I. Variace na téma Život jako papír

I. Variace na téma Život jako papír
Sestřička

Dneska nám ve školce paní učitelka řekla, že když se blíží prázdniny, můžeme si malovat, co budeme chtít. Zajásala jsem. Položila nám papír pod nos a prý je jenom na nás, čím ho ozdobíme. My budeme ovlivňovat, čím se papír stane.
Ale čím se vlastně papír stát chce? Třeba já, až budu velká, chci být herečkou, protože herečky jsou hrdinky a umí kouzlit a potkávají se s hezkými princi. Někdy ti princové jsou i oškliví, to by mi asi trochu vadilo. Ale prožívají velká dobrodružství. A taky bych chtěla být sestřičkou, protože moje maminka bude mít další holčičku. Chtěla jsem radši pejska, ale prý to je takhle správně.

Vybrala jsem jí jméno. Rozárka. Hezké, že? Jako z nějaké pohádky. Doufám, že mi nebude vůbec podobná a taky že mi nebude jíst moji čokoládu a brát mi mé plyšáky. To bych se zlobila.

Ale jinak se na ní moc těším.

"Copak to kreslíš, beruško? To je sluníčko?" Paní učitelka Simona se nade mnou sklonila a pohladila mě po vlasech.
"Né, sluníčko přece nemá modrý paprsky. To je moje sestřička, jen ještě nemá tělo a oči."
"Ahá. No ta bude určitě krásná. To musíš pak ukázat mamince."
Odešla k Péťovi co seděl přede mnou a začala obdivovat jeho podivnou krávičku co stála na autě - podle mě to ale byla černá čmáranice. Můj obrázek je hezčí.
Problém je, že nevím, jaké má Rozárka oči. Ale já mám hnědé, tak jí nakreslím modré, aby to bylo spravedlivé. A vlasy bude mít taky modré, protože jsem je nedávno viděla na jedné větší holčičce v tramvaji, když jsem jela s tatínkem z pouti. Moc se mi to líbilo, ale já takové vlasy mít nesmím, protože by se maminka s tatínkem zlobili a to já nechci. Ale třeba když uvidí můj obrázek, zalíbí se jim to víc.

Moc se mi nepovedly prstíky, ale za to má hezkej nosánek a úsměv. Doufám, že bude opravdu natolik roztomilá. Dorotka má už tři brášky, jsou hezcí, ale jsou to kluci. Vyrostou a budou zlí, protože u nás ve větší třídě jsou kluci taky zlí. Tahají nás za vlasy a berou nám panenky a kreslí jim knírka. To se mi nelíbí.

Taky přemýšlím, jestli mám Rozárku zkusit vystříhnout a hrát si s ní a nebo ji nechat jen na papíře. Asi ji nechám na papíře a vystříhnu ji, až se narodí. Tak. Usmívám se, protože se mi líbí.

"Co to kreslíš, Bláhová? Bárbínu?"
Otočil se na mě Petr. Trochu se ho bojím.
"To je moje..."
Vyškubl mi obrázek Rozárky z ruky a zmačkal ho do kuličky.
"Néééé! Ty jsi mi zničil sestřičku!"
Rozplakala jsem se na celé kolo.

"No teda Petře! Okamžitě za dveře!" Paní učitelka se ke mně rozeběhla a snažila se mě utěšit, ale nepovedlo se. Můj obrázek je zničený a já doma mamince nic neukážu.
"No tak, zlato, dám ti čistý papír a můžeš si nakreslit sestřičku znovu."
Znovu jsem se rozplakala.
"Můžu. Ale žádná už nebude taková."


-

Po školce si mě měl vyzvednout tatínek. Vždy na mě čeká, sedí na lavičce u malého oddělení, když se vracíme z oběda. Také jsem tam dříve chodívala, mají tam pěkný žlutý koberec, stejný jako má babička Jana doma. Teď už chodím do větší třídy, protože v září půjdu do školy.
Ale tatínek teď neseděl na lavičce. Přece na mě nemohl zapomenout, že ne?
Á, už jde.
"Tatíííííííííííí." Rozeběhla jsem se k němu. Chytl mě do náruče, ale neroztočil mě, jako skoro vždycky. Držel mě a mačkal. Pak se tak divně nadechl, podobně jako já, když pláču. Dostala jsem strach.
"Tatí, co je?"
Utřel si obličej, postavil mě na zem a díval se na mě tak, jako se na mě ještě nikdy nedíval.
"Udělala jsem něco?"
Pohladil mě.
"Baruško, tvoje sestřička se rozhodla... že se chce na nás podívat už dneska. Ale byla moc... malinká, víš... a tak nemohla s námi zůstat. Odešla do nebíčka, za babičkou. Maminka je v nemocnici."

Chvíli jsem nevěděla, co to vůbec tatínek říká. Pak jsem se rozplakala, protože tohle bylo špatně. Moc špatně. Můžu za to já? Neuhlídala jsem svůj obrázek. On moji sestřičku roztrhal. Vzpomínka na Rozárku hozenou v koši mě vyděsila. Rozeběhla jsem se zpátky do třídy. Musím ji z toho koše vyndat! Slepit a narovnat. Třeba se vrátí. Musí.

Chci Rozárku. Tatínek mě našel když jsem hledala poslední kousky Rozárky. Paní učitelka se ptala, jestli potřebujeme nějak pomoci. Moc jsem to nevnímala.

Tatínek se mi pak dlouho snažil vysvětlit, že sestřička odplula opravdu do nebíčka a že se má dobře a že se na nás dívá. Říkají to pořád i jiní. Mně se to nelíbí. Ona určitě hvězdičkou být nechtěla a maminka taky vypadá, že nevěří tomu, co tatínek říká. Pořád mlčí a už se tolik nesměje.
Chudák Rozárka. Měli jsme si spolu hrát. Každou noc jí prosím, aby se vrátila, že jí své plyšáky přece jen půjčím a že nemusí mít modré vlasy, když nebude chtít. A na čokoládu nemám už moc chuť.

A taky nenávidím Petra. On to zavinil, protože zničil můj obrázek. A říkal mi, že jsem blbá, když bulím, že mi moji rodiče můžou udělat jinou sestřičku a nebo že můžu mít sestřičku na klíček nebo na baterky. Ale já nechci jinou sestřičku. Protože žádná už nebude taková.