Karsen 2. díl, 3. díl

2. Díl

      Ladon se posadil ke stolu a upřel oči do země. „Začalo to asi před tejdnem, kolem mý chalupy začaly chodit divný věci. Takový, jaký sem nikdy dřív neviděl. A ty víš, že sem toho viděl hodně. He-he. Ale není to jen tohle. Cejtim, že se děje něco s lesem. Vždycky, když sem do něj šel, bylo všechno v pohodě. Všechno na svým místě, víš, jak to myslím, ale teď... Něco se prostě podělalo. Připadám si tu jako vetřelec. Taky se mi za ten tejden už párkrát stalo, že se něco dobejvalo dovnitř. Proto ty okna... Víš, chtěl bych přijít na to, proč se to děje, ale pochybuju, že bych se dostal dost daleko od tohohle srubu.“ Naklonil se ke Karsenovi „Oni si mě označkovali. Mám cejch tady“ a ukázal si na hlavu. V chalupě zavládlo ticho, přerušované jen jemným praskotem ohně a šustěním listů zvenčí. Ladon si zkoumavě prohlížel svého přítele. „Ty si určitě myslíš, že sem blázen, ale zkus si tady chvilku žít a pochopíš všechno z toho, co sem ti říkal. Jo, a co ty tu vlastně děláš? Myslel sem, žes měl dobrej flek v tamtý díře.“ Karsen si povzdechl: „Nevim, jestli to už na mě taky přišlo, ale prostě sem tam nemoh vydržet. A navíc obchody se nehejbaly, zvěř se nám vždycky obloukem vyhejbala. A potom ten poslední neúspěšnej lov. Prostě poslední kapka. No jo, tak teď sem tady. Slyšels, že kníže nabízí každýmu, kdo půjde do divočiny, třicet zlatejch? To mě přesvědčilo. A když se na tebe dívám... Nechceš taky jít?“ Ladon se na něj smutně podíval a zavrtěl hlavou: „Promiň, kámo, ale mě by si našli, ale určitě tu můžeš dneska přespat. He-he, jak se říká, ráno moudřejší večera.“

      Hned po tom, co vstali, se Karsen začal připravovat. Ze spižírny mu Ladon dal ještě tolik sušeného masa, kolik mohl postrádat a ze studny mu doplnil vodu. Znovu na cestě. Karsen se rozhlédl kolem sebe. Ladon měl v něčem pravdu, takhle nepřívětivý les ještě neviděl. Místo obvyklé sametové zeleně a jasných barev bylo vše ponuré, jakoby padla mlha a vystupovaly jen obrysy. Protřepal si hlavu. Pomyslel si: „Dyť tohle je blbost. Jak by se mohlo něco takhle změnit samo od sebe? Ladonovi už prostě šibe z toho, jak je dlouho sám.“ K poledni si našel pěknou mýtinku. Sedl si na vyvrácený strom a snědl trochu masa ze zásob. Opřel se o kořeny a sesunul si klobouk do čela. Chvilku si odpočine.

      Je doma. Matka, kterou nikdy nepoznal, ho houpe na kolenech a líbá mu jeho buclaté nožičky. Karson se směje. „Nech toho.“ Pomalu se probouzí. Nohu mu olizuje malé štěně. Trhne sebou. Pes vypadá docela neškodně, ale jak se sem mohl dostat? Hodí mu kousek masa, štěně ho hltavě sní. Vrtí ocáskem a upírá tmavé oči na Karsena. Ten ho pohladí a zběžným pohledem na oblohu zjistí, že mohly uběhnout tak dvě, tři hodiny. Vyráží znovu na cestu. Štěně hned za ním.





3. Díl

      Nebe se rozjasnilo a ptáci si začali prozpěvovat. Karsen se rozhlédl kolem. Nevraživou náladu dopoledne vystřídalo ospalé veselí. Tráva se mírně pohupovala ve větru, koruny stromů se k sobě láskyplně nakláněly a tichými hlasy si předávaly novinky z povětří. Štěně vyskočilo na povalený strom u cesty a snažilo se chytit běláska. Škobrtlo a převalilo se do mechu. Sedlo si a začalo se drbat svou chundelatou packou, jako by snad na světě ani nemohlo být nic přirozenějšího. Karsen se usmál. Konečně se vyprostil z depresivního objetí brouků, které mu do hlavy nasadil jeho přítel. V dobrém rozmaru začal přemýšlet o jménu pro štěně, které ho očividně následovalo. Vzpomněl si na prvního psa, kterého měl. Když byl malý, chodil si s ním často hrát k blízké jeskyni a dělil se s ním o to málo, co se mu podařilo ukořistit v kuchyni, kde pracoval. Právě v té jeskyni kdysi našel starý meč, na jehož rukojeti bylo hned pod ostřím vyryto „Percival Gordon IX.“. Pojmenoval tak tedy svého prvního psa. Samozřejmě, že na takové jméno pes neslyšel. Postupným zkracováním se dostal až ke jménu Perci. Týden poté, co dospěl k této zkrácené verzi, roztrhala jeho psa smečka vlků, která v zimě obcházela vesnici. Dnes to vezme z opačného konce. „Gorde,“ zavolal na psa. Ten jen mírně trhl svou chlupatou hlavou a pokračoval dál v honění motýlů. „Gorde“ zkusil to Karsen tentokrát důrazněji. Pes se otočil a se zdviženým ocasem ho loudavě následoval. Karsen se pro sebe usmál a pohlédl na cestu před sebou. Vlastně to byla jen lesní pěšina, která spojovala nejvzdálenější usedlosti knížectví s hlavním městem. Chodil tu jen málokdo. Většina lidí si prostě musela vystačit s tím, co měla a obchodovat jen ve vlastní vesnici. Proto už teď začal Karsen přemýšlet o místě na spaní pro dnešní noc.

      Ještě za světla se zastavil u jezírka, které tu vytvořil potůček křižující cestu. Našel si pěkné, pohodlné místo poblíž. Doprostřed vyskládal kruh z kamenů a nanosil klestí na podpal. Hromádka silnějších větví mu zajistí oheň až do rána. Vyndal křesadlo a troud a za chvíli už plápolal na louce malý plamínek, který se rychle rozhořel. Mezitím se setmělo. Karsen vyklepal svůj plášť a položil ho na zem. Usnul hned, jakmile složil hlavu.

      Haf, haf haf... probudil Karsena z bezesného spánku Gordův štěkot. Pes stál kousek od ohniště a s pěnou u huby štěkal na něco ve tmě. Karsen se zadíval mezi stromy. Sametovou čerň noci dokresloval žalostný srpek měsíce, který visel na obloze a místo svitu jen smutně pomrkával na krajinu pod sebou. Skomírající plamínky malovaly na okolních stromech děsivé stínohry. Karsen přiložil do ohně. Jako v ozvěnu zapraskání čerstvě přiložené větve, se ozvalo zavytí. Druhé, třetí. Vlci. Vždyť je léto a jejich loviště by teď měla být úplně někde jinde. Pomyslel si Karsen. Měl pocit jakoby v mihotajícím se stínu mezi stromy zahlédl svit dravčích očí. Věděl, že když se mu podaří oheň do rána udržovat, tak se mu nic nestane. Nechtěl si ani domýšlet, co kdyby ho Gord neprobudil. „Zatracený vlci,“ ulevil si. Začal si potichu hvízdat, aby si dodal odvahy. Zády k ohni strávil zbytek noci mžouráním do stínů.