Síně slepých

Po kamenné dlažbě kráčím.
Železné okovy za sebou vláčím!
Kde pak se asi tohle místo nachází?
Všude šero, žádné slunce nevychází?!
Odkud na mysl přicházejí ty hrozně skřeky?!
Vždyť napohled nikdo nevkročil sem celé věky.
Po hmatu necítím nic než zdi chladné.
V dávných mýtech jako síně slepých známé.
Copak tohle je účel mého bytí?
Čekat až mě tu ty stvůry... Chytí?!
Jejich přítomnost cítím. Vím, že jsou tady,
To oni naříkají celé dny. Naříkají hlady!
Už ani na prsty si nevidím, monstra se už blíží.
Slyším jejich kroky, to ve stínech se plíží.
Stále mě sledují, nejsou daleko. Hádám.
Snažím se křičet, na kolena padám!
Slzy mám v očích, zoufale na zeď buším.
Co na mne čeká, to skutečně netuším.

Na pouhý okamžik však naděje se vrací.
Zeď hlasitě praská, chlad z ní se vytrácí.
Otvorem v ní ven se proplazím.
Další chodby za ní nacházím.
Náhle plameny zelené v síních zažehnou.
Sálá z nich chlad, ale na dotek kůži sežehnou.
Nacházím zde komnaty bez oken, bez dveří.
Copak jsem tu sám, kam se poděli lidé veškeří?
Po zádech žene se zlo zvěstující mráz.
Když musím překonat bolesti a tmy hráz.
Opět slyším ty monstra, slyším jejich kroky,
Copak jsem tu odsouzen bloudit po celé roky?
To zpoza zdí komnat se ty zvuky berou.
Co za hrůzy odtamtud ven se derou?
Můj zrak však nápis na zdi upoutá.

„Otevři své oči, ať už jsi vidomý nebo slepý,
a pravdy budou ti odhaleny i ty poslední střepy,
Protože pravda jediná od okovů síní tě odpoutá."

Poselství lépe si vyložit, času nemám.
Místo kam bych se mohl ukrýt, hledám.
Vždyť mohou tak jako já zeď prorazit.
Bezmocného mne každou chvílí dorazit.
Na to probleskla mi myšlenka hlavou,
že zanechat svou mysl měl bych zdravou.
Pozorně poslouchat začal jsem
a neslyším už nadále stvůry jen.
Ty zvuky co mou myslí drásaly.
Nyní jasnějšími se mi zdály.
Smích i pláč doléhal k mým uším.
Tohle místo bylo určeno lidským duším!
Monstra? Démoni? Ani zdaleka!
Tohle vězení je dílem člověka.
Otevírám oči, jak rada moudrá pravila.
V té komnatě děsivé, všechna tma zmizela.
Zdi, jako mlha se rozplynuly
a lidské postavy přede mnou stanuly.
Přes své zdi neviděli.
O síních za nimi nevěděli.
Všichni choulí se strachy do ústraní.
Řetězy hrůzy leží na zemi spoutaní.
Aniž by uvnitř měli vůbec sebemenší tušení,
že sami jsou si navzájem zdrojem svého mučení.