zkoumala až na dno duše. Nestačil jsem ani promluvit a už znala celý můj příběh. Dovoloval jsem jí donekonečna brouzdat mým nitrem, protože se nikdy nezalekla a jestliže ano, nedala to znát. Celé večery jsme mluvili o ničem a já si uchovával každé její slovo, abych ho pro její krásu zase zapomněl. Už nebylo nic krom čtvrtečních večerů a jejích očí.
Možná by tím pro mnohé příběh končil. Vy ale víte, že šlo o víc. A věděla to i ona. Přesto mě lákala společností a upřímných tichem. Lapen v průvanu nálad její duše cloumal jsem sám sebou nazdařbůh a kdovíproč dobrovolně. Průtok všem pocitům šel tak snadno spustit. Říkala si o to. Nechal jsem se pobláznit cizí krásou, aniž bych se jí jedinkrát dotknul. Čistá zhýralost. Já věděl svý. Odmítal jsem argumenty, proč se přestat vídat, proč zastavit pocitovou reakci, která by měla zůstat zakázaná. Ne pro mě. A říkejte si, co chcete. Patřila ke mně stejně silně, jako ve mně nesměla být. Vše si protiřečilo. V diskuzi se snažil vyhrávat rozum, ale já ho nikdy nenechal dlouho mluvit. Umčel jsem ho jedem, jenž se mi rozléval v žilách. Kolíbal jsem se na vlně nově vzniklé euforie pro představu barevnějších zítřků.
Nebyla tak docela osamělá. A právě tím jsem se tak mučil. U baru si jen vylévala zlost na prázdné stavy. Chápal jsem jí a zároveň proklínal. Proč si tedy přisedla? Proč mě plnila pocitem, že bych se směl jednou dotknout? Proč? Nikdy mi zcela neodpověděla. Snad jsem ani nechtěl slyšet odpovědi. Byl jsem rád za její přítomnost a přehlížel okolnosti. I když jsem se pokaždé divil, že zrovna já. Jsem škaredý jako noc v zimním rozpuku, kdy se snaží lézt na nervy i těm nejzarytějším astonomům. A ona? Je krásnější než probuzení slunce pod vrcholem zčernalé hory. Tisíckrát jsem po nocích maloval do polštáře obrysy jejího úsměvu. Ten záchvěv nejisté poblouzněnosti, když jsem se jí dvořil. Představoval jsem si její tváře ve svých dlaních, dokud jsem nezačal šílet a pak ještě jednou. Plazil jsem se k obrazu abstraktní něhy, sám na okraji, abych dílo dokončil co nejčistší. Tvořil jsem jí z toho mála, co mi v srdci zbylo. Jenže sen o půvabu není skutečností? Já nesnil. Měl jsem její tváře ve svých dlaních. Byla jiná. Proto jsem jí tak zbožňoval. Překvapovala mě každým argumentem na mé teze k tématům, které vykřikovaly tučné stojany novin. Clomala sama sebou v každé odpovědi. Měla dvojí duši. Vyprávěla mi o touze utéct daleko od očekávaného, vstříc improvizaci, zcela sobecky a bez ohlížení. Zatraceně zrádná myšlenka. Věděla to. Možná proto nic neměnila. Topila se ve vlastní slabosti udělat krok do neznáma. Mluvila o představách změnit bytí od základu. Nikdy to neudělala. Alespoň ne před vašima všudypřítomnýma očima. Chtěla být jinde. Kousky těch ideí jsem vídával pokaždé, když se proháněla čerstvými loužemi. Nemohl jsem unést tu její svázanou nespoutanost. Ne, neuhýbám od tématu. Tohle všechno tvoří celek, jediné, co si pamatuji a čemu věřím. Být stručný nelze. Popřel bych tak podstatu niterní utopie.
Stala se mou motivací přečkat týden, kdy mě ubíjel prototyp slušného zaměstance pro spokojenost konzumní společnosti. Proč jsem se nesměl narodit čistý od příkazu? Žijeme ve světě, kde je oběť vrahem. Ano, přiznám, že na tom mám svou vinu. Ale já s ní na tom mostě nestál. Kdybych tam byl, nedopustil bych, aby se vzdala. Řval bych o pomoc nepřítomné bohy, dost možná bych se obrátil i na vládce podsvětí, by ještě chvíli počkal, než ji přijme mezi vlastní. Ten pocit, že jsem se provinil Písním Orfeovým. Táhne mě dolů rychleji a bolestněji, než kámen ke dnu řeky. Ještě za letu se lámu na tisíc částí, praskám pod náloží citu, bezduchého přežití mezi reklamou a neonovým heslem společnosti. Snažím se otevřít náruč vycházejícímu půvabu. Pod temenem mostu je mi na obtíž. Hniju. A nikdo nepochopí, proč mi slzy smáčely obrys. Jsem sám. Vyvrhel sobecký.

Další čtvrtek. Zval jsem jí na firemní večírek. Ukřičený důkaz o tom, že vydělávat na úkor stáda je v pohodě. Vážně nevím, proč jsem jí tam tolik chtěl. Snad abych jí jednou viděl zářit mezi neznalým davem, abych jí hrdě provedl po foajé. Ten večer byla vážně nádherná. Zdobila se tak upnutými šaty, že působila téměř naze. Vlnila se v rytmu vlastní ženskosti, kterou obdivoval kdejaký demagog v doprovodu zchátralé pompadůrky. Stala se rázem středem pozornosti. Její parfém plnil jak mé žíly, tak celý prostor, kterým jsme prošli. Zanechal za sebou stopu tak znatelnou, že se po jejím zdroji ještě dlouho hlavy otáčely. Jen tak ledabyle si strčila pramen vlasů za ucho a políbila mě na tvář. Pochopte, já - nesmělý puntíčkář – v rozpacích nad důkazem něhy. To už jsme byli na očích všem a já znervózněl. Omluvil jsem se, že mi není dobře a pospíchal jsem domů. Ještě si pamatuji, že jsem jí zaplatil odvoz. Otevřel jsem dveře taxíku a ona v nich dobrou minutu stála, opět se mi dívala až na dno duše. Motala se mi hlava z toho, jak divoce mi začalo tlouci srdce. Snad čekala, že si dovolím projevit náznak poblouzněnosti její krásou. Neudělal jsem to, ani jsem se nehnul. Potichu mi popřála dobrou noc a zmizela mi na další dlouhý týden. Až toho večera jsem si sám sobě přiznal, že jí miluji. Ploužil jsem se domů nočním městem a najednou jsem vnímal i tak prosté maličkosti jako hejno můr lačných po kousku světla lampy. Zůstal jsem stát uprostřed lávky, jen abych se díval, jak nádherně se měsíc odráží na hebkých vlnách. Usmíval jsem se na kolemjdoucí páry, zamilovaně přimknuté k sobě. Tady, v tmavém koutě parku, se zrodil i můj nově obnovený cit. Připadal jsem si, jako bych v sobě držel zpovědní tajemství a jen lehkým kývnutím hlavy dával najevo, že konečně chápu. Musel jsem pro okolí působit jako blázen, když jsem jen tak mimoděk utrhl květinu a tanečním krokem s ní seběhl schody. Bylo mi to jedno, všechno. Ten večer už jsem vnímal jen symfonii nitra a hvězdami ozářené nebe.
Volal jsem jí každý večer, kdy jsem pod pořádnou dávkou alkoholu ulehal sám napospas temným myšlenkám o tom, jak jsem zbytečný. Nikdy mi to nezvedla a jsem za to rád. Plácal bych kraviny, jen abych něco říkal pod záminkou slyšet její hlas. Ozývala se mi až druhý den, bylo to tak v pořádku. Třeba znala mé reakce víc než já sám. Důkazem toho je večer, kdy jsem se po dlouhém přemlouvání sebe sama dotknul jejích vlasů. Vítězoslavně se usmála, ta malá syréna. Byla si jistá tím, že se podvolím, jen čekala, až to ve mně zahřmí. Dotýkal jsem se její pýchy jen konečky prstů, nechtěl jsem proniknout hlouběji, ne hned. Zavřel jsem oči a prsty jsem udával takt, ve kterém jsem s ní tančil bez příšeří. Loudal jsem se mezi prameny jejích vlasů v prstokladu teskní něhy. Zaryla se mi pod kůži tak nenuceně, tak troufale, tak bez zábran. A právě tak se se mnou loučila. Jen volné místo na věšáku mi bylo svědkem, že už tu není. Hebkost té chvíle mi v prstech zůstala. Odešla, protože jsem si díky vínu dovolil vyslovit to, co mělo zůstat skryto. Ukázal jsem jí stovky básní věnovaným její závislosti na ní, romantika na zdi ložnice, která se jen ten večer tvářila zlověstně, jako by mě chtěla pohřbít. Zeptala se mě jen jakoby mezi řečí, co od toho čekám. Co bych tak mohl? Přiznal jsem pravdu nejen sobě. Odejde. Dopil jsem láhev, nadával si, vnitřně křičel, jaký jsem to idiot, že se spoléhám na dávno uzavřenou kapitolu němých díků. A pak se vrátila. Ležela tam se mnou na posteli další dvě hodiny. Ne, moc už jsme toho nenamluvili. Ale jak já byl vděčný, že je tu se mnou o chvíli dýl, že upřednostnila večer v nutné společnosti knih nad tím být se mnou. Zase jsem se topil a ona mi zase podala naději. Tak vrtkavé.
Myslím, že tou dobou už jsem začínal panikařit. Propadal jsem strachu, beznaději. Ráno jsem si sliboval, že už se s ní nikdy neuvidím a ještě toho dne jsem vše odvolal. Protiřečil jsem si v každé větě, v každém gestu. Měl jsem v sobě tolik toho, co jsem jí chtěl říct, ale nemohl. Místo toho jsem se s ní zaobíral myšlenkou nad barvou vesmíru, paralelní existencí. Naše představy se lišily v každém směru. A co udělal já hlupák? Uvěřil jsem v tmavou zeleň vzdálených světů, v její barvu. Přál jsem si od všeho utéct, potají jsem se s ní loučil každou větou.
Mívám sen, že je tady. Přímo vedle mě. A já jí hladím. Líbám do vlasů, na ruce, na každý kousek odhalené kůže. Šeptám jí vše, co jsem jí zbaběle za celou dobu nikdy nevyznal. Omlouvám se jí a v tom samém záchvatu pokoření proklínám sám sebe. Jsem sobec. Teď vím, že měla pravdu. Vždyť já se oháněl větami o utrpení. Myslel jsem, že jsem mučitelem skrytého citu, že já jediný krvácel z poblázněného srdce. Celou tu dobu jsem jen dokázal plivat vztek do ubohých básních, plahočil jsem se leda tak pro další sklenku zapomnění, nežil jsem. Uvěřil jsem vlastní představě o ideálu, na který jsem byl naštvaný, protože se mi nedostávalo ani slabého odstínu jeho barvy. Vzdal jsem se. Odhodil jsem svůj hněv na její práh, ať se s ním teď pere ona. Kdybych tak věděl. Já hlupák. Ona už se s tím rvala dávno a já jí jen sprostě pošpinil, jako jsem to vlastně činil po celý čas. Nechal jsem jí v tom samotnou. Nikdy si to neodpustím. Chybí mi. Chybí mi jako nic jiného, co jsem měl kdy potřebovat. Psal jsem jí stovky dopisů. Každý večer. Zpitoval jsem v nich svědomí, volal jsem jí zpátky k sobě. Mé prosby k mrtvé víře. A zůstaly neodeslané. Nenašel jsem znovu dost zpitomnělosti k prověření toho, čeho je člověk schopen pro naplnění ideálu. Neznal jsem se. Říkám si, jak jsem mohl. Popírá to veškeré teorie o neexistenci paralelního vesmíru. Není nic než to, co je nám dáno, předurčeno. A já stejně šlápl vedle, udělal jsem to. Bez verdiktu. Seděla s hnisavou myšlenkou, nemluvila. Jak já uvnitř řval. Nenáviděl jsem tyhle chvíle uzamčení. Byla ale v právu. Vždyť já jí to všechno naservíroval ve třech minutách pod lampou. Co jsem čekal? Že mi skočí kolem krku a zahrne mě zakázanou láskou? Blbost. Sliboval jsem si jen to, jak se vyzpovídám, vypustím jed. Zase chyba. O to víc se to pak drželo ve mně. Měl jsem mlčet, měl jsem zapřít ten nádech tmavé zeleně v jejích očích.
Pospíchám víc než vy, nebraňte mi. Je to vlastně příjemný pocit když víte, že umíráte. Jsem krysařem sám sobě. Pískám, abych se ve vlastní melodii lámal. Nevyhledával jsem to. Ale je to tady. Dívám se na vlastní krev, proudí pryč ode mě. Teče mi po rukách v abstraktní synchronizaci, hřeje. Znovu Tě vidím, jak se krčíš v noci pod deštníkem jen proto, že jsem Ti přišel říct, jak je podzimní noc krásná. Tančíš mi na řasách jako tenkrát, kdy jsem si na parketě ukradl Tvojí společnost. Líbám Tě. Provinile, s něhou, láskyplně. Tvořím si Tě coby vzpomínku na to, že jsem to nedokázal. Nikdy jsem to neřekl, mlčel jsem. A uvnitř zeje díra, víc nezbylo. Miluju Tě.
přidáno 20.03.2018 - 17:08
Četl jsem to do: Bůh... Kdo nazývá Boha parchantem umírá v bolestech a především - nemiluje. Hodně štěstí.
přidáno 10.06.2016 - 16:58
Je to velmi dobře napsáno, umíš vtáhnout a udržet pozornost, což u víceméně popisného textu, kde téměř chybí akce i dialogy, není nic snadného. Četlo se mi to opravdu dobře a je tam řada zajímavých myšlenek.
Mám dva postřehy. Jednak mi to připomnělo Muzeum nevinnosti Orhana Pamuka, to je vlastně kronika posedlosti jednoho muže mladou ženou, také psaná v ich formě. I u něj mě fascinovalo, jak lehce člověk čte stránky, kde se neděje vlastně nic, je to jen jeho vnitřní monolog o lásce, pořád dokola a přece pokaždé trochu jinak a poutavě.
A druhá věc, je zvláštní, jak se do díla přetaví pohlaví autora. Všimla jsem si toho na psancích už víckrát a tady mě to praštilo hned. Tvůj nick neznám a pohlaví z něj poznat není, ale přesto mi hned po pár slovech bylo zřejmé, že to píše žena, a mužská koncovka na druhém řádku mě zarazila. Nevím proč a neumím pojmenovat, čím je tvoje psaní ženské, ale prostě ho tak vnímám.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Vina : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Pomíjivá

» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]
» řekli o sobě
Le Jerrr řekl o Adrianne Nesser :
Anet... " upe nejvíc v pohodě holčina"--- takoýhle komentář by byl asi v dnešní době populární a zcela normální, ale myslím, že bude prostě stačit když napíšu: " Anet, seš super holka a moc si tě vážím, tak ať ti to zůstane....Už teď, i když mám ještě opici jak hovado, se moc těším na tu oslavu v Díře!!!: )
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming