Zrození

ZROZENÍ


Někdy mám pocit, že se tě dotýkám. Mluvím s tebou a cítím tvou vůni. Ale pak otevřu oči a zjistím, že to hladím svou ruku a slyším svá slova.


Bolestné tázání
je někdy pro duši krvácejí čin
tisíce nožů postupně zabodávajicí se
do struktur naší sebelásky.

Tázání pro tu samou bytost
může být stejné
jako při půlnočním měsíčním svitu
po smyslu bytí
po cestě jdoucí
totiž mystické a naplňující
vždycky někam směřující
člověk má cíl. A totiž světlo.

Identita ve prospěch našeho vědomí
a představivosti
jinak mrtvá
jako ranní mlha ve slunci
se dělí na dvě východiska:
společenské a duchovní.

Společenská je ta
kdy se upřímně s falše
a herectví v člověku zakořeněném
snažíš ze všech sil protnout
sebe a ostatní
nasadit masku
a s úsměvem vyrazit do tlaku

duchovní je ta otázka kdo jsi
bez balastu kým a čím
nejvnitřnější očekávání
tebe samého
kdy to zjistíš.
Nikdy neumíráš pro to kým jsi
ale proto kdo jsi.

Proto je člověk bytost hledající.
I samotný Prométheus to věděl.
A tak dal člověku světlo, totiž vědomí
aby se mu cesta v hledání aspoň
trochu ulehčila.
Avšak vše co sebe vnímá
vnímá i ve své hořkosti
a kde započala sebevražda
destrukce bytosti
tam započalo světlo svítit.

Každý stín vytváří světlo
stín nevznikne beze světla
dva protiklady
které se doplňují na cestě
kdy člověk hledá.
Musejí být ostré
ale naposledy
sjednocující.

Zde vzniká princip
těla a duše.
A končí
Jedním.