Zpověď

Člověk. Co toto slovo vlastně znamená a jaký je účel lidského bytí? Je to snad, jak praví básník, pouze čekání na smrt? To je otázka, kterou si poslední dobou kladu čím dál častěji.
Osobně beru život jako něco, co nám bylo propůjčeno na dobu neurčitou. Jednou jej musíme vrátit, ale kdo rozhoduje o tom kdy, netuším. Vím jen, že by to rozhodně neměla být jiná lidská bytost. Nikomu nenáleží zahrávat si s tímto křehkým darem.

Jmenuji se Nicolle a brzy mi bude 18 let. Narodila jsem se v malé vesničce nedaleko Paříže a bydlela se svou maminkou v útulném žlutém domě. Bývala jsem hodné dítě, tehdy jsem totiž ještě věřila v dobro, ve spravedlnost. A vlastně, byť už mám rozum a oči, které nekryjí růžové brýle sladké dětské nevědomosti, svým způsobem věřím doteď.

Pravděpodobně si řeknete, že jsem blázen a že to nemůžu mít v hlavě v pořádku, když vůbec jen pomyslím na to, že by v dnešní společnosti mohlo existovat něco jako pospolitost nebo vzájemná nezištná pomoc. Faktem je, že se v současné době tato slova bohužel stávají utopií. A to je děsivé, protože pokud již lidem nestojí za to za ně bojovat ...

To jsem vám už říkala, že nejraději ze všeho chodím na nádhernou, sluncem zalitou louku kousek od mojí školy? Brzy z rána se bosa procházím po nekonečném zeleném koberci pokrytém krůpějemi jitřní rosy a zaposlouchám se do konejšivého zvuku zurčícího potůčku.

Miluju ticho. Je na jednu stranu tak uklidňující a na druhou mi nahání husí kůži. Smím v něm nechat volně plynout své myšlenky a věřit v každý nový den ... jenže on pořád někdo mluví. Neustále mám hlavu plnou všemožných zvuků a panika mísící se s úzkostí se mi vrývá do morku kostí.

Sním o dni, kdy bude líp. Kdy přijede princ na bílém koni a vysvobodí mě ze zakletí mých myšlenek. Ale on nepřichází. Ani ten den, ani ten princ a já už nechci, už nemůžu dál čekat.
Asi jsem toho chtěla moc, mít tátu, jako všechny ostatní děti a nemuset se již v 10 letech učit sama protloukat životem. Jenže to už nelze vzít zpátky. Mým světem začíná krok za krokem prostupovat černočerná tma. Svíjím se strachy a ony obavy se stávají bolestí téměř fyzickou. Svírající se hrdlo však nedovoluje málem ani dýchat, natož tak křičet, ale já chci křičet a zároveň chci mlčet, protože vlastně ani nemám, co bych ještě řekla. Možná snad …

Lidé odcházejí, ale jejich příběhy jsou věčné. Zůstávají s námi v podobě věcí, které milovali, kterých se dotýkali a v nichž nadále zní jejich smích i pláč. A co zůstane po mně? Co nadále ponese známky mojí přítomnosti na této planetě? Asi jen vítr, déšť, potůček, razící si cestu mezi skalisky, ony šlápoty v bahně na mojí milované louce. Zvuk kroků, těch kroků, které byly moje poslední.