Mykologický spolek

Scházeli jsme se ve velkém salónku jedné vinohradské restaurace. Každou středu. Houbaři. Tak jsme si všichni říkali bez ohledu na to, kým kdo z nás byl. A že to byla vskutku pestrá společnost. Mykologie je seriózní vědecká disciplína, stejně tak lidová zábava, jíž se na rozmanitých úrovních věnují tisíce lidí. Tak se tu jednou týdně scházeli universitní profesoři tohoto oboru s jinými vzdělanými akademiky příbuzných oborů, erudovaní amatéři nejrozmanitějších občanských povolání a různého vzdělání s houbomilnými důchodci a nádrážáky, kteří po nočních směnách propátrávali nejodlehlejší houbařské revíry, kam až je dosah železnice. Do toho ještě studenti, kteří vážněji, či méně vážně koketovali s myšlenkou vydat se na universitní studium tohoto oboru nebo nějakého oboru příbuzného. Mykologie, ačkoli se to nezdá, má svůj význam od chemie, přes ekologii a medicínu, až po stavebnictví a zemědělství.
V takto pestré společnosti se samo sebou tvořily určité frakce. Nádražáci se shlukli k jednomu stolu a začali probírat rekordní hřiby u Tachova, když se akademici rozvášnili a hulákali na sebe kvůli mikroskopickým markantům na výtrusech dřevokazných hub. Jindy však nestoři české mykologie plácali po zádech důchodce a ajznboňáky, kteří měli na svědomí většinu unikátních nálezů velevzácných hub a všichni společně popíjeli pivo a chovali se tak, že by náhodný návštěvník nepoznal, kdo je kdo.
Všichni si dokázali vzít z toho to své. Laici se vzdělávali a i ti, kteří ty středy brali jako víceméně společenskou záležitost a příležitost si popovídat si rozšiřovali obzory. Profesoři měli stále spoustu materiálu, který by nebyli schopni nashromáždit, oni ani jejich studenti, i kdyby žili tři sta let.
Občas to někde kříslo a houbaři se zhádali jak psi. To však byl často jen důvod k usmiřování se na společných výpravách. Jinak většinou panovala pohodová nálada. Na ambiciózních mladých odbornících byl sice často vidět despekt, ale nedovolili si nic říci, jen častěji pauzírovali, považujíce asi pobyt v restauraci za ztrátu času a zůstávali v laboratořích se svými mikroskopy. I nejeden ambiciózní student se divil, proč autor mnoha knih a odborných publikací diskutuje s dědky o věcech, které jim přišly pro něho až nedůstojné.
Po nějakém čase se mladí ambiciózní vědci stali staršími méně ambiciózními vědci (nebo ještě ambicióznějšími vědci) a začali se zase ve středu pravidelně objevovat. Středoškoláci se rozprchli na různé vysoké školy (většinou zcela nemykologické), aby se mnozí po čase opět zjevili. Už je, bůh ví proč, ani nenapadlo se divit, že si profesoři povídají s nádražáky.
Každý nováček odborně znalý i neznalý opatrně sondoval, obcházel odborníky i laiky a hledal si své místo a přemýšlel o svých ambicích. Za dlouhá léta jsem se nesetkal s tím, že by někdo po několika návštěvách vylezl v deset večer na stůl a nazval všechny zúčastněné idioty. Možná si někdo něco takového myslel, ale lidé jsou v reálném světě poněkud méně odvážní. Mohu se také jenom domnívat, co by se stalo, kdyby to někdo udělal. Asi se moc nepletu, když si myslím, že by byl společnou rukou vědců i laiků vyhozen na Vinohradskou třídu s doporučením, že zítra se tu schází zahrádkáři, ať to raději zkusí tam.
Mám rád podobenství. Každé podobenství má však svůj rozsah použitelnosti. Výše uvedené vyprávění je zcela autentické, byť odstupem času a prostorem této úvahy zjednodušené a možná i trochu zidealizované.
Mykologie není literatura. Virtuální komunity jsou v mnohém odlišné. Na rozdíl od těch reálných s nimi mám pramálo zkušeností. První jsem udělal před rokem a půl zde. Přesto si myslím, že se něco společného najít dá a to podobenství může z části platit. Stačí si za přezdívkami představit reálné živé lidi (vím, že se mnozí reálně znají ze srazů i jinak) a sebe jak jim svůj komentář říkám z očí do očí u piva v salónku nějaké restaurace. Zkuste si to.