Pyramid Doll 1. kapitola

Kapitola 1

Mlha





„Já nikam jet nechci!“ vzdorovala dvanáctiletá holčička s jasně žlutými vlasy barvy pšenice. Seděla na sedadle spolujezdce značně ojetého mercedesu a umanutě hleděla na svou starší sestru.

„Říkala jsi, že jo, vlastně jsi vypadala, že ti to nevadí, pokud si dobře pamatuju, co jsme odjížděly z Perkesburgu,“ toto nevelké město bylo ve východní Virginii, odtamtud se obě dívky vydaly hned, jakmile si půjčily toto levné zašpiněné auto, problém byl v tom, že ho rozhodně nechtěly vrátit.

„To je jen kvůli tobě,“ opanovala uraženě holčička.

„Kvůli mně? Copak já jsem mohla vědět, že je David takový mizera a že mě bude stíhat, kam se pohnu?“ vzala volant a zahnula doprava. Silnice vedla stále dál jako nekonečná sametově šedá stužka s automatickým navíjením, připozdívalo se, slunce už se přehouplo přes mohutné výčnělky v krajině zvané hory a z dáli na ně dopadalo už jen šero. Kulatá světla reflektorů stříbrného auta jim jako průvodce svítila na cestu.

„Nestačilo ti, že ti volá každou půlhodinu, abys poznala, že to není normální, Amy?“ pokývala ironicky hlavou mladší sestra stojíc si za svým správným úsudkem, v tom jste jí musely dát za pravdu, děti přesto, jak jim dospělí málokdy věřili, měly většinou pravdu a dokázaly věc odhadnout z té primitivní, správné strany.

Zázrak logiky.

„Haha, děkuji za tvé vysvětlení, Simon, vážně mi pomohlo hned po tom, co mě začal vydírat, no, hlavně že jsme se mu ztratily, ale neboj se, založím si právnickou kancelář někde jinde, tuším, že nejbližší větší město je Richmond, nebo ne? Podívej se od mapy.“

„Kde ji asi tak mám hledat?“ otáčela se holčička v lacláčích na sedadle.

„Tam ve dveřích nebo v přihrádce před sebou“.

Jak jsme se právě dozvěděli, sestry Johnsonové právě mířily do Virginie, země hor, nerovného terénu a velkých možností. Starší Amy bylo dvacet šest a stala se po vystudování školy v Texasu právničkou, nijak dobrou ani špatnou, tak akorát, aby se uživily, bohužel se zapletla se špatným mužem, proto obě opouštěly svůj domov tak rychle, musely se svému stínu ztratit.

„Hmm, pořád rovně a na další odbočce doleva,“ radila Simon s hlavou ponořenou v automapě.

„Je to ještě daleko, co?“

„Hmm, dost daleko,“ přikývla sestřička, jenž všechno, co se dělo, dávala za vinu zrovna Amy, ta si nechtěla připustit, že její přítel je deviant, násilník a vyděrač, to všechno zabalené v drahém balíčku dokonalého elegána.

Nalétly mu obě.

Amy Davida Garciu potkala na svém prvním stání u soudu, pracoval tam na postu úředníka vysokého místa a všichni si ho pochvalovali jako chytrého pedanta a puntičkáře se zářivým úsměvem. Koho by napadlo, že se z něho stane taková zrůda, jakmile s ním zůstane o samotě, netřeba říkat, jak se ty dva měsíce, co se spolu seznamovali, musel mistrně přetvářet, aby nevyplula na povrch ta jeho pravá, proradná podstata. Došlo to dokonce tak daleko, že po půl roce věčných telefonátů, vydírání a téměř domácímu vězení musely od něho utéct.

Mizera.

Ještě teď se Amy ježily vlasy, jen na to pomyslela.

Hodně detailů před chudinkou Simon zamlčela, nechtěla ranit tu dětskou dušičku a připravit ji tak o iluze dokonalého budoucího partnera.

„Bude lepší, když se trochu prospíš,“ navrhla černovláska za volantem v upnutém šedém kostýmku.

„Mně se ještě nechce spát, za chvíli bychom měly vidět jezero Toluna,“ zaklapla mapu a vrátila ji na své místo v přihrádce dveří.

Právě projížděly obloukem kolem většího kopce nebo pohoří, podle toho z jaké strany jste se právě dívali, a svodidla je naváděla vpřed, venku už byla černo černá tma, najednou je někdo zezadu osvítil dálkovými světly.

Někdo si s nimi hrál, nebo to měla být náhoda?

„Co to…“

Nejméně padesát mil nepotkaly jediné auto a teď do nich někdo pral dálkovými, jako by hořelo, Simon se otočila.

„Nerada ti to říkám, ale je to David,“ varovala svou spolucestující.

„Co?“ Amanda se rychle podívala do zpětného zrcátka. „Sakra, jak nás našel? To není možné, je to jeho poznávací značka, to snad ne,“ vyděsila se Amy a sešlápla plyn až k podlaze. „Ujedu mu, ta jeho kraksna není tak rychlá,“ dušovala se a zařadila pětku.

Řítily se zběsile silnicí vpřed.

„Na to bych nespoléhala, zapomínáš? Naše auto jsme prodaly a půjčily si tuhle šunku,“ holčička se automaticky chytila záchranného pásu, jak automobil zrychlil.

Mračila se.

Osud jim zrovna moc nepřál, však dotíravému autu se pomalu ztrácely, bohužel ve všem tom zmatku zcela přehlédli odbočku oklikou na Richmond a jely dál kupředu. Po pár kilometrech je uvítal billboard: „Wellcome to Silent Hill“, jediný, kdo to zpozoroval, byla malá Simon, protože právnička se zaobírala zrcátkem po své straně, sledujíc bývalého přítele daleko za nimi.

„Je to dobré, nedohání nás,“ tachometr ukazoval téměř sto třicet.

Projely silnicí, okolo jen divoká příroda, a najednou byly u obrovského jezera, jež se rozprostíralo bůhví kam, voda se černě leskla odrazem bílého měsíce jako perla.

„Tam ve městě někde zaparkujeme a schováme se mu,“ radil blonďatý andílek s nadějí.

„Skvělý nápad!“ usmála se sestra. „Projede a nevšimne si nás.“

Skutečně, po krátké chvíli vjely do města, na první pohled bylo vše v pořádku, lampy ozařovaly okolí, nikde nikdo nebyl, žádný noční život, muži nechodili do barů a ženy se neprocházely s přáteli, jen od jezera se do ulic hrnula hrozná mlha, hustá bílá pára se v chuchvalcích převalovala od chodníku k chodníku, po stranách se postupně vynořovaly obchody, stromy, koše na odpadky i restaurace s barevnými transparenty lákající lidi, aby přišli ochutnat jejich výborné speciality.

„POZOR!“ vykřikla Simon, bohužel bylo pozdě.

Z bílého oparu se něco vynořilo, nestačily zastavit, srazily to. Auto nadskočilo.

Brzdy pískaly do ticha noci, nikoho však nepřilákaly, ani človíčka, opilce potulující se kolem sem a tam.

„Co jsi to udělala!“ panikařila holčička a obě se rychle odpoutaly, vyskočily z auta, musely se podívat, co se stalo. „To snad ne, ty jsi srazila člověka!“

„Bože, já ho vůbec neviděla!“ Obě se dívaly pod kola auta, každá z jedné strany, nic tam však nebylo.

Zvláštní.

„To je divné.“

„Spíš děsivé,“ namítla sestra.

„Možná to byl jen nějaký strašák, nebo si s námi ta mlha jen hraje,“ pokusila se starší Amy usmát, nebyla si tím však tak docela jistá. Nic naplat, pod mercedesem nic nebylo.

Muselo se jim to jen zdát. Jinak se to nedalo vysvětlit.

Prudké světlo zezadu, jež je náhle osvítilo, naznačovalo, že bylo pozdě na útěk.

Ztratily čas zastavením a on je dohnal, vynadala si Amy.

Za dívkami zaskřípaly brzdy, aby do nich další vozidlo nenabouralo.

Ven se vyřítil David Garcia v dokonale střiženém saku a kravatě, v lakovaných botách se téměř viděla, a ta jeho patka, měla chuť mu ji ustřihnout.

„Sakra, Amy, co tady děláš?!“ tvářil se vztekle, zatímco někdo vylezl ze strany spolujezdce.

Muže v roláku a brýlích ani jedna neznala.

„Co si asi myslíš? Opouštím tě,“ postavila se dívka na odpor svému uzurpátorovi uprostřed silnice.

Bývalý milenec ji chytil nesmlouvavě za ruku. „Nechal jsem tě u sebe bydlet, neplatíš mi nájem, vzal jsem k sobě i tvou sestru, a ty mi to takhle oplácíš?“ zacloumal s ní.

„Nebuď hrubý, Davide, ona už o tebe nestojí,“ snažil se smířlivý hlas intelektuála, jehož sebou přivezl.

„Buď zticha, Butchi!“ okřikl ho manekýn.

„Správně, už tě nepotřebujeme, tak nás nech být!“ vložila se do rozepře Simon v modrých lacláčích a růžovém tričku.

Nikdo holčičku bohužel neposlouchal, vypadalo to, že hlavní slovo má David podobající se imperátorovi, kterému nikdo nesměl odporovat.

„Teď se se mnou obě hezky vrátíte a já na tenhle malý výlet zapomenu jasné?“ stiskl ženě ruku tak, až se jí zkřivila ústa bolestí.

Ani jedna nechápala, že na nich tak lpěl, neznaly nikoho tak ctižádostivého, a to on byl, na první pohled ochotný, usměvavý a prohnilý stejně jako červivé jablko natočené v krámě tak, aby vypadalo co nejlákavěji.

Nic dobrého v něm nebylo.

„Tak dost, tohle už přeháníš!“ zasáhl Butch, a jakmile na svého přítele sáhl, ten se na něho podíval takovým pohledem, až ucouvl.

„Nesnáším odpor, Amy,“ zašeptal, „vrať se, než to bude ještě horší!“ varoval obě sestry Johnsonovy.

„Ne, nikdy!“ vykřikla právnička a dostala takovou facku, až se pootočila stranou, nespadla, přestože by tomu tvrdá rána odpovídala, protože ji stále David svíral ruku jako ve svěráku.

„Chci jinou odpověď!“ dožadoval se poslušnosti.

„Jdi k čertu!“ bojovala Amy jako lvice.

„Ty…“ napřáhl se, ale v tom ticho prořízl ostrý zvuk drásající sirény jako při požáru.

Nepříjemné intervaly rozechvívaly vzduch i srdce všech čtyř přítomných.

„Co to je? Siréna? Teď večer?“ vydechla Simon překvapeně, netřeba říkat, že to vyvedlo z rovnováhy i ostatní.

Pak přišlo něco ještě více nečekaného.

Okolí se měnilo, nebylo to nijak zvlášť vidět, ale cítili to, ochladilo se.

Všem přítomným se do duše vetřel žal, temnota i strach.

Nutno říci, že David se těmito pocity opájel, jemu nijak nevadily, jen ho nutily k tvrdším donucovacím prostředkům, jak si vydobýt respekt u těch slabších.

Jakoby nic se najednou kolem prohnalo pár lidí v otrhaných šatech, měli dost naspěch.

„Hej, co se to děje?“ chytil za ruku jednu prchající ženu Butch, rozhodnutý ji nepustit, i když se bránila. „Co se sakra děje? Někde hoří?“ zopakoval požadavek, aby se dostal do vědomí toho zbědovaného stvoření.

Málem ženu pustil, když se k němu otočila, ve tváři strhaná a vyděšená, brejlouna napadlo, že musela vidět přinejmenším ducha. „Smrt…“ šeptala pomateně.

„Co, jaká smrt? Co to plácáte?“

„Kostel, rychle do kostela, než se objeví, rychle, rychle!“ vytrhla se, Butchovi, tomu zůstal v rukou kus páchnoucí látky, kterou byla žena omotaná.

Páchla jako stoka, cítili to všichni.

„Vůbec se mi to tu nelíbí, Davide, raději pojedeme, nech ty dvě, ať taky jedou, kam chtějí, nahání mi to tu husí kůži,“ varoval svého přítele a rozhlížel se kolem, neprostupná mlha ještě více zhoustla, pokud to bylo vůbec možné.

Amy už se chtěla trhnout, taky se cítila nesvá, Butch to popsal přesně, měla husí kůži.

„Kampak? Jedeš se mnou, krásko, Simon taky,“ přitáhl si David svou milenku blíž.

Z dálky se ozvalo vytí čehosi hrůzostrašného, vrčení, štěkot, opět a zase ze všech ulic škrábání kovu o plech, horší bylo, že neviděli, co to je, ale potulní psi to rozhodně nebyli, spíše něco většího, a to byla ta pravá otázka, čeho se měli obávat.

„Sakra, co to je? Tady není nic normálního,“ vrčel David, kterému docházela trpělivost.

Vypnuté rádio v autě se samo probudilo k životu a začalo vydávat nepříjemný zvuk na nízké frekvenci otevřenými dveřmi obou vozidel.

„Tohle není normální!“ vyhrkla Simon, nejmladší z celé skupinky a možná i kupodivu nejstatečnější.

„Divný město, raději pojedeme,“ nedobrovolně táhnul elegán Amandu ke svému autu a pištícímu rádiu.

„Vypni to, proboha, Butchi, nebo se z toho zblázním!“ vyjekl na přítele, jako by to snad byla jeho vina.

Vytí najednou ustalo, jako když utne. Vzadu, tam, odkud přijeli, se něco pohnulo, zvláštní belhavý stín.

Nikdo se ani nehnul.

Blížilo se to pomalu spolu se zápachem krve a smrti.

Dávalo si to na čas, snad je to chtělo ještě více vyděsit k smrti.

Pak to uslyšeli.

Skřípavý zvuk, jako by se kov třel o jinou slitinu, tak nepříjemně, že z toho tuhnula krev v žilách. Zdálo se to horší než jezdit nožem po talíři, ten zvuk se zařezával do ušních bubínků tak nepříjemně, že se všem málem rozklepala kolena.

Blížilo se to.

Vyděšení, zaskočení a mrtví strachy, tak se daly popsat tři největší pocity v těch čtyřech chudácích, čekajících na milosrdnou smrt.

„A co je tohle?“ vydechl Butch, jenž stál na chodníku, přidržujíc dvířka.

Postava s jakousi železnou konstrukcí na hlavě ve tvaru trojúhelníku se přiblížila na nejméně patnáct metrů, už byly vidět jasné obrysy a hlavně…

„Co je to, to je meč?“ zachvěla se holčička s bujnou představivostí.

Ten hrůzostrašný skřípavý zvuk vydával obrovský dvoumetrový nůž nebo meč, chcete-li, který to monstrum táhlo za sebou na zemi, musel být setsakra těžký, o to však hrozivější, dokonce to budilo dojem, že si to ostří o asfalt silnice brousí. Občas od toho kusu titanu odlétávaly malé jiskry.

Šest metrů, pět metrů, čtyři metry, David, Simon a Amy se dali na útěk!

Jejich nervy to nevydržely, Butch, jenž zareagoval zpožděně, měl smůlu.

Vzduch prořízl svistot následovaný bolestným výkřikem.

Právnička se jediná ještě otočila, jen aby viděla, jak to nebohé tělo Butche Smitha padá k zemi zalité vlastní krví, a to nejdůležitější, bez hlavy.

Ta zrůda ho přeťala svým mečem, oddělilo zrno od plev, jako by to bylo máslo, projela mladíkovým krkem, odkud k zemi padlo tělo a hlava ve dvou kusech, pak se to monstrum podívalo přímo na ni, Head se ženě zahleděl až na dno duše.

Amy se otočila od popravy jako v nějakém zpomaleném hororovém filmu promítaného naživo, chytila sestru za ruku a společně s tyranem Davidem Garciou běželi po silnici pryč, co jim nohy stačily.

Stín se dal znovu do pohybu, neomylně pronásledovat zbloudilé vetřelce ve svém městě.

Bůh jim pomáhej, aby přežili do rána, on jim to ale neusnadní.

Smrt každého dříve či později dožene.

Měli vůbec nějakou šanci?

Sillent Hill bylo město duchů a prokletých duší.

Tady byl jen jediný bůh, neomylná spravedlnost a zadostiučinění, pán temna a smrti, soudce, temný kat, Pyramid Head.

Ulicí obklopenou mlžnou clonou se opět rozezněl ďáblův skřípot obrovského nože zbarveného čerstvou krví toužícího stále po nové…






................................................................
.......................................


Tento příběh jsem věnovala mé oblíbené hře Silent Hill, kterou jsem si zamilovala pro skvělou hororovou atmosféru. Abych tedy povídku více přiblížil, od začátku mne tam zaujala jedna záhadná postava a to Pyramid Head. Kdo to vlastně je? Jak vypadá pod svou maskou? To jsou otázky, na které není odpověď až do teď. Já jsem se katovi rozhodla dát minulost i budoucnost. Jakou spojitost bude mít s naší malou skupinkou uprchlíků, to si necháme na další díl:-)