Gasteinská past III.

Šlapala jsem na kole do předlouhého kopce. Slunce svítilo, pofukoval větřík a v trávě kolem stezky žlutě zářily alpské kytičky, jenže já měla úplně jiné starosti. Ploužila jsem se na konci skupiny a síly už docházely. Kamarádi mi ujeli, ale ještě jsem je měla na dohled. Občas se vynořili za zatáčkou a viděla jsem, jak se k sobě otáčejí a něco na sebe bezstarostně pokřikují, asi vtípky. Chtěla jsem je dohonit, zabírala do pedálů ze všech sil, ale nohy byly jako dřevěné. Celé tělo mě bolelo, o každý nádech jsem se musela porvat. To už dlouho nevydržím, cítila jsem a snažila se zavolat: “Počkejte!” Ale pusa se otevírala naprázdno a žádný hlas ze mě nevyšel. Ostatní se pořád vzdalovali a neměli o mých problémech ani tušení. Vtom se obloha zatáhla, ozval se hrom a vzápětí se prudce rozpršelo. Obří rána kdesi hodně blízko mě málem srazila z kola. Ohlédla jsem se a uviděla kus skály, který se přímo za mnou zřítil na cestu. Zběsile jsem zabrala a pokusila se padajícímu kamení ujet, ale najednou se ozvala další rána, já zvedla hlavu a už dopředu přesně věděla, co uvidím: kus masivu zatarasil cestu, po které jsem chtěla dohonit ostatní. Byla jsem v pasti. Cítila jsem, jak se mi do tváří opírá mrazivý vítr, a podívala se na skálu nad sebou, která se začala hrozivě viklat...

Otevřela jsem oči a zamžourala na šedivý strop. Srdce bušilo jako na poplach. Kopce zmizely, ale studený a vlhký proud vzduchu zůstal. Ležela jsem podivně zkroucená na studené zemi a připadala si jako v ponuré, sychravé jeskyni plné hrozivých stínů. Marně jsem vzpomínala, jak jsem se tam dostala, mozek ne a ne se rozběhnout. Otřásla jsem se chladem a chtěla si promnout paže pokryté husí kůží, ale cítila jsem se zvláštně malátná, všechny moje pohyby byly těžké a pomalé, jako bych je prováděla pod vodou. Polkla jsem suchými ústy a do levé strany krku mě bodla bolest. Potemnělá místnost mezitím nabývala pevnějších obrysů. Oči se zaostřily na bytelný stůl s kávovou konvicí, minuly židle, příborník, otevřené dveře a zastavily se na schodišti vedoucím vzhůru do patra. V té chvíli jsem sebou vyděšeně cukla. Z paměti se mi vynořil obraz starého muže s autoritativním uhrančivým pohledem a spolu s ním se vrátil i pocit bezmocného děsu. Nezabil mě, pomyslela jsem si překvapeně, když se mi vybavilo všechno, co se tady odehrálo. Ležím na stejném místě, kde mě doktor bodl, uvědomila jsem si. Zároveň mě prudce sevřel nový strach a místo chladu mě najednou polilo horko. On tu není, docházelo mi. Moje rána nožem ho nezabila! Ale kam potom zmizel? Bodla jsem ho vůbec?

Někde hodně blízko se ozvala rána, po které jsem leknutím strnula a na okamžik přestala dýchat, ale pak jsem podle závanu studeného vzduchu pochopila, že to jen průvan bouchl otevřenými okenicemi v kuchyni. Zaposlouchala jsem se do zvuků v domě, ale přes vytrvalé šumění deště zvenčí nic dalšího nepronikalo, všude se zdál být klid. Žiju, ale ještě není konec, uvědomila jsem si. Musím se dostat ven! Sáhla jsem si na krk a nahmátla na něm malou bolestivou bulku. Pak jsem se pomalu posadila, šlo to ztěžka, záda byla otlačená z kamenné podlahy a navíc jsem jen s obtížemi koordinovala pohyby, jako by moje tělo patřilo někomu jinému. Vsedě se mi okamžitě zatočila hlava a současně se mi v zátylku roztepala pronikavá bolest. Na chvíli jsem zavřela oči a poručila si zhluboka dýchat, ale další bouchnutí okenic mě rychle probralo. Načež jsem znovu strnula, vytřeštila oči na zem a srdce se prudce rozbušilo. Opravdu jsem ho musela bodnout. Protože to, co jsem i v příšeří haly jasně viděla, co mi potřísnilo kalhoty, na podlaze zaschlo do malých temných skvrnek a mířilo dál přes dlaždice až na perský koberec, kde mizelo v pestrém vzoru, to určitě nebyla červená barva.

Když se mi podařilo postavit, nabýt rovnováhy a vypořádat s novým atakem tepavé bolesti, začala jsem zkoumat krvavé stopy a jejich cestu přes halu. Ale ať jsem hledala sebevíc, z koberce už dál nevedly. On tu někde musí být, uvědomovala jsem si s hrůzou. Možná je mrtvý, možná spí, ale možná jen čeká, aby mě dorazil. Proč mě nezabil hned, když jsem spala? napadlo mě. Třeba jen neměl čas, musel se věnovat svému zranění, odpověděla jsem si, ale dál už se mi nechtělo o tom přemýšlet. Chtěla jsem odsud pryč. Pryč, pryč!

Nejdříve jsem prošla otevřenými dveřmi do kuchyně plné svěžího, deštěm provoněného vzduchu. Po ranním slunci nebylo ani památky, ale noc ještě nenastala. Přítmí způsobil zvrat počasí tak typický pro velehory, ale čas jsem odhadovala na podvečer. I tak bylo zřejmé, že jsem na kamenné podlaze prospala celý den. Stále ve střehu a s našpicovanýma ušima jsem si do sklenice napustila studenou vodu a hltavě ji vypila. Bolest pomalu ustupovala, i pohyby už se mi dařilo lépe koordinovat. S druhou sklenicí vody jsem se postavila k oknu a hluboce vdechovala chladný vzduch. Pořád jsem přitom sledovala dveře, ale všude byl absolutní klid, i déšť pomalu ustával. Nakonec jsem se v kuchyni ještě vyzbrojila dalšími dvěma noži, jeden zasunula do zadní kapsy kalhot a s druhým napřaženým v pravačce vyrazila na nový průzkum.

Snažila jsem se pohybovat úplně nehlučně a místo rozsvícení světel raději zapichovala oči do pološera. Šlo to pomalu, v každém stínu jsem viděla zakuklenou hrozbu, každé dveře jsem otevírala v očekávání, že za nimi vyskočí šílenec. Nejraději bych zalezla do kouta a začala hystericky řvát, ale místo toho jsem se neustále přemlouvala k dalšímu pohybu po ztemnělém tíchém domě. Co když odešel pryč a cesta ven je volná? doufala jsem, ale brzy se ukázalo, že dveře na dvůr i hlavní domovní vchod zůstávají stejně beznadějně zamknuté jako ráno. Proč by mě zabíjel? pomyslela jsem si trpce, když jsem poněkolikáté zalomcovala klikou. Stejně mu nikam neuteču.

V přízemí byla nejdrastičtějším zážitkem návštěva toalety, kam jsem šla nejen kvůli ujištění, že se na ní nikdo neschovává. Po otevření dveří mě oslepilo světlo na fotobuňku a tento šok jsem rozdýchávala velmi dlouho. Pak mě napadlo, že někde v domě určitě bude telefon nebo počítač. S nožem v pohotovosti jsem vyrazila do patra a snažila se nedělat žádný hluk, což na dřevěném schodišti dost dobře nešlo. Po každém vrznutí jsem se zastavila a napjatě poslouchala, než jsem udělala další krok do neznáma. V jedné chvíli se mi zdálo, že odněkud slyším zakašlání. Ztuhla jsem hrůzou, kapky studeného potu stékaly po zádech a ruka s nožem se třásla jako v transu. Ale nic dalšího se už neozvalo a po chvíli jsem pomalu pokračovala v cestě vzhůru.

Zatím se téměř setmělo a na patře jsem se rozhodla raději rozsvítit a upozornit na svou existenci než riskovat, že ve tmě nečekaně narazím na domácího. V osvětlené chodbě se objevily čtyři dveře. Jak jsem zjistila už ráno, první vlevo vedly do obývacího pokoje. Rozhodla jsem se zkusit ty protější. Nejdřív jsem k nim přiložila ucho, a když se nic nedělo, pomalounku jsem stiskla kliku. Ozvalo se klapnutí a slabé zavrzání pantů a do nosu mě praštil pach dezinfekce, který jsem dobře znala z návštěv nemocnic. Preventivně jsem před sebou šermovala nožem a levou rukou zatím nahmatala a stiskla vypínač. Ocitla jsem se v doktorově pracovně zařízené částečně jako ordinace včetně vyšetřovacího lůžka pro pacienty, pouze místo obvyklého bělostného a sterilně čistého vybavení byla zařízena bytelným nábytkem z tmavého dřeva. Na velikém stole mi jako první padl do oka starobylý telefon. Neodolala jsem a zvedla sluchátko, jenže k mému zklamání bylo úplně hluché. Telefon sloužil jen jako dekorace, zato vedle stojící počítač vyhlížel zcela funkčně. Spustila jsem ho, a než se nastartoval, znovu jsem nahlédla do osvícené chodby. Dům působil mrtvě a tísnivě, za okny bylo jen temno a mě napadlo, že počítač je vlastně jediná moje naděje na spojení se světem za zdmi tohoto vězení. Pak jsem si uvědomila, že ani neznám adresu. Můžu příteli poslat zprávu, že jsem pořád v Bad Gasteinu u nějakého doktora, to je tak všechno. Ale když jsem se vrátila k počítači, ukázalo se, jak jsou moje starosti zbytečné. Na obrazovce svítil jen rámeček pro heslo.

V naději, že narazím na mobil, jsem začala prohledávat zásuvky stolu. Nebyl tam, ale hned v té první mě zaujal klíč a strčila jsem ho do kapsy, abych vyzkoušela, jestli se nehodí ke dveřím od domu. Celou pravou stěnu pracovny lemovaly skříňky s prosklennými policemi, na nich spousta léků, obvazů a také nástrojů, které mi připadaly jako chirurgické. Nechyběla ani sterilizační jednotka. Tam mobil asi nebude, pomyslela jsem si. Na druhé straně místnosti stála v rohu velká tmavá skříň, která mě zvláštním způsobem přitahovala. Přistoupila jsem k ní, s poněkud tísnivým pocitem otočila klíčem a otevřela obě křídla dokořán. Vzápětí jsem nevěřícně, neschopná pohybu zírala na její obsah. Chvíli trvalo, než jsem ten nečekaný pohled vstřebala a než mozek, který se bránil uvěřit, zpracoval všechny zrakem zprostředkované informace. A přesně v tom okamžiku, kdy jsem si poprvé naplno uvědomila, kam jsem se vlastně dostala, kdy mě hrůza přimrazila na místo a říkala jsem si, že nic horšího už nemůžu vydržet, přesně v té chvíli se mi nad hlavou ozval ten stejný děsivý zvuk, který jsem slyšela už v noci u své postele.