Srážka pod Modrohradem

O silničních lokomotivách

Koncem roku 1993, když již byla zajištěna autobusová doprava do všech městských částí Domu kromě Martinic a Jestřabic, které byly do zprovoznění tratě Pernerov – Martinice nadále odříznuty, poznal prezident Eichler svou předvídavostí, že k naplnění dopravních potřeb cestujícího lidu pouhé autobusy stačit nebudou. Poradil se s ostatními inženýry v Autoně Autice a zadal jim úkol navrhnout a vyrobit nový silniční stroj, jenž v sobě měl přiměřeně a vhodně spojit vlastnosti tahače kamionu, tanku a lokomotivy. Na jaře následujícího roku byl představen prototyp – mohutné oboustranné vozidlo (s kabinami řidiče vepředu i vzadu) se čtyřiceti bezdušovými pneumatikami na pěti nápravách poháněných čtyřmi elektromotory napajenými ze dvou nezávislých naftových agregátů. Jako tažné vozidlo se osvědčil, a tak pokračovala výroba dalších kusů. Podle svého vzhledu a funkce se tato dieselelektrická trakční vozidla začala nazývat „silniční lokomotivy“. Celkem jich bylo vyrobeno deset a prezident Eichler rozhodl, že je to konečný počet. Měly totiž velkou spotřebu nafty a znečišťovaly prostředí podobně jako osobní automobily (snad ještě hůř), proto považoval za nutné jejich počet trvale omezit.

Po zavedení řízení dopravy na eichlerských pozemních komunikacích získaly silniční lokomotivy privilegium nejvyšší priority při přidělování dopravních cest spolu s rychlou záchrannou službou, policií, hasiči, dispečinkem apod. Navíc jako jediný druh silničních vozidel nejsou omezeny povinností jízdy podle rozhledu a nemusí zastavit před překážkou. Hlavními povinnostmi řidiče silniční lokomotivy je neopustit jízdní dráhu a nepokračovat v jízdě za konec dispečinkem přidělené dopravní cesty.

Od té doby slouží silniční lokomotivy k přepravě přívěsů s nákladem, odtahům jiných vozidel, odklízení sněhu z vozovek pomocí radlice či frézy, případně k reprezentaci na přehlídkách.



Temný konvoj

Na zalesněném svahu nad místem, kde řeka Zahrada při cestě na jih opouští území Eichlerské dopravně demokratické republiky a kolmo protíná její jižní hranici stála jednoduchá celnice s přilehlou autobusovou smyčkou jménem Babická. Každý večer zde končil autobus z Babic nad Zahradou, cestující prošly celní kontrolou a na eichlerské straně pokračovaly v cestě autobusem linky 30.

Jednoho říjnového večera v roce 2002, když měla službu mladý celník Aneta Smutná, zrozenec Bély a Lorny Smutných, však došlo k nepředvídanému incidentu. Cestující již stály odbavené na zastávce, čekajíce na autobus linky 30, jehož řidič měl ještě přestávku, když se od jihu přihnala burácející hrůza. Temná kolona motocyklů na celnici ani nezpomalila a strašlivou rychlostí se vřítila na eichlerské území. Budila takovou hrůzu, že se celník ani jeho kolega nezmohly ani na slovo a sledovaly situaci stejně netečně jako zdejší dopravní značky. Teprve když celý konvoj i se dvěma doprovodnými automobily projel, Aneta Smutná se vzpamatovala a telefonicky incident nahlásila.

V nedalekém Pekle pod Modrohradem se shodou okolností nacházelo ústředí eichlerské policie. Sirény, vyhlašujíc poplach, přerušily poklidný večer pohotovost držících příslušníků zásahové jednotky. Na nádvoří byl přistaven policejní autobus, vybavený modrou majákovou rampou, kterou ovšem běžně nevyužíval, protože na eichlerských pozemních komunikacích to nebylo třeba. Než se však jednotka shromáždila, hrůzostrašný proud motocyklů s jezdci v černých kožených bundách projel kolem a řítil se dál na sever. Teprve pak autobus vyrazil ho pronásledovat. Později se ukázalo, že šlo o divoký ilegální závod.

O situaci byl informován dispečink a běžná doprava v úseku Babická - Kerhelnická byla zastavena, takže autobus linky 30, do kterého již stačily nastoupit cestující, zůstal stát v zastávce Babická. Hlídka z místního oddělení v Jedicích dostala rozkaz přehradit silnici u křižovatky pod Ústřední nemocnicí vlastním autobusem a byly povolány posily z oddělení v Kerhelníku, Západním Městě a Démonicích.

O situaci byl informován i Petr Folprecht, kastelán Modrohradu. Vystoupil na cimbuří a rozhlédl se po kraji. Hluboké lesy na obou březích Zahrady byly v načervenalé záři zapadajícího slunce temné a bylo zlověstné ticho. Petr Folprecht čekal. Jeho zrozenec Ladislava Folprecht¹ byla připravena zavřít bránu², kdyby temný konvoj za papírnou odbočil na točitou silnici stoupající po úbočí Modrého kopce k hradu.

Ilegální závod projel kolem chatové oblasti u zastávky Pekelská, kde byla zřízena silniční výhybna³. Policejní autobus následoval necelou minutu za ním, zde však musel zastavit. Červená dioda na panelu bezdrátově spojeném s dispečinkem zakazovala další jízdu. Když se řidič na rozkaz velitele zásahu zeptal dispečera na důvod zastavení, bylo mu řečeno, že v protisměru jede silniční lokomotiva a má přidělenu dopravní cestu až na Pekelskou, kterou za dané situace zákon nedovoluje zrušit. Velitel si uvědomil, k čemu by mohlo dojít, a tak přikázal řidiče silniční lokomotivy urychleně varovat. Řidič tento rozkaz stručně přetlumočil dispečerovi, zapnul majákovou rampu a využil jednoho z mála z toho vyplývajících privilegií – pokračoval v pronásledování rychlostí 30 km/h pruhem vyhrazeným chodcům.

Petr Folprecht již zaslechl zlověstné bzučení s frekvencí zvýšenou Dopplerovým jevem⁴ a konečně se mu podařilo spatřit černavý konvoj blížící se z jihu. Pozvolna sílící bzučení motorů však bylo náhle přerušeno hlasitým zatroubením, následovaným mohutně se rozléhající ozvěnou, odrážející se od jižních svahů Soumračných hor. Kastelán si všiml bílého světla blížícího se po silnici od západu.

Motocyklisté troubení navzdory rachotu svých strojů zaslechli, když vjížděli do pozvolné lesní zatáčky, nevěděli však, že se zde jezdí jen po jedné straně vozovky, zatímco druhá je tu místo chybějícího chodníku vyhrazena chodcům. V zatáčce je oslepilo zářivé bílé světlo čelního reflektoru silniční lokomotivy a došlo ke srážce. Sedmdesátitunová masa oceli projela proudem motocyklů se strašlivým rachotem. Lokomotiva nakonec zastavila. Její řidič Zdeněk Adamovský byl šokovaný, ale zůstal nezraněn. V jeho kabině se až teď ozvalo hlášení dispečinku, kde byl neurčitě varován.
──────────────────────────────────────────────
¹ Celým jménem Kateřina Ladislava Folprecht.
² Modrohrad nemá padací most, jen umělecky kovanou bránu.
³ Obdoba železniční výhybny; rozšířené místo vozovky umožňující vyhýbání protijedoucích vozidel.
⁴ Dopplerův jev je změna frekvence vlnění (v tomto případě zvukového), k níž dochází, když se jeho zdroj a přijímač k sobě přibližují nebo od sebe vzdalují.




Následky

Venku nastalo ticho. Pouze tři postavy se v přítmí zvedly ze země – Vladimír Svoboda, který oplakával ztrátu svých přátel, když je našel mrtvé; Miroslav Novotný, který oplakával poškození svého motocyklu, neboť přátel neměl a myslel vždy jen na sebe; a Karel Komárek, který se začal rozčilovat a do soumračného šera klít a vyhrožovat „někomu“.

Zdeněk Adamovský nahlásil dopravní nehodu se zraněnými, což umožnilo zrušit zbytek přidělené dopravní cesty. Rychlostí 30 km/h dorazil policejní autobus, vyskákala z něj plně ozbrojená zásahová jednotka a její příslušníci se samopaly v rukou začali vyhledávat osoby, které ještě jevily známky života, a poskytovat jim první pomoc.

Přijela sanitka z Pekla pod Modrohradem, ale místem nehody nemohla projet, takže musely počkat na další dvě, které dorazily z Jedic a Kerhelníka. Zátaras v Jedicích byl mezitím zrušen a autobusová doprava obnovena, takže zpožděný autobus linky 30 přijel na místo nehody. Cestující vystoupily a policisté je provedli okolním lesem na místo, kam brzy přijel autobus linky 40 směr Babická, jehož cestující musely pro další cestu absolvovat průchod lesem opačným směrem.

Silniční lokomotiva přes vnější poškození zůstala provozuschopná, takže když policisté zajistili důkazní materiál, prorazila cestu vzniklým vrakovištěm a dál již linky 30 a 40 jezdily v souladu s jízdním řádem, cestující z oněch dvou spojů se však ještě mnoho týdnů chubily tím, co zažily. Vnější poškození silniční lokomotivy bylo později opraveno.

Ze čtyřiadevadesáti účastníků ilegálního závodu nakonec 89 zemřelo. Pět přeživších bylo v následném procesu odsouzeno za trestné činy nedovoleného překročení státní hranice, nedovoleného motorismu a ohrožení provozu veřejné dopravy z nedbalosti k trestům odnětí svobody na 10 let nepodmíněně (dvě z nich projevily lítost nad svým činem, což se považuje za polehčující okolnost, takže byly odsouzeny jen na 9,5 let), propadnutí věci (jejich poškozené či sešrotované motocykly byly zkonfiskovány) a zákazu výkonu povolání řidiče či strojvedoucí na 10 let (ne že by ve vězení mohly tato povolání vykonávat).

Prezident Eichler později udělil Zdeňku Adamovskému vyznamenání za zásluhy o eichlerskou identitu. Říká se, že když mu prezident Eichler vyznamenání předával, řekl řidič, že o ně nestojí, že by si raději přál, aby k té nehodě nikdy nedošlo, a prezident Eichler mu odvětil: „Víte, kdyby šlo jen o mně, tak bych vám to vyznamenání nedal, vždyť jste to neudělal úmyslně, a jak říkáte, litujete toho, ale stát nejsem jen já a lidé, kteří se v politice vyznají lépe, mi doporučili, že je to ve prospěch naší země: Spousta lidí na vás bude hrdá, i když vás nikdy nepoznala, což naší zemi prospěje, a proto vám je dávám.“ A řidič vyznamenání pokorně převzal.

Od té doby jsou na hraničním přechodu u smyčky Babická instalovány masivní ocelové závory, aby se již podobný incident neopakoval. Druhé takové jsou na celnici u zastávky Černohorská. V Mdlobanech a Podhoří byly místo toho instalovány levnější plastové atrapy. Ostatní hraniční přechody takto zabezpečeny nejsou, ale osudy devětaosmdesáti obětí nehody pod Modrohradem a pěti přeživších jsou dodnes odstrašujícím příkladem pro všechny potenciální narušitele eichlerské doktríny dopravní demokracie a další takový pokus již nebyl zaznamenán.