Olše

Báseň v próze

Za báseň v próze je považován takový text, který se z hlediska zvukového a grafického jeví jako próza, je psán jako próza bez veršového členění a nevyužívá obvyklých zvukových znaků poezie (rým, rytmus), ale nepostrádá zvukomalebnost a využívá básnický způsob vyjadřování neobvyklým, metaforickým a symbolickým jazykem. Definice tohoto žánru je diskutabilní: báseň v próze může být také považována za typ prózy nebo za úplně samostatný žánr, vzniklý sloučením prvků prózy a prvků poezie. Většina teoretiků ale básně v próze řadí k poezii.

Báseň v próze jako žánr vznikla v 19.století ve Francii v hnutí dekadentů a symbolistů jako forma odporu proti extrémní přísnosti francouzské klasické metriky. Za její vlastní „vynálezce“ bývají pokládáni básníci Aloysius Bertrand a Charles Baudelaire, jehož Malé básně v próze (také pod názvem Pařížský splín) jsou patrně nejznámějším příkladem tohoto žánru. Využívali ji i básníci jako Arthur Rimbaud, Stéphane Mallarmé, Francis Jammes či Lautréamont. Mimo francouzské dekadenty tuto formu používali také příslušníci britského dekadentního hnutí (například Oscar Wilde) a někteří modernisté.

Pokud jde o českou literaturu, krátké prózy v lyrickém stylu jí nebyly a nejsou cizí. Vyskytují se hojně už v díle Karla Hynka Máchy, například v textu Pouť krkonošská, nicméně básně v próze napsané přímo a cíleně se objevují až v devadesátých letech 19. století u Karla Hlaváčka ve Mstivé kantiléně. Posléze byly psány Jiřím Karáskem ze Lvovic, Otokarem Březinaou, Jakubem Demlem a později ve dvacáté století Bohuslavem Reynkem, Vítězslavem Nezvalem, Vladimírem Holanem, Františkem Halasem a řadou dalších autorů.

Tento text vznikl již pře časem a ani on nebyl cíleně psán v této formě, má však, myslím, její výše uvedené atributy.


Olše
Větve vyrůstající z hlavního kmene se střídají tak, aby každá následující vyšší na pomyslné kružnici obvodu kmene jen malým posunutím o několik úhlových stupňů vytvořila pozorovateli ležícímu na zádech u paty stromu spirálu, která se zúží do neviditelného středu - počátku či konce, sídlícího na vrcholu koruny nebo snad někde v nekonečnu vesmíru.
Ten pohled do koruny mohutné olše mi evokuje jiný pohled do jiné koruny. Do větvoví starého stříbrného smrku. Byl jsem ještě malý a strom, pod kterým jsem často lehal, stál v mém zpustlém parku a vedle něho se rozkládal mohutný tis, pod jehož větvemi jsem měl prostorný úkryt. Pocit bezpečí s libovolnou možností cesty do nekonečna…
Mraky nad korunou olše mění v průběhu letu svoji podobu a vytváří tak iluzi jakéhosi kina. Nad smrkem však prolétaly mraky mnohem členitější, měly podoby slonů velryb a draků. Dnes jsou tvary nějak jednodušší, jsou jako nastříhané kousky novin, nebo jako kapky barvy vyteklé na rovnou plochu.
Snažím si vybavit tu emoci, vše se mi však slévá do neurčitého pocitu štěstí. Měl jsem radost ze spirály větví, rozložitosti tisu i z invence mraků. Radost jakoby odcházela s léty a dnes tak chybí.
Směji se, ale zřídkakdy raduji. Ta emoce je jaksi bezrozměrná, vychází z nitra a šíří se jako kruhy na hladině po dopadu hozeného kamene všemi směry, a jako ty kruhy od centra slábne.
Listy olše zašuměly a pak se pomalu tišily, až nakonec zavládlo ticho úplné.
Kámen vhozený do neznámé vody. Kámen, který padá ke dnu a jeho stopa v podobě soustředných vlnek je téměř neznatelná, neboť vše je daleko od místa dopadu.
Vrátit se na chvíli a opět hledět do vysoké a pravidelné koruny smrku se spirálami větví mířících do nekonečna, kolem kterých plují hrady, velryby, sloni a ostrovy, protínajíce dráhy letu zelených a modrých vážek.
Neumím již ani dobře dávat, ani sdílet. Umím už jen toužit …
Rychle se setmělo, pomyslel jsem si. Příliš rychle.
Před chvílí byl slunný den, teď je téměř tma. Vodní hladina se uklidnila a ze strání se začaly plížit lehké chomáče mlhy. Za chvíli pohltí vše.