Přes práh dospělosti - 23. Odporná pravda – sestra milosrdné lži

"Fajn, ale kdo bude vyvolávat?" zeptal se s ujetým výrazem ve tváři Slávek, když jsme už všichni seděli kolem stolu s tabulkou, svíčkou a talířkem.
"Ten, kdo měl největší kecy," vrhla jsem krutý pohled na Patrika.
"Klidně," pokrčil bohorovně Patrik rameny a začal se svou ´šou´. A to aniž by nás varoval, koho chce ´pozvat´. "Prosíme ducha Napoleona Bonaparte, aby nás poctil svou přítomností!"
Úplně vykolejeně jsem vydechla, a pak se šeptem zmohla jen na: "Tos neměl...".
Patrik mě ignoroval a zeptal se, jestli je duch přítomen. Talířek s našima třesoucíma se rukama dojel na slovo ANO.
"Duchu, vadí ti, že tě vyvoláváme?" vyhrkl Slávek s očima až na zádech.
K našemu koletivnímu zděšení se talířek rozjel ke slovu ANO, pak sjel mezi slova ANO a NE, a když už hrozilo, že se přihlásí něčí kolaps, dojel na NE a zůstal stát.
"Nechci sejčkovat, lidi, ale tenhle si z nás určitě bude dělat jenom srandu," upozornil nás Tomáš, a pak se pro jistotu zeptal: "Duchu, hodláš nám říkat jenom pravdu?"
Talířek zase chvíli váhal, a pak se místo ke slovům ANO a NE rozjel po jednotlivých písmenech. Výsledek nás všechny pobouřil.
Tak to jste uhodli, stejně nikdo z vás nerozezná pravdu od lži.
"Tak to se s tebou nemáme o čem bavit," řekl drze Slávek, ale okamžitě toho litoval.
Talířek se opět sám od sebe rozjel po písmenech, sotva jsme stíhali registrovat jednotlivé znaky.
Mrtvý nemá s živým o čem mluvit, nestojí mu to za tu námahu.
"V tom případě tě prosíme, abys odešel," vložila jsem se do toho s klidnou, ale důraznou žádostí.
Talířek se už nehýbal.
"Duchu, jsi tu ještě?" zeptal se po krátké odmlce nejistě Patrik.
Nic.
"Tak to byl teda přímo delikátní začátek..." promluvila poprvé za celou dobu Regina a hlasitě polkla.
"A taky konec," doplnila jsem ji. "Nehodláte to, doufám, zkoušet znova?!"
"A proč ne? Neměli jste ho ještě odvolávat, právě jsme rozjeli docela zajímavou výměnu názorů!" hrál si Slávek na hrdinu.
"Ty seš fakt úplně zdegenerovanej, hochu!" zašermovala mu Regina rukama před obličejem. "Potřebuješ vyšetřit! Jak si můžeš dělat srandu?! Uvědomil sis vůbec, že tady bylo něco... nadpřirozenýho?! Něco nehmotnýho, něco s úplně odlišnýma možnostma a schopnostma...
něco nad naší úrovní... něco, o čem nevíme, co všechno dokáže, čeho je schopný...!"
"Nevyšiluj, Džíno, byl to jenom blbej vtip!" chlácholil ji Patrik.
"Jo vtip! Tak to ti musím oznámit, drahej Slávku, že byl pěkně blbej! Nejblbější, jakejs kdy vypustil z klapačky!" nebyla Regina k zastavení.
"On to tak nemyslel, Džíno. U někoho se prostě ta posvátná úcta vyjeví, až když se stane něco... Třeba se něco vyplní nebo tak," zastal se Slávka Tomáš.
"Mluvíš jako nějakej duchařskej profík," zvedl Slávek významně obočí a vrhl na něho rentgenový pohled.
"Hmmm..." odpověděl neurčitě Tomáš.
Regina zpozorněla. "Tys to už někdy zkoušel? Jak ti to dopadlo?"
Tomáš klidně pokýval hlavou ze strany na stranu, a pak se opatrně rozpovídal. "Když jsem byl ještě na škole, rozhodli jsme se jednou s partou kluků, že zkusíme vyvolat nějakou známou osobnost... Už ani nevím přesně, kdo to byl... No, a tak jsme ho vyvolali a nejdřív tak trochu testovali... Byl ochotný nám všechno sdělit, psal nám fakt hodně zajímavý věci..."
Tomáš na chvíli znejistěl a přestal mluvit. Vypadalo to, jako by přemýšlel, jestli má něco říct nebo ne. Nakonec to jen uzavřel slovy: "No, a musím přiznat, že měl většinou pravdu."
Na pár minut jsme všichni okolo vypadali jako zkamenělé pomníky mimozemšťanů s vylezlýma očníma bulvama. Tomášův projev zapůsobil překvapivě na všechny stejně: pojala nás hrůza, co se všechno ta parta nevěřících kluků dozvěděla a co se to tedy vlastně vyplnilo.
"Myslím, že jsme tenkrát měli štěstí, že jsme narazili na někoho tak trpělivého a férového. Vždycky se to, jak je vidět, nepovede," prohodil ještě do ticha a s trochu pobaveným výrazem ve tváři nás přejel očima. "Jste zklamaní?"
První se vzpamatoval Patrik. "Myslím, že je to děsně zajímavý a musíme to zkusit ještě jednou. Zřejmě jsme na to nešli zrovna z nejlepší strany. Takže teď by mohl mluvit Tomáš a vybrat někoho... věrohodného, nemyslíte?"
"Já bych to riskla," špitla odvážně Regina.
"Jo, jasně, horší už to bejt nemůže," předvedl Slávek svůj rozjetej úsměv.
"Když myslíte..." souhlasila jsem přemoženě.
"Tak jeden jedinej pokus, ale nezaručuju, že to stoprocentně vyjde. V tomhle člověk nikdy neví a to beze srandy," upozornil nás Tomáš a přešel ´k věci´. "Vyvoláváme ducha Michela de Nostradama! Duchu, prosíme tě, abys k nám přišel se svou velikou moudrostí, kterou jsi byl obdařen. Prosíme tě, ozvi se nám! - Duchu Michela de Nostradama, jsi tu?"
Talířek se rychle rozjel ke slovu ANO, kde zastavil.
"Nostradamus... To je ten velký věštec, co předpověděl světový války, AIDS, revoluce a tak...?" uklouzlo mi ohromeně.
Byla to sice otázka spíš pro Tomáše nebo ty okolo stolu, ale odpověděl mi sám duch.
Mým osudem je říkat světu pravdu, ať je jakákoli.
"Páni, ale na co se ho teda zeptáme?" zapochyboval Slávek.
"Hlavně něco inteligentního. Je jasný, že tohle je opravdu osobnost, pokud se to teda dá o duchovi říct," upozornila ho nesměle Regina.
Duch už odpovídal i na obyčejné věty, nikoli jen jasné otázky. Dokazoval, že jeho snad ´povinností´ nebo ´údělem´ je opravdu odhalit lidem čistou pravdu a udělat jim v každém směru jasno.
Člověk po smrti ztrácí jen své tělo, ne svou duši, tedy ani osobnost.
"Nostradame, dá se nějak obecně vyjádřit, jaký je smysl života?" položila jsem otázku, která mi vrtala v hlavě.
Učit se, poznávat sám sebe. Každá, i ta nejbolestnější zkušenost je pro nás požehnáním, neboť nás posouvá blíže k dokonalosti, zpět do jednoty v Lásce. Všechno má smysl, Tomáši, vždycky jsi to v hloubi své duše cítil, nyní to začíná chápat i tvá mysl...
Všichni jsme se tázavě otočili na Tomáše. Ten jen rozpačitě pokrčil rameny.
Nedělej to, prosím, vyslal Tomáš svou úpěnlivou prosbu. Ač ´věděl´, že právě tohle je pro něj ta nejlepší cesta... k pravdě.
Duch pokračoval.
Budoucnost je ve vašich rukou, nechtějte ji nikdo znát, málokdo je připraven.
"Jak to všechno myslí, Tome?" zeptala jsem se nechápavě.
Tomáš potřásl vzdorovitě hlavou. "Zařekl jsem se, že už nikdy nechci nic vědět o své
budoucnosti. - Hele, ptejte se, na co chcete, ale z vlastní zkušenosti vím, že je opradu lepší nevědět.“
"Tome, co je?" položila jsem mu jemně ruku na rameno.
Podíval se na mě těma svýma zelenýma očima, a pak udělal první nejistý krok ke své kruté, skrývané pravdě.
"Dověděl jsem se něco, co jsem měl šanci změnit. A... nedokázal jsem to. Ano, udělal jsem chybu, a tak jsem ze své záležitosti udělal i záležitost někoho jiného... On mi to schválně připomíná, ale já to vím moc dobře, tak proč mi to dělá?! Vím, co jsem udělal! Promiň, Lýdie, nedokázal jsem..." Tomáš se rychle zvedl a se zoufalým výrazem ve tváři vyběhl ven ze dveří do tmy lesa...
Chvíli jsem ohromeně seděla, než jsem se dokázala vzpamatovat a běžet za ním.
Zastavila jsem se kousek od chaty. Náhle jsem si uvědomila, že jsem se ocitla úplně sama uprostřed noci v inkoustově černém lese. Neviděla jsem vůbec nic a nikoho.
Tak kde je Tomáš? Musí tu být!
"Tomáši, prosím tě, ukaž se mi!" zakřičela jsem do tmy.
Nikdo se mi neozval. Propadala jsem zoufalství. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy a začíná mě přemáhat hrozná bezradnost.
"Tomáši, prosím tě, proč to děláš...?" zavzlykala jsem. Zničeně jsem padla na kolena do mechu a rozbrečela se.
Náhle jsem za sebou ucítila pohyb. Otočila jsem se a uviděla jeho siluetu, jak klesá vedle mě na zem.
"Miláčku, co se stalo? Řekni mi to! Prosím!" naléhala jsem na něho a hledala ve tmě jeho tvář. Připadala jsem si jako slepec, který ztratil sám sebe.
Chytil mě za ruce a přitiskl si je na tvář. Zlíbal mi je s horkými slzami, a pak mě obejmul.
"Lýdi, nechtěl jsem ti ublížit, věř mi, že nechtěl... To ta moje láska... Byla moc silná a zatemnila mi mozek... Nechtěl jsem si připustit, že ti ublížím..."
"Ne, nechci slyšet takové řeči, Tome, prosím! Ať jsi udělal cokoli, neříkej, že mi svou láskou ubližuješ! Každá láska je požehnáním!" prosila jsem ho v slzách.
Jemně mě pohladil po vlasech.
"Je mi to líto, miláčku, ale moje láska ti moc ubližuje, nelžu... Tohle je jediná chvíle v mém životě, kdy si opravdu strašně moc přeji, abych mohl říct, že lžu! Ale nemůžu! Vím, co říkám, je to odporná pravda, Lýdi... Ne, teď není odporná lež, pravda je odporná... nenávidím ji..."
"Ne, Tome! Ne tvoje láska, to tvá slova mi ubližují! Neříkej takové věci, prosím!" nechtěla jsem tvrdohlavě připustit něco takového.
Zvedl mi hlavu a podíval se mi zblízka do očí. Jako by mu v té tmě zářily...
S velikým přemáháním zašeptal: "Miláčku, ta pravda nás zabije..."
Znova jsem tvrdošíjně zatřásla hlavou. "Ne, naši lásku nikdo a nic nezničí!"
Stále se zdráhal. "Je to... Já tě moc miluju, Lýdie, nechci to udělat..."
Stála jsem si na svém. "Každá věc jednou vyjde najevo, Tome... Cítím, že teď nastal čas, abys ke mně byl upřímný. Ať už je ona pravda jakkoli bolestivá.“
To, co potom vyslovil, mi připadalo jako děj nějakého hororu.
"Zanedlouho tě budu muset proti své vůli opustit, miláčku, navždy... Mám rakovinu... Umírám, lásko..."
Zamotala se mi hlava. "Řekni, že je ještě naděje..." zaprosila jsem jako v mrákotách.
Mlčel.
"Ne..." hlesla jsem a hlas se mi přitom zlomil pláčem. Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla mezi stromy, kopala okolo sebe a mlátila do všeho kolem. Lesem se rozléhal můj zoufalý řev: "Néééé! To nesmí...! Na to nemá právo...! Nééééééé...! To nám nesmí udělat...! Nééééééééééé...!"
Nic kolem sebe jsem nevnímala, jen jsem se topila ve své bezmezné bolesti.
Pak jsem ucítila, jak mě někdo pevně chytil za předloktí a hned nato jsem se ocitla v Tomášově náruči. Připadala mi tak bezpečná... Jak bych bez něj mohla žít???
"Proč, Tomáši, proč? Proč nás chce rozdělit? Co jsme udělali špatně? Za co si tohle zasloužíš? Já chci umřít s tebou!!!" vzlykala jsem nezadržitelně.
Tomáš mě pomalu hladil po vlasech a tiše mi vysvětloval to, co jsem v té chvíli nechtěla a nebyla schopna pochopit.
"Umřu, protože musím, miláčku, s tím už jsem se smířil. Jen si budu navždy vyčítat, že tím bylo ublíženo i tobě... Už se neptám, proč musím umřít, ptám se, proč jsem potkal tebe.... Proč jsem na konci svého krátkého života našel někoho, kdo bude se mnou sdílet můj konec... Proč mi život náhle přivedl někoho, kdo mi může můj odchod z tohoto světa tolik ulehčit... A proč ti tím musím tak ublížit... - Ne, musím tě opustit dřív, než se to stane! Nechci, abys to prožívala se mnou, bylo by to... sobecké. Odejdu raději dřív než..."
"Ne!" řekla jsem tak pevně, až mě to samotnou v té hrozné, slabé chvíli překvapilo. "Ne, to ti nedovolím! Chci být s tebou do posledního momentu. I když vím, že v mém srdci tě nedokážu nikdy nechat umřít..."
Nic neříkal, neodporoval. Věděl, že beze mě nedokáže žít, ale ani zemřít.