Víkend s Martou

Hajný Patočka vrátil na věšák obstarožní dvojku, vyleštěnou přesně podle rodové normy, a znovu láskyplně vyhlédl z okna. Venku lilo jako z konve a předpověď na další dny byla pro většinu národa zdrcující. V mládí Patočka také neměl déšť rád, ale postupem času se s ním smířil a dokonce ho začal považovat za spojence.
Krkonošské lesy ničené exhalacemi a pravidelnými nájezdy lufťáků rapidně slábnou a mizerné počasí je pro ně lepší ochranou než všechny vyhlášky a zákazy dohromady. Svatý Hubert musel mít hajného v obzvláštní přízni, neboť i na tento víkend zajistil nepohodu, do které by psa nevyhnal ani největší nepřítel zvířat.

Zabušení na dveře vytrhlo Patočku z rozjímání. Asta se naježila, krátce štěkla a dál si hleděla svého jedináčka.
„Koho to sem čerti nesou,“ uhadoval hajný a s náladou šavlozubého tygra šel otevřít.
Pohled na mladou ženu, promočenou na kůži a tvářící se jako boží umučení, zarazil příval jeho jedovatostí hned zkraje.
„Pojďte dál,“ zval ji docela vlídně, i když podle oděvu patřila k iritující rase lufťáků.
„Měla jsem nehodu,“ špitla a vklouzla do hájovny.
„Madam zabloudila,“ tipnul si Patočka.
„Nezabloudila, havarovala.“
„Tady? Jezdíte snad traktorem?“
„Gravitoplánem. Selhala automatika řízení.“
„Jo, gravitoplán,“ vyprskl pobaveně. „Padají tady často, hlavně na podzim,“ oplatil stejnou mincí. „Odkud jste, slečinko nebo snad mladá paní?“
„Z Tebru, a to druhé je u nás poněkud jiné.“
„Tebr, Tebr,“ bručel hajný. „Je to vůbec v Čechách?“
„Kdepak.“
„Na cizinku umíte perfektně česky,“ řekl uznale.
„Domluvím se prakticky na celé Zemi.“
Pošahaná polyglotka, usoudil Patočka, spokojen, že si vzpomněl na cizí slovo. „Ale co s vámi?“ zauvažoval nahlas.
„Mohl byste mě …“
„Jistě,“ skočil jí do řeči. „Zavedu vás. Doufám, že víte, kde jste ubytovaná.“
„Ráda bych tu zůstala pár dnů.“
„U mě?“ zalapal po dechu.
„Jen krátký čas, než si mě vyzvednou přátelé. Prosím.“
Přání podezřele zavánělo nekalotou. Od kdy se ženské sami vnucují? Jedině … „Nehledá vás policie?!“
„Ne!“ zavrtěla rezolutně hlavou.
„Hájovna není ani hotel ani turistická ubytovna,“ odmítl rázně. „Celý den jsem venku a tady vás nemůžu nechat samotnou … paní?“
„Říkejte mi Marta,“ zašveholila.
„Patočka. Bohouš Patočka,“ představil se a dodal: „Opravdu to nejde. Lituju.“
„Podívejte, pane Patočko, jsem v prekérní situaci.“
„Dáme si pivo,“ navrhl a postavil na stůl dvě dvanáctky Krakonoše. Ulizoval a sledoval, jak si nečekaná návštěva prohlíží tituly v knihovničce.
„Vás zajímá fantastika? To nám pomůže.“
„Na samotě přečtete kdejakou blbinku,“ namítl Patočka, který by za celý svět nepřiznal, že Vetřelce viděl dvakrát, třebaže do Vrchlabí, přes všechny zkratky, je to pořádný kus cesty.
Marta se pousmála a pak vypálila naplno: „Jsem mimozemšťanka, nebo mimozemšťan, jak je libo.“
„Těší mě. Hrabě Harrach,“ křenil se hajný a v duchu si opakoval zásadu, že bláznům se nemá odporovat.
„Takhle se nikam nedostaneme.“
„Už mlčím,“ uvolil se blahosklonně.
„Opravdu jsem mimozemšťanka,“ zůstala u ženského rodu, jenž byl, vzhledem k stávajícímu exteriéru, pro hajného nejpřijatelnější, ačkoli pro ně, coby monosexuály, naprosto bezvýznamný. Krátce objasnila jejich počínání a okrajově se zmínila i o své rase.
Patočka nevěřícně pokyvoval hlavou a podle svého slibu mlčel jako zařezaný.
„Letěla jsem vystřídat kolegu, jenomže tentokrát mě gravitoplán nechal na holičkách. Kurs byl zmatený, výška kolísala, až jsem nakonec havarovala nedaleko vaší hájovny. Destrukční zařízení okamžitě zlikvidovalo trosky a nějakým fatálním nedorozuměním i celou moji výbavu.“
„Fantastické,“ vydechl. „Na mou duši, fantastické!“
„Pro mě však krajně nepříjemné. K udržení lidské podoby potřebuji energii, a tu mi záložní posilovač na celý čas nezajistí. Nemohu zůstat venku a riskovat, že mě někdo zahlédne v původní podobě,“
„A ta je jaká,“ zajímal se Patočka.
„Z lidského hlediska nejsme právě vzhlední. Něco jako mořská hvězdice. …Pomůžete mi?“
„Jen když mě přesvědčíte.“
„Nic snadnějšího. … Nelekněte se.“
Její tělo zvolna tálo, růžovělo, měnilo se v cosi neurčitého.
Hajný sledoval zázrak proměny se smíšenými pocity a nenápadně se přišourával k pušce. Co kdyby … jako Vetřelec. Brokovnice sice není paprskomet ani dezintegrátor, ale pořád je to zbraň.
Proměna skončila. Namísto elegantní Marty se před stolem vlnila velká hvězdice, porostlá zeleným chmýřím, Trojice vypouklých očí rozhodně na kráse nepřidávala.
„Jak se vám líbím?“ zašišlala, protože půvabné rtíky se změnily v něco odporně odulého, sotva vhodného pro komunikování či dokonce miliskování.
„Ujde to,“ odpověděl ne zcela podle pravdy, poněkud šokovaný představou, že by mu tohle vlezlo do postele.
Hvězdice ztmavla nevolí. „Zásadně nevyhledáváme sexuální prožitky s cizí rasou. Je to proti naší etice.“
„Promiňte, Marto,“ vykoktal zahanbeně. „Obávám se, že mi ta vaše telepatie půjde děsně na nervy.“
„Telepaticky vnímáme, jen když se nás impuls výrazně dotýká.“
„Hm,“ zaznělo neurčitě.
„Smím tedy zůstat?“
„Ale jo. Přesvědčila jste mě … a snad i něco kápne.“
„Peníze? Kolik chcete!“
„Stačí drobný dárek. Nějakou zajímavou věcičku od vás. Plazmový hořák, laserovou pilu…“
„Nelze. Nesmíme se prozradit.“
„Můžu přece mluvit.“
„Nikdo vám neuvěří,“ řekla Marta zřetelně, neboť se opět změnila v pohlednou ženskou.
„To je fakt,“ souhlasil Patočka a jal se systematicky plenit spíž, aby uctil vzácnou návštěvu.

Dvoudenní soužití se obešlo bez konfliktů.. Energetický posilovač se překonával, a tak Marta měnila podobu jen v noci a za jeho nepřítomnosti.
Přestože lijavec pokračoval i v sobotu, vyrazil hajný na obchůzku revíru. Když se vrátil, ucítil báječnou vůni pečených buchet.
„Musíme umět ledacos,“ usmála se Marta v odpověď na nevyřčenou otázku.
Znalecky ocenil fortel, s jakým se otáčela kolem sporáku i její vnady. Obojí bylo na výši. Zčervenalá teplem, v rozhalené blůzičce…
Náhle si uvědomil, že se ocitl v podivném rozdvojení osobnosti. Zatímco výborné buchty jedl spíše ze zdvořilosti, protože vzpomínka na těsto zpracovávané nevzhlednou hvězdicí brala apetit, jeho druhé já dostávalo zálusk na něco jiného, ryze mužského a zatvrzele ignorovalo biologické odlišnosti. Zabrousil očima po Martě. Byla rudá, ale vzápětí sám zrudl ještě víc. „Zatracená telepatie!“ zaklel, jakmile si uvědomil, že i nejtajnější myšlenky už nepatří jenom jemu.
Sáhodlouhým hovorem o ekologii a devastaci Krkonoš se snažil ubránit pokušení. Málo platné. Mužský s pěknou ženskou o samotě myslí stejně jen na to jediné, pokud je chlap, a tím Patočka rozhodně byl. Nejedna lesní dělnice tenhle fakt mohla potvrdit.

V neděli večer začala Asta zlostně poštěkávat.
„Kuš, potvoro,“ okřikl ji hajný. „Pěkně jsi mě doběhla,“
„Doběhla?“ nechápala Marta.
„Slíbil jsem štěňata a tahle opice,“ mávl pohoršeně rukou. „Měla jenom jedno,“
„Kolik jste jich slíbil?“
„Tři … Každé za dva tisíce,“ dodal hořce.
Asta podezíravě zavětřila a znovu štěkla.
„Někdo se motá kolem hájovny,“ rázně zamířil ke dveřím.
„Naši,“ vydechla Marta a ukázala svítící signalizátor.
Ozvalo se zaklepání.
„Jdete si pro Martu?“ zeptal se hajný mladíka v ošoupaných džínsách, který se hrnul dovnitř. .
„Ano. Děkujeme, že jste se jí ujal. Málem jsme zburcovali policii i horskou službu,“ lhal docela nestydatě.
„To by bylo zajímavý, moc zajímavý.“
„Zadrž, Mirku!“ obrátila se Marta na svého kolegu. „Musela jsem uvolnit základní informace. Pan Patočka ví, kdo jsme.“
„Tím víc děkujeme,“ vyhrkl mladík rozpačitě.
„Rádo se stalo,“ odbyl hajný díky. „A teď mi snad ukážete to vaše vznášedlo.“
Krátkou telepatickou poradu ukončilo hlasité :“Prosím, následujte nás.“

Gravitoplán vypadal jako velké šedé vejce s lesklým prstencem uprostřed. Patočka byl zklamán. Očekával mnohem impozantnější stroj, srovnatelný s fantazií filmových tvůrců.
„Vracíme se,“ zamířil Mirek k hájovně.
„Nemohu vidět váš odlet?“
„Ten zaspíte a zítra si nebudete nic pamatovat.“
„Marto! Tohle nebylo …“
„Bude to tak lepší. … Nezlobte se.“
„Houby lepší,“ remcal hajný nespokojeně.
S jistým zdráháním ulehl Patočka na otoman a spolkl jakýsi modrý fujtajbl. Víčka se mu klížila, ale ještě dřív než usnul, zeptal se pro klid duše“ „Skutečně to neškodí?“ Dvojhlasné ujištění však zaniklo v bohatýrském chrápání.

Druhý den k poledni probudilo hajného vytrvalé bušení na okno. Stará Hálková. Posadil se s těžkou hlavou a marně vzpomínal, čím se mohl takhle zřídit. Když babka zjistila, že k žádnému hrůznému mordu nedošlo, odplivla si a s gustem šla poinformovat ženské, že Patočka se zlil pod obraz, a že samota chlapovi vůbec, ale vůbec nesvědčí.
Kničení, mlaskání a další pazvuky připomněly hajnému, že Asta ještě nežrala. Naložil plnou misku, ale ať jí lákal sebevíc, fena nereagovala.
„Abych to milostpaní dones až podnos,“ pohoršeně nahlédl do košíku a vzápětí ztuhl jako Lotova žena. Rozvalená Asta přivírala oči blahem i hrdostí nad velkým mateřským štěstím, zatímco čtyři statní cvalíci cumlali s náramnou chutí její cecíky. Nevěřícně zamrkal: Jak to? Měla přece jen jedno, ví to zcela jistě. Ale ať se díval, jak se díval, byli pořád čtyři a navíc si dokonale podobni jako vejce vejci.