Po okolí symbolu maskulinity

Komíny, rozhledny, vysílače a jiné podobné stavby fungují často jako významné orientační body v terénu. Některým lidem připomínají svým tvarem penis a okázalostí mužské ego, jiní namítají, že jejich tvar je dán pouze jejich funkcí a ne tím, že je navrhnul muž. Erotické konotace a otázky typu, zda není náhodou tvar penisu také určen pouze jeho funkcí, však tentokrát ponechám stranou, protože jsem se jednoho krásného jarního dopoledne rozhodla vydat kolem jedné z takových staveb na procházku.




Tou stavbou je komín maloměřické teplárny (dříve cementárny), o němž se můžete dočíst podrobnosti v komínové databázi
( http://koda.kominari.cz/?action=karta&cislo=0013 ).




Na procházku vycházím od autobusové smyčky Podzimní. První zajímavost mě čeká hned na začátku. Je to lávka nad maloměřickým seřazovacím nádražím, ze které je krásný výhled. Elektrifikace a koleje jsou tu široko daleko všude. Vypadá to spíš jako několik nádraží vedle sebe než jako jedno.




Sejdu z lávky, projdu ulicí Skopalíkovou a za chvíli dojdu na Proškovo náměstí, historické centrum Maloměřic, které je dnes doslova ve stínu komína.




Potkávám se s tramvají K2P 1119.




A dojdu do parku Elišky Suché, kde se veřejnosti nabízejí dva ping-pongové stoly.




Hned v sousedství mě překvapí smrtelně nebezpečný jez.




Po dřevěné lávce projdu na Cacovický ostrov, kde nalézám rozlehlou planinu přerušenou dvojicí teplárenských potrubí. Po stráni nalevo vede železniční trať 250 a v dopravní špičce tu jezdí osobní vlaky každých cca 7 minut a šum od každého se dlouho rozléhá údolím, takže tu není skoro vůbec klid, ale nyní tu vlaky jezdí jen dvakrát za hodinu.




Zblízka vypadají trubky zajímavě.




Po další lávce se vydávám zpět na pevninu, směrem ke komínu, a na ulici Parkové procházím památným stromořadím. Kdysi tu býval hřbitov, dnes je tu velice příjemný park.




Park je zakončen u zastávky Čtvery hony, starobylou bránou, která je jediným pozůstatkem bývalé čelní zdi hřbitova.




Další překvapení: komunitní zahrádka! Konečně vhodné místo k nepočítačové a nesterilní výchově dětí.




Tato mohutná lávka mě dovádí na druhý břeh Svitavy.




Na cestě po nábřeží potkávám žížalu. Moc se nehýbá, třeba ještě spí.




A pak se přede mnou z mlhy vynoří strašidelná silueta bývalé Esslerovy textilní továrny, jednoho z nejznámějších brněnských brownfieldů. (Továrna fungovala do roku 1992.)




Továrna stojí v těsném sousedství Obřanského mostu, takže už jsem v Obřanech.




Okno pečlivě porozbíjené bezohlednými vandaly mi dává příležitost nahlédnout do tajů textilní výroby. Nikdy bych neřekla, že je k výrobě textilu potřeba takové množství cihel. Možná jsou tu z jiného důvodu.




Procházím kolem tramvajové smyčky Babická. Nedaleko ní se tu přes Svitavu klene hezký železniční viadukt.




A po dalších několika minutách chůze dojdu k domu se zahradní železnicí, kde vozí děti.




Zahradní železnice kolem stromu.




Posadím se tu na lavičku ke stromkům, jimž ještě nenarostly nové listy. V duchu se rozloučím s komínem, který mi po cestě sloužil jako orientační bod, a moje procházka končí. To vše jsem stihla zhruba za hodinu.