Pravé Poledne

Vítr fouká, poledne bije,
slunce líbá radní věž.
Barman whisky pánům lije
a utírá si vlhkou pleš.

Ruce se mi kvůli strachu
rozechvěly na stole,
na mrtvá těla v horkém prachu
dosedl hlas pistole.

V tomhle městě duchů asi
nepěl nikdy žádný pták,
dneska si zas svoje kapsy
namastil jen funebrák.

Jsem tu sám a je mi zima,
ale slunce mi v týl pálí
a mých bratří mrtvá těla
tlející se venku válí.

"Jestlipak se někdy dovím,
kdo mým bratrům život vzal.
Ostrým nožem ocelovým
bych ho na prach rozsekal!"

Dopil jsem a zvedl jsem se
vztekem chůze neschopný,
k tomu před mnou rozprostřel se
ten pach smrti kyselý.

Nad těly mých bratrů stojí
smějící se Peter Hull.
V ještě větším rozlícení
jsem se k ranči odebral.

Dorazil jsem
a dech se mi
zastavil...

Otevřel jsem vrata svého stavení,
tu v kolena padám umlčen v zmatku.
V tom ležím střelen na zemi
a vidím nad sebou svoji matku...
... jak má v ruce pistoli.