vim.že.mě.slyšel.

Seděl v koutě.
a sám.
Vůbec nemluvil.
Jakoby nevnímal..

Chtěla sem se cítit stejně,
proto sem šla k němu.

Půl hodiny nikdo nic neřek.
Drželi sme se za ruce
a koukali si do očí.

Ty oči nikdy nezapomenu.
Hlubokej pohled,
ve kterym bylo strašně soucitu,
ale i nepochopení.

Možná proto mi přišlo,
že bych asi měla něco říct.
Mluvila sem. Mluvila. Mluvim.

Neposlouchal.
Jen se koukal jak brečim.
A vždycky mi stisk ruku.

Na konci sem se ho zeptala,
proč zrovna já ne?
Neodpověděl.



Byl hluchej a já to nepoznala.
Až tak moc zahleděná do sebe?

Chtěla sem se omluvit.
Ale už neni komu.